Uhry

.
Ježto dějinné, státoprávní a hospodářské vztahy zemí na radě říšské zastoupených ku zemím koruny uherské jsou tak četné a rozmanité, není zajisté od místa, pojedná-li se stručně též o právních poměrech této druhé polovice našeho mocnářství.
A. Právo státní.
1. Uherský stát jest od r. 1848 ve smyslu státoprávním státem úplně moderním. Stavovská ústava byla zrušena a na její místo vstoupila úplná rovnost před právem a stejné oprávnění státních občanů — moderní to idea státní. Účast na státní moci, jež příslušela až do r. 1848 výhradně šlechtě, jest dnes ústavním právem každého uherského státního občana. Každý uherský státní občan bez výjimky jest účasten všech politických práv a tudíž jest každý občan státní údem svaté koruny uherské (membrum sacrae coronae). Král uherský slibuje a zaručuje v korunovačním diplomu (diploma inauguralis) korunovační přísahou politickou i territoriální integritu, jakož i neodvislost uherského státu; slibuje, že vlásti bude Uhrám každé doby jen po smyslu uherské ústavy. Kdežto ústavy většiny evropských států větším dílem jsou oktrojovány, má ústava Uher původ tisíciletý, se vznikem říše v jedno spadající, jsouc výsledkem dlouholetého vývoje. Jednotlivé její instituce nejsou jednotně kodifikovány, nýbrž pocházejí z části z doby nejstaršího zákonodárství, z části však vyšly z obyčejů právních. Kromě toho recipovalo uherské státní právo značný díl západoevropských institucí.
2. K nejstarším státoprávním základním zákonům uherským patří t. zv. zlatá bulla vydaná r. 1222 králem Ondřejem 2., pak články zák. upravující trůnní posloupnost a to čl. zák. 2 a 3 z r. 1687 (Leopold 1.), pak čl. zák. z r. 1608 a 1647 obsahující uzavření vídeňského a lineckého míru, čl. zák. 1 z r. 1668, 1741 a 1791, pak t. zv. »Pragmatica Sanctio« zahrnutá v čl. zák. 1 a 2 z r. 1723 a v jednotlivé zákony pojaté korunovační diplomy. K nejdůležitějším pramenům práva patří právní kniha Štěpána z Verböczy: »Opus Tripartitum juris consuetudinarii inclyti Regni Hungariae partiumque eidem adnexarum«, která obsahuje obyčeje v zákon se přetvořivší. V citovaných zákonech jsou podmínky obsazování královského trůnu, společná státní moc rozdělená mezi krále a národ a zásadní normy o neodvislosti, nerozlučitelnosti a jednotnosti státu, jakož též o náboženské i politické svobodě obyvatelstva, pak poměr mezi Chorvatskem a Slavonií a posléze poměr k Rakousku, úplně objasněný na základě pragmatické sankce. Chorvatsko a Slavonie jsou v nejtěsnějším státním spo- lecenství s Uhrami a nehledě k autonomii na rozsáhlém podkladu těmto zemím dané jsou tyto země částí uherského státu.
3. Pojmenování »uherská svátá koruna« jest ještě ze středověku pocházející starodávné označení, jež má v Uhrách největší a nejdůležitější státoprávní význam. Theorie o svaté koruně byla v každé době základem veškerého uherského života právního a uherské státní myšlénky. Uherská koruna jest symbolem suverenity státu, veškerosti všech práv královské moci a státu samého. V myšlénce svaté koruny soustřeďuje se tudíž idea státu a královské moci, jež však na krále teprve korunovací přenesena bývá. Uhry byly od založení říše každého času neodvislým a suverénním státem a zůstaly i za vlády rodu habsburského neodvisly; nebyly s ostatními dědičnými zeměmi Habsburků až po rok 1867 v žádném přímém spojení a v žádném smluvním poměru. Ve vyrovnání s Rakouskem — v r. 1867 — byla ve čl. zák. 12 poprvé řeč o spolčení obou státův. Zde byl poprvé mezi Rakouskem a Uhrami založen a uspořádán státoprávní poměr s jedinou společnou vrchní hlavou státní a s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto poměru.
4. Oblast uherského státu.
Území uherského státu záleží:
1. z vlastních Uher; k nim počítají se Sedmihrady a bývalá Vojenská Hranice;
2. z tak zvaných vedlejších zemí: Chorvátska, Slavonie a Dalmacie, k nimž byla ještě bývalá Chorvatská Hranice Vojenská přivtělena; a posléze
3. z přístavu a města Rěky.
Sedmihrady byly až do polovice 16. století částí Uher; ale když Štěpán Báthory byl zvolen knížetem sedmihradským, stala se tato země vlastním státem a odděleným knížectvím. Sedmihrady byly sice roku 1686 opět přivedeny pod panství svaté uherské koruny a Leopoldovým diplomem přestalo zvláštní postavení Sedmihradska, přes to přese všecko bylo toto území až do r. 1848 resp. 1867 považováno za oddělený stát, majíc až do této doby samostatný sedmihradský sněm a toliko osoba panovníkova byla společná. Přes to označují starší zákony toto území výslovně za území patřící ku svaté uherské koruně a Leopold 2. potvrzuje to také sedmihradským čl. zák. 6 z r. 1791. Sedmihradským čl. zák. 1 a uherským čl. zák. 7 z r. 1848 vyslovena konečně unie s Uhrami a nelze podle čl. zák. 43 z r. 1868 z titulu uherského krále jakožto »velkoknížete sedmihradského« dovozovati žádný další důsledek. Posléze byla i Vojenská Hranice zřízená v r. 1745 přivtělena r. 1871 k uherské mateřské zemi.
Zvláštní a pamětihodné postavení zaujímá území města Rěky. Královna Marie Teresie přivtělila je darovacím listem z r. 1779 jakožto zvláštní území podléhající svaté koruně uherské k Uherské říši. Čl. zák. 30 z r. 1868 stanovil po Rěku provisorium; podle toho jest Rěka i dnes separatum corouae adnexum Sacrae Regni Coronae. Toto zvláštní postavení vyznačuje se na venek, že má svého guvernéra, který jest členem uherské tabule magnátův; veškeré úřady Rěky — i municipální úřad — jsou jemu podřízeny. Soudnictví Rěky jest organisováno tím způsobem, že odvolání od tamnějšího královského uherského soudního dvoru jde k budapeštské královské tabuli a odtud k uherskému nejvyššímu soudnímu dvoru — ku královské kurii. Konečné upravení státoprávního poměru města Rěky nastalo ve čl. zák. 30 z r. 1868 tím způsobem, že má dojíti k úmluvě na základě vyjednávání konaného mezi delegáty uherského říšského sněmu, chorvatského zemského sněmu a města Rěky.
5. Nejdůležitější zvláštní postavení mají t. zv. vedlejší země, království Chorvatské, Slavonie a Dalmacie. K Dalmacii možno zde vlastně přihlížeti jen po stránce právní, ježto tato země dnes ve skutečnosti jest pod rakouským panstvím. Čl. zák. 30 z r. 1868, jenž upravil postavení těchto tří vedlejších zemí, zachoval sice zásadně v platnosti právo, že Dalmacie náleží k uherské koruně a že bude opět spojena s uherskou korunou; v té příčině třeba však i Dalmacii ještě slyšeti. Tento zákon schvaluje úmluvu, podle níž tvoří země Chorvatsko, Slavonie, Dalmacie jedno území a jejichž samosprávná ústava vyslovuje se v korunovačním diplomu krále uherského. Král uherský není korunován pouze za krále uherských zemí, nýbrž stává se korunovací jakožto král uherský zároveň králem chorvatskoslavonskodalmatským, nevydává však pro Chorvatsko zvláštního korunovačního diplomu a neskládá také zvláštní přísahy; odevzdávat’ se chorvatskému sněmu pouze chorvatské vyhotovení uherského korunovačního diplomu; v něm slibuje se zachování integrity území a ústavy těchto zemí. Těmto zemím jest zajištěno právo k automnímu zákonodárství a vláda chorvátská jest oprávněna, aby vydávala v mezích samosprávy jí vyhrazené Chorvatska se týkající vládní nařízení, která nepříčí se stávajícím zákonům. Společné záležitosti Uhrám a Chorvatsku vyřizují orgánové budapešťské ústřední vlády. Společné záležitosti jsou v zákoně taxativně vypočteny; k nim patří na prvém místě ustanovení nákladu na vydržování uherského dvoru, stanovení branné soustavy, povolování kontingentu brancův a zákonodárství týkající se vytčení branné povinnosti; společnými jsou dále finance, celé bernictví a záležitosti státních dluhů; dále hospodaření s chorvatskými státními statky a lesy i obtížení jich; právo zciziti je má však uherská vláda jen tehdy, pokud svolí k němu chorvatský sněm zemský. Společnou jest posléze hospodářská správa a hospodářská politika, tudíž soustava měny, mincovnictví, stanovení mincovnictví a mincovní jednotky, pak bankovnictví, potvrzování státních a obchodních smluv, právo obchodní, směnečné, horní, námořské, patentní, soustava měr i vah, záležitostí týkající se zboží a ochranných známek, puncovnictví, záležitosti poštovní, telegrafní, železniční, plavební a přístavní a zákonodárství stran těchto záležitostí, úprava živnostnictví spolu s obchodem podomním, spolky a společnosti, jež nejsou veřejnými společnostmi obchodními, pasy a cizinecká policie; zákonodárství o záležitostech státního občanství a naturalisace jest sice společné, avšak exekutiva této agendy přísluší chorvatské vládě. Ku společným záležitostem náležejí konečně silnice a řeky, které jsou společný Uhrám i Chorvatsku, a zákonodárství o literárním a uměleckém majetku (autorské právo). Chorvatské autonomní záležitostí patří k působnosti chorvatské vlády, jež je vyřizuje svými orgány Budapeštská ústřední vláda vyřizuje společné záležitosti dorozumíc se s chorvatskou vládou; kde nemá uherská vláda svých orgánů k disposici, mají povinnost samosprávné úřady, aby vykonávaly nařízení centrální vlády. Automní chorvatské záležitosti jsou agenda vnitřní, justice, osvěta a vyučování. Z justice jest však — jak shora již podotknuto — vyňato právo obchodní, směnečné, námořské a horní. Námořnictví podléhá kompetenci rěckého královského uherského soudního dvoru a ve druhé stolicí uherským odvolacím úřadům. Král vykonává v těchto zemích zákonodárnou a vý- konnou moc společně s chorvatským zemským sněmem a s chorvatskou vládou. Bán jest odpovědným uherskému zemskému sněmu; jej jmenuje k návrhu uherského předsedy ministerstva a za kontrasignatury jeho král, i jest členem uherské tabule magnátské. Sprostředkujícím orgánem mezi chorvatskou a uherskou vládou a králem, tudíž zástupcem chorvatských zájmů jest uherský ministr pro chorvatské záležitosti, jenž jest k hlasování oprávněným členem uherské ústřední vlády sídlící v Budapešti i ministerské rady a odpovídá jen uherskému sněmu říšskému. Chorvatsko účastní se 43 členy na uherském říšském sněmu a sice vysílají tyto země 40 členů do uherské sněmovny poslanců a 3 do sněmovny magnátů; tito volí se chorvatským sněmem z řad údů zemského sněmu. Do delegace, jež se následkem narovnání r. 1867 s Rakouskem učiněného ročně volí, vysílají se z uherské sněmovny poslanecké 4 chorvatští poslanci a z uherské sněmovny magnátské 1 chorvatský Člen. Chorvatské finance jsou přikázány královskému uherskému ředitelství finančnímu v Záhřebu, kteréž podléhá uherskému ministru finančnímu. Veškeré státní příjmy vybírá tento společný orgán a odvádí je do uherské státní ústřední pokladny; z toho jest vyňata potravní daň z vína a masa, kterou vynakládá samosprávná vláda na uhrazení obecních výdajů. Z vybraných chorvatských dávek vydává se na krytí autonomních výdajů 45% chorvatské vládě. Veškeré společné zákony, na nichž se uherský říšský sněm usnese a jež se týkají zájmů chorvatských, zašlou se v chorvatském překladu uherskému zemskému sněmu. Avšak zákony ty vyhlašují se v uherské říšské sbírce zákonů a uveřejnění v ní jest zároveň pokládati za prohlášení pro Chorvatsko.
6. Uherský národ.
V říši uherské koruny jest pouze jediné — totiž uherské — státní občanství; podle toho nejsou obyvatelé vedlejších zemí chorvatskými státními občany; majíť jen vlastní chorvatskou příslušnost. Každý uherský státní příslušník požívá, nehledě k jeho rodu, náboženství a jazyku, úplné rovnoprávnosti. Až do roku 1848 dělilo se obyvatelstvo Uher na třídy a stavy; jen privilegovaní stavové tvořili druhdy lid plného práva — národ — a účastnili se výhradně výkonu moci státní. Zákonodárství z r. 1848 veškerá přední práva, výsady a různosti zrušilo na vždy. Na místo starého stavovského státu vstoupila moderní státní myšlénka. Právo účastniti se na výkonu státní moci propůjčeno zákonem r. 1848 veškerým uherským státním občanům; vedle toho jest dnes každý uherský státní občan údem svaté uherské koruny a to údem v tom smyslu, jako bývali druhdy šlechtici; se stavem šlechtickým nejsou spojena další práva kromě několika prerogativ, jako právo na šlechtický predikát a právo míti erb a býti za určitých podmínek členem magnátské tabule; dnes také má každý uherský státní občan právo zříditi fideikomis. Nerovnosti před právem pocházející z různosti víry byly zrušeny různými zákony datujícími se ze starých dob a ujednanými míry inartikulovanými (čl. zák. 1, 1608, čl. zák. 5, 1646 a čl. zák 26 a 27, 1791; později čl. zák. 20, z r. 1848, 17, z r. 1867 a 53, z r. 1868). V nejnovějším čase zabezpečena svoboda svědomí čl. zák. 43 z r. 1895 potud, že byla prohlášena způsobilost vykonávati politická i občanská práva úplně nezávislou na vyznání víry státního občana. Osobní svoboda členů národa a neporušitelnost vlastnictví byly již po smyslu staré uherské ústavy zákonným způsobem chráněny. Právo shromažďovací a spolčovací bylo upraveno vládními nařízeními a úplná svo- boda tisková byla zajištěna čl. zák. 18 z r. 1848. O trestných činech spáchaných tiskem resp. písmem rozhodují porotní soudy. Právo petiční jest právem každého Uhra, zabezpečeným již zlatou bullou z r. 1222. Svoboda učení i vyučování vyslovena čl. zák. 19 z r. 1848. Svoboda živnostenská byla zavedena resp. zajištěna čl. zák. 8 z r. 1872 a 17, 1884 a tajemství listovní jest chráněno předpisy čl. zák. 5 z r. 1878. Cizinci nepodléhají v oboru práva soukromého pražádným obmezením. O nabytí a pozbytí uherského státního občanství obsahuje ustanovení čl. zák. 5 z r. 1879. Podle tohoto zákona lze nabyti uherského státního občanství:
1. narozením. Tímto způsobem nabývají uherského státního občanství děti uherského státního občana pochodící ze zákonného manželství a děti uherské státní občanky mimo manželství zrozené (illegitimní, nezákonné). Nemožno-li zjistiti státní občanství otcovo nebo matčino, rozhoduje místo narození, u nalezenců místo nalezení. V této příčině považuje se uherská loď na širém moři jsoucí tak, jakoby patřila k uherskému státnímu území. U dětí zrozených ve válečné lodi s Rakouskem společné neb u nalezenců neznámé státní příslušnosti určuje se státní občanství příslušností rodičů pěstounů.
2. Cizozemkyně nabývá uherského státního občanství, provdá-li se za uherského státního příslušníka.
3. Dítky cizozemkyně nabudou uherského státního občanství, jsou-li legitimovány uherským státním občanem. Jednoduchou adopcí nenabývá se uherského státního občanství; žádají-li adoptovaní však za uherské státní občanství, nepřidržují se, aby vyhověli všem požadavkům, které jsou povinni cizinci vykázati, chtějí-li dosíci uherského občanství státního.
4. Uherského státního občanství lze dojíti i naturalisací a to:
a) Královským dekretem mohou býti naturalisováni ti cizinci, jižto získali si vynikající zásluhy o Uhry resp. ve službě uherské koruny. Těm, kdož jsou naturalisováni takovýmto způsobem, neukládá se další podmínka; jsouť jen přidržováni, by vyjádřili se, že chtějí se v Uhrách usaditi. Příslušným místem takto naturalisovaných jest hlavní a sídelní město říše Budapešt; jsou povinni, aby vykonali přísahu občanskou nebo slib jí odpovídající. Nesloží-li se přísaha nebo nedá-li se slib v roce, pomine i naturalisace tímto způsobem nabytá.
b) Státního občanství může dojíti cizinec na základě žádosti o přijetí naturalisační listinou vydanou od vlády, vyhovuje-li žadatel požadavkům zákona a vykoná-li občanskou přísahu nebo slib ji zastupující. Naturalisační listinu vydává pro Uhry král. uherský ministr vnitra, pro Chorvatsko chorvatský bán, jsou-li tyto zákonné podmínky splněny a to:
α) je-li uchazeč usazen v některé uherské nebo chorvatské obci od 5 let, je-li do rejstříku obecních poplatníků zapsán a je-li bezúhonného života a není v trestním vyšetřování;
ß) patří-li do svazku uherské nebo chorvatské obce nebo je-li mu přijetí již slíbeno;
γ) může-li se vykázati jměním nebo příjmy, jimiž jest s to vyživiti sebe i ty, jež jest po právu povinen vydržovati.
S naturalisovaným nabudou zároveň uherského státního občanství jeho manželka, která s ním společně žije, a děti, které jsou v jeho otcovské moci. (Naturalisovaní mohou však teprve po 10 letech, počítaje ode dne naturalisace, státi se členy uherského říšského sněmu.) 5. Státního občanství uherského pozbývá se:
a) propuštěním, jež se povoluje k žádosti. V dobách válečných vykonává toto právo výhradně král, jinak ministr vnitra a v Chorvatsku bán; propouštějí se jen ti, kdož jsou svéprávními, dostáli své povinnosti vojenské i berní a nejsou dlužni vojenskou osvobozovací taxu. Ti, jižto překročili 17. rok věku a nejsou osvobozeni od vojenské povinnosti, propustí se jen tehdy, mohou-li prokázati, že nedomáhají se propuštění z té příčiny, by jím unikli branné své povinnosti. Propuštění vztahuje se na manželku a na nezletilé dítky propuštěného jsoucí pod jeho mocí otcovskou, následují-li manžela resp. otce do ciziny a není-li v té příčině zvláštní výjimky; propuštěnému vydá se propouštěcí listina.
b) Uherský státní občan pozbývá dále státního občanství následkem úředního usnesení, vstoupí-li nemaje povolení do cizích státních služeb a vyzván jsa uherskou vládou v ustanovené době nevzdá se té státní služby.
c) Konečně nastane pozbytí, zdržuje-li se uherský státní občan, nemaje příkazu ani uherské ani společné rakouské a uherské vlády, mimo oblasť zemí koruny uherské nepřetržitě po 10 let. Pozbude-li manžel resp. otec státního občanství, pozbývají tím státního občanství i manželka, jež žije ve společenství s ním, a nezletilé děti, které jsou v jeho moci otcovské. Avšak uvedených 10 let možno tím přetrhnouti, že nepřítomný dostane nový průvodní list (pas) nebo ohlásí zachování svého uherského státního občanství svému příslušnému podžupanovi nebo purkmistrovi, nebo dá se zapsati do matriky společného rakouského a uherského konsulátu nebo tím způsobem, že dostane od konsulátu průkaz o pobytu.
d) Uherského státního občanství pozbývají děti, které legitimuje jejich cizozemský otec.
e) Uzavrouc sňatek s cizím občanem státním, pozbude uherská státní občanka uherského státního občanství.
Kdo pozbyl uherského státního občanství, může dosíci nového přijetí pravidelnou naturalisací.
Kdož jsouce propuštěni nebo nepřítomni, pozbyli uherského státního občanství, cizího státního občanství však nenabyli, ty možno opět přijati do svazku uherského státního občanství, aniž by byli nuceni vrátiti se do oblasti zemí uherské koruny. Vrátí-li se však do území uherského státu a přijme-li je některá obec do svého svazku, nebo slíbí jim přijetí, přijmou se ku své žádosti bez dalších podmínek do svazku uherského státního občanství. O repatriaci následkem hojných osídlení zpátečných obsahuje čl. zák. 4 z r. 1886 podrobnější ustanovení.
7. Král uherský.
Král jest držitelem nejvyšší státní moci, avšak jen pokud naň tato moc uherskou ústavou byla přenesena (§ 2 čl. zák. 11:1741); ústavou jest vázán, aby státní moc vykonával společně s národem. Královská důstojnost stala se v Uhrách od r. 1687 v mužské linii a následkem přijetí pragmatické sankce za krále Karla 3. (jakožto německého císaře tohoto jména 6.) od r. 1723 — když mužská linie vymřela — po přeslici ve vládnoucím rodě Habsburském dědičnou. Králi uherskému jest se podrobiti zákonité korunovaci, jež má se vykonati v 6 měsících po nastoupení na trůn (čl. zák. 3 z r. 1791); král nekorunovaný nemá práva, aby udílel výsady, tituly a šlechtictví a není oprávněn, aby potvrzoval zákony, neníť »legitimus Rex«. Korunování v Uhrách jest na veledůležitý, státoprávní akt, záruka ústavy a symbol konstitučního uherského království; pokládalo se v každé době za smlouvu, jímž přenáší se nejvyšší státní moc národa na krále; korunovaný král zaručuje neodvislost, svobodu a integritu, obyčeje i veškerá práva, slibuje, že bude zachovávati ústavu a že jiné donutí k zachovávání jejímu. Tento slib prohlašuje král v korunovačním diplomu, jejž má vydati před korunovací a poté korunovační přísahu složití. Korunování děje se na korunovačním říšském sněmu v Budapešti, který král svolá, za spoluúčinkování jednoho člena říšského sněmu, který jej k tomu účelu zvolí, a vykonává je uherský kníže primas. Osoba králova jest posvátná a neporušitelná (čl. zák. 3 z r. 1848). Krále nelze tudíž nikdy ku zodpovídání poháněti. Urážky nebo útoky proti osobě králově trestají se trestním zákonem (čl. 5 z r. 1878). Král má právo svolávati, uzavírati, odročovati a rozpouštěti říšský sněm, nařizovati provedení nových voleb a právo potvrzovati (sankcionovati) zákony; jemu přísluší právo, aby v mezích ústavy zřizoval státní úřady, rušil je a úřadům udílel příkazy (vyjímaje úřady náležející v obor soudcovské moci) a aby obsazoval státní úřady, arciť jen uherskými státními občany. Král má ve výkonu exekutivní moci právo vydávati královská nařízení a propůjčovati privileje. Účast na provádění výkonné moci jest zabezpečena vedle zodpovědného ministerstva i ve způsobě místní autonomie municipiím a obcím. Královští soudové vynášejí rozsudky jménem jeho Veličenstva krále. Soudcovskou moc lze též vykonávati jen v mezích zákonů. Až do 17. století vykonávaly Uhry svobodně volbu královskou, avšak r. 1687 za Leopolda 1. vzdal se uherský národ tohoto práva volebního. Čl. zák. 2 a 3 z r. 1687 uspořádal trůnní posloupnost mužské linie Habsburského rodu v Uhrách a to dle pořadí prvorozenství. Dle této trůnní posloupnosti připadne koruna po smrti nositele koruny trůnnímu dědici, tolikéž i ve případě poděkování se; ale zříci se uherské koruny možno následkem nařízení čl. zák. 3 z r. 1867 jedině za ústavního souhlasu uherského říšského sněmu a jen se svolením jeho. Pragmatická sankce krále Karla 3. z r. 1723 (čl. zák. 1 a 2 z r. 1723) rozšířila dědické právo trůnní domu habsburského na ženské linie krále Karla 3., Josefa 1. a Leopolda 1. Jestliže by vyhaslo potomstvo obého pohlaví domu Habsburského vymřením descendentů Karla 3., Josefa 1. a Leopolda 1., připadne právo svobodné volby opět uherskému národu (viz i výklad § 4 čl. zák. 2 z r. 1868). Trůnní dědic musí býti nezbytně zákonitým arcivévodou rakouským, pocházejícím z rovného manželství, a římskokatolické víry. V pragmatické sankci jest obsaženo ustanovení, že musí panovník držeti Uhry a ostatní dědičné země společně. Tudíž jsou Uhry povinny, aby chránily panující dům habsburský v držení ostatních zemí dědičných a s druhé strany má podle toho i rod habsburský povinnost, aby hájil uherskou říši s pomocí ostatních dědičných zemí. Poměr Uher k Rakousku byl upraven čl. zák. 12:1867. Po smyslu tohoto čl. zákona přísluší králi jakožto nejvyššímu vojevůdci právo disposice a nejvyššího rozkazu nad uherským vojskem jakožto částí veškerého společného vojska a veškerá práva, která se týkají jednotného vedení a organisace vojska. Právo doplňovati vojsko a požadovati rekruty, jakož i určovati služební dobu a zásobovati vojsko, jakož i stanoviti a měniti branný zákon má uherský říšský sněm. Honvédi jsou částí vojska (čl. zák. 41 : 1868). Král činí vlastním jménem mezinárodní smlouvy, vyhlašuje válku a uzavírá mír vlastním jménem; k právní platnosti jejich jest potřeba schválení uherského říšského sněmu. Král vykonává právo vrchního dozoru ve všech státních i veřejných záležitostech svou zodpovědnou vládou a svými orgány. Uherský král, jenž má název »apoštolské Veličenstvo«, požívá církevní pocty, v tom záležející, že před ním nosí při slavnostních průvodech biskup apoštolský kříž; jemu přísluší právo jmenovati vyšší hodnostáře církevní, arcibiskupy, biskupy, kanovníky, preláty s některými výjimkami; král vykonává v katolické církvi nejvyšší práva patronátní; má také právo, aby censuroval církevní předpisy, nařízení všech církevních knížat, i papeže a následkem toho smějí se pouze na základě královského »placet« vyhlašovati. Král vykonává posléze právo milosti, dále právo aboliční v trestním řízení a právo amnestie. Královský dvůr sídlí v Budapešti (náklady naň jsou nyní v roční sumě 4650000 zl. zařaděny do uherského rozpočtu)
8. Uherský říšský sněm
V Uhrách mohlo se každého času státi zákonem pouze to, na čem se usnesl král a národ zastoupený na říšském sněmu po svobodném dohodnutí (čl. zák. 12 z r. 1791 a j.). Asi okolo 15. století účastnili se již kromě vysokého duchovenstva, hodnostářů královského dvora, magnátův a šlechty i zástupci větších měst jednání říšského sněmu. Na počátku 17. století záležel uherský říšský sněm z vysokého kléru, vysoké šlechty, a ježto každý člen šlechty osobně již se nedostavoval, z ablegátů šlechty komitáty vysílaných a z ablegátů měst. Teprve v 18. století dělil se říšský sněm v tabuli horní a dolní, ježto členové vysoké šlechty, jakož se ostatek i ve dřívějších dobách častěji dálo, nechtěli dále společně s nižší šlechtou jednati. Tyto říšské sněmy měly tedy ráz stavovské ústavy, neboť jen členové privilegovaných tříd mohli se jich účastniti. Dnešní uherský říšský sněm skládá se z poslanecké sněmovny, jež byla organisována čl. 5 z r. 1848 na základě národního zastoupení, a ze sněmovny magnátův. Říšský sněm koná se po smyslu čl. zák. 4 z r. 1848 v říšském hlavním a sídelním městě Budapešti. Obě sněmovny říšského sněmu svolává král na období pětileté; týž jej zahajuje slavnostní trůnní řečí a uzavírá královským reskriptem. Král má právo sněm říšský odročiti, uzavříti nebo rozpustiti. Rozpuštěn-li však sněm říšský, musí býti ve třech měsících znovu svolán. Rozpustí-li se v době, kdy rozpočet příštího roku ještě není stanoven, závěrečné účty předešlého roku nejsou ještě předloženy a říšský sněm v té příčině ještě se neusnesl na ničem, musí se svolati v tomto případě říšský sněm ještě téhož roku a to v době, aby mohl projednati ještě závěrečné účty příštího roku až do ukončení nastávajícího roku. Týmže způsobem budiž svolán říšský sněm, jestliže by byl odročen nebo uzavřen, byl-li rozpočet stanoven jen na jeden rok, neboť bez rozpočtu a bez povolení jeho nesmí se žádná berně vypisovati nebo dokonce vybírati (čl. zák. 10 z r. 1867). Král potvrzuje předlohy zákonů říšským sněmem přijaté; po té publikují se ve sbírce říšských zákonů a není-li v té příčině stanoveno jiné nařízení, nabývají zákony 15 dní po vyhlášení účinnosti. Čl. zák. 33 z r. 1874 a některá jiná ustanovení uspořádají postup, který jest zachovávati při volbách do poslanecké sněmovny. Volby poslanců konají se tím způsobem, že osobně dostavivší se voličové do ústředního sídla volebního okresu — volebního místa — volí poslance volebního okresu do říšského sněmu, veřejně hlasujíce. Právo volební (aktivní) má každý uherský státní občan, jenž dovršil 20. rok věku, není v moci otcovské nebo poručenské nebo v kterémkoliv poměru služebním, maje po zákonu žádanou kvalifikaci majetkovou nebo náležité duševní vzdělání; co se týče výše jmění mají zvláště volební právo: Obyvatelé municipií nebo měst s upraveným magistrátem, jež mají ve svém vlastnictví nebo ve vlastnictví své manželky s nimi ve společenství žijící, nebo dětí jsoucích v jejich otcovské moci dům, byť i prozatím prostý daně, jenž obsahuje nejméně tré obyvacích místností zdaněných domovní činžovní daní, nebo takový pozemek, který nese ročně čistý příjem 16 zl. a podléhá pozemkové dani, pak ti, kdož mají v držení v Uhrách buď čtvrtinu urbární usedlosti (čtvrtlán) nebo jinou nemovitost, rovnající se co do objemu takové usedlosti; v Sedmihradsku ti, kdož podle katastru daně pozemkové z r. 1874 na základě čistého příjmu 84 zl., a mají-li dům podléhající 1. třídě daně, na základě čistého příjmu 72 zl. 80 kr. jsou zdaněni. Mimo to mají ještě volební právo držitelé domu, jenž přináší nejméně 105 zl. čistého výtěžku, a jsou zdaněni domovní daní činžovní; dále přísluší volební právo i těm, kteří mají ze svých příjmů čistý výtěžek nejméně 105 zl. a zapravují státní daň; pak ti, kdo jakožto živnostníci pracují aspoň s jedním pomocníkem a jimž daň z příjmů jest předepsána. Posléze mají ještě volební právo ti, jež vedle čl. zák. 26: 1868 platí daň z příjmů 1. třídy z ročního důchodu obnášejícího nejméně 105 zl. nebo daň z příjmů 2. třídy z ročního důchodu činícího ročně aspoň 700 zl., a úředníci státní, municipální a obecní, platí-li daň z příjmů 2. třídy ročních důchodů aspoň na 500 zl. se páčících.
Nehledíc ku placení daně mají volební právo: členové uherské akademie nauk, professoři, akademičtí umělci, doktoři, advokáti, král. veřejní notáři, diplomovaní úředníci hospodářští, lesničtí nebo bánští, úřadující správcové duchovní a výpomocní správcové duší, obecní notáři, učitelé na školách a diplomovaní opatrovníci dětí; pak ti, kdož v letech 1848 až 1872 byli zapsáni do seznamu voličů.
Vyloučeni jsou z práva volebního: ti, kdož slouží činně ve vojště nebo jen prozatím mají dovolenou; strážníci finanční, berní a celní, četníci a mužstvo policejní stráže; ti, kdož jsou ve vyšetřovací vazbě trestní nebo byli pro zločin pravoplatně odsouzeni; ti, jimž bylo odňato vykonávání politických práv po určitý čas, nemohou v této době volebního práva vykonávati, rovněž i kridatáři a ti, již nezaplatili za rok předcházející soupis voličů svých berní.
Passivní právo volební má každý, kdo má aktivní právo volební, čítá 24 roků a podle zákonného předpisu jest mocen jazyka maďarského, jakožto jazyka zákonodárného.
Co se týče volebních zlořádů, máme v uherském zákonníku trestním a v některých specielních volebních zákonech (čl. zák. 5: 1878, čl. zák. 33: 1874, viz i čl. zák. 37 z r. 1880) řadu ustanovení.
Členům obou sněmoven uherského říšského sněmu přísluší dalekosáhlá immunita. Poměr na vládě závislý, jímž by byla neodvislost poslancova ohrožena, zakládá inkompatibilitu; tudíž nelze sloučiti s poslaneckým mandátem úřad závisející na vládě, pak úřady při podniku nebo finančních ústavech, které jsou s vládou v trvalém obchodním poměru nebo jsou vládou podporovány. Výjimkou jsou ředitelé uherského pozemkového ústavu úvěrního a zemského pozemkového ústavu úvěrního pro drobné rolnictvo. Příslušnost k mnišskému řádu — vyjímaje piaristy, benediktiny, cisterciáky a premonstráty — způsobuje také inkompatibilitu, ježto mnichové slibují svému řádu naprostou poslušnost; inkompatibilními jsou dále místa professorův a učitelů, státních, municipálních a obecních úředníků; výjimkou jsou ministři a po jednom státním sekretáři každého ministerstva, pak professoři budapeštské university a technické vysoké školy, ředitelé budapeštských zemských ústavů, president, vicepresidenti a jmenovaní členové stavební rady hlavního města a členové zemské vyučovací rady a zemské zdravotní rady. O případech inkompatibility rozhoduje inkompatibilitní výbor volený poslaneckou sněmovnou ze členů jejích.
Každý poslanec, jenž po ustavení se poslanecké sněmovny nebo po nové volbě v 15 dnech čítaje od napomenutí presidentova nevykonává svého mandátu, pozbývá ho a nemůže býti vůbec znova zvolen v témže období říšského sněmu. Uherská sněmovna poslanců čítá 413 volených a 40 chorvatských poslanců. Ustavení se, vnitřní organisaci a pracovní řád obou sněmoven říšského sněmu upravují vlastní sněmovní řády. Uherská sněmovna magnátská byla zreformovaná čl. zák. 7 z r. 1885. Podle tohoto čl. zák. musí dědiční magnáti, kteří chtějí vykonávati svá práva, jakožto členové tabule magnátů, dokonati 24. rok věku a vykázati se s držením statků, jež mají buď sami nebo společně s manželkou žijící s nimi ve společné domácnosti nebo s dětmi poddanými jich otcovské moci, v území uherské koruny, ze kterýchžto statků platí se přímá státní daň pozemková a domovní daň třídní z budov na statcích těch ročně aspoň 3000 zl. Člen zákonodárného sboru cizího státu nemůže býti zároveň údem uherské tabule magnátův. Seznam jmen rodin, jež mají právo na členství v magnátské sněmovně, jest sestaven ve čl. zák. 8 z r. 1886; zároveň postaral se tento čl. zák. pro budoucnost o opravu tohoto seznamu jmen tím způsobem, že vésti se má o magnátech rodinná kniha ve dvojím vyhotovení. Jeden exemplář uchovává se v archivu tabule magnátské, druhý v uherském státním archivu. Dědičnými členy sněmovny magnátů jsou zletilí princové panujícího domu, říšští páni korouhevní a hrabě břetislavský a pak tito hodnostáři: palatin uherský, jehož místo není obsazeno, judex curiae regiae, bán chorvatský, nejvyšší pokladní (tavernicus) uherský, dále důstojníci královského dvora a to: nejvyšší hofmistr, nejvyšší podkoní, nejvyšší číšník, nejvyšší dveřník a setník uherské stráže, dva strážcové koruny, guvernér rěcký, předseda a druhý předseda královské kurie, a president budapeštské tabule. Na základě svých církevních důstojností jsou členy preláti římskokatolické církve latinského i řeckého obřadu v říši svatoštěpánské koruny a to: kníže primas uherský (arcibiskup ostřihomský) a ostatní arcibiskupové, pak diecesní biskupové a světící biskupové taktéž uherským králem jmenovaní: bělehradský a knínský, arciopat svatomartinský, probošt z Jaszo a převor z Auranie, patriarcha řecké východní církve srbské, metropolita řecké východní církve rumunské a diecesní biskupové těchto církví, pak tři v úřadě nejstarší vrchní kurátoři evangelické reformované církve a tři evangelické církve augsburského vyznání, zemský vrchní inspektor evangelické církve augsburské konfesse a tři v úřadě nejstarší obvodní dozorci téže konfesse, konečně v úřadě nejstarší president resp. biskup nebo vrchní kurátor církve unitářské. Doživotními členy sněmovny magnátské jsou ti, jež jmenuje král ze státních občanů zemí koruny svatoštěpánské na odměnu jejich zásluh k návrhu uherské ministerské rady; počet těchto jmenovaných členů nesmí převyšovati čísla 50. Kromě toho jsou členy tabule magnátů tři chorvatským sněmem zemským delegovaní chorvatští poslanci, již smějí se však účastniti jednání, která se týkají Chorvatska. Tito chorvatští vyslanci mají výjimečné právo, že se mohou ujati slova v jazyku chorvatském a hlasujíce smějí užívati chorvatštiny. Naproti tomu platí pro každého jiného člena tabule magnátů, též pro magnáty příslušné do Chorvatska, zákonný požadavek, že jazyk uherského říšského sněmu jest výhradně maďarský. Člen magnátské sněmovny pozbývá svého členského práva tím, že vzdá se hodnosti nebo místa, na základě jichž stal se údem sněmovny, nebo z jiné příčiny přestane býti representantem úřadu. Doživotně jmenovaný člen přestane býti členem magnátské tabule, přijme-li král jeho poděkování. Právo býti členem ve sněmovně magnátů zaniká ztrátou uherského státního občanství, pak na základě pravoplatného soudem vysloveného rozsudku, jenž zní na káznici nebo trest žaláře neb jenž se zakládá na zločinu nebo přečinu spáchaném ze ziskuchtivosti; upadne-li člen tabule velmožů v konkurs, jest členské právo jeho na dobu konkursu v klidu; rovněž suspendován-li výkon politických práv, pak po dobu opatrovnictví, vyjímajíc ty, jimž uloženo opatrovnictví pro nepřítomnost neb marnotratnost. Nabude-li člen sněmovny magnátů poslaneckého mandátu, přestane býti členem tabule magnátů. Avšak vzdá-li se mandátu, má na vůli, zasedati v tabuli magnátů; to platí i o těch, kdož na základě svého úřadu nebo královským jmenováním mají právo zasedati v magnátské sněmovně, tito však jen tehdy, jsou-li znovu jmenováni resp. svůj úřad opět zastávají.
Iniciativu má jen poslanecká sněmovna. Zamítne-li osnovu zákona nebo jiný návrh, lze jej jediné v příštím sezení znova projednávati. Zamítne-li však tabule magnátův osnovu přijatou sněmovnou poslanců, má tato právo, aby jí po tak dlouho posílala sněmovně magnátské, pokud poslanecká sněmovna za dobré uzná. Společná sezení obou sněmoven uherského říšského sněmu konají se za účelem odbývání korunovačního říšského sněmu, slavnostního zahájení říšského sněmu a volby strážců koruny, jinak jedná a usnáší se každá sněmovna ve svých zvláštních sezeních. Předsedu a dva místopředsedy tabule magnátů jmenuje král ze členstva této sněmovny. Pokladníka (kvestora) a. zapisovatele sněmovního volí sněmovna ze svých údův. Kromě předsedy a pokladníka neberou členové tabule magnátův žádného honoráře.
9. Uherské ministerstvo.
Král vykonává exekutivní moc s uherským ministerstvem zodpovědným výhradně uherskému říšskému sněmu. Král volí si ministry pravidelně z řad většiny. Až do r. 1848 byla sice vyslovena odpovědnost orgánů královské výkonné moci několika staršími zákony; avšak nikdy nebylo možno, aby se zjednala po právu platnost této odpovědnosti; jestliže se dopustily orgány výkonné moci nezákonností, pomáhal si říšský sněm tím, že odpíral povoliti berné a brance potud, pokud nebylo stížnostem odpomoženo. Čl. zák. 3 z r. 1848 uvedl v život zodpovědnost ministerskou, na základě tohoto čl. zák. podléhá uherské ministerstvo právní i politické odpovědnosti. Parlamentní většina může vymoci přijetí svého politického programu odeprouc rozpočet, čímž donutí ministerstvo, aby odstoupilo. Právní odpovědnost může říšský sněm vůči ministrům uplatniti, překročí-li ministerstvo vládními nařízeními svou působnost, ústavu nebo vůbec zákony. Na základě tohoto zákona o odpovědnosti ministerské lze poslanecké sněmovně podati obžalobu na jednoho neb více ministrů ve způsobe veřejného obžalovacího řízení; po tomto absolutní většinou odhlasovaném usnesení sejde se soud sněmovnou magnátů k tomu konci ustavený, před nímž zastává obžalobu výbor odeslaný poslaneckou sněmovnou. Tabule magnátů volí do tohoto soudu z řady svých členů tajným hlasováním 36 členů. Z těchto má právo žalující komise sněmovny poslanců bez důvodův odmítnouti 12, obžalovaný ministr jich může taktéž 12 škrtnouti; zbylých 12 soudců soudí a rozhoduje s konečnou platností. Odsouzeným ministrům může dáti král milost jen v případu všeobecné amnestie.
Vláda záleží z uherského ministerstva a z chorvatské autonomní vlády, pak ze jmenovaného rakouského a uherského společného ministerstva k vedení záležitostí s Rakouskem společných. Hospodaření se státními penězi uherským ministerstvem kontroluje uherská státní účtárna (čl. zák. 18:1870). Předseda státního účetního dvoru odpovídá rovněž říšskému sněmu. Uherské ministerstvo skládá se z předsedy ministerského a z 9 ministrů, ježto čl. zák. 30 : 1868 zřídil uherského ministra bez portefeuillu pro Chorvatsko, Slavonii a Dalmacii. Kromě ministerského předsedy čítá uherská vláda ministra pro osobu královu, dále ministra vnitra, ministra spravedlnosti, ministra financí, ministra obchodu, ministra orby, ministra kultu a vyučování, ministra pro zemskou obranu a zmíněného již uherského ministra pro chorvatské záležitosti. Předseda ministerský jest hlavou ministerstva a předsedá v radě ministerské, ač-li král sám nepředsedá. Královské nařízení nebo rozhodnutí, jakož i každý rozkaz králův a každé jmenování pokládá se jen v tom případě za pravoplatné, bylo-li některým uherským ministrem kontrasignováno.
B. Právo správní.
1. Správní organismus.
Nejvyšší správa přísluší ministerstvům, kdežto municipia a obce jsou vlastním ministeriím podřízenými orgány správními. Čl. zák. 26 z r. 1896 zřízen byl uherský správní dvůr soudní, který rozhoduje o stížnostech ve všech oborech správních záležitostí, pokud jsou zákonem přikázány jeho kompetenci.
1. Zřízení municipální spočívá na čl. zák. 21 z r. 1886 a zahrnuje všecku působnost municipií, jež:
a) obsahuje samosprávné právo;
b) sprostředkuje veřejnou státní správu;
c) municipia mají právo zabývati se zemskými záležitostmi, o nich rokovati, své názory příslušné vyslovovati, s vládou sdíleti a ve formě peticí přímo poslanecké sněmovně předkládati;
d) samospráva municipií záleží v podstatě v tom, že vydávají statuty a vykonávají tyto statuty a usnesení svá vlastními volenými úředníky a s vládou přímo se stýkají. Statuty, které mohou municipia vydávati jen ve své vlastní autonomní působnosti, nesmí se příčiti zákonu a platným nařízením vlády.
Podle § 13 cit. čl. zák. vykonávají municipia moc sirotčího a poručenského úřadu po smyslu čl. zák. 20 z r. 1877, 6 z r. 1885 a 7 z r. 1886. Vláda smí jen potud zasahovati do samosprávy municipií, pokud jest jí poskytnuto v případech zákonem přesně určených právo vrchního dozoru a právo schvalovací. V čele komitátů a měst nadaných municipálním právem jest vrchní župan, jejž jmenuje král k návrhu ministra vnitra. Vrchní župan jest představitelem výkonné moci, jako takový vykonává kontrolu nad municipální samosprávou a bdí nad zájmy veřejné státní správy municipiem zprostředkované. Municipální výbor jest v čele komitátů a tomuto jest po bok přidán správní výbor jakožto poradný orgán. Výkonným orgánem komitátu jest podžupan (zástupce vrchního župana); jemu podřízeni jsou notáři a fiškálové s pomocným personálem (stoličný (soudce), krajský lékař, zvěrolékař). Mezi těmito úředníky jsou notáři svěřeny nejdůležitější záležitosti, ježto vyhotovuje jménem municipia vydávané listiny a také vedení matriky jest mu svěřeno. V čele okresů politických, na které dělí se komitáty, stojí stoličný, v čele měst nadaných upraveným magistrátem purkmistr, v čele ostatních obcí soudce (föbiró čili biró). § 10 čl. zák. 1886: XXI. ustanovuje, že v tom případě, doví-li se vláda, že municipium učinilo nepatřičné a zákonu odporující usnesení nebo nařídilo jeho výkon, má míti právo nepatřičné a zákonu se příčící usnesení zrušiti a tím odstraniti neshodu mezi municipálním usnesením a právním řádem, a nelze-li zrušením dojíti cíle, má positivně zakročiti a nový výkon naříditi; vláda jest nadto oprávněna, aby přímo rozkázala, jestliže by municipium nevyhovělo jejímu nařízení nebo váhalo s novým výkonem, opatření bylo by však se stanoviska veřejného zájmu podle existujících právních předpisů nevyhnutelno. Úředníky krajské vyjma některé z nich (jako vrchního fysika, zvěrolékaře) volí valná hromada na 6 let. Municipální města požívají těchže práv jako municipia sama a spravují je vlastní úředníci; v jich čele jest vedle purkmistra magistrátní rada (policejní hejtman, radové, vrchní notář, vrchní fiškál).
2. Obecní zřízení spočívá na čl. zák. 22 z r. 1886. V čele obce stojí obecní zastupitelstvo a obecní přestavenstvo; toto jest výkonným orgánem. Obecní zastupitelstvo záleží z polovice z největších poplatníků, druhá polovice volí se svobodnou volbou. Nejvyšší dohled k obecní správě vykonává vrchní stoličný a ve městech s vlastním magistrátem přísluší podžupanovi komitátnímu. V čele obecního představenstva jest rychtář, jeho zástupce a několik radů. Přiděleni jsou mu nadto ještě krajský notář, krajský lékař a obecní poručník. Vlastním municipiem jest na základě čl. zák. 36 z r. 1872 hlavní a sídelní město Budapešt. V jeho čele jest vrchní purkmistr, jejž volí král z terna navrženého na valné hromadě zástupci města. Representace města skládá se ze 400 členů a výkonným orgánem jest magistrát. Purkmistr má touže působnost jako podžupan. V čele města a okresu Rjeky jest guvernér králem jmenovaný. Rjeka jest vlastním municipiem (viz »der Verwaltungsorganismus in Ungarn« od Dra. Karla Putze, »Jur. Blätter« č. 33 r. 1897 a násl.).
2. Jednotlivá odvětví správy.
1. Horní právo.
Uherské horní právo spočívá na všeobecném rakouském horním zákoně ze dne 23. května 1854 č. 146 ř. z. s některými modifikacemi, které byly přijaty z většího dílu na základě usnesení judexkuriální konference. Horní pravomoc vykonává v prvé stolici 8 sborových soudů a to: Bistřice, Běla Crkva, Karlův Bělehrad, Karansebeš, Levoč, Budapeštský soudní dvůr pro peštský venkovský okres, Rimavská Sobota a Szatmar-Németi, kdežto trestní právo ve příčině krádeží a zpronevěření na horách jest vyhrazeno řádným soudům. Jakožto báňské úřady prvé instance fungují okresní hejtmanství a to v Bistřici, Budapešti, Szatmaru-Németi, Szepesi-Igló, Zalatné a Zahřebu; ve 2. a 3. poslední stolici rozhoduje ministerstvo financí, jemuž nadto podřízena jsou báňská řiditelství, vrchní báňské úřady, báňská a lesnická akademie ve Šťávnici.
2. Vodní právo.
Uherský vodní zákon jest upraven čl. zák. 23 z r. 1885. Při otázkách zavodňovacích a odvodňovacích rozhoduje hospodářský zájem a konkurují-li stejné zájmy, mají držitelé břehů se svými nároky na zavodnění neb odvodnění přednost a mezi těmito hořejší držitel. Přidati vodu, jakož i jinak eventuelně obmeziti nebo zastaviti užívání vody povoluje se pouze za náhradu. Podrobná ustanovení obsahuje uherský vodní zákon o vodních společenstvech (§§ 68—141), rozeznávaje dva jich druhy, totiž společenstva pro regulování vody a pro užívání vody. Těmto poskytuje se svéprávná působnost. Stanovy společenstev musí schváliti ministerstvo orby. Z veřejného zájmu může ministerstvo nechráněné inundační (zaplavované) obvody přikázati některému existujícímu vodnímu družstvu.
3. Živnostenské právo.
a) Právo nyní platící spočívá na rakouském živnostenském řádu z r. 1859, k němuž však byla vydána řada dalších zákonů, které zavedly podstatné změny. Čl. zák. z r. 1872 prohlásil svobodu živnostenskou, čl. zák. 17 z r. 1884 vydal řadu ustanovení o malých živnostech a ochraně dělnictva a čl. zák. 28 z r. 1893 zavedl instituci živnostenských dozorců.
b) Živnosti dělí se na svobodné, řemeslné a koncesované. Náležitosti těchto tří druhů živností jsou větším dílem tytéž jako v rakouském právu živnostenském. O všech koncesovaných živnostech mají municipia a města s upraveným magistrátem složiti statut, jenž podléhá schválení ministerstva obchodu. V jednom bodě rozeznává se uherské zákonodárství podstatně od rakouského tím, že všechny živnosti, při nichž rakouský řád živnostenský nařizuje vyzývací řízení ze zdravotních ohledů, nebezpečí ohně, obtěžování sousedstva, nejsou podle uherského práva živnostenského vázány koncesí.
c) Vytknouti jest ještě, že čl. zák. 12 z r. 1891 vydána jsou ustanovení o nedělním klidu a čl. zák. 28 z r. 1891 o ochraně dělnictva. Také v Uhrách zavedeny jsou pracovní knížky. Vyhotovují se stejným způsobem jako podle příslušných rakouských předpisů. Každou změnu služebního poměru vyznačiž živnostenský úřad v pracovní knížce. Živnostenský úřad má vydávati pracovní knížky, nepotřebné nebo ztracené znova vyhotovovati. Má posléze o všech dělnících a pomocnících, jež potřebují pracovní knížky, vésti rejstřík. Uherské živnostenské zákonodárství přijalo také předpisy na ochranu mladistvých dělníků a žen, dále o pracovních přestávkách: Denní práce nesmí počíti před 5. hodinou ráno a nesmí se prodloužiti přes 9 hodin večer. K noční práci nesmí býti užíváno dělníků pod 16 let. Jen při těch odvětvích živností, která nemohou obstáti bez noční práce, může živnostenský úřad výjimečně povoliti, aby učňové, avšak ne pod 14 let, pracovali polovici noční doby.
d) Výprodej zboží připouští se jen se svolením živnostenského úřadu a jen na dobu 3 měsíců za poplatek 100 zl. v Budapešti, 50 zl. ve městech a obcích s více než 10000 obyvateli a v jiných místech 20 zl.
e) Živnostenské úřady.
α) Živnostenské korporace. Na místo rakouských společenstev fungují v Uhrách živnostenské korporace. Kde jest nejméně 100 živnost- níků, kteří provozují živnost, k níž žádá se průkaz způsobilosti, zřídiž se k žádosti 2/3 příslušných majitelů živností, živnostenská korporace. Korporaci utvoří ministerstvo obchodu. V Budapešti dělí se živnostenské korporace podle odvětví živností. Tyto korporace mají týž účel jako společenstva vedle rakouského práva: udržovati ducha pospolititosti, spořádané poměry mezi živnostníky a pomocníky, upravovati poměry učňův, urovnávati spory po dobrém, zřizovati výpomocné pokladny a j. Živnostenský úřad vysílá do každé korporace komisaře, jenž vykonává v ní dozor a kontrolu. U každé korporace existuje smírčí soud, složený ze živnostníků a dělníků, k vyřizování rozepří z poměrů pracovních a námezdních. Živnostenská korporace funguje jakožto živnostenský úřad 1. instance, a kde není korporace, jest politický úřad živnostenským úřadem 1. stolice, jemuž jest přidána odborná přísedící rada t. zv. úřední zmocněnci živnostenští.
ß) Živnostenští inspektoři mají podobné postavení jako podle rakouských norem.
γ) Každé municipium má po boku živnostenskou radu jakožto poradní sbor, jež dává dobrá zdání ve všech otázkách, které se týkají živnostenských záležitostí. Živnostenskou radu volí dílem správní výbor, dílem příslužná obchodní a živnostenská komora.
δ) Konečně jest zemská živnostenská rada, která má podávati svá dobrozdání ministru obchodu v otázkách živnostenských, a živnostenská rada vyučovací, jež radí se o otázkách živnostenského vyučování.
ε) Celkem jest v Uhrách 21 obchodních a živnostenských komor.
4. Tržnictví.
Konání trhů jest pod dozorem a kontrolou municipií. Prodloužení doby tržní, jakož i zavedení nových trhů zemských a týdenních, přeložení trhů, schválení náhradních trhů záleží na povolení ministra obchodu. Každý živnostník má právo, aby prodával své výrobky na zemských trzích, kdežto na týdenních trzích smějí, i nemajíce nějakého zvláštního povolení, příslušní obyvatelé místa, kde týdenní trh se konává, prodávati své výrobky.
5. Čl. zák. 46 z r. 1895 vydána trestní ustanovení na falšování
potravin (peněžní pokuty od 300 do 600 korun).
6. Prodej cenných papírů na splátky jest upraven podobným způsobem jako v rakouské polovici říše (Čl. zák. 31 z r. 1889).
7. taktéž i živnost zastavárnická (čl. zák. 14 z r. 1881).
8. Ochrana známek byla upravena čl. zák. 2 z r. 1890.
9. O ochraně vzorků platí cís. patent ze dne 7. prosince 1858 č. 237 ř. z.
10. Výsadnictví (privileje) opírá se o cís. patent ze dne 15. srpna 1852 č. 184 ř. z. a
11. podomní obchod o cís. patent ze dne 4. září 1852 č. 252 ř. z. Hauzírovati pomocí koní a vozů jest výjimečně povoleno obyvatelům komitátů arvského, turčanského a zvolenského, kteří provozují podomní obchod zbožím plátěným a bavlněným.
12. Zakázáno jest připravovati umělá vína a prodávati je (čl. zák. 23 z r. 1893).
13. Nemocenské pojišťování upravuje čl. zák. 14 z r. 1891. K pojištění povinny jsou osoby zaměstnané v živnostech, v dolech a hutích, lomech, při dobývání písku, štěrku a hlíny, na stavbách, u železnic a v továrnách, při zařízeních pošty, telegrafu a telefonu, při lodnictví, povoznictví a spedici, jichžto mzda z pravidla nepřevyšuje 4 zl. denně; mohou však k nemocenské pokladně přistoupiti dobrovolně všecky osoby u jmenovaných závodů zaměstnané, jež mají vyšší mzdu, pak ty, jež náležejí k domácím výrobcům nebo provozují samostatnou živnost, a vůbec ty, jež podle stanov příslušné pokladny mohou býti přijaty za členy její. Rozeznáváme nemocenské pokladny okresní, závodní, stavební, živnostenských korporací a spolkové a posléze pokladny bratrské při provozování hornictví.
3. Náboženská společenstva.
Zákonem uznanými společenstvy náboženskými jsou v Uhrách církev římsko-katolická, evangelická, východní unitářská, nesjednocená východní a víra židovská.
1. Celkem jest pět arcibiskupství: ostřihomské, kološské, jágerské, záhřebské a řeckokatolické arcibiskupství karlobělohradské. Při každém arcibiskupství a biskupství jest katedrální kapitula; kolegiátní kapituly jsou v Prešpurce, Trnavě, Soproni, Cašmáru a Rěce. V čele katedrální kapituly stojí probošt. Zástupci arcibiskupů a biskupů jsou generální vikáři. V Sedmihradsku jest zvláštní zřízení římskokatolické diecése, totiž valné shromáždění státu (status) a radu vlády. Předsedou valného shromáždění jest biskup.
2. Evangelická církev helvetského vyznání čítá patero církevních obvodů: budapeštský, komárenský, miškovecký, debrečínský a kološský. Obvod sedmihradský jest spojen se sedmihradskou synodou. Evangelická církev záleží z církevních obcí, seniorátů a církevních obvodů. V čele církevní obce jest presbyterium, Předsedou presbyteria jest duchovní správce. Několik obcí činí seniorát a více seniorátů jeden církevní okres. Presidentem shromáždění okresního jest biskup nebo vrchní kurátor; nejvyššími orgány církve evangelické jsou konvent a synoda. Evangelická církev augšburgského vyznání čítá 5 okresů; církev unitářů rozpadá se v 8 církevních okresů; nejvyššími ústředními úřady jsou vrchní církevní rada a vrchní církevní rada synodální.
3. Židovské náboženské společenstvo zastoupeno jest jednotlivými obcemi náboženskými jakožto samostatnými korporacemi.
4. Zákl. čl. 43 z r. 1895 (a zákl. čl. 32 z r. 1894) stanoví zásadu úplné náboženské svobody, takže každý může přináležeti některému náboženství zákonem uznanému nebo též nemusí býti příslušníkem ani toho ani onoho vyznání (= osoby bez vyznání). Přípustná jsou manželství smíšená, jmenovitě též mezi křesťany a nekřesťany; před sňatkem musí mezi sebou obě strany učiniti úmluvu o tom, zda příští dítky mají býti náboženství otcova či matčina. Veškery dítky rodičů, kteří nenáležejí k nižádné církvi zákonem uznané, musí býti vychovány v některém připuštěném vyznání. Nebyla-li úmluva takováto učiněna, následují chlapci náboženství otcovo, děvčata pak vyznání matčino. Nejsou-li rodiče příslušníky žádného vyznání zákonem uznaného, může otec určiti náboženství chlapců a matka náboženství děvčat. Dovršením 18. roku (při děvčatech ještě dříve — jich provdáním) může každý přestoupiti k některé církvi zákonem uznané nebo prohlásiti se za bezvěrce (bez vyznání). Sňatek civilní jest obligatorním; zrušena pravomoc soudů církevních, manželství platně uzavřené může býti ze zákonných důvodů rozvázáno nebo též povolen rozvod od stolu a lože. Nové zákony o manželství nemají však platnosti pro Chorvatsko a Slavonsko. Stavovské rejstříky vedou orgány státní. Na tomtéž hřbitovu mohou býti pochováni příslušníci různých vyznání; nikdo není vázán dbáti svátků a církevních obřadů vyznání ostatních.
4. Finančnictví.
1. Úřady finanční: Nejvyšší správa finanční svěřena jest ministerstvu financí, jemuž podřízena jsou finanční ředitelstva spravující daně přímé. Finanční úřady jsou pak nadřízeny berním úřadům, pohraničným úřadům celním, stráži finanční, úřadům pro prodej soli, skladištím tabáku a známek kolkových, jakož i sbírkám map katastrálních. V Budapešti řídí správu finanční královský berní inspektor, kdežto celní záležitosti přikázány jsou hlavnímu celnímu úřadu v Budapešti. Přímo finančnímu ministru podléhá loterní ředitelství sídlící rovněž v Pešti a má pod sebou 3 loterní úřady (v Budapešti, Temešváru a Nagyszcebeny). Kromě toho podřízeny jsou přímo ministerstvu financí ústřední ředitelství tabákového důchodku a ředitelství továren na tabák, ředitelstva horní, vrchní horní úřady, inspektoráty katastrální a ústřední puncovní úřady.
2. Daně přímé:
a) Daň pozemková (edikt ze dne 4. března 1850 zákl. čl. 25 z roku 1868, z. čl. 7 z r. 1875, z. čl. 40 z r. 1881 a 64 z r. 1883) ukládá se na každý pozemek zemědělsky užívatelný. Suma státní daně pozemkové nesmí převyšovati obnos 26 milionů zlatých.
b) Daň domovní rozpadá se v daň činžovní a v domovní daň třídní (edikt ze dne 4. března 1850 z. čl. 22 z r. 1868, z. čl. 23 z r. 1875 a z r. 1883); pro daň čiňžovní rozhodným jest čistý výnos činže z domu; nové budovy osvobozeny jsou od daně. V těch místech, kde nedosahuje počet skutečně pronajatých bytů ani polovice úhrnného počtu obydelných místností, podléhají místnosti nepronajaté domovní dani třídní.
c) Daň výdělková (viz zvl. čl. 10 z r. 1890). Poplatníci zařaděni jsou ve 4 třídy. Do prvé třídy patří osoby v nižších službách zaměstnané (pomocníci a dělníci, kteří nemají měsíčně více než 40 zl., diurnisté, služebníci domácí, řemeslníci, hausírníci a pod.). Sazba berní řídí se počtem obyvatelstva v obci, kde se živnost provozuje. Do třídy druhé vřaděni jsou majitelé pozemků a domů a kdož platí nějakou daň z kapitálů a důchodů. Třída třetí zabírá továrníky, bankéře, kupce, advokáty, lékaře atd. Ve třídě čtvrté jsou ti, jimž dostává se měsíčně více než 40 zl. měsíčního služného nebo pense,
d) Daň výdělková podniků k veřejnému účtování povinných (z. čl. 24 z r. 1875 a z. čl. 60 z r. 1880).
e) Daň z kapitálu, úroků a důchodů postihuje veškery úroky, dividendy a tantiemy plynoucí z jistin, doživotních důchodů, apanáží atd.
f) Všeobecné přirážky k daním z příjmů (z. čl. 47 z r. 1875 a z. čl. 46 z r. 1883).
g) Daň z výher připadajících na losy (z. čl. 49 z r. 1879). Kromě těchto daní jest ještě daň horní, honební, zbrojní a taxa branců (vojenská).
3. Daně nepřímé: Spotřební daň z cukru platiti jest z výrobků cukru surového, raffinovaného, koloniálního, řepového a z výrobků kandisových a to 6 zl. z 1 q, daň pivní (z piva) 5 zl. z 1 hl. (č. čl. 4 z r. 1881, z. čl. 5 z r. 1883, z. čl. 47 z r. 1887), daň ze spotřeby vína postihuje držitele vinohradů, velkoobchodníky vínem, majitele ho- stinců a hospod a všechny, kdož prodávají víno ve množství nedostupujícím počet 56 litrů; k daním nepřímým počítá se konečně i daň ze spotřeby masa.
4. Poplatky a taxy: Příslušná ustanovení spočívají na ediktu ze dne 2. srpna 1850, k němuž vydána později řada poplatkových novel, tak zejména z. čl. 26 z r. 1881, z. čl. 8 z r. 1883, z. čl. 45 z r. 1887 a z. čl. 26 z r. 1894. Státní dluhy království uherského činily r. 1895 2167 milionů zlatých.
C. Právo trestní.
1. Historický přehled.
Uherské právo trestní upravují uherské trestní zákonníky, t. j. zákonník o zločinech (čl. zák. V. z r. 1878) a zákonník o přestupcích (čl. zák. LX. z r. 1879). Již ve století 17. bylo učiněno několik kodifikačních pokusův; tak zvláště bylo by se zmíniti o elaborátu komise vyslané čl. zák. XXIV. z r. 1715 a o osnově Karla 3. vzniklé následkem nařízení ze dne 11. května 1726. Marie Terezie dala po té vypracovati trestní zákonník, ku kterémuž účelu opět byla vyslána komise. Elaborát zemské justiční komise čl. zák. 67 z. r. 1791 svolané, jakož i revise jeho z r. 1827 nevyhovovaly požadavkům, protož byla čl. zák. V. z r. 1840 znova zřízena komise, jíž bylo svěřeno vypracovati vězeňskou soustavu trestní a polepšovací. Tato komise, jež záležela z nejpřednějších členů říšského sněmu, vypracovala návrh trestního zákona, jenž i dle mínění cizích autorit byl by i nejcivilisovanějšímu státu západoevropskému k ozdobě; než pozdější události zamezily uskutečnění nového trestního zákona. Po skončení bojů za svobodu v letech 1848—1849 byl zaveden v Uhrách rakouský trestní zákon z r. 1852, jenž však platil až do r. 1860; potom obnovilo se dřívější nekodifikované uherské trestní právo. Po znovuzřízení uherské ústavy ozývalo se vždy důtklivější přání po samostatném trestním zákoně, následkem čehož tehdejší ministr spravedlnosti svěřil vypracování trestního zákonníka státnímu tajemníku Karlu Csemegimu. Návrh jím vypracovaný, jenž těží z vymožeností zákonodárných prací novějších a při jehož zdělávání použito všech vhodných pramenů, byl potvrzen jakožto čl. zákona V. z r. 1878 dne 27. května 1878. Zákonník o přestupcích jest tolikéž dílem Karla Csemegiho; byl vyhlášen dne 11. června 1879 jakožto čl. zák. XL. z r. 1879 pod názvem »Trestní zákonník o přestupcích«. Uherský trestní zákonník o zločinech a přestupcích má 486 paragrafů. Všeobecná část obsahuje 125, zvláštní 361 paragrafů. Všeobecná část zahrnuje 9 oddílů, zvláštní 43. Prvý oddíl obsahuje úvodní ustanovení (§§ 1—4), druhý oddíl jedná o působnosti tohoto zákona ve příčině territoriální a osobní (§§5—19).
2. Působnost trestního zákona vztahuje se na celou oblast uherského státu, vyjímaje Chorvatsko a Slavonii. Uherský trestní zákonník prostírá se tudíž po tom území, na němž přísluší uherskému říšskému sněmu trestní zákonodárství, t. j. po vlastních Uhrách (se Sedmihradskem a Rjekou), kdežto v Chorvatsku a Slavonii jest základem trestního práva rakouský trestní zákonník ze dne 27. května 1852.
3. Osoby rozeznává trestní zákon následující:
1. uherské státní příslušníky,
2. cizozemce a
3. příslušníky jiného státu mocnářství. Trestnímu zákonníku nepodléhají osoby, jsoucí v činné službě vojenské. 4. Odstavec 3. pojednává o trestech (§§ 20—64) Ty jsou:
1. trest smrti;
2. tresty na svobodě: káznice, státní vězení (custodia honesta), žalář, vězení, vazba (při přestupcích);
3. peněžní pokuty. Trestu káznice a žaláře užívá se výhradně při zločinech, trestu vězení při přečinech, vazby při přestupcích, a trestu státního vězení jak při zločinech tak i přečinech. Trest káznice jest doživotní nebo dočasný. Nejdelší doba dočasného trestu káznice činí 15 let, nejkratší dvě léta. Nejdelší trvání trestu státního vězení obnáší 15 let, žaláře 10 let, vězení 5 let a vazby dva měsíce; trest státního vězení a vezení vůbec trvá nejméně den, žaláře 6 měsíců a vazby dvě hodiny.
a) Trest káznice odpykává se v zemských trestnících. Část odsouzených do káznice odbývá si však trest ve vězeních, není-li možno převésti je do zemských trestnic pro nedostatek místa nebo z jiných příčin. Odsouzený ku trestu káznice umísťuje se z pravidla na počátku trestu samoten v cele a trvá-li trest 2 leta a dále jest držán po rok, při kratším trvání trestu po třetinu doby trestu v úplné samovazbě, kterou přetrhují jen návštěvy určené předpisy káznickými, bohoslužba a pobyt na čerstvém vzduchu. Vyprší-li označená doba, chová se trestanec v samovazbě jenom v noci. K samovazbě nesmí se sáhnouti, ohrožuje-li přímo zdraví těla neb ducha nebo strávil-li k doživotnímu trestu káznice odsouzený již 10 let bez samovazby. Smí se jí užívati jen v prvé polovici doby trestu a přes tuto dobu pak jen jakožto disciplinárního trestu. Odsouzení ku trestu káznice přidržují se ku pracím, jež jsou zavedeny v trestnicích a ředitelstvím jim přiděleny. Trestanec jsoucí v samovazbě má práci přikázanou vykonávati ve své cele. Mimo trestnici smí se upotřebiti trestníků jedině k veřejným pracím a jenom tehdy, lze-li provésti odloučení jich od ostatních dělníků. Každý trestanec v káznici nosí trestanecký oděv, jest opatřován vedle předpisů pro káznice a podléhá těmto předpisům rovněž i domácí kázni.
b) Trest žaláře odpykává se v obvodním žaláři nebo v soudních věznicích, jež k tomu konci ministr spravedlnosti označí. Odsouzení ku trestu žaláře podléhají samovazbě; ve příčině oděvu a zaopatřování, domácího řádu a discipliny platí pro ně zvláštní předpisy o žalářních věznicích, kteréžto předpisy jsou však mírnější nežli v káznicích. Ustanovení o samovazbě týkající se odsouzených ku trestu káznice a jež výše uvedena jsou, užívá se v celém obsahu také u odsouzenců do žaláře. Osoby, které jsou odsouzeny ku trestu žaláře, buďtež přidržovány k práci odpovídající jejich poměrům; osoby ty mohou si však svobodně mezi pracemi zavedenými v příslušné žalářní věznici voliti. Mimo budovu žaláře lze jich upotřebiti jedině k veřejným pracem a jen se svolením jejich; v této případnosti buďtež odděleni od káznických trestanců, jakož i od dělníků na svobodě jsoucích.
c) Trest vězení odbývá se ve věznici u sborového soudu neb okresního soudu. Kdož jsou odsouzeni ku trestu vězení, jsou podrobeni jen v tom případě vazbě o samotě ve dne i v noci, trvá-li jich doba trestu déle než rok, ve kterémžto případě jest stráviti třetinu doby trestu v samovazbě, jejížto trvání však i zde nesmí obnášeti více než rok. Kdo jsou odsouzeni ku trestu vězení, buďtež přidržováni ku práci přiměřené jejich poměrům, ale mají také právo voliti si práci. Jsou-li odsouzeny mladistvé osoby, které ještě nedosáhly 20. roku věku, ku trestu vězení, může soud za tím účelem, aby se polepšily, naříditi v rozsudku, že mají celou dobu trestu, nepřesahuje-li jich doba trestu 6 měsíců, jinak část jeho nepřevyšující 6 měsíců, odbýti si ve vazbě o samotě.
d) Ti, kdož jsou odsouzeni k trestu státního vězení (státní zajatci), chovají se ve zvláštních věznicích, mají se umístiti, pokud místnosti dovolují, v noci v odděleném osamocení, za dne ve společných místnostech. Státních vězňů nelze nutiti ku práci; avšak mají na vůli zabývati se prací, již si sami zvolí a jež vyhovuje poměrům ústavu. Dále smějí nositi své vlastní šaty a sebe zaopatřovati.
e) Mezitimní ústav. Trestanci, kteří jsou odsouzeni k nejméně tříletému trestu káznice nebo žaláře, dvě třetiny svého trestu odpykali a pílí i dobrým chováním poskytují odůvodněnou záruku, že se polepší, dávají se do mezitimního ústavu, aby si odbyli ještě zbývající část trestu. V něm zaměstnávají se taktéž pracemi, avšak jest s nimi mírněji nakládáno. Kdo jsou odsouzeni k doživotnímu trestu káznice, mohou odpykavše 10 let trestu, rovněž býti dáni do mezitimního ústavu. Dodání do mezitimního ústavu nařídí ministr spravedlnosti, slyšev dozorčí komisi.
f) Propuštění do odvolání. Ministr spravedlnosti může trestance jsoucí v mezitimním ústavu, skýtají-li dobře se chovajíce a pilni jsouce naději, že se polepší, k jich vlastní žádosti а k návrhu dozorčí komise propustiti do odvolání, jestliže si odbyli tří čtvrti svého trestu, k doživotní káznici odsouzení však aspoň 15 let. Na odvolání možno propustili k vlastní žádosti а k návrhu dozorčí komise i osoby, které jsou odsouzeny do káznice na dobu méně tří roků nebo k více než ročnímu žaláři neb k trestu na svobodě vůbec, jestliže odpykaly tři čtvrtiny svého trestu a dobře se chovají. Do odvolání nelze propustiti: cizozemce, recidivisty při zločinu nebo přečinu krádeže, loupeže, vydírání, zpronevěry, přechovávání, podvodu a žhářství. Propuštění může se odvolati, ve kteréžto případnosti nařídí se přerušený výkon trestu rozsudkem vysloveného. Doba na svobodě strávená nevečte se do trestu. Uplyne-li zatím doba trestu bez odvolání, považuje se trest za odbytý.
g) Trest vazby vykonává se pokud možná v celách o samotě. K vazbě odsouzený může se sám opatřovati a nemůže býti nucen, aby pracoval.
h) Peněžních pokut užívá se jakožto samostatných trestů výhradně při přečinech, možno je však i jako vedlejší tresty vyměřiti. Nejmenší pokuta peněžní jest 1 zl., největší 4000 zl. Při nezpůsobilosti k placení promění se peněžní pokuta v trest vězení.
i) Vedlejšími tresty jsou: ztráta úřadu a dočasné odnětí politických práv.
5. Čtvrtý oddíl jedná o pokusu (§§ 65 — 68), 5. oddíl o účastenství (§§ 69—74), 6. oddíl o úmyslu a nedbalosti (§ 75), 7. oddíl o příčinách trest vylučujících nebo zmírňujících (§§ 76—94). Pamětihodno jest, že dle § 92 převládají-li polehčující okolnosti, lze nalézti v mezích téže doby trestu na nejnižší zákonnou míru; byla-li by i tato tuze přísná, lze místo káznice žalář, místo žaláře vězení, místo vězení peněžní pokutu i v nejmenší výměře příslušného trestu ustanoviti. 8. oddíl jedná o konkurenci několika trestných skutků (§§ 95 — 104), 9. oddíl o příčinách, které vylučují výkon trestu; ty jsou: smrt, udělení milosti a promlčení (§§ 105-125). 6. Jednotlivé delikty.
Podle uherského trestního zákonníka stíhá trestné činy pravidelně stát. Jest však asi 24 deliktů, které lze stihati jedině k návrhu toho, jemuž jimi ublíženo. Druhá část obsahuje jednotlivé zločiny a přečiny a jich trestání a sice jedná 1. oddíl o velezradě (§§ 127 —138); 2. oddíl o činech proti králi a proti údům královského domu a uražení krále (§§ 139—141); 3. oddíl o státozradě (§§ 141 —151); 4. oddíl o povstání (§ 152—162); 5. oddíl o násilí proti úřadům, proti členům říšského sněmu a proti úředním orgánům (§§ 163—170); 6. oddíl o popuzování proti ústavě, zákonům, úřadům a úředním orgánům (§§ 171 — 174); 7. oddíl o násilí proti soukromým osobám (§§ 175 —177); 8. oddíl o zločinech a přečinech proti volebnímu právu (§§ 178—189); 9. oddíl o zločinech a přečinech proti svobodnému vykonávání náboženství (§§ 190—192); 10. oddíl o porušení osobní svobody, domovního práva, tajemství listovního a depešního veřejnými úředníky (§§ 193—202); 11. oddíl o padělání peněz (§§ 203—212); 12. oddíl o křivé výpovědi a křivé přísaze (§§ 213 — 226); 13. oddíl o křivém obviňování (§§ 227 — 231); 14. oddíl o zločinech a přečinech proti mravopočestnosti (§§ 232 — 250); 15. oddíl o dvojnásobném manželství (§§ 251 — 253); 16. oddíl o zločinech a přečinech týkajících se rodinného stavu (§§ 254 — 257); 17. oddíl o utrhání a uražení na cti (§§ 258 až 277); 18. oddíl o zločinech a přečinech proti životu (§§ 278 — 292); 19. oddíl o souboji (§§ 293—300); 20. oddíl o ublížení na těle (§§ 301 až 313); 21. oddíl o zločinech a přečinech proti veřejnému zdravotnictví (§§ 314 — 316); 22. oddíl o porušení osobní svobody soukromými osobami (§§ 317—326): 23. oddíl o porušení tajemství listovního a depešního soukromými osobami (§ 327); 24. oddíl o porušení cizích tajemství (§§ 328—329); 25. oddíl o rušení domovního pokoje soukromými osobami (§§ 330 — 332); 26. oddíl o krádeži (§§ 333 — 343); 27. oddíl o loupeži a vydírání (§§ 344—354); 28. oddíl o zadržení za sebou, porušení úřední závěrky a zpronevěře (§§ 355 — 364); 29. oddíl o bezprávné okkupaci (§§ 365 — 369); 30. oddíl o přechovačství a nadržování (§§ 370—378); 31. oddíl o podvodu (§§ 379—390); 32. oddíl o padělání listin (§§ 391 až 407); 33. oddíl o vydání a použití nepravných lékařských a obecních vysvědčení (§§ 408 — 411); 34. oddíl o falšování kolků (§§ 412—413); 35. oddíl o podvodném a zaviněném úpadku (§§ 414 — 417); 36. oddíl o poškození věcí (§§ 418—421); 37. oddíl o žhářství (§§ 422 — 428); 38. oddíl o přivodění povodně (§§ 429—433); 39. oddíl o poškození železnic, lodí a telegrafů a o jiných všeobecně nebezpečných činech (§§ 434 až 446); 40. oddíl o propuštění zajatců (§§ 447—448); 41. oddíl o zločinech a přečinech proti branné moci (§§ 449 — 460); 42. oddíl o zločinech a přečinech v úřadě a zneužívání advokátského postavení (§§ 461 až 484); 43. oddíl o závěrečných ustanoveních (§§ 485 — 486).
7. Zákonník o přestupcích (čl. zák. XL. z r. 1879) obsahuje 145 paragrafů, z nichž připadá na prvý díl 32, na druhý 113. 1. díl zahrnuje všeobecná ustanovení; všeobecné normy o zločinech a přečinech platí též o přestupcích (§ 12). Pro přestupek nelze povoliti vydání (§ 14). Trest na přestupek nesmí přesahovati dvouměsíční vazby a peněžní pokuty 300 zl., jestliže zákon některý skutek prohlašuje za přestupek; nejvyšší výměra trestu na přestupky, které ustanovilo ministerské nařízení, obnáší l5denní vazbu nebo peněžní pokutu 100 zl.; na přestupky vytčené v municipálním statutu pětidenní vazba a 50 zl. peněžní pokuty a konečně třídenní vazba a 20 zl. peněžní pokuty, prohlašuje-li městský statut nějaký skutek za přestupek (§ 16). Nejkratčeji trvá vazba 3 hodiny, nejmenší obnos peněžní pokuty činí 50 kr. (§ 17). Převládají-li polehčující okolnosti, lze nalézti místo na vazbu, na peněžní pokutu (§ 21). Pokus přestupku se netresce (§ 26). Přestupek se i tehdy trestá, byl-li spáchán z neopatrnosti (§ 28). Právo řízení trestní zahájiti promlčuje se, nenařizuje-li zvíáštní zákon něco jiného, v 6 měsících, vyměřený trest v roce.
2. díl rozdělen jest na 11 oddílů; 1. oddíl jedná o přestupcích proti státu (§§ 33 — 38); 2. oddíl o přestupcích proti úřadu a veřejnému pokoji (§§ 39—50); 3. oddíl o přestupcích proti náboženství a svobodnému jeho vykonávání (§§ 51—54); 4. oddíl o přestupcích padělání peněz a cenných papírů (§§ 55 — 59); 5. oddíl o přestupcích proti rodině (§ 60); 6. oddíl o přestupcích proti veřejné bezpečnosti (§§ 61—73); 7. oddíl o přestupku proti veřejnému pokoji a veřejné mravnosti (§§ 74—86); 8. oddíl o přestupcích odvážných her (§§ 87—91); 9. oddíl o přestupcích proti zdraví a bezpečnosti těla (§§ 92 — 125); 10. oddíl o přestupcích proti vlastnictví (§§ 126—143); 11. oddíl obsahuje závěrečná ustanovení (§§ 144—145).
8. Oba trestní zákonníky, které nabyly platnosti na základě čl. zák. XXXVII. z r. 1880 dne 1. září 1880, doplněny jsou četnými jinými zákony. Připomenouti jest tyto: §§ 32—36 čl. zák. III. z r. 1848 jednají o zločinech ministrů ve vykonávání jich úřadu. Tiskové delikty obsahují §§ 30, 31, 35, 38, 41 a 44 čl. zák. XVIII. z r. 1848. Přestupky zákona o národním vyučování jsou upraveny v § 4 čl. zák. XXXVIII. z r. 1868, přestupky ustanovení zákona o volbách poslanců v §§ 93, 94, 103 —106 čl. zák. XXXIII. z r. 1874. O pokoutním písařství jedná § 39 čl. zák. XXXIV. z r. 1874. — Přestupky proti veřejnému zdravotnictví jsou obsaženy v §§ 7, 20, 21, 26, 35, 95 čl. zák. XIV. z r. 1876.— Přestupky předpisů čl. zák. XXVIII. z r. 1879 o zřízení policejního úřadu ohlašovacího v hlavním a sídelním městě Budapešti. — Přestupky ustanovení lesního zákona v §§ 90 — 116 čl. zák. XXXI. z r. 1879. — §§ 265 až 266 čl. zák. XVII. z r. 1881 (konkursní zákon) normují několik přečinů. — Přestupky proti policejním nařízením v hlavním a sídelním městě Budapešti jsou v § 8 čl. zák. XXI. z r. 1881. — Přestupky zákazu zprostředkovati vystěhovalectví máme v § 2 čl. zák. XXXVIII. z r. 1881. — Přestupky ochranných opatření směřujících proti šíření se révokazu (Phylloxera vastatrix) v § 12 čl. zák. XVII. z r. 1883. — Přestupky zákazu užívati zemského znaku v § 9 čl. zák. XVIII. z r. 1883. — Přestupky honebního zákona v §§ 26 — 33 čl. zák. XX. z r. 1883. — Přestupky čl. zák. XXV. z r. 1883 proti lichvě a škodlivým úvěrním jednáním. — Přestupky ustanovení o obchodech splátkových v § 14. čl. zák. XXXI. z r. 1883. — Přestupky předpisů živnostenského zákona v §§ 156—159, 164 čl. zák. z r. 1883. — Přestupky policejního zákona vodního §§ 184. až 185 čl. zák. XXIII. z r. 1885. — Přestupky čl. zák. VII. z r. 1888 o upravení zvěrolékařství. — Zločiny a přečiny poškození podmořských kabelů v čl. zák. XII. z r. 1888. — Přestupky rybářského zákona čl. zák. XIX. z r. 1888. — Přestupky ustanovení o branném zákoně v § 35, 44, 48, 50 čl. zák. VI. z r. 1889. — Přestupky předpisů čl. zák. I. z r. 1890 o veřejných silnicích a mýtech (§§ 104 — 145). — Přestupky zákona o nedělním klidu v čl. zák. XIII. z r. 1891. — Přestupky na- řízení o podporování v nemocech poškozených při živnosti a v továrnách v čl. zák. XIV. z r. 1891. — Čl. zák. XLI. z r. 1891 o ochraně hraničných a triangulačních znamení v trestním právu označuje několik činů přečiny. — Přečiny stanoví zákon o umělých vínech čl. zák. XXIII. z r. 1893. — Přečiny nařízení čl. zák. XXVIII. z r. 1893 o pojišťování proti neštěstí živnostenských a továrních dělníků. — Policejní přestupky polní ustanovují §§ 93—96 čl. zák. XII. z r. 1894. — Přestupky nařízení zákona o stavovských rejstřících v §§ 80—83 čl. zák. XXXIII. z r. 1894 atd.
D. Právo soukromé.
1. Oblasť uherského práva soukromého nespadá v jedno s politickým zeměpisným územím uherské říše. V Chorvatsku a Slavonsku platí totiž rakouský obecný zákonník občanský a právní normy statutárního zákonodárství; v sedmihradských částech říše, ve Rjece a v bývalé Vojenské Hranici zůstala také ještě ta ustanovení rakouského občanského zákonníka v platnosti, která nebyla nahrazena novějšími předpisy uherského zákonodárství; tak na př. zákon o právu manželském, ustanovení o právu poručenském, o náležitostech testamentů a jiných posledních pořízení, o právu autorském, patentech, o více služebnostech a j.; též užívá se předpisů starého domácího práva v Sedmihradsku. Uherské právo soukromé platí také mimo uherskou zemi, tak na těch cizích a uherských lodích, které jsou v uherském přístavě, a též na cizích registrovaných lodích, jež se nalézají na moři, vedle toho vztahuje se platnost tohoto zákona na území, která náležejí ku kompetenci soudů konsulárních.
2. Prameny uherského soukromého práva jsou:
1. zákony;
2. nařízení vydaná na základě zákonů;
3. právo obyčejové;
4. statutární právo samosprávných korporací;
5. zvláště důležitými zdroji uherského práva soukromého jsou Tripartitum Verböczyho, ustanovení judex-kuriálni konference z r. 1861 a velký počet nařízení z doby absolutní vlády, která se opírají o právo obyčejové.
Nynější materiál tohoto práva obsahuje četná recipovaná ustanovení církevního práva, kromě toho jsou i ještě dnes některá práva partikulární v platnosti, na př. statutární ustanovení dědického práva Jazygův a Kumánů; zvláště jest vytknouti, že judex-kuriální konference ponechala v platnosti předpisy rakouského obecného zákona občanského, která se týkají způsobu nabývání a pozbývání knihovních práv nebo jim základem jsou. Uherské právo není tedy jednotně kodifikovaným soukromým právem, ačkoli ode dávna neutuchují kodifikační snahy; opět a opět vypracovány jsou osnovy, avšak jen osnova o osobním právu manželském stala se následkem politických poměrů zákonem; ku konečnému utvoření jednotného uherského zákonníka občanského jest nyní dosazena nová komise. Jest se ještě zmíniti, že judex-kuriální konference z r. 1861 byla svolána Jeho Veličenstvem; ustanovení v ní vzniknuvší nenabyla moci zákona, nýbrž stala se závaznými jakožto právo obyčejové, což jest tím důležitějším, že návrat k dřívějšímu uherskému právu a jeho potřebné změny spočívají právě na těchto pravidlech judex-kuriální konference. Konečně jest se zmíniti o plenárních rozhodnutích civilních senátů kurie a tabulí, která nejsou sice samostatným pramenem soukromého práva, ježto jmenovaní vrchní soudové sboroví nemají pravotvorné autority, avšak lze je sem proto pojati, že zákon propůjčil těmto soudním dvorům právo, aby v naskytujících se sporných otázkách právních sjednocovali se na zásadách, jichž chtějí užívati rozhodujíce budoucně stejné sporné otázky právní; zaujímá-li dvé nebo více tabulí odchylná od sebe stanoviska, má kurie právo, aby stanovila principy, jimiž pak tabule mají se říditi. Zákonodárství jest právem korunovaného krále a uherského říšského sněmu. Aby zavazoval zákon, k tomu třeba publikace jeho, která bývá vyhlašována v uherské sbírce zákonů; 15. dne po dni této vyhlášky nabude každý zákon platnosti, není-li v zákoně samém jiný termin stanoven. Soud nesmí zákon v žádné příčině zkoušeti, ale ovšem královská resp. ministerská nařízení.
3. Práva osobní.
1. Způsobilosti k právům nabývá se všeobecně rovnoměrným uznáním osobnosti; následek toho jest, že i otrok dosahuje osobnosti resp. způsobilosti k právům tím okamžikem, kdy vstoupí nebo přiveden bude na uherské území. Osobnost počíná se narozením. Ačkoli způsobilost k právům má svůj počátek v narození, zachovávají a chrání se práva i osobnosti ještě neexistující na čas a na případ skutečného zrození, což hlavně v dědickém právu důležito jest; příkladem budiž, že řízení pozůstalostní naříditi se musí z úřední povinnosti, je-li embryo eventuelním dědicem, poddědicem nebo je-li oprávněno k povinnému dílu.
2. Osobnost končí se přirozenou smrtí, ježto uherské právo nikdy neznalo občanské smrti; faktum úmrtí jakož i v příslušných sporných případech pořadí smrti musí se dokázati, připouští se však v určitých případech prohlášení za mrtva, jímž vzniká domněnka, že za mrtvého prohlášený nežil déle nežli až ke dni, který byl v rozsudku stanoven. Za prohlášení za mrtva může žádati jen jeden z manželů nebo dědic a sice v tomto případě za účelem uvázání se v držbu pozůstalosti, v prvém případě za účelem opětného sňatku, který se povolí na základě rozsudku vyslovujícího prohlášení za mrtva. Prohlášení za mrtva může se vyřknouti:
a) po deseti letech nezvěstnosti, když od narození nezvěstného již
prošlo osmdesáte let;
b) po třiceti letech nezvěstnosti beze všech jiných podmínek;
c) po třech letech nezvěstnosti, když nezvěstný před tou dobou byl ve válce těžce poraněn, nebo když byl na lodi, ana se ztroskotala, nebo v jiném nebezpečí smrti.
Za den domnělé smrti pokládá se den, který následuje po uplynutí oněch 10 nebo 30 let, resp. po okamžiku nebezpečí smrti. Není-li okolností a podmínek k prohlášení za mrtva, mohou se hájiti práva nezvěstného zřízeným opatrovníkem — po roce, v nutných případech i dříve; vedle toho jsou také ještě další pomocná ustanovení, tak na př. možno vypláceti ze jmění nezvěstného náklady na výchovu a výživu a poskytnouti jakožto podporu též kapitál nepřevyšující obnos povinného podílu; manželkám a dětem nezvěstných státních úředníků zachovají se — až do eventuelního prohlášení za mrtva — práva příslušející vdovám a sirotkům atd.
3. Co se dotýče objemu jednotlivých práv soukromých, jest si
všimnouti nejprve: a) rozdílu pohlaví. Osoby ženské — vyjímajíc manželku, matku resp. adoptivní matku — jsou vyloučeny z převzetí poručenství; muž jest hlavou rodiny, jeho jméno jest jménem rodinným, jemu přísluší dalekosáhlé právo spravovati statky rodinné; s druhé strany zase jistá práva mají jen ženy, na př. právo vdovské a dědické právo vdovské, avšak právní postavení obého pohlaví jest zásadně stejné.
b) S rozdílem věku jsou spojeny mnohé právní účinky. Zletilost jest ustanovena na 24. rok věku; ženy stávají se však i pod tímto stářím zletilými, vstupujíce ve sňatek; zletilost takovýmto způsobem dosažená propůjčuje ženě způsobilost k směnkám, však jenom pro ten případ, provozuje-li samostatnou živnost; žena, jež vešla bez zákonného souhlasu v manželství, považujž se v případě odporování tomuto sňatku až do dokonaného 24. roku věku svého za nezletilou. Zletilosti lze dosíci dále i dokonaným 18. rokem věku prohlášením za zletilého eventuelně dosaženým 21. rokem věku, provozuje-li nezletilec se svolením poručenského úřadu a s dovolením otcovým resp. poručníkovým samostatnou živnost nebo postoupí-li otec za souhlasu poručenského úřadu nezletilému dítěti volné nakládání s jeho jměním nebo svolí k založení samostatné domácnosti. Při právních ustanoveních spojených s hranicí věkovou jest připomenouti: 12. rok věku dává právo ku zřízení veřejného testamentu; pod tímto věkem nesmí se uzavříti žádný sňatek; dokonaný 14. rok věku dává právo těm nezletilcům, kteří se starají o své vydržování, aby svobodně nakládali se jměním, jež si vydělají službou nebo prací svou; dokončený 16. rok věku poskytuje osobám ženským právo vejíti v manželství (při čemž jest poznamenati, že na základě dispense lze sňatek i dříve vykonati); se skončeným 16. rokem věku má nezletilý právo odporovati při otázce své výchovy a svého povolání; dokonaný 18. rok věku poskytuje jinochům právo uzavříti sňatek (zde se však také připouští dispens), dále právo určiti si vyznání, právo zříditi soukromý testament; s dokonaným 60. rokem věku jest spojeno právo odmítnouti přijetí poručenství neb opatrovnictví.
c) Stav zdraví má také různé právní následky. Těžké duševní vady jakož i některé tělesné vady obmezují nebo ruší způsobilost k právním činům; v jiných případech jest k zachování a zabezpečení zájmů takových osob šetřiti přísnějších předpisů formálních.
Duševní choroba a mezi tělesnými vadami hluchoněmost u takových osob, které se nedovedou dorozumět znameními, nebo přes dorozumění se jsou nezpůsobily spravovati své jmění, tolikéž i — totéž předpokládajíc — slabomyslnost, jakož i jiné jak duševní tak i tělesné vady, které činí dotyčné osoby nezpůsobilými k obstarávání svých záležitostí а k vlastnímu vydržování, má za následek v právu, že osoby zletilé jimi stižené mohou býti prohlášeny za nezletilé; co se týče nezletilých ještě, lze prodloužiti nezletilost. Zvláštní předpisy jsou o slepých, hluchoněmých, o takových hluchých, kteří neumějí čísti, pak takových němých, kteří neumějí psáti; všechny tyto osoby musí dáti svá právní jednání sepsati notářskou listinou, chtějí-li si zajistiti písemný důkaz, ačkoli není to náležitostí platnosti právního jednání; jenom k závazné moci směnečných závazků slepců jest nutno notářské ověření.
d) Rozdíl stavovský pozbyl sice význam v platném právu, ale podržel i dnes některé právní následky. Do této kategorie patří rozdíly, které panují v otázce práva rodinného o nabytém společenství statků a vdovském právu dědickém, pak právní otázky o kompossessorátu atd., neboť ještě dnes mají často platnost rozdíly mezi právními poměry šlechtických a urbarialních statků. Zvláštní předpisy existují u Jazygů a Kumanů, a to zvláštní statutární ustanovení o dědickém právu manželů, pak o vdovském právu dědickém.
e) Rozdíl v náboženství nemá dnes zásadně vlivu na způsobilost k právům a právním činům; jest však rozdíl mezi recipovanými a budoucně uznanými církvemi, resp. korporacemi potud, že tyto mohou nabývati nemovitého jmění jen k účelu církevnímu, ústavů vyučovacích, vychovávacích, dobročinných a hřbitovů, pak za obydlí zřízenců církví nebo ústavů; amortisační zákony týkající se recipovaných církví pozbyly platnosti právními obyčeji.
f) Mezi cizinci a tuzemci není sice zásadního rozdílu v oboru soukromého práva; avšak uherské právo soukromé přijalo některá ustanovení, která činí rozdíl mezi uherským státním občanem a mezi cizincem v jednotlivých otázkách právních; tak na př. těší se výtvory cizozemců — nehledě ku zvláštním mezinárodním úmluvám — jen tehdy stejné ochraně původského práva, vyšla-li díla cizozemcova nákladem tuzemcovým, nebo bydlí-li skladatel již po dvě léta stále v Uhrách a daň platí; vedle toho nakládá se s občany některých států, ježto není mezi nimi reciprocity, nebo na základě retorse, nepříznivěji nežli se státními příslušníky.
g) K právnickým osobám patří korporace, jisté ústavy a stát jakožto fiskus (erár). Právnické osoby všeobecně upraveny nejsou a četné významnější právnické osoby jsou podle svých původních účelů vlastně ústavy veřejného práva; sem náležejí veleobce, církve a stát, které však přece i jako soukromoprávně právnické osoby svou důležitost mají. K právnickým osobám náležejí dále církevní obce, kapituly, rozmanité hospodářské a všeužitečné spolky, horní, vodní a jiná společenstva, společnosti obchodního práva, veřejné, kommanditní, akciové společnosti a společenstva, pak jako korporace zorganisované kompossessoráty. Právnická osobnost neujaté pozůstalosti jest uherskému právu občanskému cizí.
4. Právo věcné.
1. Pozemkové knihy. O největší části nemovitostí — a možno říci, že dnes téměř o všech — vedou sboroví soudové a okresní soudové k tomu povolaní pozemkové knihy. Tyto jsou zařízeny na základě rakouského práva, avšak podle čl. zák. 29 z r. 1886 a podle dalších nových zákonů postupně přetvořovány dle skutečného stavu držebnostního. Základní principy vedení knih pozemkových jsou: zásada publicity, speciality a legality; následkem toho mohou se zápisy do pozemkových knih díti jen vzhledem na zvláště určité nemovitosti a před zápisem zkouší se z úřední povinnosti, zdali právní jednání jsoucí základem zápisu není neplatno, zdali tudíž zápis, nehledě k eventuelnímu odpůrčímu právu oprávněných, legálně státi se může. Zápis do pozemkové knihy smí jen tehdy nastati, je-li určitě pojmenováno číslo protokolu knihovního, resp. knihovní vložka a číslo parcel. Publicita chrání jen poctivého nabyvatele. Zápisu lze odporovati na základě původní neplatnosti žalobou o výmaz, avšak — předpokládá-li se poctivost — jen v určitých obdobích a po 3 letech vůbec nelze tak učiniti; následek knihovního zápisu t. zv. tabulárního držení v té příčině i v uherském občanském právu rozhodujícího (jako v rak. občanském zákonníku). 2. Držení může býti panství nad věcmi nebo nad právy; prakse předpokládá držbu jenom při těch právech, která se týkají věci, ačkoliv i rodinná práva mohou býti předmětem držení (possessio status), takže připouští se po právu reposiční žaloba o návrat neb o zpětné vpuštění manžela naproti druhému; předmětem držby mohou býti i immaterielní statky, jako patenty, reální práva, reální břemena, služebnosti, práva rybolovu a j. Držbu chrání: sumární žaloba na odstranění rušení držby resp. zjednání držebního stavu, pak řádná žaloba o držení, actio Publiciana. Ona žaloba přísluší každému, kdo jest rušen ve své pořádné držbě nebo jemuž držení bylo odňato, avšak jen tehdy, nedrží-li žalovaný již rok dotyčný předmět pokojně; pak přísluší tato žaloba každému držiteli, který po rok již jej držel, naproti každému i pořádnému držiteli; kromě toho chrání se každý i nepořádný, však faktický držitel, proti svémocnému odnětí nebo rušení držby. Ve zrušené Hranici Vojenské jest místo roční 30denní, při držbě hor vůbec 15denní lhůta. Zde uveďme, že § 4 čl. zák. 22 z r. 1802 poskytuje pachtýři, resp. nájemci na propachtovatele, resp. pronajímatele stejnou žalobu se žalobou zde probranou, který není však žalobou o držení, sloužíc k ochraně práva ze smlouvy, pročež i žalující pachtýř resp. nájemce musí dokázati, že dostál svým smluvním povinnostem. Řádná žaloba o držení, actio Publiciana, slouží k uplatnění držby opírající se o platný titul právní a přísluší držiteli, jemuž odňata držba před vydržením práva, na každého držitele, který nemá vůbec žádný nebo má slabší titul právní.
3. Vlastnictví, t. j. právní moc nad věcí v objemu nejširším.
a) Obmeziti vlastnictví možno dílem po zákonu, dílem soukromou vůlí.
α) Jakožto právní obmezezení držby půdy uvažujmež na prvém místě vyvlastnění (expropriaci) pozemků. Již čl. zák. 25 a 26 z r. 1836 upravily vyvlastňovací právo pro průpravy, železnice a mosty. Podrobná ustanovení obsahuje čl. zák. 41 z r. 1881; vedle toho mají i jiné zákony příslušné normy. Vyvlastnění pozemků může nastati k účelům železných i koňských drah, silnic, průplavů, úpravy řek, stavby mostů a přístavů, zřízení telegrafů, zřízeni loděnic, válečných zařízení, vystavění státních budov; v obcích k otevření ulic, náměstí, hřbitovů, obecních škol, obecních nemocnic, lázní, vojenských kasáren, vodovodů a plynovodů, pak za příčinou zachování uměleckých památek, zřízení telefonů a v. j. Vyvlastniti lze pozemky buďsi definitivně nebo jen prozatímně, v poslední příčině nesmí to však beze svolení vlastníkova trvati přes 3 léta. Expropriaci povoluje ministr obchodu, kterýžto správní akt nemůže soud přezkoumati; rozhodujeť soud pouze o otázkách náhrady. Výjimečně i ministr orby resp. osvěty a vyučování má právo povoliti expropriaci. Další omezení máme na ochranu lesů, rolnictví, vinařství a proti písčinám, pak ve příčině řek a průplavů, práva honebního a rybářského. Příslušná ustanovení jsou obsažena: pro lesy ve čl. zák. 31 z r. 1879 pro rolnictví a vinařství ve čl. zák. 12 z r. 1894, pro vodní právo v čl. zák. 23 z r. 1885, pro písčiny ve čl. zák. 20 z r. 1807, pak v čl. zák. 10 z r. 1844 a 31 z r. 1879, pro honební právo v čl. zák. 20 z r. 1803 a pro rybářské právo v čl. zák. 19 z r. 1888. Jakožto zákonitá obmezení vlastnictví jest posléze ještě uvésti zákonné zápovědi zcizení (viz dole ad γ), pak zákonné služebnosti.
β) K obmezením vlastnictví na základě soukromé disposice patří instituce rodinného fideikomisu, upravená čl. zák. 9 z r. 1687 a čl. zák. 50 z r. 1723, který rozšířil právo šlechticů zříditi fideikomis též na obyčejnou šlechtu; dnes má každý toto právo. Bližší ustanovení o tomto ústavu obsahuje král. reskript ze dne 9. října 1862, který přejal své předpisy z rak. obč. zák. a nařízení ministra spravedlnosti z r. 1869. Nyní nejsou, odchylně od čl. 9 zák. z r. 1687, po vymření mužských dědiců, ani ženy z rodinného statku svěřenského vyloučeny. Fideikomis zřizuje se král. potvrzením; záležitosti fideikomisní náležejí k soudní příslušnosti. Fideikomisní jmění nesmí býti z pravidla zcizeno; avšak k účelné správě jmění nebo k užitečné investici jeho lze třetinu obtížiti, a záleží-li jmění z kapitálů, lze vydati třetinu jich; kromě toho možno též usedlosti vyměniti.
γ) Vlastnictví obmezují, jak ad a) poznamenáno, zákazy zcizení a obtížení. Zákaz zciziti neb obtížiti nemovitost nevylučuje zastavení nebo jinakého obtížení nebo změny požívání. Není naprosto vyloučeno zciziti vicinální dráhy (čl. zák. 31 z r. 1880), nýbrž jest to dovoleno se svolením vlády a s tou podmínkou, že po vypršení koncesní lhůty dráha nejsouc poškozena přejde v majetek státu; na soukromé disposici spočívá též fideikomisární substituce; zákazy zcizení neb obtížení mohou posléze smlouvami založeny býti. Takými obmezeními vlastnictví jsou zvláště právo koupě zpáteční a právo předkupní. K státnímu usazování, jež jest prováděti na základě čl. zák. 5 z r. 1894, zapíše se předkupní právo eráru do pozemkových knih a může vlastník po 15 let prodati usedlost jedině svým potomkům nebo svému manželu; ve všech ostatních případech musí se nemovitost nabídnouti ku koupi eráru, v případě dražby zpraví se však erár o ní; erár může se o koupi prohlásiti v 60 dnech resp. až do dražby.
b) Způsoby nabytí vlastnictví.
α) U movitých věcí: okkupací, spojením, smísením, spracováním, oddělením plodů a ujetím se jich, převodem, vlastnictví, přikázáním dědictví, nabytím při dražbě a vydržením. Co se týče okkupace, jest uvésti, že ukořistění takových zvířat, která spadají v obor honebního práva, zakládá právo vlastnické, a jest volno loviti jen škodlivá zvířata bez honebního práva. Domácí a zkrocená zvířata smějí se jen tehdy přivlastniti, pozbyla-li svého pudu vraceti se, ale včely již po dvou dnech, nehledá-li jich vlastník po dva dni neb nestíhá-li jich. Ztracené věci jest odevzdati úřadu a nálezce může jich nabyti jen po projití promlčecí lhůty, nežádá-li jich vlastník nazpět; při pokladu nabude nálezce polovice resp. třetiny věci této, přesahuje-li hodnota výši 150 zl.; při pokladech uměleckých obdrží nálezce přiměřenou část odhadní ceny jako náhradu. Převod vlastnictví nevyžaduje při movitostech nezbytně tradice, ač prakse klade na ni váhu; na každý způsob lze vůči zciziteli nabyti vlastnického práva i bez odevzdání; jen nechrání to poctivého třetího proti vindikaci vlastníka různého od osoby zcizitelovy. T. zv. pactum reservati dominii se připouští.
β) Při nemovitostech dlužno uvážiti nabývání akcessorií a zápis do knih pozemkových; však není vždy zápis do pozemkové knihy konstitutivním živlem vlastnického práva; tak na př. nabýváme vlastnictví již okamžikem nápadu dědického, dále při koupi dražbou, takže má vlastník již od té doby právo vindikační. Jakožto příklady nabytí vlastnictví přirozeným příbytkem buďtež uvedeny: ostrov v řece vzniklý, jenž stává se součástí držby vlastníků břehu; oddělená a odtržená země připadne do vlastnictví těch osob, na jichž půdu se naplaví, ale jen tehdy, nevznese-li původní vlastník svůj nárok vlastnický do roka, Lhůta vydržecí činí naproti eráru 100, naproti církvím 40 a v jiných případech 32 léta.
γ) Vlastnost nějaké věci jakožto příslušenství nedošla v uherském právu občanském určité a bezpečné úpravy; také označují se práva honební a rybářská jako pertinence statku, ačkoli jsou jen zvláštními právy ve vlastnictví obsaženými.
c) Věci, které v přesnějším smyslu jsou vyňaty z právního obchodu, jsou buďsi takové, jichžto obchod zakázán neb stižen jest z ohledů správních, nebo ze zvláštního účelu. Tato vlastnosť věci značí ještě dnes — jen ve velmi omezeném smyslu — že jest věc vyňata ze soukromého práva. Soukromoprávní panství nad těmito věcmi není však vyloučeno, jen přechod a změna toho panství jest zakázána nebo stižena; tak na př. nesmějí uherské korunní statky pravidelně býti ani zcizeny ani zavazeny, nejsou tudíž předměty řádného obchodu, avšak máme případy, že tyto statky se svolením zákonodárné moci byly zcizeny. Církevní statky mohou býti také ve vlastnictví soukromém, jen nesmějí býti odňaty svým církevním účelům. Věci sloužící obecným účelům, nejsou též, pokud sahají hranice jich určitých účelů obecných, v právním obchodu.
d) Jako zvláštní druhy držby s právními následky více méně odchylnými lze jmenovati: statky šlechtické, kolonikální, censuální, allodiální (zpupné), domkáře a držitele klučenin. Bývalá práva šlechtického držení, která dílem byla udělena královskou donací, avšak dílem byla přirozeným výronem vlastnictví k takovým statkům, jako zvláště právo výčepní, mlynářské, rybářské, právo mýtní, místní, tržní, právo sekati maso, páliti vápno a cihly a mnohá j. byla zrušena (právo výčepní bylo vykoupeno za náhradu státu), ale práva nabytá před zrušením jich byla ponechána v platnosti, tak na př. práva těch, kdož mohou prokázati držbu takového práva na základě nejméně 20letého pokojného držení. Čl. zák. 25 z r. 1896 upravuje právní poměry týkající se zpupných statků, které zůstanou podle ustanovení tohoto zákona nadále v platnosti, neučiní-li žádná ze stran návrh na jich změnu; může však jak držitel nabýti vlastnictví takového statku za výkup dávek, tak i pán statku může žádati na držiteli za vykoupení; držitel prokaž jenom, že sám nebo jeho právní předchůdci již před 1. lednem 1848 drželi půdu, která se má nabyti, a že tento právní poměr nebyl zrušen od té doby. Při prováděném vykupování možno domáhati se státního zprostředkování; pokládá-li však držitel stanovené výkupné za vysoké, může postoupiti pozemek vlastníkovi ve 30 dnech počítaje od pravomoci rozsudku beze vzájemné hodnoty. Posléze upravuje čl. zák. 22 z r. 1873 právní poměry kolonátů, které nejsou urbariálními, nýbrž obyčejnými soukromoprávními poměry a při nichž lze tolikéž nabyti pozemků ve vlastnictví a dávky na nich váznoucí však bez přispění státu lze vykoupiti. Na klučeniny vztahuje se čl. zák. 54 z r. 1871; na desátkem povinné vinice čl. zák. 29 z r. 1868.
4. Právy na cizích věcech jeví se různé druhy služebností (osobní a pozemkové). Zvláštní zákonná ustanovení máme na případ vyvlastnění, pro služebnosti související s vodstvy, pak pro služebnosti na horách; vedle toho zná uherské právo soukromé též všecky služebností, které jsou uspořádány v rakouském obč. zák. Reální břemena vyskytují se v různých formách; zákonnými břemeny reálními jsou výkupné obnosy za vinice desátkem povinné, pak za remanenční statky, úroky, umořovací lhůty atd., zápůjčky poskytnuté ku znovuzřízení vinic révokazem spustošených podle čl. zák. 5 z r. 1896, břemena na úpravu toku vod a j.
5. Zástavní právo. Aviticitetní patent ze dne 29. listopadu 1852, judex-kuriální konferencí v platnosti ponechaný, zrušil ústav immobilární držby zástavní a vyslovil neplatnost zástavních smluv, při nichž požitky zastaveného pozemku dávají se místo úroků; následkem toho jest zavazení nemovité věci toliko ve formě hypotéky plátno, tudíž připouští se, vyjímaje nemovitosti nezapsané do pozemkové knihy, jenom ve formě knihovního zápisu. Zákonné právo zástavní a jím vyhrazenou přednost máme při jistých daních, poplatcích, výkupných obnosech vinic desátkem povinných, dávkách a plněních urbariálních a s nimi příbuzných, břemenech na regulaci vod, zápůjčkách daných ku znovuzřízení vinic révokazem spustošených a jiných zvláštních pohledávkách, na př. v Budapešti při obnosech vyvlastňovacích určených čl. zák. 14 z r. 1884.
6. Právo původské. Immaterielních statků týkají se práva autorská, pak práva na jméno a označení, konečně právo ku vlastnímu obrazu. Zákonná ustanovení obsahuje uherské právo občanské o právu autorském ku spisům a dílům výtvarných umění ve čl. zák. 16 z r. 1884; pak o právu k vynálezům ve čl. zák. 37 z r. 1895; průmyslových výrobků týkající se práva k modelům a vzorkům uspořádána jsou patentem ze dne 7. prosince 1858, kteréžto uspořádání bylo čl. zák. 20 z r. 1878 resp. 24 z r. 1887 v platnosti ponecháno; právo na jméno a označení požívá ochrany a úpravy jen jakožto jméno obchodní a průmyslové a ve formě ochrany známek podle čl. zák. 37 z r. 1875, 17 z r. 1884 a 2 z r. 1890, resp. 41 z r. 1895. Původcovské právo týká se zevnější formy myšlénky; není také nutno, aby dílo již tiskem vyšlo, následkem čehož chrání se nejenom ta díla, která rukopisem jsou načrtnuta, nýbrž i taková, na př. skladby, která se přednášejí, aniž byla sepsána. Překlady chrání se stejně jako originální díla. Autorské právo lze právním jednáním jak mezi živými, tak i na případ smrti převésti, jen exekucí není možno je potud přenésti, pokud toto právo přísluší skladateli nebo jeho dědicům nebo někomu jakožto odkaz, zabaviti lze však ty materielní výhody, které na základě autorského práva se těží. Dílo chrání se 50 let po smrti spisovatele, je-li jeho jméno na díle zřejmo, nebo po 50 let čítaje od vyjití díla; anonymní díla nebo díla beze jména spisovatelova, chrání se po 50 let, počítaje od doby prvého vyjití. Právo překladu trvá jen 5 let. Porušení práva původcovského tresce se peněžní pokutou, jež nejsouc dobytna proměniti se může v trest vězení; vedle toho jest povinen pachatel k náhradě škody a seberou se mu patisky a zařízení k patisku resp. učiní se neškodnými. Tento trestný čin spadá do kompetence soudů civilních. Ustanovení tato platí též o výrobcích umění výtvarných jedině s tím rozdílem, že fotografické výrobky chrání se pouze po pět let, kromě toho má právo na ochranu výrobků umění výtvarných při obrazech a zobrazeních soch objednatel a nikoli původce, ježto práva k obrazu nemá vůbec nikdo bez povolení resp. souhlasu vypodobněného.
7. Právo k vynálezům. Při právu na vynález týká se ochrana myšlénky, idee, jejížto uskutečnění přísluší výhradně vynálezci. Aby si tuto ochranu zajistil vynálezce, musí ohlásiti vynález patentnímu úřadu; následkem této ohlášky zavede se řízení vyzývací, na základě jehož, je-li porušeno právo, může vlastní vynálezce nebo jeho právní nástupce učiniti námitky proti ohlášce ve lhůtě dvouměsíční; jsou-li odůvodněny tyto námitky, nemůže se ohlašujícímu povoliti patent; byl-li však patent již povolen neoprávněnému, lze domáhati se právní pomoci žalobou podanou u soudního odboru patentního úřadu a žádati, aby prohlášen byl patent neplatným. Patent možno povoliti na dobu nejvýše 15 let; ochrana patentu záleží v tom, že porušení jeho tresce se jakožto přestupek od okresního soudu trestního peněžní pokutou a opakuje-li se to v době dvou let, i trestem na svobodě; vedle toho seberou se předměty neoprávněného napodobení a prostředky k tomu sloužící, resp. učiní se neškodnými; rozsudek musí se k návrhu oprávněného tiskem vyhlásiti; náhradu škody může trestní soudce přiřknouti jen až do výše 20000 korun; oprávněný má dále právo žádati obchodním soudem za uznání svého práva, za odstranění rušení práva a náhradu škody. Aby bylo lze dosíci ochrany původcovského práva k průmyslovým výrobkům, t. j. modelům a vzorkům, musejí býti tyto registrovány a uloženy u obchodní a živnostenské komory; takovýmto způsobem zapsané výrobky průmyslové chrání se po tři roky; porušení tohoto práva trestají se pokutou od 25 do 500 zl. resp. trestem vězení od týdne do 3 měsíců, vedle toho jest porušitel práva povinen k náhradě škody. Jméno možno chrániti jen pořadem soukromoprávním; k tomu slouží žaloba prejudiciální určujíc, zda-li určité jméno někomu přísluší po právu čili nic, dále žaloba negatorní (zápůrčí) vylučujíc každého, kdo budoucně osobí si jméno po právu mu nepatřící a žaloba injurijní, jíž dociluje se dostiučinění za způsobenou škodu.
8. Právo ku jménu resp. firmě chrání se v několikerém směru. Soud může neoprávněného nositele jména resp. firmy pokutou ve výši 500 zl. přidržeti k tomu, aby se na dále zdržoval všelikého užívání cizího jména resp. cizí firmy; komu v jeho právech ublíženo, může žádati přiměřenou náhradu škody; konečně může býti potrestán peněžní pokutou 200 až 600 korun a při opětovaném užití jména resp. firmy v době dvou let i dvouměsíčním trestem na svobodě, kdo užije jména nebo firmy kupce nebo průmyslníka k označení svého zboží.
9. Právo ku známce ochranné. Tato ochrana poskytuje se jen známce zapsané u obchodní a živnostenské komory; ochrannou známku lze v každých deseti letech obnoviti a ochrana vztahuje se tudíž na desetileté období a možno ji trojím způsobem hájiti: Může se totiž pro porušení ochranné známky uložiti pokuta 200 až 600 korun a při opětování ve dvou letech trest na svobodě až do 2 měsíců; zařízení a napodobené známky ochranné i označení učiní se k návrhu poškozeného ve svých právech neškodnými a rozsudek se tiskem vyhlásí; nárok na náhradu škody možno až do výše 5000 zl. i před trestním soudcem přivésti k platnosti, než i pořad práva civilního k uskutečnění nároku na náhradu škody nehledě k obnosu jest na vůli zůstaven; posléze možno se domáhati řízení administrativního k určení, přísluší-li komu určitá známka ochranná, posléze ve sporných otázkách priority a převodu ochranné známky.
10. Právo ku vlastnímu obrazu jest až posud málo praktické, má však toto právo svou ochranu v tom, že neoprávněné zobrazování a rozšiřování obrazu jest pořadem soukromého práva zakázáno a lze žádati náhradu ideální škody. 5. Obligační právo.
Základní pojmy obligačního práva spočívají sice v římském právu, avšak moderní obchod a sociální útvary působily mnohostranně na přetvoření této části právního života, tak na př. ve příčině obligací skripturních, smluv společenských, služebních a j. Obligační právo jest z většího dílu právem nekodifikovaným. Obchodní zákonník (čl. zák. 37 z r. 1875) jest obligačnímu právu nejdůležitějším pramenem podpůrným.
1. Vůle se projevuje mlčky nebo výslovně; pro některé právní poměry jest předepsáno zachování zvláštní formy; ku platnosti mnohých právních jednání mezi manžely a snoubenci a při dalších právních jednáních v §§ 22 — 24 čl. zák. 7 z r. 1886 vypočtených žádá se formy veřejné nebo notářské listiny; při smlouvách akciových společností a společenstev, pak při obchodních poukázkách, pojistkách atd. při závazcích stran honoráře advokátům vyhledává se písemní forma.
2. Jednostranný slib jest pravidelně jen tehdy důvodem zavazujícím, byl-li přijat; až do přijetí lze jej odvolati; jednostranný slib zavazuje však po právu při nabídkách, papírech majiteli a na řád znějících.
3. Smlouvy ve prospěch třetích osob způsobují nárok právem vynutitelný, avšak záleží vše především na úmluvě smlouvajících se osob.
4. Z prostředků utvrzujících právní jednání vytknuto budiž o pokutě konvenční, že její výši lze při všech právních jednáních volně určití a také právem ji vynutiti, vyjímaje peněžní zápůjčky, při nichž konvenční pokutu přesahující 8% nelze soudně vymoci a nesmí býti v notářské listině vymíněna.
5. Co se týče tržní smlouvy, připomínáme, že uherské právo, nepřipouští odporovati trhu pro zkrácení přes polovici (čl. zák. 31 z r. 1889 obsahuje výjimku při obchodech splátkových). Při vadách dobytka máme t. zv. smíšenou soustavu průvodního břemene; prokáže-li totiž kupec, že jisté vady byly zjištěny v přiměřených krátkých lhůtách, není povinen dále dokázati, že vytýkané vady povstaly u prodavače; ale naproti tomu může prodavač dokázati opak; konečně může kupec v každém případě dokázati, že vady povstaly u prodavače a to i tehdy, nemůže-li prokázati, že vady se vyskytly ve lhůtě jsoucí základem řečené domněnce; lhůty nemají žádného pevného systému, toliko zdá se, že u koní všeobecně se uznává 30denní lhůta.
6. Darování lze odvolati pro nevděk spáchaný obdarovaným na dárci a pro těžká příkoří, pak dary, které byly dány za účelem a pro sňatek, jenž se má teprve učiniti a to v případě, ustoupí-li obdarovaný snoubenec bez řádného důvodu od zasnoubení nebo zavdá-li druhému snoubenci řádný důvod k odstoupení, pak bylo-li manželství zaviněním obdarovaného manžela zrušeno resp. rozvedeno; dále může na obdarovaném žádáno býti od oprávněných doplnění podílu povinného a zapravení dárcova dluhu, který z ostatního jmění dárcova není uhrazen, a to od věřitele.
7. Při smlouvě pachtovní a nájemní panuje zásada: »Trh ruší nájem,« jenom knihovně zapsaná smlouva se nezruší kromě několika výjimek (tak v případu vyvlastnění, soudní dražby atd.); k zajištění ročního pachtovného a půlročního nájemného existuje zákonné právo zástavní, nehledíc k tomu, zdali plat vůbec nebo z části již vypršel nebo teprve v budoucnu bude splatným. Ve většině měst větších jsou nájemní stanovy pro rozepře z nájemního poměru. 8. Smlouva služební jest ve všech svých formách, v nichž se objevuje, konsensualnou smlouvou, která se nesmí umluviti na doživotí nebo nevypověditelně. Jako zvláštní druhy služební smlouvy jsou smlouvy domácí a hospodářské, upravené čl. zák. 13 z r. 1876, smlouvy dělnické čl. zák. 17 z r. 1884 a smlouvy mezi kupcem a jeho pomocným personálem čl. zák. 37 z r. 1875 a 17 z r. 1884; pak služební smlouvy na dolech všeobecným horním zákonem z r. 1854. Vytknouti jest, že každý službodárce, avšak zvláště podnikatelé živností a továren jsou povinni provésti opatření nutná k zachování života, zdraví a tělesné bezpečnosti a že odpovídají za škodu vzniklou ze zanedbání této povinnosti; kromě toho musejí službodárci při onemocnění svých dělníků, které povstalo za služby bez vlastního zavinění nebo vinou službodárcovou, při domácí čeledi po po měsíc (vzniklo-li onemocnění vinou službodárcovou, i déle) pečovati o jejich zaopatření a ošetřování; u takových zřízenců, kteří musejí náležeti k některé nemocenské nebo podporovací pokladně, jest příspěvky a to 1/3 nákladů nemocenských z vlastního, a při učních a takových osobách, které nemajíce vzdělání dostávají menší mzdu, veškeré náklady z vlastního zapravovati. Pro výpověď jsou zákonné, pak statutární lhůty, tak na př. jest výpovědní lhůta při domácí čeledi šestinedělní, ve větších městech může se výpovědní lhůta snížiti na 15 dní, než máme případy, při nichž lze smlouvu před pravidelnou lhůtou vypověděti, tak na př. je-li vyhlášen na službodárce konkurs; může však služební smlouva před uplynutím umluvené doby služební se zrušiti a to z důvodů, které ohrožují nebezpečím život, zdraví, mravnost nebo jmění osob jsoucích ve služebním poměru. Z jednotlivých druhů smluv o dílo upravuje obchodní zákonník podrobně smlouvou nakladatelskou.
9. Právní ustanovení týkající se t. zv. reálních smluv (smlouvy o půjčku, zápůjčky a uschování) shodují se s většinou norem cizích soustav právních. Přivádí-li se zápůjčka k platnosti, jest co do důkazního břemene ta okolnost významné důležitosti, přivádí-li se k platnosti zápůjčka na základě listiny sepsané v zákonné formě předepsané nebo bez takovéto listiny; v prvém případě nemá věřitel dokázati vyplacení zápůjčky, nýbrž dlužník opak; ve druhé případnosti však náleží břemeno průvodní v této příčině věřiteli. Při smlouvě o schování nastává ručení hostinských a jiných takových podniků, které podle své povahy a určení náležitě zařízeny býti musí tím způsobem, aby přinesené věci mohly beze zvláštního dozoru vlastníků tam uloženy býti.
10. Vyhotovení plné moci jest v některých případech vázáno zvláštními formami; tak na př. žádá se notářské listiny ku platnosti všeobecné plné moci mezi snoubenci a manžely, neb činí-li tyto osoby směnečný dluh nebo zápůjčku, dále k uznání dluhu, ku zcizení, obtížení nebo nabytí nemovitosti za úplatu, dále k bezplatnému vzdání se práv; zvláštní plné moci vyhledává se u prokuristy ku zcizení neb obtížení nemovitostí, u obchodního zmocněnce k uzavření směnečného dluhu, zápůjčky atd.; ve smyslu budapeštských stanov nájemních má správce domu jen na základě specielní plné moci právo pronajati na dobu přesahující určitou lhůtu výpovědní. Zvláštními způsobami plnomocenského poměru jsou obchodním zákonníkem upravené obchody komisionářů, povozníků, špediterů a smlouvy sprostředkovatelské. 11. Zvláště vytvořilo se také právo společnosti v obchodním zákoně, dále společnosti vznikající po smyslu čl. zák. 23 z r. 1885 za účelem provedení vodních děl a užívání vod, pak společnosti tvořící se na základě horního zákona a j.
12. Sázka a hra nezpůsobují právního nároku; dobrovolné plnění lze také nazpět žádati, je-li zákonem zvláště zakázaná hra nebo sázka na snadě, nebo bylo-li výhry doděláno se způsobem nemravným nebo v jinaké příčině zakázaným. Státem povolené smlouvy loterní a vyhravací zakládají závazné právní pohledávky, jakož i státem schválené výherní listy, které vypočítává čl. zák. 9 z r. 1889.
13. Koupi očekávaných požitků, příjmů z nějaké věci, nabytí dědictví, t. j. t. zv. koupi naděje lze platně učiniti.
14. Zvláštními poměry obligačními jsou smlouva o doživotním důchodu, rukojemství, narovnání, smlouva rozhodčí, která jedině písemní formou platně může vzniknouti, poukázka, jednatelství bez příkazu a obligační poměry, které povstávají z deliktů a t. zv. quasideliktů.
15. Povinnost k náhradě škody vznikne takovým chováním, kterým způsobí se někomu neprávem škoda neb ujma a to nejenom na jeho právech majetkových, nýbrž i na životě, svobodě, zdraví. Ve případech povinnosti k náhradě z nedovolených činů jsou také ony osoby povinny nahraditi škodu, jež zanedbají neb opomenou přikázaný dohled k osobám škodu způsobivším. Stejná povinnost náhrady připadá těm, kteří opomenuli nutných opatření k zamezení škody ve svém obchodě, pak chovajíce zvířata nebo při stavbách atd.; stát a obce jsou za jistých okolností podpůrně povinni náhradou za své zřízence. Jako zvláštní případy nedovolených činů lze uvésti: zabití a ublížení na těle, odnětí osobní svobody, podvod a jiné ze ziskuchtivosti plynoucí trestné skutky, též útoky na čest; povinnost nahraditi škody zvířaty způsobené upravena čl. zák. 12 z r. 1894, policejní přestupky polní tam obsažené čl. zák. 23 z r. 1885 a škody lesní čl. zák. 31 z r. 1879. Konečně zmíniti se jest o povinnosti ručení podniků železničních za usmrcení a ublížení, která vzniknou při provozování železnice (čl. zák. 18 z r. 1874), dále povinnost podnikatelů živností a továren upravená čl. zák. 28 z r. 1893 ručiti v těchto podnicích za škody vzcházející následkem opomenutí nutných a přikázaných opatření.
6. Právo rodinné.
1. Manželské právo bylo jednotně uspořádáno čl. zák. 31 z r. 1894, který vešel v život 1. říjnem 1895. Tento zákon zavedl obligatorní manželství civilní, spojené s pravomocí státní ve všech záležitostech manželských. Následkem toho nemohou budoucně církevní orgány posud k tomu oprávněné tvořiti právních norem pro zevnější obor práva manželského a také církevní soudy práva vynášeti, avšak arciť pro vnitřní obor církevní. Nové právo ruší pravomoc omezení stanovených pravoplatnými rozsudky před 1. říjnem 1895 vynesenými, podle kterých mezi určitými osobami na př. vedle katolického práva církevního v případu impedimentum criminis manželství bylo zapovězeno; výjimkou jest omezení uzavření sňatku vyslovené pro cizoložství. Důvod neplatnosti, jejž stanovilo dřívější právo manželské a jehož nezná nový zákon, lze jen tehdy přivésti k platnosti, jestliže vedle dříve platného práva manželského dispensace se neodvolala. Nový zákon nevztahuje se na Chorvatsko a Slavonii, takže uherští občané státní do těchto částí říše příslušní a tyto části říše v otázkách manželského práva považují se za samostatnou oblasť právní.
a) Pro cizince a cizinu jsou však tato ustanovení závaznými: Při sňatcích cizozemců, které nebyly uzavřeny v právním území podléhajícím čl. zák. 31 z r. 1894, dlužno posouditi věk i způsobilost k právním činům u každé z obou stran zvláště podle práva jich vlasti, ostatní materielní náležitosti platného manželství musí však tu býti podle práv obou stran, takže je sňatek neplatným, odpovídá-li jenom právu jedné strany. Formální náležitosti platného sňatku posuzují se podle práva místa, kde byl sňatek učiněn. Při sňatcích cizozemců, které se uzavírají v právním území čl. zák. 31 z r. 1894, jest rozdíl mezi sňatky cizinky s uherským státním občanem a všemi ostatními sňatky: tu přihlíží se u cizozemkyň k ustanovením vlasti jenom o jejich stáří a způsobilosti k právním činům, další náležitosti řídí se uherským zákonem; při všech ostatních manželstvích cizinců musejí býti na snadě materielní náležitosti platnosti podle práv obou stran; než v uherském zákoně upravené důvody neplatnosti a to příbuzenství, švakrovství, stávajícího svazku manželského a t. z v. impedimentum criminis jsou závazny pro všechny sňatky v právním území tohoto zákona uzavřené. Co se týče formálních náležitostí takovýchto sňatků, nemůže v právním území čl. zák. 31 z r. 1894 žádný sňatek býti pravoplatně uzavřen v jiné formě nežli tímto zákonem ustanovené; ale strany cizozemské musí vysvědčeními příslušných úřadů vlasti své prokázati, že nestojí v cestě žádná překážka manželství, v něž chtějí vejíti, podle předeslaných zásad, avšak ministr spravedlnosti může dispensovati od povinnosti průkazní.
b) Manželství uherských státních občanů podléhajících čl. zák. 31 z r. 1894, ve která vzcházejí na cizím území právním, spadají co do formálních náležitostí mezi ustanovení platná na místě uzavřeného sňatku, jen musí se sňatek i v Uhrách vyhlásiti; zákazy manželství uherského zákona zavazují tu za účelem eventuelního obcházení zákona toho (in fraudem legis); stran ostatních náležitostí platí tu tytéž zásady, které jsou předepsány pro manželství cizozemců.
c) Neplatnost manželství záleží v nullitě nebo naříkatelnosti. Lišíme materielní a formální důvody nullity.
α) Materielní důvody nullity jsou tyto:
αα) Nezpůsobilost k právním činům; nezpůsobilými k právním činům jsou, kdož nedosáhli ještě 12. roku věku svého, kdož v čas uzavření sňatku byli na duchu choří nebo jsou k vůli porušené duševní činnosti v opatrovnictví nebo jimž byla nezletilost prodloužena;
ßß) příbuzenství v přímé linii, pak mezi plnorodými a polorodými sourozenci a mezi potomkem jednoho ze sourozenců a mezi druhým z nich; švakrovství v přímé linii způsobené manželstvím; příbuzenství zde zmíněné možno založiti i nemanželským zplozením;
γγ) prohlášením za mrtva zruší se manželský svazek manželství stávajícího a nestiženého nullitou; než jest nově uzavřený sňatek v tom případě nullitním, věděli-li uzavírající neb i jen jedna strana z nich v době prohlášení za mrtva, že za mrtvého prohlášený žije.
ß) Formální nullita manželství způsobuje se nedostatkem formálních náležitostí k uzavření sňatku potřebných; v této příčině jest sňatek nullitní, nebyl-li uzavřen ve vlastním okresu civilního úředníka; nebyli-li v man- želství vcházející osobně nebo ne současně přítomni; nebylo-li svědků neb i jenom jednoho svědka při uzavření sňatku; byla-li vůle směřující k učinění sňatku závislou na výmince neb doložení času. Než jsou výjimky z těchto formálních důvodů nullity: není sňatek nullitní, pokládalo-li veřejné mínění civilního úředníka, před nímž sňatek byl uzavřen za příslušného úředníka nebo spolupůsobil-li civilní úředník v sousedním okresu při uzavření sňatku; dále pokládati jest manželství od počátku za platné, při jehož uzavření scházel sice jeden neb oba svědci nebo vůle k učinění sňatku směřující byla projevena s podmínkou nebo doložením času, avšak osoby sňatek uzavírající prohlásily před civilním úředníkem osobně a za současné přítomnosti, že chtějí spolu ve sňatek vejíti a od té doby počítaje žili rok jako manželé.
d) Důvody naříkatelnosti jsou tyto: nevyvinutý věk, který u mužů se táhne až do dovršeného 18., u žen až do dovršeného 16. roku věku; schází-li svolení zákonného zástupce resp. rodičů nebo poručenského úřadu a schází-li potvrzení poručenského úřadu, toto svolení nahrazující; psychické donucení, pokud manželství bylo uzavřeno vlivem bázně způsobené hrozbou (při fysickém donucení není žádného sňatku); pak případy omylu (jichž jest šestero); omyl, jenž se týká podstatných osobních vlastností (tudíž ne poměrů majetkových).
e) U jistých náležitostí uzavření sňatku resp. u zákazů manželství nastává dispensace. Udíleti ji mají právo: král po přednesení ministra spravedlností, ministr spravedlnosti a posléze první úředník obce. Právo dispensace přísluší králi ve příčině nejbližších stupňů příbuzenských, jež jsou důvodem nullity, pak při zákazu rozsudkem vysloveném nevejíti v manželství pro cizoložství a při těch zákazech manželství, které se týkají učinění sňatku pro zločin spáchaný nebo pokusený jednou stranou naproti druhé. Ministr spravedlnosti dispenduje od nevyvinutého veku, jenž působí důvod naříkatelnosti, od zákazu nevcházeti v manželství mezi bratranci a sestřenicemi, od zákazu podmíněného adopčním poměrem a od zákazu nepřikročiti k novému sňatku před uplynutím 10 měsíců od skončeného dřívějšího manželství počítaje. První úředník komuny může jen od náležitosti ohlášek dispendovati, kteréžto právo, zdráhá-li se, vykonává ve druhé instanci ministr vnitra.
f) Sňatek možno jedině před civilním úředníkem k tomu povolaným uzavříti; výjimkou jest případ, pokládalo-li všeobecné mínění někoho za civilního úředníka a snoubenci nevěděli o opaku. Civilními úředníky k tomu povolanými jsou:
α) matričník (vedoucí matriku) a náměstek matričníkův ministrem
vnitra k tomu oprávněný;
β) první úředník obce (podžupan, purkmistr);
γ) vrchní stoličný (soudce);
δ) purkmistři měst s řádným magistrátem;
ε) v cizozemí diplomatičtí zástupci uherskou vládou k tomu splnomocnění, konsulové rakouskouherského mocnářství a jich zástupci; avšak civilní úředníci pod α) až δ) vyjmenovaní mohou jen na základě povolení, jež udílí příslušný vrchní župan, ve Rjece guvernér, v Budapešti vrchní purkmistr v každém určitém případě, účinkovati při výkonu sňatku. Před uzavřením manželství musejí předcházeti ohlášky; z toho máme výjimku ve případě dispensace a nebezpečí smrti u jednoho ze snoubenců, při čemž však se žádá, aby oba prohlásili před civilním úředníkem, v nutném případě aby také přísežně stvrdili, že podle jejich nejlepšího vědomí není žádná překážka sňatku v cestě. Ohlášku dlužno po roce opakovati, nepřikročeno-li posud ku sňatku, který chtěly strany vykonati. Sňatek se uzavírá u přítomnosti dvou svědků a za osobní a současné přítomnosti obou snoubenců tím, že tito ústně, němí a hluchoněmí písmem nebo znameními, před civilním úředníkem, nekladouce výminky neb časového doložení prohlásí, že chtějí uzavříti sňatek; po té prohlásí civilní úředník manželství za uzavřené, které se nato zapíše do matriky; teprve potom smí se sňatek církevně požehnati resp. smějí se církevní oddavky vykonati; avšak jest po vykonaném sňatku civilním úředníkem k tomu poukázati, že strany vešedše před ním v manželství nedostáli církevním povinnostem.
g) Manželství se končí smrtí jednoho manžela, prohlášením za mrtva, soudním zrušením sňatku. Následky zrušeného manželství resp. rozvodu jsou tyto (při čemž společenství statků mezi manžely zde zůstane nepovšimnuto): Dary poskytnuté za trvání manželství nebo před uzavřením sňatku vzhledem k němu musí vinný manžel nevinnému vrátiti, darovací sliby za týchž okolností učiněné pozbývají své platnosti, dary ještě existující jest in natura navrátiti, jinak nastává povinnost nahraditi je až do výše obohacení; žalobu možno jen v době jednoho roku podati. Samojediný muž vinným uznaný má poskytovati manželce podle svého stavu výživu, nemůže-li jí žena ze svých příjmů uhrazovati; stanoví-li se obnos výživy, přihlíží se k veškerým majetkovým poměrům mužovým. Povinnost ta přechází i na dědice manželovy; avšak ti mohou žádati, by byli uznáni povinnými poskytovati obnos na výživu jen až do výše čistého příjmu z dědictví. Se zrušením manželství, avšak nikoli též s rozvodem, pomíjí právo ženy, aby podržela jméno mužovo, než žena v žalobě na rozloučení sňatku nevinnou prohlášená může žádati, aby měla právo, jméno to na dále podržeti.
h) Posléze jest zmíniti se o zasnoubení. Úmluvu, že budoucně sňatek se uzavře, nelze vynutiti, pročež jest každé ujednání neplatno, jímž se zavazuje snoubenec k jistému plnění pro případ, že by nedostál slibu vejíti v manželství. Snoubenec, jenž jednostranně a bez závažné příčiny odstoupí od zásnubu nebo zavdá příčinu k odstoupení druhého snoubence bez důležitého důvodu, jest povinen nahraditi škodu druhému snoubenci nebo jeho příbuzným, která tím vzejde, že tito učinili náklad za účelem budoucího sňatku; dále musí týž vzhledem k sňatku dané dary in natura, nebo není-li jich již na snadě, jich hodnotu — podle zásad obohacení — navrátiti; darovací sliby za týchž okolností učiněné pozbývají své platnosti; žaloba promlčuje se po vypršení jednoho roku.
2. Právní poměry manželského společenství.
a) Manželské společenství statků získaných. Základní soustava rodinného práva majetkového spočívá na zásadě svobodného jmění; vedle tohoto systému existují však i jiné instituce. U šlechticů, pak u vznešenějších nastává společenství získaných statků jen tenkráte, bylo-li umluveno ve smlouvě svatební nebo za trvání manželství společenství, dále byla-li při konkrétním nabytí pojmenována manželka jakožto spolunabyvatelka nebo pochází-li nabytí ze jmění ženina. Správa jmění přísluší při společenství nabytých statků mužovi, statky se odloučí jen po skončeném manželství resp. ve případě rozvodu; až do té doby nemůže manželka požadovati ni odloučení statků ni jednotlivých předmětů ze společného jmění.
b) Věno lze nazpět žádati ve případech skončení sňatku, resp. rozvodu; dědicům manželčiným může se tohoto práva zpět žádati věno na základě nařízení ženina dostati, ale zákonným dědicům jen tenkráte, nebylo-li věno získaným majetkem manželčiným; paní má nadto právo žádati vrácení věna ve případě konkursu mužova vůči konkursní podstatě.
c) Jitřní dar (hitbér) jest buďsi zákonným nebo smluveným; obojí způsob předpokládá konsumpci manželství; zákonný dar jitřní u vyšší šlechty páčí se na 400 zl., u šlechticův a měšťanů na 200 zl., u sedláků na 40 zl.; při druhém a při následujících sňatcích činí polovici jitřního daru z předchozího manželství; výše smluveného daru jitřního závisí na ujednání stran; žádati oň lze po skončeném, resp. rozvedeném manželství, nebylo-li po případě ustanoveno nic odchylného, než žena nemá práva požadovati ho, dopustila-li se sama cizoložství; vyhlásí-li se konkurs na jmění mužovo, může žena domáhati se zajištění jitřního daru. Nelze-li umluveného daru jitřního k platnosti přivésti, možno ještě vždy pohledávati dar zákonný.
d) Svatební smlouvy řídí se v prvé řadě předpisy o právu smluvním; ve příčině materielního práva není svoboda smluvní omezena, avšak co do formy jest od čl. zák. 35 z r. 1874 a na základě čl. zák. 7 z r. 1886 žádána notářem zřízená listina, nehledě k tomu, byla-li smlouva učiněna mezi manžely či mezi snoubenci; obsahuje-li však takováto smlouva nařízení na případ smrti, nevyhnutelnou jest forma testamentu. S prohlášením sňatku za neplatný, s rozloučením nebo rozvodem manželství pozbývají i svatební smlouvy od tohoto okamžiku své závazné platnosti.
3. Otcovská moc týká se manželských, legitimovaných a adoptovaných dítek, těchto tenkráte, nebyla-li opačná úmluva při adopci ujednána. Manželské jsou děti, které se zrodily ze zákonitého nebo putativního manželství v 7. měsíci od uzavření sňatku počítaje nebo nejdéle 10 měsíců po jeho skončení. Nemanželské děti legitimují se následovním vzetím se přirozených rodičů jejich okamžikem sňatku, vyjímaje ty, které pocházejí z cizoložství, o němž v době páchaného cizoložství obě strany věděly; pak královskou milostí k návrhu ministra spravedlnosti. Adopce ve starším právu zakládala přijetí adoptovaného za dědice, podle nového práva (čl. zák. 20 z r. 1877) zakládá též otcovskou moc, resp. přirozené a zákonné poručenství adoptující matky, nebyla-li smlouvou vyloučena a nevyhradili-li si ji vlastní rodiče pro sebe.
4. Právo poručenské a opatrovnické upravuje čl. zák. 20 z r. 1887 a čl. zák. 6 z r. 1885. Poručenství přísluší v prvé řadě poručníkovi zvolenému a jmenovanému otcem, jenž vykonával otcovskou moc, pak matce jakožto přirozené a zákonné poručníci, příbuzným jako zákonným poručníkům a posléze poručníkovi ustanovenému poručenským úřadem.
5. Zletilí bývají dáváni pod kuratelu, jsou-li na duchu choří nebo hluchoněmí a nemohou se znameními dorozuměti, dále slabomyslní a hluchoněmí, kteří se sice dovedou dorozuměti znameními, avšak pro tyto choroby nejsou způsobilí spravovati své jmění; marnotratníci, konečně ti, kdož již rok byli nepřítomni a jsou buďto neznámého pobytu nebo brání se jim v návratu a správě jich jmění, dále osoby odsouzené na delší dobu, než rok k trestu na svobodě, v obou těchto případech jen tehdy, jestliže neustanovili žádného plnomocníka nebo je-li u tohoto překážka, že nemůže spravovati jejich jmění.
7. Dědické právo nabylo dnešní své podoby na základě bývalého uherského práva dědického s různými změnami v prvé řadě judex- kuriální konferencí z r. 1861.
1. Zákonná posloupnost dědická. Po zákonu jsou dědici v prvé řadě potomci, a sice dědí jak manželské, tak i legitimované a za vlastní přijaté děli, tito i po svých vlastních i po adopčních rodičích; děti dědí rovnými díly, další potomci dle kmenův. Nemanželské dítky dědí jediné po přirozeném otci. Řád dědické posloupnosti řídí se dle toho, od koho pochází pozůstalostní jmění; v tom jmění, které pochází od předka zůstavitelova, nastává lineální posloupnost, avšak ve jmění nabytém řádná posloupnost. Lineální jmění spadá na tu linii, tedy oteckou nebo mateřskou, od níž připadlo; toto jmění dědí, není-li potomků, otec nebo matka, nebo oba podle toho, pochází-li jmění to od otcova nebo matčina předka; nežijí-li otec resp. matka, nastoupí na jejich místo poboční příbuzní zůstavitelovi. Není-li z těchto linií žádného dědice, dojde řada na děda a bábu a jejich potomky, a tak dále, vždy však jen v tom jmění a také jen až do výše toho jmění, které připadlo zůstaviteli od téže linie, dále sáhá dědická posloupnost jen až ku společnému předku kmenovému, od něhož pochází jmění. Není-li nikoho z pobočných příbuzných k dědictví povolaných, pak dědí manžel též ze jmění lineálního. Z nabytého jmění dědí, není-li žádných potomků, na živu zbylý manžel; není-li tohoto též na světě, dědí rodiče a to oba rodičové rovnými díly i právem representačním.
2. Vedle těchto forem zákonné posloupnosti dědické existuje pro ženy jakožto vdovy ještě dědictví vdovské a vdovské právo. Ono jest málo praktickým a přísluší jenom vdově, jež nemá práva na získané jmění společné a pouze v tom případě, dědí-li z pozůstalosti potomci; na základě tohoto práva dědí vdova slavnostní roucho mužovo, jeho snubní prsten a koně, s nimiž vyjíždíval si se svou paní, polovici užitečných zvířat, nepřevyšuje-li počet jich 50, a dětský podíl ze všech před manželstvím i za něho nabytých movitostí. Právo vdovské dává vdově oprávnění požívati toho jmění mužova, které jí nenáleží na základě titulu dědického práva manželského nebo vdovského. Toto právo trvá po celou dobu vdovství; avšak potomci mohou dosíci omezení tohoto neomezeného práva požívacího. Není-li vůbec žádného dědice podle předeslané dědické posloupnosti, pak připadne dědictví svaté koruně. Budiž zde ještě poznamenáno, že pro bývalý kraj Jazygův a Kumánů zůstala v platnosti ustanovení jich stanov podobně utvářivší se jako právo šlechticův.
3. Formální náležitosti posledních pořízení uspořádaly čl. zák. 16 z r. 1876 a částečně čl. zák. 35 z r. 1874 a 7 z r. 1886. Testament může býti soukromý, u královského notáře uložený soukromý a veřejný testament; soukromý testament může se učiniti zase písemně nebo ústně a tento jest zase buďsi řádným nebo privilegovaným testamentem.
a) Zřizuje-li se písemný soukromý testament, musí býti přítomni dva resp. čtyři svědci podle toho, psal-li zůstavitel testament v celém svém obsahu vlastnoručně a podepsal ho, čili nic; nadto musí zůstavitel u přítomnosti těchto svědků prohlásiti v jazyku jim srozumitelném, že listina jim ukázaná obsahuje jeho poslední vůli; musí ji před svědky podepsati nebo jestliže ji již podepsal, před nimi prohlásiti, že jest jím vlastno- ručně podepsána; svědkové musí na listině závětní potvrditi skutečný postup při zřizování poslední vůle; místo i čas zřízení musí býti v testamentu vyznačen.
b) Ústní soukromý testament má jen tehdy úplnou platnost, zemře-li pořizovatel po jeho zřízení ve třech měsících anebo lze li prokázati, že zůstavitel byl v takovém stavu, že od uplynutí řečených tří měsíců čítaje až do své smrti nemohl nové závěti zříditi. K platnosti ústního testamentu vyhledává se vždy čtyř svědků, v jejichžto současné přítomnosti zůstavitel musí svou vůli přednésti a projeviti, že jest to jeho ústní testament.
c) K platnosti písemného testamentu uloženého u královského notáře není vůbec svědka potřebí, psal-li závětník testament v celém jeho obsahu a podepsal-li ho; jestliže však psala poslední vůli třetí osoba a zůstavitel ji podepsal, jest vedle jiných řádných náležitostí soukromých testamentů potřebí jen dvou svědků, odevzdá-li pořizovatel testament královskému notáři osobně a prohlásí-li, že jest to jeho testament. Platnost takovéto závěti počíná se od doby uložení a končí vzetím její zpět.
d) Veřejný testament možno zříditi před královským notářem nebo před okresním soudcem.
e) Privilegované testamenty. Sem náležejí testamenty, které se zřizují:
α) v nebezpečí života a za nakažlivé epidemie rychlého průběhu
v obci, kde epidemie zuří;
β) na lodi jsoucí v širém moří;
γ) ve válce od doby mobilisace osobami přidělenými mobilisovaným vojům a těmi, kdož jsou na bojišti nebo v obleženém místě, nebo nikoli dále než 8 km. od těchto míst;
δ) posléze ve prospěch potomků ve přímé linii a manželů. Tyto testamenty zachovají svou platnost jen tehdy, zemře-li pořizovatel od nastalého případu počítaje ve třech měsících nebo je-li dokázáno, že nebyl s to, aby před projitím těchto tří měsíců zřídil novou závěť nebo byl-li po 3 letech následkem nebezpečí života za mrtva prohlášen. U prvých třech svobodou nadaných testamentů není vůbec třeba žádného svědka, psal-li pořizovatel celý testament a podepsal jej; ve všech ostatních případech dostačí dva svědci, tito nemusí však při nakažlivé nemoci současně býti přítomni; ve 4. případě není potřeba žádného svědka, jestliže pořizovatel celou poslední vůli psal a ji podepsal;
f) Společné testamenty mohou zřizovati pouze manželé; poslední pořízení může se při těchto závětích také jednostranně odvolati, vyjímaje případy, přijal-li jeden zůstavitel výhody druhým zůstavitelem mu poskytnuté, nebo ustanoví-li se manželé navzájem za dědice a bylo-li odvolání pořízení vyloučeno.
4. Dědické smlouvy možno jen písemně uzavříti a podrobeny jsou formálním náležitostem testamentů, než odvolání lze platně učiniti i neformálně; smlouva dědická nevylučuje disposice s majetkem mezi živými, ježto smlouva vztahuje se jen k tomu, co po smrti zbude. Dědici ručí za dluhy zůstavitelovy až do výše svých podílů dědických solidárně.
5. Povinný podíl přísluší potomkům v přímé linii, otci a matce; zde rozhoduje, zdali by měl potomek po zůstaviteli, jestliže by nebylo testamentu, zákonného práva dědického; ti, kdož jsou vyděděni z důvodu zákonného, nemají práva na podíl povinný; povinný díl činí polovici zákonného dílu dědického. Ti, kteří mají právo na povinný podíl, mohou žádati za doplnění jeho na obdařených zůstavitelem, prokáží-li, že čistá pozůstalost obnáší méně než polovice jmění, které měl zůstavitel v čas darování.
6. Fideikomisární substituce jest větším dílem upravena podle příslušných ustanovení rakouského občanského zákonníka; substituci nelze omeziti pouze na jediný stupeň.
8. Promlčení a vydržení.
Pravidelná lhůta promlčení a vydržení obnáší 32 léta, naproti eráru a církvi 100 resp. 40 let; k vydržení již intabulovaných práv stačí období tří let, rovněž při promlčení úroků.
E. Řízení soudní civilní.
1. Povšechné úvahy.
Civilní řád soudní není upraven v Uhrách jednotně, ježto řádné řízení spočívá posud na zásadě písemnosti a naproti němu stručné řízení jest vybudováno na základě ryzí ústnosti. Již čl. zák. 54 z r. 1868 činil rozdíl mezi těmato oběma řízeními; přes to bylo sumární řízení jen u prvé stolice — a mohlo by se říci — pouze dle jména ústním. Teprve od r. 1868 hledělo si dobyti zákonodárství pro ústnost více půdy; za tím účelem byla pak různá řízení zorganisována a ustrojena na základě principu ústnosti. Jako příklady jest jmenovati řízení o prodloužení nezletilosti, soudní prohlášení opatrovnictví, jisté žaloby na advokáty atd. Čl. zák. 18 z r. 1893 upravil úplně znova stručné řízení přijav pro ně zásadu výhradné ústnosti; avšak řádné řízení zachovalo si i na dále princip písemnosti a pohybuje se ještě posud ve formách spisův. V něm platí zásada eventuální; odvolání pracuje o otázkách skutkové podstaty a o právních otázkách na podkladě písemných podání za pomoci soustavy zpravodajské.
2. Normy civilního řádu soudního.
Civilní řízení soudní upravuje tré článků zák.; a to čl. zák. 54 z r. 1868; čl. 59 z r. 1881, jenž mění a doplňuje onen čl. zák. a čl. zák. 18 z r. 1893, kromě nichž však mnoho jiných zákonů a nařízení obsahuje opatření spadající do soudního řízení; tak na př. čl. zák. 37 z r. 1875 o průvodní moci obchodních knih; čl. zák. 51—53 z r. 1871 a 45 z r. 1880 o urbarialních sporech; Čl. zák. 17 z r. 1881 o při vyskytující se v konkursu, čl. zák. 51 z r. 1881 o procesech vyvlastňovacích a j.
3. Organisace soudů.
V záležitostech soukromoprávních vykonává výhradně stát sám soudcovskou moc; podle toho zrušil čl. zák. 31 z r. 1894 pravomoc duchovních soudů pro zevnější obor právní, která dosud bývala v platnosti ve věcech manželských. Výjimkou ze soudcovské moci vykonávané řádnými státními soudy jest instituce soudů rozhodčích (zvláště bursovní soudy rozhodčí). Stupně řádných soudů jsou: okresní soudy, sborové soudy, tabule a kurie. Příslušnost těchto soudních instancí souvisí úzce s druhy řízení. Tudíž příslušejí sumární záležitosti v prvých stolicích soudům okresním. Odvolací instancí těchto záležitostí jsou sboroví soudové; ti působí v záležitostech podrobených řádnému řízení jakožto prvá stolice. Dovolací (revisní) instancí ve stručném řízení v záležitostech, při nichž hodnota sporného předmětu nepřesahuje výše 50 zl., jsou sboroví soudové; záležitosti, jejichž předmět sporu nepřevyšuje hodnotu 500 zl., náležejí k působnosti kurie jakožto dovolacího soudu. Záležitosti, jež patří k řádným řízením, příslušejí v prvé stolici kompetenci sborových soudů, druhou instancí jsou tabule, třetí kurie. Okresní soudy vykonávají soudcovskou moc vždy jakožto samosoudy. Soudy sborové rozhodují v prvé stolici v senátech, které záležejí vždy ze tří členů. Senáty soudů appellačních (odvolacích) a revisních jsou pokaždé tak obsazeny, že jsou sesíleny o dva členy více než ten senát, proti jehož rozhodnutí směřuje odvolání resp. dovolání. Za účelem jednotnosti soudnictví jsou nadány tabule a kurie právem, že mohou se shodnouti u příležitosti sporného případu právního v plenárním sezení všech civilních senátů na zásadách, kterými jest se v budoucnosti říditi v té které sporné právní otázce. Taková tímto způsobem docílená shodnutí senátů vrchních soudů sborových jsou jen pro tyto rozhodnými a závaznými a to tak dlouho, pokud se nezmění; nižší instance nejsou vázány těmito plenárními rozhodnutími. Avšak pro tabule jest nyní vydán předpis, že ve případech, kde dvé neb více tabulí vyneslo plenární rozhodnutí, jež na vzájem si odporují, rozhodne o těchto sporných otázkách kurie v plenárním sezení všech senátů. Tato rozhodnutí mají býti všem tabulím za základ při rozsuzování a to tak dlouho, až kurie táž rozhodnutí změní. Ale nižší instance nejsou vázány těmito rozhodnutími.
4. Příslušnost.
1. Věcná (předmětná) příslušnost.
a) Veškeré okresní i sborové soudy uherské říše jsou příslušnými též v záležitostech obchodních a směnečných; budapeštský sborový soud a sborový soud pro peštský venkovský okres jsou tu výjimkou, ježto pro obvod těchto sborových soudů existuje zvláštní (budapeštský) obchodní a směnečný soud.
b) Ve věcech horního práva jest příslušno těchto osm sborových soudů: soudní dvůr pro peštský okres venkovský, soudní dvory Báňské Bystřice (Beszterczebánya), Karlova Bělehradu (Gyulafehérvár), Běly Crkvy (Fehértemplom), Karánsebeše, Levoče (Löcse), Římavské Soboty (Rimaszorrbat) a Německého Szatmáru (Szatmar Németi).
c) Rjeckému sborovému soudu přísluší výlučně soudnictví v záležitostech vznikajících z dopravních obchodů po moři, jakož i ve všech záležitostech námořního práva vztahujících se na tamní pobřeží moře. Všeobecnou zásadou jest, že veškeré záležitosti, které nepatří ku kompetenci okresních soudů, spadají v kompetenci sborových soudů.
d) K působnosti sborových soudů náleží zvláště rozhodovati o věcech manželských, fideikomisních, urbarialních, proporcionálních, zcelovacích, vyvlastňovacích, o prodloužení zletilosti, zřizovati opatrovníka, prohlašovati za mrtva a sporné záležitosti s těmito věcmi související, pak spory povstávající z osobování si práva původského.
e) K působnosti okresních soudů a tudíž ku stručnému řízení patří tyto záležitosti, jichžto vypočtení jest zároveň negativním vymezením činnosti soudních dvorů:
α) Hledíc k výši hodnoty předmětu sporu podrobeny jsou příslušnosti okresních soudů: žaloby osobní, žaloby odpůrci během konkursu, žaloby z poměru zúčtovacího, pak nároky na náhrady, které vznikají z usmrcení způsobeného železnicemi nebo z ublížení na těle, dále ku zmíněným nárokům se vztahující žaloby prejudiciální a vyjevovací, nepřevyšuje-li hodnota sporného předmětu hodnotu 500 zl.; pak nemovitého majetku se týkající žaloby vlastnické, držební, dílčí, žaloby o knihovní výmazy a spravení knihovních záznamů, pak žaloby dědické, nepřesahuje-li hodnota nároku výše 200 zl. V řadě obchodních záležitostí určuje se kompetence rovněž konečnou hranicí stanovenou obnosem 500 zl. Tyto obchodní záležitosti jsou: kupování nebo jinaké zjednávání věcí movitých s tím úmyslem, aby dále byly zcizeny, převzetí dodávky takovýchto předmětů, zjednávání státních papírů, akcií a jiných cenných papírů určených k tržebnímu obchodu, převzetí pojišťování; převzetí upravení nebo zpracování věcí movitých pro jiné; komisionářství, špeditorství a povoznictví a zprostředkování obchodů; dále záležitosti, které náležejí k provozování obchodní živnosti, žaloby z poměru mezi kupcem a jeho prokuristy, obchodními zmocněnci neb obchodními pomocníky, žaloby, které vznikají ze závazku prokuristy neb obchodního zmocněnce oproti osobám třetím a konečně žaloby na náhradu, které povstávají na základě porušení živnostenských a obchodních vzorků, patentů a ochranných známek.
β) Nehledíc k hodnotě předmětu sporného, tudíž bezvýjimečně patří ku příslušnosti okresních soudů: číselné pohledávky peněžní nebo pohledávky určitého množství zastupitelných movitých věcí, bylo-li vymíněno řízení stručné v listině veřejné nebo soukromé plné víry zasluhující, nebo dokáže-li se pravá existence pohledávky zároveň touto listinou nebo podobnou; dále náležejí sem nároky odvozované z mimomanželského zplození, čítaje v ně i žaloby na vydržování nemanželských dětí; žaloby na placení úroků, které nejsou starší než tři léta, na doživotní renty, na závazné vydržování a výživu, spočívá-li hlavní závazek na zákoně nebo na listině zmíněné vlastnosti; žaloby vznikající z nájemního poměru ; žaloby na zaplacení pachtovného ne přes tři léta staršího, jakož i velké množství sporů naskytujících se při pachtu, tak na př. vrácení předmětu pachtu, zrušení pachtovní smlouvy pro zameškané zapravení pachtovného, o dodržení pachtu, splnění pachtovních podmínek a j.; posléze i žaloby na vyšetření hranic, upravení luk a sumární žaloby deposiční, záležitosti polní policie, které patří k civilnímu řízení a žaloby mezi hostinskými i ubytovateli a cestujícími vznikající z poměru ubytovacího a stravovacího. Kromě záležitostí zde vypočtených patří ještě další záležitosti ku příslušnosti okresních soudů, které specielní zákony působnosti okresních soudů přikázaly.
2. Místní příslušnost.
a) Žaloby z obligací smluvních, z činů nedovolených a také věcné žaloby týkající se movitých věcí patří z pravidla před soud bydliště nebo stálého pobytu žalovaného ; je-li několik takto příslušných soudů, může žalobce si voliti; také tehdy, jestliže u několika žalovaných několik příslušných soudů jest na snadě.
b) U právnických osob řídí se soud sídlem, resp. místem jich závodu.
c) U cizinců, kteří nemají v uherské říši stálého bydliště, zakládá místo jich řádného pobytu nebo také místo, kde mají po případě jmění, jejich forum.
d) Společnosti, jejichž ředitelství jest v cizozemsku, mají svůj soud na místě, kde má své sídlo jejich zastoupení v tuzemsku nebo hlavní jednatelství, anebo kde jest nemovité jmění společnosti. e) Vedle tohoto forum domicilii jest splniště — nebo-li forum contractus — dalším důvodem příslušnosti soudu. Splništěm jest to místo, kde podle úmluvy smluvníků jest dostáti závazku; pro prohlášení smlouvy za neplatnou, jakož i pro žaloby o náhradu škody, které vznikají z nesplnění závazku, jest splništěm místo, kde povstala smlouva nebo kde podle povahy věci nebo podle zákona jest ji splniti.
f) Dalším důvodem příslušnosti soudu jest do půl druhého nebo do tří let místo, kde se vedou knihy protokolovaných kupců podle toho, je-li výtah z knih neb účet sporu základem jsoucí, zákonným způsobem ověřen čili nic. Podobný soud jest ustanoven pro náklady procesní advokátovy, které byly ve sporu již zúčtovány; vedle nich může mimoprocesní náklady advokát k platnosti přivésti u osobního soudu zavázaného.
g) Věcné žaloby, které se týkají nemovitých věcí, patří před soudy, v jejichž obvodě tyto věci leží; leží-li nemovitosti v obvodech soudů několika, může žalobce mezi soudy voliti, při záležitostech svěřenských rozhoduje místo, kde leží hlavní statek; žaloby o spravení knihovních záznamů řídí se místem, kde se vede kniha obsahující záznam.
h) Manželské spory se projednávají u soudů příslušných na základě posledního stálého a společného bydliště manželů; žaloba pro zlomyslné opuštění však povede se proti straně neznámého pobytu u soudu žalobcova osobně příslušného.
i) Osobním soudem žalobcovým jest také soud žalob vyzývacích pro vychloubání se, naproti tomu účetní spor zahájiti jest u toho soudu, v jehož obvodě spravuje se předmět kladení počtu, resp. kde usedlost leží.
j) V případech prohlášení za mrtva rozhoduje soud příslušný pro spory dědické; podle toho řídí se soud v prvé řadě posledním řádným bydlištěm zůstavitelovým; zemřel-li zůstavitel v cizině, pak rozhoduje jeho poslední bydliště v tuzemsku a nelze-li je určiti, pak zakládá soud to místo, kde leží pozůstalost.
5. Postup řízení sporného.
Jak bylo již poznamenáno svrchu, má řízení dvé různých forem: řádné a stručné řízení; avšak dlužno také vytknouti, že jsou i takové záležitosti, které se sice ústně projednávají, o nichž však přece soudce líčení řídící rozsudek nevynese, nýbrž o nichž rozhoduje na základě referátu tohoto soudce senát sborového soudu; takovými záležitostmi jsou věci manželské, žaloby o prodloužení nezletilosti, sporné záležitosti zřízení kuratora a záležitosti s těmito příbuzné.
A. Stručné řízení.
1. Žalobní jistota.
Cizinec — a tím jest i rakouský státní občan — jenž vystupuje jako žalobce, má k návrhu žalovaného za náhradu nákladů na rozepři a rozsudkového poplatku obnos soudem stanovený složiti, vyjímaje žaloby směnečné, žaloby navzájem a spory zahájené následkem veřejného soudního vyzvání; vedle toho jsou na základě zásady reciprocity výjimkou příslušníci oněch států, které nežádají na uherských státních občanech rovněž žádné žalobní kauce, od kauce osvobozeni.
2. Stručné řízení zahajuje se písemní žalobou, kterou žalobce buďsi hned písemně podá nebo u soudu protokolárně přednese. Žaloba sepíše se i tenkráte protokolárně, dostaví-li se strany v soudní den stanovený soudem k projednání své záležitosti bez předvolání a rovněž i v tom případě, dá-li strana předvolati svého odpůrce k pokusu narovnání, avšak nezdaří-li se narovnání stran nebo žádá-li jedna ze stran za zahájení sporného jednání. Avšak spis žalobní má pouze ráz přípravného podání, od jehož obsahu odchýliti se při ústním přednesu lze, protože rozhoduje tento ústní přednes. Následkem toho nutno při líčení konaném na základě žalobního spisu žalobu v každém případě ústně přednésti.
3. Celé řízení až do rozhodnutí jest jednotným a tvoří celek, pročež možno kdykolivěk přednésti až do rozhodnutí sporu každé tvrzení skutkové, každý důkaz a každé prohlášení a jenom ta tvrzení a ty průvody lze pokládati za opožděné, k nimž vyzval soud stranu, aby příslušné prohlášení podala. Podstatná a charakteristická vlastnost sumárního řízení záleží v tom, že v něm jest poskytnuta a zajištěna činnosti soudu i z úřední jeho moci daleko sáhající možnost, aby předvolal k objasnění skutkového podkladu strany nebo kteroukoliv z nich z moci úřední a o něm se vyptal; kromě toho jest soudu propůjčeno právo, aby také v oboru průvodního řízení v různých směrech z úřední moci pokračoval.
4. Ve stručném řízení může soud naříditi, aby o několika touže žalobou pojatých pohledávkách odděleně jednáno bylo, by z několika sporných otázek jedna nebo druhá jakožto předběžná otázka napřed byla řešena; soud může též naříditi, aby projednávání několika rozepří bylo spojeno, které u téhož soudu hledíc k souvisejícím pohledávkám, byť i mezi různými osobami, jsou zahájeny. Na tom zakládá se instituce dílčího rozsudku. Tolikéž lze zvláštní rozsudek vynésti co do jedné nebo druhé soudem spojené rozepře, nehodí-li se všecky společně projednané pohledávky k rozhodnutí a nejsou-li zralými; také možno určiti právní základ pohledávky prejudicielním rozsudkem, při čemž se může vyhraditi výrok o množství a výši rozhodnutí zvláštnímu.
5. Soustava průvodní.
a) Nejdůležitější novotou jest zavedení zásady volného uvažování důkazův, následkem kteréž jest soud vázán jen v případech zvláště určených zákonnými pravidly průvodními, ve všech ostatních případech však oceňuje průvody dle volného uvážení a na základě tohoto volného uvážení zjistí pravdivost nebo nepravdivost skutkových tvrzení. Nežli vypočteme průvodní prostředky, vytkněmež, že takových tvrzení o skutcích netřeba dokázati, které odpůrce před soudem doznal; dále nepotřebují skutečnosti soudu známé, pak všeobecně známé a takové, o nichž má soud úřední vědomost, důkazu.
b) Průvodními prostředky jsou listiny veřejné i soukromé, důkaz svědky a znalci, soudním ohledáním, posléze přísežným výslechem stran.
α) Ve věci rozhodující a v řádném řízení posud zachované přísahy a to: hlavní, doplňovací, oceňovací a vyjevovací jsou odstraněny v řízení sumárním; strany mohou se však smluviti, že důkaz o rozhodující skutečnosti má se učiniti závislým na přísaze určité osoby, ve kterémžto případě pak soud po složení této narovnavací přísahy rozhodne ve věci samé.
β) Za průvodní prostředky zákonem vížící a nespadající ve volné uvažování soudcovské jest pokládati listiny veřejné a v úplně pověřené formě zřízené listiny soukromé, o jichžto pravosti není pochybováno aneb jest prokázána; tu platí zásada, že zřizovatel takových listin učinil prohlášení v nich obsažená; nebyla-li popírána při soukromé listině pravost podpisu nebo znamení ruky nebo byla-li dokázána, pak pokládejž soudce obsah listiny za pravý a považujž ho potud za pravý, až odpůrce dokáže opak neb až zevnější vady nebo jiné nepořádnosti na listině tuto presumpci oslabí; co se týče knih obchodních, platí předpis zákona, že samy o sobě plného důkazu neskýtají, jsouce průvodními prostředky, které jest jinými důkazy doplniti.
γ) Soudce může přidržeti svědka, použiv trestných následků pro odepření svědectví, by předložil listiny, jež drží a jež se týkají té které záležitosti; taktéž upravena jest povinnost stran sporných co do předložení společných nebo těch listin, k jichž vydání nebo předložení jest zvláštní povinnost. Znalecké osoby mohou o poměrech a skutcích, k jichž postřehnutí bylo potřebí zvláštní znalosti věcné, býti vyslechnuty jako svědkové, t. j. jich příslušnou výpověď jest posuzovati jako svědectví.
6. Sumární řízení zná z opravných prostředků appellaci (odvolání), revisi (dovolání) a rekurs (stížnost).
a) Appellace jest vyloučena v záležitostech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřevyšuje hodnotu 50 zl. Při appellaci zná zákon dvojí řízení a to: záležitost projedná se buďsi před appelačním soudem — totiž před soudním dvorem — ústně, nebo appelační soud vyřídí ji bez ústního přelíčení na základě veřejného přednesu. Všeobecněji vyřizuje se ústním jednáním; veřejný přednes učiní se jen tehdy, nenavrhne-li žádná ze stran ústního jednání, dále dotýká-li se appellace rozsudku jen proto, že nebyl soud řádně složen nebo soudce byl předpojat nebo žádá-li se za změnu výměru, kterým zamítnuty námitky překážející projednávání; jsou-li porušeny předpisy týkající se veřejnosti jednání; jestliže strany nebo jich zástupci zapsali prohlášení svá do protokolu nebo je diktovali; žádá-li se za zastavení řízení, že nebylo zákonného zástupce, nebo na základě jiné námitky projednávání překážející; týká-li se appellace toliko nákladů procesních; nebo směřuje-li appellace proti rozsudku vynesenému na základě zmeškání prvního mentálního jednání. Odpůrce appellující strany může — i po uplynutí appellační lhůty až do konce ústního jednání — bez samostatné appellace přidružiti se k appellaci svého odpůrce, vyjímaje některé případy v § 176 čl. zák. 18 z r. 1893 upravené. Appellace i přípravný spis následkem appellace odpůrcem podaný resp. protivné straně oznámený má ráz toliko přípravný, rozhoduje pouze ústní přednes stran, ježto před appellačním soudem záležitost znova se projedná a strany mohou i nová tvrzení skutková a průvody přednésti; též může appellační soud naříditi doplnění neb opakování provedených důkazů před prvým soudem.
b) Revise jest v uherském soudním řízení instituce nová, jež jenom tehdy má místo, bylo-li při rozsuzování záležitosti některé materielní normy nebo některého podstatného a na rozhodnutí věci vliv majícího předpisu řízení nesprávně užito nebo nedbáno, konečně je-li bráno řízení v odpor na základě některého důvodu zmatečnosti. Revisi lze vznésti v záležitostech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřevyšuje hodnotu 50 zl., nepřipouští-li se proti rozsudku appellace, dále v záležitostech, ve kterých hodnota přesahuje obnos 200 zl.; vyloučena jest však revise nehledíc k hodnotě při žalobách na zjištění hranic, upravení luk a při sumárních reposičních žalobách. Revisní soud jest vázán skutkovou povahou zjištěnou nižšími soudy, má však na vůli, aby zrušiv rozsudek revisí naříkaný, nižšímu soudu uložil další řízení, byla-li zjištěna nesprávně skutková povaha za porušení ně- které materielní nebo formální normy právní. V revisním řízení přednese referent záležitost revisnímu senátu; po tomto přednesení mohou strany také ústně své návrhy a prosby odůvodniti, vyjímaje záležitosti, při nichž hodnota sporného předmětu nepřevyšuje hodnotu 50 zl. a byla-li revise pouze co do otázky, kdo má nésti náklady na rozepři, podána.
c) Rekurs dopouští se proti výměrům, které nemají moci rozsudku; náleží ku kompetenci těchže soudů, které rozhodují o appellaci resp. revisi.
B. Řádné řízení sporné spočívá na zásadě písemnosti a má dvé forem a to: řízení ve formě spisů a protokolární projednání. Tohoto užívá se v řádném řízení z pravidla jen při projednávání vedlejších otázek (tak při jednání o předložení společných listin, o složení vyjevovací přísahy, o příslušnosti a o navrácení k předešlému stavu); kromě toho jest toto řízení pravidelnou formou projednací ve věcech obchodních a směnečných, pak řádných vyzývacích sporů a jednání před rozhodčími soudy; posléze mohou strany tuto formu řízení vzájemným dohodnutím zvoliti si místo spisů. V řádném řízení jsou tyto spisy: žalobu, protispis, repliku, dupliku, pak závěrečný protispis. §§ 215 — 219 čl. zák. 18 z r. 1893 zavedly v řádném řízení princip volného uvažování důkazův, rozšířivše též část předpisů výše uvedených o průvodních prostředcích na toto řízení; při tom přidrženo se zásady eventualitní, takže musí každá strana potřebné průvody napřed a sumárně produkovati, jinak by návrh na ně byl opozděn. Řádnému řízení jest revise neznáma. O appellaci rozhoduje vyšší soudce na základě spisů a přednášky referentovy; strany nemají zde žádného vlivu a žádné ingerence na jednání soudu.
6. Náklady rozepře.
1. Ve stručném řízení musí podlehnuvší strana nahraditi náklady straně zvítězivší, vyjímaje ty náklady, které nebyly potřebné k vymáhání nároku. Jestliže však přiřkne se straně pohledávka jenom částečně, pak jest náklady navzájem zrušiti; ale jest možno dle okolností případu eventuelně přidržeti stranu, aby nesla veškeré náklady nebo část jich. Nezavdal-li žalovaný příčiny k zahájení rozepře a není-li vinen žádným obmeškáním, nese náklady žalobce.
2. V řádném řízení nelze žalobce přidržeti, aby nahradil náklady, přisoudí-li se jemu i jen nejmenší část pohledávky jeho; náklady mohou se dle okolností sporu také tehdy navzájem zrušiti, jestliže žalovaný úplně prohrál.
7. Ostatní právní prostředky jsou rozklad, navrácení k předešlému stavu, obnova řízení a žaloba o zmatečnost.
1. Rozklad připouští se jenom v řádném řízení, a to pro nezákonný postup člena soudu, jemuž svěřeno provádění důkazního řízení a přednosty prokuratury.
2. Navrácení k předešlému stavu může nastati pro nezaviněné zameškání roku k jednání nebo lhůty k podání spisu, pak lhůty appellační, ohlašovací lhůty ku složení přísahy a roku k vykonání přísahy.
3. Řízení může býti obnoveno: na základě nových, v procesu neuvedených, podstatných a předmětu sporu se týkajících průvodů; pak v případě, když strana proto podlehla, že advokát v rozepři ji zastupující nepřednesl rozhodných skutkových okolností nebo důkazů na náležitém místě, nebo popíral, posléze je-li příčinou podléhnutí trestný čin — jako na př. křivá přísaha — odpůrcův nebo koho jiného. Lhůta k obnově řízení činí v případě obmeškání advokátova půl roku, v ostatních případech 10 let, ve věcech obchodních 5 let, ve směnečném řízení 3 léta.
4. Konečně možno podati žalobu pro zmatečnost a to v době 10 let, v řízení obchodním v 5, ve směnečném ve 3 letech, čítaje od doby, kdy rozsudek nabyl moci právní, nebo od učiněného soudního narovnání, jestliže žalovaný zatajiv svůj známý pobyt, byl předvolán ediktální vyhláškou a následkem toho se nedostavil; jestliže strana opomenouc svého zákonného zástupce, začala spor nebo do sporu zatažena byla; po sléze jednal-li někdo jménem strany bez plné moci její. Žalobu pro zmatečnost možno ovšem též v rozepři narovnáním ukončené podati, kdežto v takových případech obnova řízení nenastane.
8. Řízení ve věcech obchodních a směnečných liší se od ostatních druhů řízení podstatně kratšími lhůtami.
9. Řízení ve věcech nepatrných (bagatelní) má místo jen v záležitostech hodnotu 20 zl. nepřevyšujících, o nichž rozhodují obecní soudové, z jichžto rozsudků jde odvolání resp. zmateční stížnost k okresním soudům.
10. Čl. zák. 19 z r. 1893 zavedl instituci platebních příkazů; jimi možno k platnosti přiváděti takové pohledávky, které směřují k placení peněžní částky nepřevyšující obnos 500 zl. nebo k plnění určitého množství zastupitelných věcí nebo cenných papírů, jež nepřesahuje téže hodnoty 500 zl., ač-li by pohledávka podle své povahy náležela ku kompetenci okresního nebo obecního soudu; proti platebnímu příkazu vydanému beze slyšení druhé strany stačí jednoduché námitky, po jejichžto vynesení pak lze záležitost projednati a rozhodnouti ve formě pravidelného sumárního řízení. Nebyly-li námitky podány, může se žádati na základě platebního příkazu za exekuci. Exekuční řízení upravuje čl. zák. 60 z r. 1881.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Uhry. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 195-242.