Zápůjčka.

Smlouva o zápůjčku jest buďto úmluva, že zápůjčka budoucně bude dána, t. j. úmluva budoucí smlouvy, nebo skutečné dání zápůjčky, t. j. vlastní smlouva o zápůjčku. Smlouva o zápůjčku jest skutečný převod věci spotřebitelné k volnému nakládání proti převzetí závazku vrátiti totéž množství věcí téhož druhu a téže dobroty. Vypůjčitel nabude neobmezené právo vlastnické věci zapůjčené, naproti tomu vzejde jemu závazek vrátiti stejné množství téhož druhu a téže dobroty, kterýžto závazek jest samostatným, poněvadž se jím nabyté právo vlastnické nikterak neobmezuje. Vzhledem k tomu, že se zde převádí vlastnictví, musí býti zapůjčitel sám vlastníkem zapůjčené věci. Jsou-li to věci zastupitelné, jež byly-li s jinými smíseny, a nelze-li jich odděliti (§ 371 o. o. z.), nabývá zapůjčitel nehledě k tomu, plného vlastnictví. To platí zejména o penězích, a o papírech majiteli svědčících. V těchto případech má vlastník toliko právo na náhradu škody proti zapůjčiteli. Dalším důsledkem toho, že se nabývá právo vlastnické, jest že zapůjčitel nemůže věc žalobou vlastnickou zpět žádati (vindikovati), byť by věc i ve své individualitě tu ještě byla; on má toliko obligační nárok na vrácení téhož množství, téhož druhu a téže dobroty. Smlouva o zápůjčku vyhledává ku své platnosti na obou stranách plné právo disposiční : na straně zapůjčitele, poněvadž nakládá se svým majetkem, na straně vydlužitele, poněvadž béře na se závazek. Nedostává-li se disposičního práva zapůjčiteli, může poručenstvo nebo jinaké zastupitelstvo vlastnictví vindikovati, neb jelikož vindikace asi jen v řídkých případech bude možnou, to co bylo zapůjčeno zpět žádati (§ 877 o. o. z.) vzhledem ku neplatnosti smlouvy vůbec; nedostává-li se práva disposičního vypůjčiteli, může zapůjčíte) vzhledem k tomu, že pouze závazek vydlužitele jest neplatným, žádati pouze to, oč vydlužitel jest obohacen (§ 1447 o. o. z.). Úmluva zápůjčky nemusí nutně spadnouti v jedno s dobou převodu, může se státi i dodatečně. Mohou se ku př. dáti věci spotřebitelné v uschování a teprve později udělí se dovolení věcí těch použiti, ve kterémžto případě mění se uschování od okamžiku tohoto dovolení v zápůjčku; může se také stávající již závazek právního důvodu přeměniti v závazek ze zápůjčky (§ 1376 o. o. z.). Placení úplaty za přenechání užívání, t. j. úroku, jakož i úmluva určitého času placení, ku platnosti zápůjčky se nevyhledává. Dle toho rozeznávají se zápůjčky úplatné (úročné) od bezplatných (bezúročních), Byla-li stanovena lhůta platební, nastává, třebas by placení úroků nebylo umluveno, ode dne upomínky, závazek ku placení úroků (§§ 1334, 1417 o. o. z.). Nebyla-li lhůta platební stanovena, platí povšechné předpisy § 904 o. o. z. : věřitel může žádati placení ihned, bez zbytečného průtahu, nebo bylo-li slíbeno placení dle možnosti, určení lhůty platební ponechati soudcovskému uvážení. Placení úroků musí býti umluveno, ať výslovně, ať mlčky ; jinak platí zápůjčka za bezplatnou.
Dle předmětu rozeznáváme zápůjčky peněžní a zápůjčky jiných spotřebitelných věcí, dle toho dáli se zápůjčka v penězích, — ať mincích, ať papírových penězích neb veřejných obligacích — aneb v jiných spotřebitelných věcech. Ohledně zápůjček peněžních platí všeobecné pravidlo, že se může zápůjčka dle volby dlužníkovy (§ 906 o. o. z.) splatiti bud’ v mincích buď v papírových penězích. Byla-li zápůjčka dána v jistém druhu mincí, připouští se úmluva, že se splatiti má v mincích téhož druhu, a musí se také v mincích téhož druhu splatiti (§ 987 o. o. z. a cis. nař. ze dne 7. února 1856 č. 21 ř. z.), aniž by mohl dlužník pro sebe ku platnosti přiváděti nucený oběh bankovek. Jinak jest úmluva, že se nemůže platiti ve státovkách neb bankovkách, neplatnou (cis. nař. ze dne 2. června 1848 č. 1157 sb. z. s.). Bylo-li umluveno, že se má platiti ve zlatě, může se platiti libovolnou tuzemskou zlatou mincí neb i penězi papírovými dle kursu v čas placení. Jedná li se o placení dluhů obchodních neb směnečných má dlužník, není li onen druh peněz, jenž se dle smlouvy platiti má v místě placení v oběhu, totiž má-li se platiti v minci cizozemské, dle § 336 obch. z. a čl. 37 sm. ř. volbu, platiti buď v minci cizozemské, buď v minci tuzemské dle kursu v čas placení, leč že by značkou »effektivně« nebo podobně umluveno bylo placení v téže minci. Nastanou-li zákonné změny minci, platí zásada, že se má platiti v nové minci, dle vnitřní hodnoty staré mince v čas přijetí zápůjčky. V tomto smyslu stanoví § 9 cis. pat. ze dne 27. dubna 1858 č. 63 ř. z., že platy, které na zápůjčce spočívají, jež následkem cis. nař. ze dne 7. února 1858 č. 21 ř. z. zúrokovati a spláceti se mají v určité minci stříbrné neb vůbec v minci kovové, konati se mají dle zákonné hodnoty umluvené mince v čas uzavření smlouvy a dle měřítka stanoveného v § 5 pat. v nové rakouské měně a od 1. listopadu 1858 buď v minci stříbrné nové rak. měny nebo v mincích starého ražení dle hodnoty v tomto patentu stanovené. Táž základní zásada platí i ohledně peněz papírových. V tomto smyslu stanoví § 5 cis. nař. ze dne 27. dubna 1858 č. 63 ř. z., že na místě 100 zl. konv. m. (20 zl. míra) platiti jest 105 zl. ; na místě 100 zl. t. zv. vid. měny 42 zl.; na místě 100 zl. t. zv. říšské měny (24 zl. míra) 8750/100 zl. atd. Hodnota zápůjček přijatých před r. 1799 počítala se z počátku dle poměru rak. měny ku konv. minci a ne ku víd. m. ; nálezem zaneseným do kn. jud. pod č. 123 ze dne 10. března 1891 č. 254 vyslovena byla právní věta: »Přepočítání pohledávek vzniklých v době před r. 1799, pokud tyto mají dospěti ku placení po 1. listopadu 1858 díti se má dle § 5 cis. nař. ze dne 27. dubna 1858 č. 63 a § 3 cis. nař. ze dne 27. dubna 1858 č. 64 ř. z. dle poměru 100 zl. víd. m. ku 42 zl. nové rak. m.«, čímž rozhodnuta konečně sporná ode dávna otázka.
Bylali zápůjčka dána ve veřejných dlužních úpisech, může splacení býti umluveno dvojím způsobem : buď musí se splacení státi v dlužních úpisech téhož druhu, buď v hotových penězích dle hodnoty dlužního úpisu v čas, kdy zápůjčka byla dána. Nebylo-li nic umluveno, platí způsob první. Byla-li zápůjčka dána ve zboží nebo soukromém dlužním úpisu, jest dlužník zavázán vrátiti toliko soukromý dlužní úpis resp. zboží neb nahraditi věřitelovi škodu, již věřitel utrpěl. Jinak se má však věc, bylo-li dlužníkovi odevzdáno zboží nebo dlužní úpis s úmluvou, že má je prodati a strženou cenu trhovou jako zápůjčku podržeti. V tomto případě jest tu smlouva o zápůjčku, spojená s příkazem ku prodeji.
Dle práva poplatkového podléhají smlouvy o zápůjčku poplatkům dle stupnice 2. dle hodnoty zapůjčené věci. Dlužní úpisy majiteli svědčící, podléhají dle hodnoty zapůjčené věci, převyšujeli doba zápůjčky 10 let poplatkům dle stupnice 3., obnášíli doba zápůjčky méně než 10 roků, podléhají takové dlužní úpisy poplatkům dle stupnice 2. Při zápůjčkách, které se uzavírají vydáním tzv. dílčích dlužních úpisů, musí se poplatek zapraviti přímo před početím jich vydávání a vyměří se spočtěním poplatků na jednotlivé dlužní úpisy vypadajících. Z kuponů o úrocích zápůjčky musí se poplatek zapraviti přímo dle úhrnného obnosu jednotlivých kuponů v čas splatnosti (sr. čl. Úpis dlužní a Úroky).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Zápůjčka. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 727-729.