Manželství židovská.

I. Manželství židovské jest manželství, které se uzavírá mezi vyznavači židovské společnosti náboženské. Dle židovského práva jeví se sňatek jako smlouva, která právoplatně k místu přichází prohlášením svolení k uzavření manželství u přítomnosti dvou svědků a splněním jedné z následujících tří náležitostí: odevzdání cenného předmětu nebo listiny nebo vykonání soulože. Schází-li na některé straně konsens, jest manželství neplatným; uzavřené manželství však povznáší se ze sféry smluv do vyšší veškerost člověčenstva objímající sféry mravnosti — libovůle jednotlivce jest pak vyloučena. Židovské právo manželské obsahuje celou řadu ustanovení sloužících k ochraně principu mravnosti, základu to manželství.
Ku právní účinnosti sňatku není třeba dle zásadních ustanovení židovského manželského práva ani ohlášek ani jinakých náboženských obřadností. Teprve později vytvořily se jisté slavnostní obřadnosti a zejména intervence Židovského duchovního správce při sňatku. Slavnostní svolení ku sňatku záleží v tom, že ženich své nevěstě na ukazováček pravé ruky navlékne prostý zlatý kroužek se slovy: »Budiž mi tímto prstenem zasvěcena dle zákona Mojžíše a Israele.« Mlčky učiněné přijetí resp. převzetí prstenu nevěstou pokládá se za souhlas její k uzavření sňatku; z pravidla pak se též svatební smlouva (kethuba) veřejně předčítá. Všechny ostatní obřadnosti jsou významu podřízeného a jejich nešetření nemá na uzavření sňatku žádného vlivu. Dřívější manž. patent ze dne 17. ledna 1783 podrobil židy ve příčině manželského práva a uzavírání sňatku obecným občanským zákonům. Následkem toho stěžovalo si židovstvo proti tomuto šablonovitě upravenému právu manželskému poukazujíc k tomu, že pojem a uzavření sňatku přece má podstatně souhlasiti s oněmi zásadami náboženskými, které platí pro dotyčnou společnost náboženskou. Těmto stížnostem židovstva císař Leopold II. částečně vyhověl vydav patent ze dne 21. března 1791 č. 130, kterýž nejpodstatnější náboženské zásady při uzavírání židovských manželství zachovává. Při redakci obč. zákonníka pak vycházelo se ze zásady, že na stávající občanské poměry má se pokud možná bráti zřetel a byli tudíž ohledně židovského manželského práva židovští theologové slyšáni a na základě jich dobrozdání manželství israelitů příslušným způsobem upraveno; o. o. z. ve všeobecných předpisech o manželském právu stanovil pro židovské manželství některé modifikace, které v §§ 123 až 136 došly výrazu.
II. Zvláštní tyto výjimky jsou :
1. Ohledně překážek manželství. Židovské manželské právo obsahuje zákaz manželství mezi blízkými příbuznými. § 125 o. o. z. v tom směru ustanovuje: Překážka příbuzenství nevztahuje se u židovstva mezi pobočnými příbuznými dále, než na manželství mezi bratrem a sestrou, pak mezi sestrou a synem nebo vnukem jejího bratra nebo její sestry.
2. Překážka švakrovství omezuje se na následující osoby: Po zrušení manželství není muž oprávněn vejiti v manželství s příbuznou své ženy v linii přímé ani se sestrou její, a žena nemůže uzavříti sňatek s příbuzným svého manžela v linii přímé ani s jeho bratrem ani se synem nebo vnukem jeho bratra nebo sestry. V tomto směru odchyluje se podstatně obč. zák. od židovského manželského práva. Obč. zák. dovoluje totiž sňatek se sestrou zesnulé manželky bezpodmínečně a se sestrou manželky rozvedené po smrti této; židovské manželské právo zná kromě toho t. zv. švagrovské manželství (levirátní) t j. manželství se vdovou po zesnulém bratru. Takové manželství platí sice z pravidla za krvesmilstvo, jenom když zesnulý bratr nezanechal žádných dětí, jest uzavření manželství švakrovského uloženo za povinnost; avšak vdova povinnosti té jest sproštěna, jestliže švakr se zdráhá s ní v manželství vejíti. Pro tento případ nařizuje židovské právo předsevzetí zvláštního aktu s jistými obřadnostmi spojeného (chalizah), jenž pozůstává v tom, že vdova má před Manželství židovská.
duchovním soudem (kollegiem rabínů) švakrovi zouti střevíc se slovy: »Tak staniž se muži, jenž dům bratra svého zbudovati nechce.« Pro foro interno přísluší sice židovskému duchovnímu správci právo odepříti výkon sňatku, jestliže v takovém případě obřadné vyzutí střevíce nebylo předsevzato; ovšem mohou pak snoubenci dle čl. II. zák. ze dne 25. května 1868 č. 47 ř. z. uzavříti podpůrné manželství civilní. Židovské právo manželské nedopouští vůbec dispensace od překážek manželství, neboť dle zásad židovských zrušení zakázaného stupně příbuzenského pro některou osobu si mysliti nelze.
Židovské manželské právo zná relativní překážku manželství v tom záležející, že po 30 dnů po smrti blízkých příbuzných sňatek uzavřen býti nesmí, dále, že vdova do 90 dnů po smrti mužově, rovněž rozvedená manželka po tutéž dobu počítajíc ode dne, kdy obdržela list zapuzovací, nesmí v nové manželství vejíti. Uzavření sňatku v den sobotní nebo sváteční, rovněž ve dny zasvěcené národnímu smutku se nepřipouští.
III. Ohlášky židovské manželské právo nezná ; avšak vzhledem k tomu, že při uzavření sňatku vůbec i zájmu státního šetřiti dlužno a že tudíž předchozí veřejné ohlášení manželství jest nezbytno, aby případné překážky manželství na jevo vyšly, musely býti i při židech ohlášky zachovány. § 126 o. o. z. neustanovuje, kdo ohlášky vykonati má. Mezera tato byla však vyplněna zák. ze dne 21. března 1890 č. 57 ř. z., jehož § 17 výslovně ustanovuje, žc ohlášení manželství může předsevzíti toliko rabín dle předpisů téhož zákona zřízený, nebo v době uprázdnění rabinátu nebo při zaneprázdnění rabína, jeho zástupce. Další otázka, kde resp. ve kterých synagogách israelitské obce náboženské mohou býti ohlášky právoplatně vykonány, upravena jest statutem, který ve smyslu cit. zákona každá židovská obec náboženská míti musí a který musí býti schválen úřadem státním.
IV. Sňatek nemůže (§ 123 o. o. z) býti předsevzat před náboženským učitelem nebo kazatelem, nýbrž výhradně jen před příslušným rabínem nebo jeho zástupcem, resp. rabínem jím delegovaným (§ 17 cit. zák.). Jelikož slavnostní prohlášení souhlasu, jak již svrchu bylo uvedeno, při židovském manželství pozůstává v tom, že ženich odevzdávaje nevěstě prsten shora uvedenou formuli pronese, naskytla se již otázka, zdali tímto obřadem předpisu zákona se vyhoví. Právem se poukazuje k tomu, že tato obvyklá formule sama nedostačuje, nýbrž že rovněž jako při křesťanských manželstvích musí oba snoubenci slavnostní svolení výslovně prohlásiti.
V. Židovské manželské právo nezná rozvodu od stolu a lože; § 132 o. o. z. jej však připouští, poněvadž židovští theologové ve svém dobrozdání prohlásili, že se tím nikterak ve svědomí náboženské nezasahá, nýbrž každému jednotlivci se ponechává, zdali tohoto zákonného opatření užiti chce či nic. § 132 o. o. z. byl rovněž § 17 cit. zák. modifikován v tom směru, že ku předsevzetí smiřovacích pokusů při rozvodu od stolu a lože a při rozloučení jest oprávněn toliko příslušný rabín.
Rozvod manželství dle židovského manželského práva znamená propuštění manželky z poměru manželského. V tom směru židovský zákon ustanovuje: Pojme-li muž ženu a nenalezne-li tato přízně v očích jeho, poněvadž shledal nepříslušnost v kterékoli věci, může jí zapuzovací list do ruky dáti a z domu svého ji propustiti. Jako důvod rozvodu uvádí se tedy vnitřní nechuť, jak jasně vysvítá ze slov »nenalezne-li přízně v očích jeho«. Avšak tato nechuť nesmí býti z pravidla bezdůvodná, libovolná, nýbrž právně odůvodněná, k čemuž poukazuje věta »poněvadž shledal nepříslušnost v kterékoli věci«.
§§ 133 a 135 o. o. z. nařizují, že rozloučení židovského manželství jak v případě obojstranného dorozumění tak i tehdy, když jest manžel oprávněn i proti vůli manželčině rozloučení manželství žádati, má se provésti odevzdáním zapuzovacího listu. Odevzdání toto předpokládá zvláštní akt, který musí býti předsevzat před příslušným rabínem u přítomnosti dvou učených přísedících, kteří dohromady tvoří duchovní soudcovské kollegium. Předsedou jest příslušný rabín, který klade předepsané rituelní otázky oběma manželům, písaři a svědkům. S vyhotovením zapuzovacího listu spojena jest celá řada formalit. Odevzdání zapuzovacího listu provede se tím, že muž své manželce list ten odevzdá se slovy: »Zde jest tvůj list zapuzovací, přijmi jej, budiž na dále ode mne odloučena a kdokoli tě za manželku může pojmouti.«
Sporna jest otázka, zdali při rozloučení manželství smiřovací pokusy
musí se státi výhradně toliko před příslušným rabínem, či mohou-li býti
odbyty též před soudem. Vzhledem к tomu, že § 133 o. o. z. výslovně ustanovuje, že manželé při zamýšleném rozloučení musí se ohlásiti u svého rabína, který co nejdůrazněji má se pokusiti o opětný smír, a zůstal-li by tento pokus bezvýsledným, má jim vydati písemné vysvědčení, že povinnost svou vyplnil, avšak přes veškeré úsilí své nebyl s to, aby strany od úmyslu jejich odvrátil, právem se dovozuje, že toliko rabín jest příslušný ku předsevzetí smiřovacích pokusů při rozloučení manželství, kdežto opačný náhled, který se odvolává na § 1 zák. ze dne 31. prosince 1868 č. 3 ř. z., proto nelze za správný pokládati, jelikož tento zákon výslovně byl vydán toliko pro rozvod od stolu a lože, tudíž nelze jej na jiný případ vztahovati. Další otázkou jest, zdali rabín jest povinen tři smiřovací pokusy a to po různu předsevzíti. I k této otázce sluší odpověděti záporně a sice vzhledem k jasnému znění § 133 o. o. z. »jestliže pokus zůstane bez výsledku«; tím zákon výslovně naznačuje, že i jediný pokus dostačí, tak že způsob a zejména opakování pokusu sluší ponechati volnému uvážení duchovního správce, jenž tudíž dle okolností jednotlivého případu buď jeden nebo více smiřovacích pokusů předsevzíti může. Konečně jest nepochybno, že v případě § 235 o. o. z., jestliže manželka proti své vůli od svého muže listem zapuzovacím byla propuštěna, není vůbec potřebí smiřovacích pokusů, poněvadž patrně nelze duchovnímu správci uložiti za povinnost, aby se snažil zachovati svazek manželský, když manželka dopustila se cizoložství. Otázku, zdali důvody rozloučení § 115 o. o. z. platí
též pro manželství židovské, dlužno arci popříti, jelikož § 115 uvádí důvody rozloučení pro nekatolická vyznání křesťanská, a tudíž na vyznání Židovské se nevztahuje. Konečně záporně zodpověděti sluší i otázku často se vyskytující, zdali po předsevzatém rituelním rozloučení odevzdáním listu zapuzovacího tento musí býti ještě také před soudem odevzdán, poněvadž § 134 o. o. z. nařizuje, že soud, když obě strany již před soudem prohlásily, že volně dohodly se o odevzdání a přijetí zapuzovacího listu, ihned má nalézti, že list zapuzovací za pravoplatný se pokládá a tím manželství že se rozlučuje. Stubenrauch k tomu poznamenává, že rozsudek má zníti na odevzdání a přijetí zapuzovacího listu a nikoli, že manželství se prohlašuje za rozloučené a dospívá pak k důslednosti další, že na základě vydaného rozsudku obě strany mají žádati za nařízení roku a dotyčná žádost má se vyříditi tím způsobem, že odevzdání zapuzovacího listu před soudem se stalo, ovšem když skutečně již se stalo. Avšak tento náhled nesouhlasí s § 134 o. o. z., který předpokládá, že odevzdání resp. přijetí zapuzovacího listu bylo již provedeno před příslušným rabínem a žádá toliko, aby již vykonané přijetí resp. odevzdání zapuzovacího listu toliko před soudem bylo potvrzeno a že soud ve svém rozsudku na základě souhlasného prohlášení manželů má nalézti, že zapuzovací list jest pravoplatný a že manželství jest rozloučeno.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Manželství židovská. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 335-339.