Tisk a právo tiskové

.
1. Pojem a význam.
Tisk je souhrn všech prostředků, jimiž se se pomocí knihtiskařských neb spřízněných zařízení mechanických nebo chemických stelesňuje myšlenka lidská, a to buď písmem neb obrazem, takže nabývá výrazu, se rozmnožuje a jiným sděluje. V užším slova smyslu rozumí se tiskem spisy tiskem rozmnožené, jichž tendencí jest sdělování, rozbor a kritika veškerého života veřejného a duševního. Mocné postavení, jež zaujímá tisk v životě kulturním, patrno nejlépe z nedozírné oné oblasti, kterou tisk ovládá. Tisk je nejrychlejším a nejlacinějším prostředkem sdělování myšlének, a jím v prvé řadě dochází výrazu mínění veřejné. Znamenitý význam tisku pro veškeren obchod a život státní se již dnes nepopírá. Tím však, že stal se tisk velmocí, může působiti mnoho dobrého a prospěšného, avšak může se státi též nebezpečným společenskému a státnímu pořádku. Má tudíž stát naproti tisku dvojí úkol; jednak musí v tisku shledávati mocného činitele, jenž podporuje jeho vůdčí hlediska a musí jemu tudíž vykázati patřičné postavení v životě národním a státním, pokud ovšem tisk vyhovuje svému určení — tlumočiti pravé mínění veřejné — a to i tehda, když by jinak tisk naprosto odporoval opatřením státním a výkonu moci státní v tom neb onom směru; každé libovolné obmezování tohoto projevu mínění je trestným a odporuje základním zásadám svobodného státu právního. S druhé strany je však úkolem a právem státu položiti jisté meze, v nichž se tisk volně může pohybovati, aniž by porušil platné zákony neb zasahoval do právní sféry osob třetích. Právem tiskovým je pak souhrn všech norem právních, jež se vydávají pro tisk a jeho obor působnosti v mezích zákonných za tím účelem, aby bez porušení volného projevování myšlének ústavou zaručeného bylo zabráněno tomu, aby projevování tohoto nebylo zneužíváno na újmu zájmů veřejných, a dále aby zabráněno bylo zákonným výstřednostem. Takových mezí, jež klade stát tisku, je zapotřebí, neboť bez jistých obmezení není vůbec řádu právního; takovými obmezeními nesluší však rozuměti libovůli ve příčině správy, nýbrž hájení autority příslušící úřadu státnímu, dle níž náleží úřadu kontrolovati a ovládati všechny obory všech kruhů životních; proto nutno podříditi tisk soudům veřejným, jež jsou k tomu povolány, by přísně, avšak objektivně nalézaly, co právem jest. Ovšem je to často velmi těžké, uvésti oba momenty — svobodu projevu mínění a bezpečnost státního celku — v harmonický soulad. Dosud nebylo dosaženo tohoto ideálu, jenž by představoval pravou svobodu tiskovou.
2. Dějiny všeobecné.
Rozvoj tisku a tiskového zákonodárství spadá do doby vynalezení umění knihtiskařského (1450). Předně to byla církev, jež potlačovala tisk hned v prvním jeho rozvoji; dvojího opatření užívala církev proti tisku; byl zaveden proti tisku systém prohibitivní tím, že byla z Říma nařízena censura. Otcem censury je papež Alexander 6., který nařídil, že lze knihu tisknouti teprve, byla-li biskupem aprobována; tím mělo se předejiti šíření. se spisů kacířských. Censura byla zavedena v říši německé r. 1475 v knížectvích Kolínském a Mohučském; r. 1486 byla zřízena pro arcidiecesi Mohučskou censurní komise, později rozšířena byla též na jiné státy. Každé jednání proti tomu bylo ohroženo exkomunikacemi a pokutami peněžitými. Papež Lev 10. bullou vydanou r. 1515 zostřil censuru a zavedl ji ve všech státech křesťanských. Bulla podotýkala, že vše, co se příčí víře, je bezbožným a pohoršení vzbuzujícím a musí býti potlačeno. Byli jmenováni zvláštní censorové knih a bylo biskupům přísně nařízeno, by pečlivě zkoumali to, co se má tisknouti, dříve než udělí povolení k tisku. Přestoupen-li tento zákaz, byla tisková díla konfiskována a katem spálena, tiskař odsouzen k pokutě 100 zl. ve zlatě a exkomunikován. Tytéž tresty stihly též spisovatele. Dalším opatřením proti tisku, papežem Piem 4. r. 1558 zavedeným, byl index librorum prohibitorum, do něhož zapisovány všechny knihy, jichž četba byla theologům co nejpřísněji zapovězena. Počátky tiskového zákonodárství datují se z r. 1524, směřují však předem proti spisům potupným (viz Norimberské říšské usnesení ze dne 18. dubna 1524); censuru přijal zásadně teprve říšský sněm Špýrský v r. 1529. Protestantským knížatům bylo nařízeno, že nesmí v jich zemích nic býti tištěno a prodáváno, co by se příčilo víře. Ve všech místech německých byly zřízeny úřady censurní a tiskařům nařízeno, by udali na tiskopise místo tisku a jméno tiskaře. Nestalo-li se tak, trestáni spisovatelé, tiskaři a prodavači na hrdle a jmění (viz Augsburské usnesení ze dne 29. listopadu 1530). Přes to množily se spisy potupné, takže zakázal říšský sněm Řezenský r. 1541 jich tisk a prodej a přísné tresty položil na přestoupení tohoto zákazu; r. 1548 byla stanovena povinnost udati na každém tiskopisu básníka neb autora a bylo třeba povolení ke každému mechanickému násobení projevu myšlénky, tedy zahrnuty v to též obrazy, malby a odlitky. Posléze stala se živnost knihtiskařská živností koncesní (viz usnesení říšského sněmu Špýrského ze dne 11. prosince 1570); mimo to zřízeno bylo ve Frankfurtě (r. 1569) cís. komisařství, jehož povinností bylo konfiskovati a zakazovati knihy, jež se příčily říšským zákonům o knihách. Počátkem 17. století setkáváme se již s pravidelně vycházejícími týdenníky, tiskárny se rozmnožují velmi rychle, najmě v Německu, v malých místech vznikly mimo to tiskárny pokoutní, jež zasílaly své tiskopisy do ciziny, odkud pak zase zaplavovaly říši německou. By se tomu předešlo, bylo nařízeno, by byli tiskaři vzati do přísahy, že budou zachovávati zákonné předpisy, by zkoumána byla jich spolehlivost a by prohlíženy byly tiskárny.
Konečně po dlouhých a trpkých bojích raziti si počala, vzhledem na státní instituce v Anglii a Sev. Americe a tam panující svobodu tiskovou, dráhu myšlénka, že censura je škodlivou a že ničí pod ochranou zákonů a pod vlajkou spravedlnosti svobodu myšlení; censura dle jména sice zůstala, avšak byla mírně vykonávána. Prvním státem německým, jenž zavedl svobodu tiskovou, bylo Holštýnsko. Ministr Struensee rozšířil dánský tiskový edikt ze dne 14. září 1770 na tuto zemi, jež byla spojena osobní unií s Dánskem, a bylo to první místo, kterého dobyla anglická svoboda tisková na evropské pevnině (viz Berner: Pressrecht). V Anglii byla zavedena svoboda tisková již o 3 čtvrtstoletí dříve. Ve Francii byl naproti tomu nátlak na tisk ještě v 18. století tak veliký, že Voltaire musil dáti své spisy tisknouti v Hágu. Teprve prohlášením práv lidských, jež předcházelo ústavě ze dne 3. září 1791, udělena Francii svoboda tisková, jež však zase dosti brzo v době hrůzovlády byla potlačena. Nová, avšak horší doba nastala tisku německému po válkách o svobodu. Čl. 18 něm. akty spolkové ze dne 8. června 1815 přislíbil sice svobodu tiskovou a zajištění práva nakladatelského proti utlačování; též byl vypracován spolkový zákon tiskový ze dne 20. září 1819, který však nebyl nikdy uveřejněn. Na konferenci Karlovarské byla učiněna vládami spolkovými usnesení, jež svobodu tiskovou fakticky opět zrušila a censuru opět zavedla. Tato usnesení byla též na sněmě Frankfurtském dne 20. září 1819 schválena. Povinnost censurní byla na oko obmezena. Censuře podléhal tisk denní a spisy pod 20 archů.
Spolkovému shromáždění bylo propůjčeno právo zakázati jednotlivé spisy pro obvod celého spolku a prohlásiti, že redaktoři zakázaných časopisů, pokud se týče novin, jsou po dobu 5 roků nezpůsobilými redigovati jiný list. Karlovarská usnesení měla sice platiti jen 5 roků, avšak po vypršení této doby navrhl sněmu rakouský vyslanec, by usnesení spolkové o obmezení tisku bylo obnoveno. Jen Bádensko činilo námitky, avšak posléz též pro to hlasovalo. Provisorium mělo trvati tak dlouho, dokud by se vlády spolkové nesjednotily na definitivním zákoně tiskovém. K tomu však neměl sněm spolkový času a zůstalo tudíž provisorní nařízení v platnosti až do bouřlivých dnů březnových r. 1848. Většina liberálních listů najmě v západním a jižním Německu byla potlačena, ba i při uveřejňování jednání sněmovních nesměly se vytisknouti řeči svobodomyslných poslanců. Teprve v bouřlivém roce 1848 nastala pro tisk doba příznivější. Dne 3. března 1848 usnesl se sněm spolkový, že volno jest každému státu německému zrušiti censuru a opět zavésti svobodu tiskovou s jistými garanciemi proti zneužívání tisku. Dne 21. prosince 1848 proklamoval první německý parlament německá práva základní. Tisk nesmí býti obmezován censurou, kaucemi a zákazy dopravy poštovní ani obmezeními tiskáren a knihkupectví; konfiskace neb zrušení výrobků tiskových budiž zakázána. Přečiny tiskové souditi mají poroty. Většina států spolkových zdráhala se však přes usnesení spolkové zavésti svobodu tiskovou a jen stěží daly se vlády spolkové přesvědčiti, že svobodný tisk není škodlivým, nýbrž že jest nejmocnější pákou ku vzdělání lidu. Obnovený sněm spolkový vydal tudíž 6. července 1854 povšechná ustanovení proti zneužívání tisku; pro živnost tiskařskou předepsána koncesse, již mohl úřad správní zase odníti, varovav dříve majitele nebo po předchozím soudním odsouzení. Každý tiskopis měl býti před vydáním úřadu předložen. Periodické tiskopisy směly býti vydávány po složení kauce, jež z pravidla měla obnášeti 5000 tolarů. Zodpovědnost postihovala nejen zodpovědného redaktora, nýbrž též všechny účastníky tisku a vydávání periodického tiskopisu. Porota a veřejnost byly ve sporech tiskových odstraněny, a též mohlo býti zakázáno uveřejňování soudních jednání a zpráv o schůzích politických korporací. Ježto však v jednotlivých státech spolkových vydány byly zvláštní zákony tiskové, byla ustanovení sjezdu spolkového jen částečně provedena.
3. Historický vývoj tisku v Rakousku.
Osudy tisku byly v Rakousku asi tytéž jako v ostatních německých státech spolkových a proto dějinné etapy tisku právě líčené vztahují se též plným právem na Rakousko. Zde sluší se zmíniti jen o jednotlivých zvláštních dobách rakouského tisku: V Rakousku uvolnil tisku osvícený císař Josef; Leopold 2. vydal však zase přísnější předpisy a celou řadu obmezení ohledně tisku a jeho výrobků, a za císaře Františka upadl tisk opět ve dřívější porobu. Censura potlačovala každý svobodný projev mínění a přísný zákon censurní platil téměř stále od r. 1810 až do 14. března 1848. Jen s učenými díly bylo velmi mírně nakládáno a mohla býti zakázána jen z velmi závažných důvodů. Z tohoto mírného nakládání byly však vyloučeny: kompilace, brožury, spisy pro mládež a lid, knihy zábavné, noviny a časopisy. Škrtnuto mělo býti vše, co směřovalo proti náboženství, příchylnosti k vladařskému domu a stávající vládě. Censura škrtala však daleko více a otevřela dokořán dvéře libovůli, neboť úřad a orgány censurní samy posuzovaly, co je nepřátelským státu, vládě a náboženství a tak škrtány byly zcela nevinné projevy, shledala-li je censura jakkoliv závadnými, čímž trpěl začasté smysl celku a byla tím dotčená práce zkomolena. Kromě censury byla ještě censura dodatečná, již prováděl úřad revisní a dvorská i říšská kancelář. Inseráty nebyly dovoleny, jen málokteré privilegované noviny zemské směly inseráty přinášeti. Když však v bouřích březnových r. 1848 byla censura zrušena, nastaly opět povážlivé krajnosti. Panovala bezúzdná svoboda tisková, jež nebyla, obmezena žádným zákonem tiskovým a jež v mnohých směrech vybočovala z přípustných mezí. Dne 1. dubna 1848 byl prohlášen prozatímní zákon tiskový, který legie studentská veřejně na hranici upálila, od něhož však též vláda fakticky upustila neb jej aspoň nezachovávala. Dne 18. května vydán byl prozatímní předpis pro řízení ve věcech tiskových, který přikázal rozhodování o deliktech tiskových porotě. Žaloby tiskové se tak hromadily, že během jednoho měsíce t. j. do konce června 1848 přes 100 žalob bylo podáno u Vídeňského státního zastupitelství. Tisková porota zahájila činnost ve Vídni poprvé dne 24. srpna 1848 a sice proti článku studentského časopisu, který se dopustil velezrádných rejdů; většina těchto sporů skončila osvobozením obviněných, neboť na porotu bylo působeno tiskem a též v sále porotním způsobem velmi povážlivým. Nastala reakce a tiskové zákonodárství, jakož i tisková porota upadly v opačný extrém. Dne 1. listopadu 1848 nastala katastrofa a vyhlášen byl stav obležení, následkem čehož suspendována byla svoboda tisková; potom byl vyhlášen represivní zákon ve věcech tiskových — zákon ze dne 13. března 1849 č. 161 ř. z. proti zneužívání tisku — jenž pojal přísnější ustanovení trestní a stanovil řadu přečinů tiskových; od této doby byla pak svoboda tisková stále potlačována. Cís. nařízením ze dne 6. července 1851 byla zavedena soustava výstražná a dáno úřadům správním právo úplně potlačovati periodické tiskopisy. Tím podřízen byl tisk úplně moci policejní; ač censury nebylo, byla opatření, jichž bylo tenkrát proti tisku užito, daleko horší, neboť potlačování neoblíbených denníků záviselo více méně od uvážení úřadů tiskových, takže z volného projevu mínění nezbylo ani stínu. Jmenovaný zákon ze dne 13. března 1849 proti zneužití tisku pozbyl platnosti zavedením platného zákona trestního (cís. pat. ze dne 27. května 1852 č. 117 ř. z., ježto současně vydán byl nový řád tiskový ze dne 27. května 1852 č. 122 ř. z.).
4. Platné právo tiskové.
1. Vyhlašovací patent k trestnímu zákonu ustanovuje ve čl. II.: Od téhož dne počínajíc má tento zákon trestní, ve příčině činů trestných, za zločiny, přečiny nebo přestupky v něm prohlášených, pravidlem býti i tehda, když se jich někdo dopustí tiskopisy. Kromě toho mají soudové trestní při uloženém jim posuzování činů trestních, jichž se někdo dopustí tiskopisy, šetřiti ustanovení, obsažených v řádu tiskovém současně vydaném. Od svrchu jmenovaného dne počínajíc, nemají se tedy činy trestné, jichž se někdo dopustí obsahem tiskopisů, pokládati za zvláštní přečiny tiskové, a proto mají v těch zemích korunních, kde posud platil zákon proti zneužívání tisku, vydaný dne 13. března 1849, všeliká vztahující se k tomu ustanovení trestní zákona tohoto pozbyti své moci. Kde se v tomto zákoně užívá slov »tiskopisy« neb »díla tisková« rozuměti tím sluší nejen věci tištěné, nýbrž též všeliké plody ducha a výtvarného umění (díla literární a artistická), násobení kamenotiskem, kovotiskem nebo dřevotiskem, ražením, odlitkováním neb jakýmikoliv jinými prostředky mechanickými neb chemickými. Avšak nejen tiskový řád ze dne 27. května 1852 č. 122 ř. z., zrušený tiskovým zákonem ze dne 17. prosince 1862, nýbrž též trestní zákon ze dne 27. května 1852 č. 117 ř. z. obsahuje četné předpisy tiskové; §§ 28 a 29 obsahují zvláštní ustanovení při zločinech spáchaných tiskopisy a §§ 251 a 252 obsahují předpisy při přečinech spáchaných obsahem tiskopisů (propadnutí kauce, zastavení periodického tiskopisu, zničení sazby); §§ 35 a 267 jednají o konkurenci deliktu tiskového s jiným činem trestným, § 325 o zhotovování tiskových děl, jež snadno lze považovati za minci bernou. § 326 ohrožuje tresty nedovolené chování stroje razícího neb tiskacího, § 327 nedovolené chování pokoutního tisku a konečně § 328 nedovolené zhotovení některého stroje výše jmenovaného; § 329 zhotovování punců, kolkovadel neb vzorů k padělání mincí. Z těchto ustanovení tr. z. byly zrušeny §§ 28, 29, 251 a 252 (jakož i posl. odst. § 493 tr. z. jednajícího o urážkách na cti spáchaných tiskopisem) §em 34 tisk. z. ze dne 17. prosince 1862 a místo nich platí nyní §§ 35 až 39 cit. tisk. z.
2. Základem nynějšího práva tiskového jest tiskový zákon ze dne 17. prosince 1862 č. 6 ř. z. z r. 1863, jímž zrušen byl tiskový řád vydaný cís. pat. ze dne 27. května 1852 č. 122 ř. z. i s ustanoveními pozdějšími. Zákon tento učinil v mnohých směrech konec poručníkování tisku, ač i v něm úzce spojen system preventivní se systémem represivním, takže sice byla odstraněna pozdějšími novelami následkem stížností z kruhů tisku četná příkrá ustanovení tohoto zákona, avšak celkem obsahuje zákon ten ještě mnoho předpisů, jež živě upomínají na starší tiskové řády a snahu je ovládající, četnými obmezeními potlačiti tisk, následkem čehož neproniklo posud úplně svobodné projevování mínění a zásada svobody tiskové. Tiskový zákon ze dne 17. prosince 1862 rozpadá se ve 3 částky:
A. První částka jedná v §§ 1—8 o ustanoveních obecných, tudíž o oprávnění periodické tiskopisy vydávati, prodávati a je na skladě míti (§ 3); kdo chce vydávati periodický tiskopis, musí to oznámiti, jak blíže upraveno v § 10; dále předpisy o odnětí živnostenského oprávnění knihtiskařům, knihkupcům a jiným majetníkům živnosti; konečně pojmová ustanovení o tiskopisech a jich rozšíření (§§ 4— 6).
B. Druhá částka (oddělení) (§§9—28) obsahuje ustanovení směřující k zachování pořádku ve věcech tiskových a stanoví v tom směru tyto zásady:
a) Kauci položití povinen jest každý vydavatel listu periodického, který vychází častěji, nežli dvakrát za měsíc a ve kterém, třeba jen podružně, rozbírají se politické příběhy denní neb se v něm píše o denních záležitostech politických, náboženských neb společenských, vyjmouc však listy vědecké a odborné, v nichž se jen vedle (podružně) píše o záležitostech denních s hlavním úkolem listů těchto spojených (§ 13). Povinnost složiti kauci byla zrušena tiskovou novelou ze dne 9. července 1894, jak o tom bude dále řeč.
b) Svobodná kolportáž tiskopisů je zakázána; pouze je dovoleno na základě písemného povolení vydaného úřadem bezpečnostního sbírati předplatitele neb subskribenty; nedovoleným jest vyvolávati, rozdávati a prodávati tiskopisy mimo místnosti řádně k tomu ustanovené, rovněž třeba povolení úřadu bezpečnosti, chce-li někdo vyvěšovati nebo přibíjeti tiskopy na místech veřejných; vyňata jsou vyhlášení sloužící místním neb živnostenským zájmům (§ 23);
c) dodávání povinných výtisků (§ 18);
d) vydavatel periodických tiskopisů, do nichž se inseráty přijímají, je povinen proti zapravení obvyklých poplatků inserčních přijímati úřední výnosy (§ 20);
e) povinnost přijímati opravy: nepravdivé a zkomolené zprávy časopisecké o věcech veřejných buďtež ihned z povinnosti úřední opraveny (min. výn. ze dne 3. srpna 1851 č. 3974) (§ 19). Viz Čl. Oprava tisková.
f) Tiskař je povinen odevzdati jeden výtisk každého periodického tiskopisu a každého jiného tiskopisu, který neslouží životu domácímu neb společenskému a který neobsahuje více než 5 archů tiskových, ve 24 hodinách před rozdáním úřadu bezpečnostnímu, pokud se týče též státnímu zastupitelství (§ 17).
g) Ministerstvo vnitra může zapověděti poštovní dopravu cizozemských tiskopisů (§ 26 odst. 2). Výn. min. vnitra ze dne 26. března 1876 č. 1168 nařizuje ohledně časopisů, jež byly z poštovní dopravy vyloučeny, že nesmí dle platných předpisů přijímati tuzemské úřady poštovní předplatné na cizozemské časopisy, jež byly z dopravy poštovní vyloučeny. Časopisy takové nesmí pošta dopravovati a dojdou-li poštou, buďtež dle nař. min. obch. ze dne 15. února 1873 č. 4008 úřady poštovními odmítnuty a do ciziny zpět odeslány.
C. Třetí částka obsahuje tiskové právo trestní, t. j. souhrn ustanovení o činech trestních, tudíž zvláštní přečiny a přestupky, jež se spáchají obsahem tiskopisů, při čemž nutno podotknouti, že též 2. částka obsahuje celou řadu takových tiskových přečinů a přestupků, tak zvláště §§ 9, 17, 18, 21 — 26 (ostatně viz čl. Tiskopisy periodické a odst. V.).
3. Úřední instrukce k provedení tisk. zák. ze dne 17. prosince 1862 obsahuje podstatně tato ustanovení :
a) Státní zastupitelstva a úřady bezpečnosti vedou seznamy o tiskových živnostech v jich obvodu; v nich vyznačeny buďte dotyčné živnosti, místo, kde se provozují, jména majitelů živnosti, koncesse a zabavení periodického tiskopisu (výn. min. sprav. ze dne 16. listopadu 1891 č. 18278). Ministerstvu sprav. budiž od případu k případu sdělován opis těchto seznamů a buďtež jemu co nejrychleji oznamována oznámení, obžaloby u soudů trestních podané, usnesení zastavovací, vynesené rozsudky (výn. min. sprav. ze dne 22. června 1864 č. 1020).
b) Povinné výtisky: Státní zastupitelstvo a úřady bezpečnostní dohlížejte, by v čas byly dodávány povinné výtisky, jichž evidence jest jich péči svěřena. Jen povinné výtisky, jež se týkají právnictví a věd státních, předkládá s příslušným seznamem vrchní státní zastupitelstvo každý 1/4 roku a vídeňské státní zastupitelstvo každý měsíc ministru spravedlnosti. Povinné exempláře ostatních knih neb tiskopisů zasílají se přímo místodržitelství neb knihovně tímto určené. Divadelní cedule nepodléhají povinnosti § 17 tisk. z. (výn. m. z 17. prosince 1865 č. 403), rovněž ne periodické tiskopisy obsahu vědeckého neb věcného; povinné exempláře všech ostatních periodických tiskopisů jest za příčinou rozpěchování prodati (výn. min. ze dne 17. dubna 1863 č. 2714 a ze dne 22. února 1870 č. 2078). Z povinných exemplářů tiskopisů zakázaných neb ku zničení určených ponechá se po jednom exempláři u státního zastupitelstva, úřadu bezpečnosti, ministerstva vnitra, c. k. dvorní knihovny a zemské knihovny (nař. m. s. ze dne 14. prosince 1888 č. 21137). Tiskopisy, za propadlé prohlášené, jež však nejsou ani zakázány ani ku zničení určeny, zašlou se příslušnému fondu chudinskému, kdežto tiskopisy, jež je zakázáno dále rozšiřovati, vydají se stranám.
c) Úřadové bezpečnostní oznamtež tiskové delikty, o nichž vědomosti nabyli, přímo státnímu zastupitelství.
d) Licence subskripční: Při udělování jich vzat buď zřetel k osobním poměrům a vlastnostem uchazečovým а k povaze tiskopisu; při tiskopisech cizozemských dlužno před udělením licence podati zprávu náčelníku vlády a vyčkati její vyřízení.
e) Zakázané tiskopisy mohou odebírati v případech, jež zasluhují ohledu, osoby, jimž bylo uděleno výjimečné povolení. Toto povolení lze uděliti jen osobám hodnověrným a udílí je místodržitel (výn. min. ze dne 5. března 1863 č. 1492).
f) Soudní obstávky tiskopisů buďtež prohlášeny novinami úřadními a ústředním listem policejním (výn. min. vn. ze dne 10. dubna 1878 č. 2750).
g) K výkonu funkcí soudní policie ve věcech tiskových (čtení povinných exemplářů, oznámení činů trestných, policejní vyhledávání a opatření) budiž státnímu zastupitelství ve hlavních městech a pak vůbec, kde se to odporučuje, přikázán úřadem bezpečnostním potřebný počet členů úřadu bezpečnostního.
4. Tisková novela ze dne 15. října 1868 č. 142 ř. z. změnila v mnohých směrech tisk. z. ze dne 17. prosince 1862 a zavedla namnoze mírnější předpisy, pokud se týče tresty:
a) Čl. III. nov. byla zrušena ustanovení §§ 29—33 tisk. z. ze dne 17. prosince 1862 a nahražena těmito předpisy:
α) Jen redaktor periodického tiskopisu je zodpověděn za opomenutí pozornosti, které, kdyby byl býval šetřil, trestuhodný spis nebyl by býval vytištěn. Dle § 29 tisk. z. ze dne 17. pros. 1862 postihovala zodpovědnost’ ta spisovatele každého tiskopisu.
ß) Zodpovědnosť za zanedbání povinné pozornosti ohledně nepojmenování spisovatele neb vydatele byla obmezena na nakladatele, kdežto dle § 30 tisk. z. ze dne 17. prosince 1862 postihovala též vydatele.
b) Čl. I. cit. nov. byl změněn § 12 tisk. z. tak, že doplněn byl §12 novým odstavcem třetím.
c) Čl. II. novely byla (změnou § 19) vymítěna z tiskového zákona moc propůjčená státnímu zástupci vynutiti odepřenou opravu zaslanou osobou soukromou, úřadem bezpečnostním. Odepírá-li se tedy nyní bezdůvodně uveřejnění opravy, lze vydobyti si soudního nálezu, že oprava uveřejněna bytí musí (§ 21 tisk. z.). V souhlase s touto změnou § 19 byl též čl. II. cit. nař. změněn § 21.
d) Čl. IV. novely byl zrušen § 38 tisk. z., který připouštěl na základě soudcovského výroku zastavení dalšího vydávání periodického tiskopisu a sice na dobu 3 měsíců.
e) § 33 tisk. z. ze dne 17. prosince 1862 rozeznává při zanedbání povinné péče, zakládá-li obsah spisu zločin nebo přečin a stihá v prvém případě zanedbání co přečin a ve druhém případě co přestupek. Novela odstranila však tento rozdíl a stihá zanedbání povinné péče vždy co přestupek a trestá jej, zakládá-li obsah povahu zločinu, vězením, jinak však pokutou peněžitou.
5. Předpisy státních zákl. zákonů o tisku: Ústavou byla uznána svoboda tisková, jež výrazu dochází ve 2 státních základních zákonech: čl. 13 st. z. z. o právech státních občanů ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. vyslovuje zásadu, že je každý oprávněn své mínění v mezích zákonných projevovati slovem, písmem, tiskem, obrazným znázorněním (vyobrazením). Tisk nesmí býti obmezen censurou neb soustavou koncesní; administrativní odnětí dopravy poštovní nevztahuje se na tiskopisy tuzemské. Čl. 11 st. z. z. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 o moci soudcovské nařizuje, že při všech zločinech a přečinech politických neb obsahem tiskopisu spáchaných rozhoduje o vině obžalovaného porota. Před zavedením tr. ř. byly za příčinou provedení tohoto ustanovení st. z. z. zavedeny zák. ze dne 9. března 1869 č. 132 ř. z. soudy porotní pouze pro věci tiskové (viz Čl. Porotci).
6. Tr. ř. ze dne 23. května 1873 č. 119 ř. z. ustanovuje ve Čl. II. uv. z., že početím jeho platnosti odbývati se bude hlavní přelíčení o všech obžalobách pro zločiny a přečiny spáchané obsahem tiskopisu před porotci. Tr. ř. obsahuje dále v 27. hlavě trestní řízení ve věcech tiskových, o kterém jednají §§ 483 — 494. Tato ustanovení upravují příslušnosť (§§ 484—486), zabavení tiskopisu (§§ 487 — 492) (viz čl. Zabavení (v říz. trestním) a Odpor) a řízení objektivní (§§ 493 a 494) (viz čl. Řízení objektivní) (viz též odst. V.).
5. Tiskové právo trestní.
Svobodou tisku rozumíme právo projevovati svobodně tiskem myšlénky v mezích zákonných. Protizákonné a trestné zneužití tohoto práva stihá tiskové právo trestní, jež je tudíž souhrnem trestních norem, jež týkají se trestání všech deliktů tiskem spáchaných, buď že trestní moment spočívá v obsahu tiskopisu neb že byly porušeny formální předpisy o tisku.
A. Hmotné tiskové právo trestní:
1. Pojem a rozdělení deliktů tiskových.
Glaser rozeznává vlastní a nevlastní delikty tiskové. Těmito jsou činy, jichž skutková povaha o sobě nevyžaduje nutně zneužití veřejného projevu mínění, jako injurie, rouhání se bohu, podvod, falšování, vydírání, pokud delikty tyto byly tiskem spáchány. Vlastními delikty tiskovými jsou pak publikace řád veřejný ohrožující a právě proto zakázané, jež neobsahují bezpráví trestní, nýbrž policejní. Glaser pokládá za zakázané jen ty publikace, jež buď k činům trestním a bezprávným podněcují neb napadají předmět zákonem chráněný způsobem v sobě za- vržitelným. Glaserovu rozdělení deliktů bylo namnoze odporováno, ježto jak Jaques, Merkel, Oetker blíže vykládají, spočívá v tomto rozdělení nepřípustné stotožňování pojmů »tisku« a »veřejnosti« a ježto dále spočívá Glaserův pojem deliktu tiskového na pojmutí zastaralém, dnes již neudržitelném. List definuje delikt tiskový jako zneužití práva volného projevu myšlenek a klade otázku: kdy je veřejný projev myšlének vůbec trestným? Tato otázka nemá řešiti právo tiskové, nýbrž má spíše dovozovati své důsledky z řešení podaného právem positivním.
Dle trestních ustanovení rak. zák. o tisku ze dne 17. prosince 1862 č. 6 ř. z. (3 oddíl §§ 28 — 40) jsou delikty tiskovými činy trestní, při nichž skutková povaha určitého činu tr. z. ohroženého dochází výrazu dle všech svých známek v obsahu tiskopisu (rozh. ze dne 6. května 1892 č. 1120 č. sb. 1574).
Tato definice souhlasí též s tím, jak pojímá delikt tiskový List, kdežto přestupky tisk. z. a tisk. předpisů nutno spíše označiti jako nevlastní delikty tiskové, než jako delikty tiskové policie nebo tiskové přestupky.
2. Skutková povaha deliktů tiskových.
a) Delikt tiskový je spáchán jakmile se počne tiskopis rozšiřovati a místo, odkud se rozšiřuje je místem spáchaného činu. Z povahy rozšiřování plyne dále, že je pokus deliktu tiskového zrovna tak nemožným jako pokus projevu myšlének vůbec, neboť rozšiřování tu je jakmile bylo započato. Naproti tomu je možným pokus při deliktech tiskové policie, neboť podniknou-li se na př. kroky, by zakázaný tiskopis byl dále šířen, je v tom již pokus deliktu tiskové policie (rozh. ze dne 13. května 1882 č. 817).
b) Předmětem tiskových deliktů jsou všecky výrobky literární a umělecké, jakýmikoliv mechanickými a chemickými prostředky násobené (§ 4 tisk. z. čl. II. vyhl. pat. k tr. z.). Pro pravdivé sdělování veřejných jednání říšské rady a sněmů nelze nikoho pohnati k zodpovědnosti (§ 28 odst. 4). Časté tvrzení (jež však jak rak. tak i něm. praxe stále zamítá), že podávání zpráv o veřejných soudních jednáních již pro tuto veřejnosť je beztrestným, nedá se proto udržeti, poněvadž veřejnosť soudní síně je jinou, než veřejnosť tisku a sice jak co do své vnitřní povahy, tak i co do svých účinků. Zprávy tyto řídí se tudíž povšechnými zásadami práva trestního a tiskového.
Předmětem tiskového deliktu je zejména: násobení (množení) užitím šablony (rozh. ze dne 17. března 1874 č. 2526), kamenotiskem (plen. rozh. ze dne 14. března 1883 č. 14023, č. sb. 520), procesem fotografickým (rozh. ze dne 17. října 1884 č. 8318, 15. listop. 1885 č. 10556, č. sb. 845 a j. v.) neb hektografem (plen. rozh. ze dne 1. července 1887 č. 4941, č. sb. 1076). Zákonodárce neučinil závislým pojem »literární«, »umělecký« (plodů ducha a výtvarného umění) na určitém stupni duševního obsahu; na vnitřní hodnotě duševní produkce nezáleží; postačí, když myšlénka srozumitelně výrazu dochází (plen. rozh. ze dne 14. března 1883 č. 14023, č. sb. 520 a rozh. ze dne 14. listopadu 1885 č. 10556, č. sb. 845).
c) Podmětem tiskového deliktu je každá osoba, která spolupůsobila při tištění neb rozšiřování výrobku tiskového. Trestnost’ nezaniká, připojí-li se k tiskopisu prohlášení, že se nesouhlasí s článkem uveřejněným neb že se neručí za určité sdělení, rovněž se nezrušuje tím, že někdo jiný prohlásí, že sám chce převzíti zodpovědnost’ (§ 28 tisk. z. odst. 3). Ku zodpovědnosti může tedy býti pohnán spisovatel, redaktor, nakladatel, tiskař, vydavatel, ředitel tiskárny (§ 5 tisk. z. čl. III. zák. ze dne 15. října 1868 č. 142 ř. z.), rozšiřovatel. Co se týče subjektivní zodpovědnosti, doplňuje čl. III. tiskové novely ze dne 15. října 1868 č. 142 ř. z. povšechné zásady tr. z. soustavou trestů za zanedbání.
Z nedbalosti jsou právi:
aa) redaktor, když zachováním povinné pozornosti vsunutí trestného obsahu tiskopisu mohlo býti zabráněno;
bb) nakladatel neperiodického tiskopisu, jestliže nemůže při svém prvním výslechu pojmenovati nebo prokázati spisovatele nebo vydavatele v tuzemsku bydlícího;
cc) tiskař, nebyly-li při tisku zachovány předpisy §§ 9 a 17 tisk. z. (pojmenování tiskaře atd.; povinné exempláře) (tudíž ideální konkurence s příslušnými delikty policejními);
dd) rozšiřovatel,
α) dálo-li se rozšiřování způsobem zákonem zapovězeným (konkurence s přestupkem § 23 tisk. z.);
ß) byl-li rozšiřovaný tiskopis zakázán nebo zabaven (konkurence s příslušnými polic. delikty);
γ) není-li ve spise vůbec udáno místo, kde spis vyšel, neb není udán ani spisovatel ani nakladatel neb byla-li nesprávnosť udání těchto seznána;
δ) jestliže spisy v cizině vycházející a v tuzemsku rozšiřované mohly svým nápisem nebo předmětem, obraznými znázorněními neb způsobem zasílání vzbuditi pozornosť. Nedbalosť v tiskovém právu je vždy přestupkem.
d) Odvod (protidůkaz) lze různě vésti:
aa) Obžalovaný prokáže, že zde není dle příslušných ustanovení tr. z. skutkové povahy činu trestního jemu za vinu kladeného, pokud se týče, že obsahem tiskopisu nebyl spáchán buď vůbec žádný čin trestní neb aspoň ne ten, na který se žaloba vztahuje;
bb) obžalovaný, jemuž se nedbalosť klade za vinu, prokáže, že zachoval povinnou péči neb že nebylo možno mu ji vzhledem k nastalým okolnostem zachovati, neb však
cc) nahradí se odvod jmenováním předchůdce, pokud se týče spisovatele nebo vydavatele.
3. Tresty.
Tiskové delikty (ve vlastním slova smyslu) trestají se dle z. tr., tiskové přestupky (delikty policie tiskové) dle zvláštních trestních norem zákona o tisku (§ 28 tisk. z. čl. II. prohl. z. k tr. z. odst. 1). Zákon tiskový vypočítává však ještě řadu jiných trestů, jež plynou z podstaty a povahy tiskových deliktů a jeví se tudíž co následek trestního odsouzení při všech deliktech tiskem spáchaných. Tyto zvláštní způsoby trestu, jež zákon o tisku připouští, jsou:
a) Odnětí oprávnění živnostenského (§ 3 odst. 6 tisk. z.).
b) Zastavení periodických tiskopisů, nebyla-li — jak nařizuje § 10 — v zákonné lhůtě oznámena změna nastalá během vydávání (§ 11).
c) Zákaz dalšího rozšiřování (§ 36).
d) Zničení tiskopisů za trestné prohlášených. e) Zničení sazby tiskové (§ 37).
f) Uveřejnění trestního nálezu na útraty odsouzeného (§ 39).
4. Rozdělení deliktů tiskových v užším slova smyslu.
a) Co přečiny stihají se činy dolosní, tedy uvádění v omyl úřadů
tiskových neb úmyslné zanedbávání předpisů tiskových, tak zejména:
aa) vědomě nepravdivá udání ohledně předpisů § 9 (udání místa tisku, tiskaře, nakladatele na tiskopisu a vydavatele při periodických tiskopisech). Trest vězení od 1 týdne do jednoho měsíce;
bb) Nepravdivé udání v oznámení při vydávání periodického tiskopisu (§ 11); peněžitá pokuta od 50 do 500 zl,, vězení od 1 týdne do 1 měsíce ;
cc) Další rozšiřování zakázaných neb zabavených tiskopisů (§ 24) ; pokuta peněžitá od 50 do 500 zl., při opětovném odsouzení vězení od 1 týdne do 1 měsíce;
dd) vydávání zastavených periodických tiskopisů (§ 25), pokuta peněžitá od 50 do 500 zl. ;
ее) týž trest nastupuje, pokračuje-li se nedovoleným způsobem u vydávání periodického tiskopisu ve smyslu § 1 odst. 3 tisk. nov. ze dne 9. července 1894.
b) Jako přestupky stihají se činy, při nichž nedbalostí byly porušeny předpisy o tisku, jimiž se však státní neb veřejný zájem buď vůbec nepoškozuje neb jen způsobem nepovážlivým, tak zvláště:
aa) nešetření předpisů § 9 (udání místa tisku, tiskaře, nakladatele na tiskopisu a vydavatele při periodických tiskopisech). Pokuta od 20 do 200 zl.;
bb) nešetření předpisů § 10 (povinnosť oznamovací při vydávání
periodických tiskopisů; pokuta od 50 do 200 zl.);
cc) nešetření předpisů ohledně předkládání povinných exemplářů periodických tiskopisů (§ 17); pokuta peněžitá 10 — 100 zl.;
dd) nešetření předpisů ohledně všech ostatních povinných exemplářů (pokuta peněžitá od 5 do 50 zl. ; [§ 18]);
ее) bezdůvodné zdráhání se přijímati opravy; pokuta peněžitá od
20-200 zl.; (§ 21);
ff) podomní obchod tiskopisy, vyvolávání, rozdělování (rozdávání) a prodej jich § 23 (pokuta peněžitá od 5 do 200 zl.);
gg) zanedbání povinné péče (čl. III. zák. ze dne 15. října 1868). Trest: zakládá-li obsah tiskopisu skutkovou povahu zločinu, vězení od 1 do 6 měsíců, zakládá-li však povahu přečinu, peněžitá pokuta od 20 do 200 zl.
5. Promlčení deliktů tiskových.
a) Ohledně promlčení platí povšechné zásady tr. z., avšak i v případě, kde čin takový není ještě dle těchto zásad promlčeným, je další stihání vyloučeno, uplynulo-li 6 měsíců od vydání tiskopisu neb doby, kdy počal býti tiskopis v tuzemsku rozšiřován a po tuto dobu nebylo trestní stihání v tuzemsku proti nikomu zavedeno, ač se tak státi mohlo, aneb bylo sice zavedeno, avšak nebylo v něm po tak dlouhou dobu pokračováno. Tytéž zásady platí i ohledně promlčení přečinů a přestupků, jež byly spáchány opomenutím povinné péče nebo pozornosti vzhledem к tiskopisům (§ 40 tisk. z ). b) Promlčení tiskových deliktů v užším slova smyslu. Trestnost’ přečinů a přestupků, jež byly spáchány proti předpisům tiskového zákona, pomíjí — ač nestanoví-li tr. z. kratší lhůty promlčecí — v 6 měsících počítaných ode dne, kdy přečin nebo přestupek byl spáchán nebo zastavené řízení bylo přerušeno a nebylo v něm dále pokračováno (§ 27 tisk. z.).
B. Formální tiskové právo trestní (řízení trestní ve věcech
tiskových).
Hlava 27. tr. ř. obsahuje řízení ve věcech tiskových (§§ 483 — 491 tr. ř.). Tím bylo zrušeno dříve platné trestní řízení ve věcech tiskových (zák. ze dne 17. prosince 1862 č. 7 ř. z. z r. 1863 a ze dne 9. března 1869 č. 32 a 33 ř. z.). Pro řízení ve věcech tiskových platí předpisy tr. ř., pokud 27. hlava úchylek nestanoví; platí tudíž pro řízení ve věcech tiskových jednak povšechné předpisy tr. ř., jednak pak zvláštní předpisy 27. hlavy.
1. Všeobecné zásady.
Řízení v trestních věcech tiskových vykazuje jisté zvláštnosti, jež jsou shrnuty ve výn. min. sprav. ze dne 4. července 1863 č. 114 ř. z.:
Dotyčný výnos podotýká:
a) ohledně přípravného vyhledávání a vyšetřování: Předem buďtež všechny úkony úřadní v trestním řízení ve věcech tiskových co nejdříve urychleny. Důvodem toho jsou jednak krátké lhůty zákonem stanovené a škodlivé následky s promeškáním jich spojené jednak též okolnosť, že ve věcech tiskových, zejmena však při výrobcích denní literatury, může trestní spravedlnost jen tehdá s výsledkem působiti a též obecný cit právní uspokojiti, když nález trestní následuje hned v zápětí za činem trestním dříve, než zapomene obecenstvo na trestný článek a než se setře jeho dojem. Soudní jednání na delší dobu odkládaná jsou toho příčinou, že nutno zapomenutý již trestný obsah obecenstvu opětně na paměť přivésti. Kromě toho stálá nejistota, jaký bude výsledek soudního jednání, zdržuje volný pohyb a rozvoj tisku. Proto bude nutno, by soudové vyhovovali pokud možná návrhu státního zastupitelstva na oddělení věcí, by nařizováno a odbýváno bylo hlavní přelíčení na přímé obžaloby pokud možná nejdříve, zejmena však, by ve všech ostatních případech bylo vedeno řízení přípravné co nejrychleji, obmezujíc se na nejnutnější šetření a vyhýbajíc se všem zbytečným rozpravám o právních otázkách, jež řešiti má soud nalézající.
b) Hlavní přelíčení buď řízeno obezřetně a šetrně, hlavně pokud se týče výslechu obviněného. Vzhledem k tomu, že není úkolem výslechů obviněných pohnouti je, by vyznali trestnost’ neb je o tom přesvědčiti, nutno obmeziti výslech jen na věci nezbytné a nelze připustiti státoprávní rozpravy, ježto by tím soud mohl snadno vybočiti ze svého objektivního postavení a ještě před nálezem projeviti svůj náhled, a dále dojiti by mohlo v síni soudní k rozčilujícím rozpravám a demonstrativním výstupům se strany obviněného. Tím by však trpěla vážnosť a důstojnost’ soudu a seslaben by byl účinek jich nálezů.
c) Pokud se týče cizozemského tisku, jehož výrobky lze zakázati jen nálezem soudcovským, vložen je na soud — jak cit. výnos podotýká — rovněž důležitý úkol. Současnými pokyny státním zastupitelstvům bylo o to postaráno, by se dohled na tisk cizozemský dál obe- zřetně, opatrně a se svědomitou vážností, již vyžaduje důležitost’ věci; bude však též úkolem soudů rozhodovati o návrzích toho druhu co nejrychleji, ježto účinek nálezu jest podmíněn jeho včasností; soudy nesmí býti ovládány při svých rozhodováních úzkostlivostí veškerému ruchu literárnímu překážející, musí však s druhé strany přísně užívati zákona a býti si vědomy dalekosáhlých účinků svých nálezů.
2. Příslušnosť:
a) soudů:
aa) Pravomoc trestní ve věcech tiskových vykonávají výhradně soudy. O přestupcích rozhodují soudy okresní, o zločinech a přečinech obsahem tiskopisu spáchaných soudy porotní (§ 484 tr. ř.).
bb) Příslušným jest sborový soud 1. stolice, v jehož obvodu byl spáchán zločin nebo přečin a soud okresní v sídle sborového soudu T. stolice, v jehož obvodu byl přestupek spáchán; je li jich více ten okresní soud, jemuž zvláštním nařízením byla tato trestní pravomoc vůbec přikázána (§ 485 tr. ř.).
cc) Byl-li spáchán čin trestní obsahem tiskopisu, pokládá se za
místo činu :
α) místo tisku, pokud je známo a leží v obvodu platnosti tr. ř.,
jinak však
ß) místo rozšiřování v tuzemsku.
Je-li v tomto posledním případě příslušným pro totéž vyšetřování více soudů, rozhoduje mezi nimi předstižení (§ 486 tr. ř.). Zavede-li se trestní řízení pro obsah tiskopisu, jehož místo tisku jest neznámo neb leží v cizině (§ 3 zák. o trestním řízení ve věcech tiskových, oznam to státní zástupce ihned ministerstvu spravedlnosti (§ 19 instr.).
b) Příslušnost’ úřadů bezpečnostních:
aa) Jejich hlavními úkoly jest dohled nad periodickými tiskopisy a zákazy podomního obchodu tiskopisy, vyvolávání, rozdávání, prodej a nalepování tiskopisů na veřejné cestě.
bb) Rovněž mají úřady policejní pozorovati vliv tuzemských a cizozemských listů, letáků a větších děl na veřejnou náladu a důležitá data sdělovati úřadům vyšším (§ 10 zákl. zásad pro organisaci úřadů policejních ze dne 10. prosince 1850).
cc) Tiskopisy jež se vydávají neb rozšiřují proti předpisům zákona o tisku nebo jež pro obsah nutno v zájmu veřejném stihati, může úřad bezpečnostní buď přímo nebo na podnět státního zástupce zabaviti. Zabavení budiž oznámeno s připojením exempláře tiskopisu do 24 hodin státnímu zástupci toho místa, kde sídlí soud příslušný (§ 487 tr. ř.). Tuto lhůtu nutno tím spíše dodržeti, ježto každé prodlévání by musilo poškoditi účel zabavení. Výn. min. vn. ze dne 7. března 1876 č. 18168 bylo nařízeno, by budoucně též ohledně nezákoného rozšiřování tiskopisů podporujících účely vystěhovalecké bylo zakročeno (bez ujmy řízení úředního pro nepřípustné provozování obchodů vystěhovaleckých) dle § 23 tisk. z. pokud se týče § 487 tr. ř.).
dd) Zákazy tiskopisů mohou vysloviti toliko soudy; státní úřady bezpečnostní dejte podnět a podklad pro takové zákazy. Musí tedy úřad správní při každé závadě především zkoumati, zakládá-li výrobek tiskový obsahem svým známky činu trestním zákonem ohroženého. K menším závadám nebuď hleděno, nýbrž zřetel buď brán jen k těžším nezákonnostem, většímu pohoršení neb důležitým pochybnostem se stanoviska bezpečnosti státní. Ku starším výrobkům tiskovým nelze z pravidla přihlížeti, leda že by následkem zvláštních okolností nabyly nového významu a byly s to, aby nebezpečně působily na obecenstvo
ее) Cizozemské tiskopisy, jež jsou z dopravy poštovní vyloučeny, buďtež na hranici odmítnuty; nestalo-li se tak nedopatřením, buďtež tiskopisy takové předloženy úřadem bezpečnostním presidiu příslušného místodržitelství, které další opatření učiní (výn. ze dne 16. března 1863 č. 1563/362).
3. Řízení při zabavení tiskopisů (§§ 488-491) (viz čl. Zabavení (v tr. řízení), jakož i §§ 4 a 5 tisk. novely ze dne 9. července r. 1894).
4. Řízení objektivní (§§ 492—494) (viz čl. Řízení objektivní a čl. Odpor) (viz též čl. Skutky trestné politické).
6. Nejnovější snahy reformní a tisková novela ze dne 9. července 1894 č. 161 ř. z.: Již od lét bylo si stěžováno na to, že ustanovení zák. tisk. jsou rozvoji tisku nejvýš nepříznivými, že bránějí rozšiřování se tiskopisů, seslabují podnikavého ducha a že jsou toho příčinou, že se v Rakousku poměrně málo uveřejňuje, ba že živnosť tiskařská je v úpadku, trh je zaplaven výrobky cizími, s nimiž rakouská živnosť konkurovati nemůže. Z týchž příčin prý je rozvoj literárního, beletristického a illustrovaného tisku v Rakousku nepatrným a tisk odborně vědecký, zejména však t. zv. menší tisk (politické listy krajinské), neprospívá. Řízení objektivní popřává výkonnému orgánu příliš veliké pole a vybíhá často ve způsob censury, ohrožuje práva ústavou zaručená a jest — jak zkušenost’ ukazuje — sotva s to, by zabránilo rozvoji stinných stránek svobody tiskové.
V 11. zasedání říšské rady podala sněmovna poslanecká celou řadu initiativních návrhů, jež směřovaly k reformě četných ustanovení tiskového zákona (zejména jsou to návrhy, jež učinili Dr. Jacques, Dr. Foregger, Dr. Pacák, Pernerstofer, Hanek, Dötz a soudruzi). Značnou důležitost měly též četné petice spolků a společenstev politických a literárních, grémií tiskařů, písmolijců, knihkupců, nakladatelů, dále tiskových spolků odborných a komor obchodních a živnostenských. Bylo poukazováno jak se stanoviska hospodářského, tak též se stanoviska kulturního a politického na nutnost časových reform a na bezvýslednost represivních prostředků vládních. Vláda chovala se přes četná vyzvání k návrhům a poradám výborovým pasivně neb odmítavě. Tiskový výbor poslanecké sněmovny pokládal však přes to za nutné navrhnouti, když již ne úplnou reformu všech ustanovení tiskových a procesuálních, tedy aspoň reformu nejdůležitějších škodlivých neb zastaralých předpisů tiskových. Bylo navrženo:
1. zrušiti povinnost složití kauci;
2. zrušiti všechna obmezení kolportáže a drobného prodeje;
3. zrušiti kolek novinářský;
4. v zásadě podržeti řízení objektivní, obmeziti však prozatimné zabavení na případy vypočtené.
Tato zpráva tiskového výboru nepřišla na denní pořádek, neboť odmítavé chování vlády poskytovalo málo naděje, že by se navržené opravy s úspěchem setkaly. Když pak po tom následkem poměrů politických došlo ke změně vlády, zaujala vláda (t. zv. koaliční ministerstvo) své sta- novisko ke shora vytknutým návrhům výboru tiskového. Zrušení neb snížení kolku novinářského prohlásil ministr financí z důvodů finančních té doby za nepřípustné. Výnos obnášel za rok 1893 1619000 zl. Zrušení obmezení kolportáže prohlásil ministr vnitra za nepřípustné, Ježto by tím rychleji a mocněji šířily se též tiskopisy, jež jsou způsobilými urážeti cit mravnostní a náboženský a rušiti klidné soužití občanů státních a tím by byl téměř zmařen účinek zákonných opatření represivních. Co se tkne obmezení prozatímního zabavení na případy tiskovým výborem navržené, nesouhlasil s tím ministr spravedlnosti, ježto by hledě k judikatuře soudů porotních ve věcech tiskových, nebylo lze se nadíti účinného stihání tiskových deliktů cestou řízení subjektivního; četné zájmy, jež mají býti chráněny tr. z., by ochrany té pozbyly a většina deliktů tiskových stala by se nejen beztrestnou, nýbrž nabyla by dokonce imunity. Vláda projevila však ochotu obmeziti řízení objektivní potud, pokud by parlament obmeziti chtěl judikaturu porotců, tudíž upustila by od prozatímního zabavení ve všech těch případech, kde by místo zabavení nalézal právo soudce právník a nikoliv porota. Dále projevila vláda ochotu svoliti ke zrušení závazku složití kauci, svobodnému zadávání jednotlivého prodeje tiskopisů a ke změně procesuálních předpisů týkajících se zabaveni a odškodnění, stalo-li se zabavení způsobem neospravedlněným; v těchto bodech vrcholí též ustanovení tiskové novely z r. 1894 (viz zprávu tiskového výboru posl. sněmovny k tiskové novele ze dne 9. července 1894). Novela nařizuje tudíž:
a) zrušení závazku složití kauci při vydávání periodického
tiskopisu ;
b) zastavení dalšího vydávání periodického tiskopisu úřadem bezpečnostním, bylo-li nalezeno na peněžitou pokutu neb na náhradu nákladů a jestliže by zaplacení těchto obnosů nebylo vykázáno u státního zástupce v 8 dnech po dni, co nález nabyl moci právní;
c) povolení ku prodeji periodických tiskopisů, o jehož udílení jedná § 3 odst. 5 tisk. z. a jež je vyhraženo politickému úřadu zemskému, nemůže při tuzemských periodických tiskopisech odepřeno býti tomu, jenž dle předpisů živn. ř. je oprávněn k samostatnému provozování živnosti. Povolení platí pro místnost úřadu oprávněnou, ku provozování prodeje určenou a pro všechny tuzemské periodické tiskopisy úřadu oznámené. Povolení může býti odvoláno pouze z takových důvodů, pro které může úřad podle živn. ř. odejmouti oprávnění ku provozování živnosti svobodné;
d) Má-li prodej tiskopisů býti vykonáván pevně stojícími neb pohyblivými automaty, nechť schválí politický úřad zemský seznam tiskopisů k prodeji určených. Na automatě budiž uveden seznam tiskopisů v něm obsažených, obecenstvu přístupných.
e) Náhrada za neospravedlněné zabavení: Ve všech případech, v nichž by, též po soudním potvrzení vykonaného zabavení toto zabavení, buď po provedené obžalobě nebo při objektivním řízení po vykonaném řízení o námitkách, konečně platně bylo uznáno za neospravedlněné, dána buď osobě zabavením poškozené náhrada prokazatelné škody z pokladny státní, při čemž užito buď obou posledních vět § 491 tr. ř.
f) Udání závadného článku nebo závadných míst státním zástupcem neb úřadem bezpečnostním při zabavení tuzemských periodických tiskopisů. Oddělitelné části tiskopisu (přílohy novin atd.), které nic trestného neobsahují, buďte ze zabavení vyňaty. 7. Další zákonodárné kroky k ochraně svobody tiskové.
Ve schůzi výboru tiskového poslanecké sněmovny ze dne 30. listopadu 1895 obnovil poslanec Dr. Pacák návrhy na zrušení zákazu kolportáže a kolku novinářského a na změnu § 28 tisk. z. a § 493 tr. ř. v tom směru, by nebyly podrobeny řízení objektivnímu řeči v parlamentě pronesené, byť i nebyly proneseny v jazyku německém neb byly uveřejněny u výtahu nebo prosloveny v některém výboru sněmovny. Týž navrhl dále změnu řízení opravného (§§ 19 a 21 tisk. z.) a přípustnost důkazu pravdy. Ministr spravedlnosti Gleispach odpověděl, že úplně uznává potřebu reformy práva tiskového a že též pokládá za svůj úkol reformu provésti, ježto nynější zákon nevyhovuje moderním požadavkům a nedostačuje vzhledem k ohromnému rozvoji tisku, což nejlépe dokazují četné různé náhledy ohledně užívání zákona. Prohlásil dále, že se nebude odmítavě chovati, když by tiskový výbor usnesl se na tom, že urovnati sluší věc novelou, jejíž základem by byly návrhy Dr. Pacáka.
Ministr poznamenal dále, že nutno náležitý zřetel vzíti k opravám předpisů o řízení opravovacím, rovněž prohlásil, že nebude odmítavým naproti požadavkům, by přesně byl vymezen § 28 tisk. z. o sdělování řečí proslovených ve sborech zastupitelských. Daleko důležitějším je však ještě výnos min. sprav. ze dne 30. listopadu 1895, jež vydán byl za souhlasu ministerské rady vrchním státním zastupitelstvům a jehož podstatný obsah je tento: Dle rak. práva je zaručena svoboda tisková a každému přísluší absolutní a nepromlčitelné právo své myšlénky v mezích státního řádu projevovati a užiti všech prostředků přemlouvacích, by získal současníky pro své idey, od nichž právem či neprávem očekává, že z různých náhledů vyjde pravda na jevo. Toto nejdrahocennější právo je základem ústavy, je nejmocnější záštitou svobody politické, ochráncem dobrých mravů a strážcem spravedlnosti, avšak jen potud, pokud při jeho výkonu zachová se jediná mez, jež překročena býti nemá a nesmí, t. j. zákon. Z významu tisku, v němž se obrazí veškeren ruch a život státu a státních občanů vyplývá, že zodpovědné postavení státních orgánů, jež bdí nad tiskem, je velmi stiženo jednak poměry namnoze nepříznivými, jednak i časem, přesně jim vyměřeným, jenž nedopouští dlouhých a klidných úvah. Žijíce totiž sami v poměrech těch, mají zároveň rozhodovati, je-li tu skutková povaha činu trestního, při čemž většinou součinní jsou i činitelé odpovídající životu citovému. Proto je tu veliká možnost, že lze chybiti a také se často chybuje tím, že stihání dosahuje krajností, je-li kritika jednotlivých opatření neb nařízení vlády neb orgánů vládních příkrou neb odmítavou. Jest známo, že průměrně všechna zabavení, polovice všech konfiskací tuzemských tiskopisů periodických byla nařízena dle § 300 tr. z.
Tato praxe nesmí však býti déle provozována, neb spočívá v odporu a neporozumění platných zákonů; nesmí již každý nelibý projev, každá ostřejší kritika opatření jednotlivého, byť i vyššího státního orgánu neb úřadu míti v zápětí zabavení periodického tiskopisu, v němž je obsažena, nesmí konečně každý článek, jenž směřuje k zamezení zamýšlených reform neb k dosažení domáhaných změn zákona býti posuzován — byť i byl psán ostřejším slohem — co podněcování k nenávisti a opovrhování úřady státními neb obecními neb jednotlivými orgány vládními vzhledem k jich úřední činnosti, neboť stává se nezřídka, že bývají články takové psány z malicherné snahy, by skutečnou neb strojenou vášnivostí a rozčileností na sebe upozornily. Postup takový kalí obecné vědomí právní a jest mimo to neúspěšným a bezvýsledným, ježto ve většině případů může potlačená kritika býti později a to ve formě ještě ostřejší vedena sbory zastupitelskými ochrany imunitní požívajícími, kterou lze pak v tiskopisech periodických bez závady uveřejniti.
8. Předpisy práva tiskového ve příčině osob vojenských.
1. Předpisy tiskového zákona platí též pro osoby podléhající pravomoci soudů vojenských ovšem bez újmy zvláštních předpisů, jež jsou pro osoby takové vydány z ohledu discipliny (§ 2 tisk. z.).
2. Zvláštní zákaz vydaný pro některé třídy osob podrobených pravomoci soudů vojenských, že nesmí uveřejňovati v periodických tiskopisech články politické nebo pojednávati tiskem o záležitostech vojenských způsobem příčícím se disciplině, duchu vojenskému nebo povinnostem stavu vojenského platí na dále (čl. I. cirk. nař. m. voj. ze dne 11. července 1864 š. dd. 4. č. 1043. ř. z. 80, věstníku 15. kus č. 97).
3. Zastavení periodického tiskopisu vydávaného s opomenutím předpisů zákona tiskového, nařízené § 11 tisk. z. přísluší, pokud nezakročuje soud, též ohledně osob vojenských, úřadům vytčeným v tiskovém zákoně. V stížnostech podaných (§11 tisk. z. na konci) rozhodují ve příčině osob vojenských rovněž úřady příslušné ohledně osob občanských (čl. IV. cit. obč. nař.).
4. Též osoby, jež podléhají pravomoci soudů vojenských, mohou uveřejňovati opravy skutečností, obsažených v tiskopise periodickém, pokud se nepříčí obsah opravy předpisu čl. I. cit. nař. a nic neobsahuje, co by formou a obsahem vylučovalo skutkovou opravu. Nicméně mají sbory vojenské a osoby vojenské mající hodnost důstojnickou, všechny ostatní však, pokud jsou v činné službě vojenské, žádati za povolení u dotyčného velícího generála, předloživše článek, který opraviti chtí a doslovné znění zamýšlené opravy (čl. X. cit. voj. oběž. nař.).
5. Osoby podléhající pravomoci vojenské mají za příčinou dosažení povolení ku prodeji periodických tiskopisů, dále knih školních, kalendářů, obrazů svátých, modliteb a knih modlitebních v určitém okresu obrátiti se na úřady v § 3 tisk. z. jmenované.
6. Povolení k obchodu podomnímu tiskopisy, vyvolávání, rozdílení a prodeji jich mimo místnosti k tomu řádně ustanovené, dále ku sbírání předplatitelů a spisovatelů udílí, i když se jedná o osoby podřízené soudům vojenským, úřady bezpečnostní v § 23 tisk. zák. jmenované.
9. Ustanovení řádu živnostenského (viz čl. Živnost tiskařská).
10. Ochrana literárního vlastnictví (viz čl. Právo autorské).
Literatura: Dr. Jos. Sládeček, Tiskové právo trest. a polic., Praha, 1899.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Tisk a právo tiskové. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 83-99.