Živnosti řemeslné.

I. Pojem.
§ 1 řádu živnostenského stanoví: Živnosti jsou buďto
a) svobodné, nebo
b) řemeslné,
c) nebo konečně koncesované.
Tento výraz »živnosti řemeslné« byl nešťastně volen; máť § 1 živn. řádu za účel podati rozdělení živností a důvodem rozdělení (dělidlem) má býti subjektivní oprávnění ku výkonu živnosti. Kdežto však označení »svobodné živnosti« jasně vytýká, že zákon tím rozumí ony živnosti, které může každý provozovati, kdo vykáže všeobecné zákonné náležitosti ku výkonu živnosti vůbec, a kdežto dále i označení »živnosti koncesované« zřetelně praví, že tím rozuměti sluší ony živnosti, k jichž provozování vyhledává se úředního povolení, nelze z označení živností řemeslných odvozovati ničeho pro otázku po subjektivném oprávnění ku výkonu živností spadajících pod označení ono. Než z roztřídění uvedeného v § 1 lit. a), b), c) řádu živn. plyne přece tolik, že zákon chtěl z veškerých živností vytknouti skupinu, při kteréž nezamýšlel oprávnění ku provozování na jedné straně vůbec volně uděliti, s druhé strany však nechtěl jich obmeziti v ten způsob, že by nastoupení dotyčné živnosti mělo býti vázáno na úřední povolení. Dle úmyslu zákonodárcova má býti naopak tato skupina živností uprostřed živností svobodných a koncesovaných, tedy býti obmezeným způsobem svobodnými živnostmi (označení to, kteréž navrhoval v poslanecké sněmovně prof. Randa) v ten způsob, že provozování jich má býti vyhrazeno pouze těm osobám, kteréž učiní dosti vedle všeobecných náležitostí ku výkonu živností požadovaných ještě i zvláštním náležitostem předem již od zákonodárce vytčeným, takže řemeslnými živnostmi ve smyslu řádu živnostenského dlužno rozuměti ony živnosti, k jichž provozování vedle všeobecných zákonných náležitostí zpravidla potřebí jest ještě a postačí předložiti jistý průkaz způsobilosti. Tím ovšem není naprosto vyčerpán pojmový obsah živností řemeslných; jeť na bíledni, že naskytá se ihned otázka, které jsou to živnosti, k jichž nastoupení vyhledává se zvláštního průkazu způsobilosti. Aby se tato otázka rozřešiti mohla, dlužno blíže rozebrati smysl slov »živnosti řemeslné«. Lzeť s těmito slovy spojovati dvojí význam; mohouť značiti určité druhy živností, pokud se týká, ony druhy živností, které se všeobecně nazývají »řemesly«; avšak slovům těm lze přikládati i ten význam, že značí určitý způsob provozování, totiž onen způsob, kterýž jeví se býti jakožto řemeslná výroba protivou ku výrobě tovární.
1. Druhy živností řemeslných:
V § 1 míní se »zákonodárné zjištění« těchto druhů živností, spolu se však zmocňuje ministr obchodu ve srozuměním s ministrem vnitra, aby v tomto směru označil cestou nařízení, které živnosti dlužno za živnosti Živnosti řemeslné.
řemeslné pokládati. Tomuto ministerskému právu nařizovacímu má býti však dána potud direktiva jakási, že dle úmyslu zákonodárcova mají se označovati pouze ony živnosti za řemeslné, při nichž jde o dovednosti, které vyhledávají vzdělání v živnosti nabytého vyučením a delším zaměstnáním při ní, а k nimž takovéto vzdělání zpravidla postačuje. Jest patrno, že direktiva tato má jen pranepatrnou praktickou cenu, jelikož při provozování většiny živností nutnými jsou jisté dovednosti a musí býti osvojeny pravidelně vyučením a delším zaměstnáním v dotyčné živnosti. I při mydlářství, malířství písma a j. v., kteréžto živnosti nejsou více za našich dnů řemeslnými, běží o dovednosti, které vyhledávají vzdělání v dotyčné živnosti nabytého vyučením a delším zaměstnáním, а k nimž zpravidla toto vzdělání postačuje. Není ovšem možno při onom různotvárném rozvoji živností podati zcela přesného výměru pojmu »řemeslo« a proto ani nelze přesné direktivy vytknouti pro označení živností řemeslných.
2. Způsob provozování řemesel:
Tím, že určitý živnostenský podnik přináleží k určitému druhu živností, kterýž označen byl ministerstvem jako řemeslný, není nikterak rozřešena otázka, je-li tento podnik i v konkrétním případu řemeslnou živností ve smyslu § 1 živn. ř. Naopak bylo vůlí zákona, aby se při tom zkoumal a zjistil způsob, jakým se podnik provozuje, provozuje-li se totiž řemeslně či po továrnicku; toliko v onom případu jest živnost řemeslnou, v tomto případu pak svobodnou. Sluší tedy onu nejednou v panské sněmovně přetřásanou otázku spornou, značí-li slovo »řemeslné« v § 1 živn. ř. druh živnosti (Randa), či způsob provozování (hrabě Lev Thun), zodpověděti v ten smysl, že se míní tímto slovem obojí: druh i způsob provozování, takže dlužno za řemeslné živnosti ony považovati, kteréž dle druhu pojaty jsou v ministerský seznam živností řemeslných a kromě toho řemeslně se provozují. Tomu asi svědčí též zákonem činěné rozlišení mezi »označením řemeslných živností« a »vřaděním mezi řemeslné živnosti«; onen výraz týká se druhu a označení druhu živnosti přísluší ministerstvu, tento výraz pak odnáší se ke způsobu provozování a vřadění dotyčných živností dle způsobu provozování provádí živnostenský úřad při ohlášení živnosti, v pochybnostech pak politická zemská vláda (srv. níže pod č. II.). Při redigování zákona nebylo jasné představy o dvojím významu slova »živnosti řemeslné« a tím se vysvětluje, že v § 1 vyňaty jsou ze zařadění mezi živnosti řemeslné živnosti obchodní v užším slova smyslu a podniky fabričně provozované, kdežto přece živnosti obchodní v užším smyslu liší se již druhem svým od živností řemeslných a proto již vyňaty jsou z označení jako živnosti řemeslné. Naproti tomu mohou ovšem podniky továrně provozované dle druhu svého spadati mezi živnosti řemeslné, avšak vyňaty jsou ze zařadění do živností řemeslných základem způsobu, jakým se provozují. Zde sluší ještě s důrazem vytknouti, že důsledkem ustanovení § 24 řádu živn. může se nepřímým způsobem nařízením ministerským stanoviti náležitost průkazu způsobilosti pro živnosti obchodní a pro podniky továrně provozované. Zmocňujeť se v § 24 řádu živn. ministerstvo obchodu ve srozumění s ministerstvem vnitra k tomu, aby v té případnosti, kde zkušenost nezbytné toho z ohledů veřejných vyhledává, slyševši dotyčné obchodní a živnostenské komory, jakož i společenstva příslušná cestou nařízení všeobecně nebo pro určité okresy koncesi za závaznou prohlásilo a podmínky nabytí stanovilo ještě při jednotlivých dalších živnostech, než-li Živnosti řemeslné.
které v druhé hlavě v § 15 vypočteny jsou. Jelikož toto právo nařizovací přísluší ministerstvu pro veškery živnosti bez výjimky a jemu na volné uvážení ponecháno stanoviti podmínky ku nabytí koncese, a takovouto podmínkou však může býti i předložení průkazu způsobilosti, patrno, že náležitost předložení zvláštního průkazu způsobilosti může býti stanovena cestou ministerského nařízení podle § 24 řádu živn. i pro jednotlivé obchodní živnosti v užším slova smyslu a pro podniky továrně provozované buďto bez ohledu k místu provozování neb aspoň pro jednotlivé okresy, a není potřebí k tomu, aby se cestou zákona řád živnostenský měnil. K tomu bude ovšem ministerstvo oprávněno jen v té případnosti, když zkušenost toho z veřejných ohledů by vyhledávala; jest zřejmo, že takovýto neurčitý požadavek právě žádoucím není.
II. Hranice mezi živnostmi řemeslnými a mezi živnostmi obchodními v užším smyslu a mezi podniky továrně provozovanými.
1. Živnosti obchodní v užším smyslu.
Po rozumu výnosu min. obchodu ze dne 16. září 1883 č. 26701 rozuměti jest živnostmi obchodními v užším smyslu ony živnosti obchodní, při nichž ohlášení živnosti, pokud se týká, živnostenský list zní na provozování obchodu, při nichž tedy toto provozování obchodu jest jediným a výhradným zaměstnáním, a není snad nějakým výronem práva příslušejícího živnostenským producentům k tomu, aby výrobky svými a zbožím obchod vedli § 38 odst. 3 živn. ř. vytýká ostatně zbytečně, že majitel nějaké obchodní živnosti v užším smyslu smí řemeslně vyráběti nebo zpracovávati výrobky živnostenské jen tehdy, když byl vyhověl předpisům § 14 živ. ř. stanoveným ve příčině živností řemeslných. Tím nemělo býti však nikterak řečeno, že dovoluje se obchodníku základem jeho živnostenského listu nějaká jiná výroba, která nejeví se býti řemeslnou; neboť takovýto výklad odst. 3 odporoval by oběma prvním odstavcům § 38 a § 36 živn. řádu, dle kterého sluší objem živnostenského práva posuzovati dle obsahu listu živnostenského, takže živnostenský list znějící na obchod nezakládá vůbec oprávnění k nějaké výrobě (roz. ze dne 18. května 1892 č. 1633). Správnosti tohoto náhledu svědčí též i dějiny vzniku § 38 živn. řádu; v osnově zákona podané živnostenským výborem poslanecké sněmovny nenalézal se totiž vůbec třetí odstavec § 38. Při druhém čtení v poslanecké sněmovně navrhoval poslanec Löblich tento dodatek ku § 38: »Majitel nějaké obchodní živnosti vůbec (bez rozdílu, zda je to živnost en gros či en detail) smí provozovati řemeslné zpracování živnostenských předmětů jen tehdy, když byl vyhověl ustanovením § 24 ve příčině řemeslných živností.« K němu přidal se poslanec Zallinger, který sice uznával, že zápověď tato plyne již z § 38 samého, avšak kladl důraz na to, že pokládá výslovnou zmínku o tom v zákoně za žádoucí z toho důvodu, že prý v zákoně sdělaném v první řadě pro živnostenstvo panovati musí jistá jasnost v ustanoveních a navrhoval formulování Löblichova návrhu v ten způsob, jak později zákonem se stal. V poslanecké sněmovně byl ovšem zprvu tento dodatečný návrh Löblicha-Zallingra zamítnut, ač se v jeho prospěch přimlouval zpravodaj hrabě Belcredi. Avšak komisse zákona živnostenského sněmovny panské přijala tento návrh ve znění formulovaném od Zallingra odůvodňujíc je tím, že má tento dodatek poskytnouti ochranu proti tomu zlořádu, aby osoby, které nemohouce podati Živnosti řemeslné.
průkazu způsobilosti své obchůzkou obchodního provozování nemohly vyráběti pomocnými dělníky produkty řemeslné živnosti. A tak skutečně byl tento návrh přijat ve sněmovně panské a napotom i ve sněmovně poslanecké, jíž se předloha byla vrátila. I není tedy pochybnosti o tom, že tímto dodatečným návrhem zamýšleno nebylo nic jiného, nežli rozšířiti oprávnění obchodnictva. Naproti tomu obsahuje oprávnění k obchodu samozřejmě netoliko oprávnění ku prodeji zhotoveného zboží, naopak zahrnuto jest v oprávnění obchodníkům příslušejícím i právo přijímati objednávky na zboží, které teprve zhotoveno býti má, a zboží to pak obstarati, avšak nesmí je ani sami ani pracovníky svými vyráběti. Avšak obchodníku dovoleno jest při přijímání objednávek bráti míru (roz. ze dne 23. února 1888 č. 563, roz. ze dne 21. června 1888 č. 2069 sv. 12, sb. »Budwinski« č. 4179). K oprávněním obchodníků náleží i předsebráti t. zv. komerční manipulace, ku př. naplňovati láhve pivem, pražiti kávu atd.
Podniky továrně provozované (srv. čl. »Továrny« a výměr pojmu jejich podaný v minist. výnosu ze dne 18. června 1883 č. 22037).
S definicí, jakouž podává min. výnos ze dne 18. června 1883 č. 22037, lze všeobecně projeviti souhlas, avšak má, jak správní soudní dvůr uznal, dvě vady a to:
a) nestanoviť předkem ničeho bližšího o tom, co rozuměti sluší výrazem »postup dle dělby práce (das arbeitstheilige Verfahren); jest přirozeno, že nepostačí každá dělba práce, nepostačilo by ku př. střídní zaměstnání (Schichtenwechsel) samo o sobě, a rovněž ani dělba dle hotových živnostenských výrobků (krejčí vest, fraků atd.); naopak musí tu býti taková dělba, aby v zhotovení téhož výrobu spolučinnými byli pomocní dělníci podniku určitými, opětujícími se výkony.
b) Okolnost, že podnikatel živnosti nemá podílu v ruční práci, nemůže rozhodnou měrou na váhu padati a rovněž nelze žádati, aby podnikatel zaměstnán byl právě tak jako dělník pomocný, ježto naopak na tom jenom záleží, je-li dle zařízení podniku a dle způsobu provozování tím podmíněného pracovní síla podnikatelova též činitelem výrobním (roz. ze dne 10. prosince 1891 č. 3968 sv. 15 sb. »Budwinski« č. 6303 a roz. ze dne 2. června 1892 č. 1797 sv. 16 sb. »Budwinski« č. 6648).
V pochybnosti, zda určitý živnostenský podnik považovati dlužno za tovární čí za řemeslnou živnost, rozhoduje politický úřad zemský slyšev prve obchodní a živnostenskou komoru a příslušná společenstva, v případě rekursu pak ministerstvo vnitra v dorozumění s ministerstvem obchodu.
Z uvedeného plynou tyto důsledky:
aa) rozhodnutí o tom, zda určitá živnost provozuje se továrně, není nikterak zůstaveno volnému uvážení úřadu, čemuž svědčí ta okolnost, že stanoven jest pořad instancí, dále předpis, že slyšeti jest obchodní a živnostenskou komoru a zúčastněná společenstva. Rovněž nelze přisvědčiti názoru vyslovenému též v rozhodnutích ze dne 26. října 1887 č. 1714 sv. 11 sb. »Budwinski« č. 3723 a ze dne 28. března 1888 č. 1052 sv. 12 sb. »Budwinski« 4017 »že prý úřadu zůstaveno jest určitými hledisky neobmezené oceňování skutkového podkladu«, naopak jest ocenění skutkového podkladu vzhledem k užívání řeči а k vědě národohospodářské obmezeno a bude se při zkoumání zákonnosti dotyčného rozhodnutí jednati nejen o to, zda v určitém případu skutkový podklad zúplna a správně zjištěn byl, nýbrž o to, zda též na základě zjištěného skutkového podkladu Živnosti řemeslné.
odůvodněno jest zařadění mezi pojem »továrny«, čili nic. Ve skutečnosti opustil soudní dvůr správní dřívější pojímání své a uznal volné uvážení za vyloučené, jakž tomu svědčí jeho potomní roz. ze dne 10. prosince 1891 č. 3968 sv. 15 sb. »Budwinski« č. 6303 a roz. ze dne 2. června 1892 sv. 16 sb. »Budwinski č. 6648.
bb) Rozhodnutí týkati se může vždy toliko jednotlivého živnostenského podniku in concreto. Právem tedy uznalo rozhodnutí min. obch. ze dne 8. října 1885 č. 21477 za nepřípustné učiniti prohlášení toho obsahu, že veškery živnosti určité skupiny živností nemají se počítati ku živnostenským podnikům po továrnicku provozovaným.
cc) Slyšení obchodních a živnostenských komor a zúčastněných společenstev má toliko ráz informační (sb. »Budwinski« č. 6648), avšak přece náleží ku podstatným formám řízení správního. Provozuje-li určitý živnostník řemeslně nějakou živnost, která zařaděna jest mezi živnosti řemeslné, kdežto jeho živnostenský list zní na provozování tovární, budiž mu důsledkem výn. min. obch. ze dne 2. června 1886 č. 23261 zapověděno další řemeslné vykonávání. S druhé strany nedovoluje se při provozování řemeslném označovati živnostenský závod jako »továrnu«, ježto to není »vhodným« vnějším označením ve smyslu § 44 řádu živn. (rozh. ze dne 26. října 1887 č. 1714 sv. 11 sb. »Budwinski« č. 3723). Při tom poznamenati jest, že ve čl. 272 zákona obchodního, bod 1 (ovšem i bod 5) označují jistá jednání za obchody »jestliže živnostenské provozování podnikatelovo překročuje rozsah řemesla«; tím však výrazu došel toliko rozdíl mezi provozováním v malém a ve velkém, nikoli však mezi provozováním řemeslným a továrním, čemuž nasvědčuje nepochybně zvolené slovo »rozsah« a ta okolnost, že se provozování tovární a řemeslné neliší od sebe jen rozsahem, nýbrž hlavně způsobem provozování. Jest tedy možné i řemeslné provozování ve velkém, kteréž však není ještě proto provozováním továrním.
III. Průkaz způsobilosti.
A. Poznámky historické.
Se stanoviska dějin lze co do náležitosti průkazu způsobilosti v celku rozeznávati čtvero period. První perioda sahá až do vydání patentu císaře Karla VI. ze dne 12. dubna 1725., V této periodě směly cechovní živnosti provozovati jedině takové osoby, kteréž mohly způsobilost svoji prokázati listem vyučným, výkazem (obyčejně) deseti let tovaryšstvím a cestováním odbytých, zhotovením mistrovského kusu (práce, díla), nabytím práva měšťanského a mistrovského. V periodě druhé, která zabírá dobu od r. 1725 až k počátku působnosti řádu živnostenského z r. 1859, oslabena v různých směrech moc cechů (pořádků), ježto od vydání vzpomenutého patentu udělována byla ochranná oprávnění i takovým osobám, kteréž od cechů připuštěny nebyly, zejména pak neměly prostředků k nabytí práva mistrovského (t. zv. dekretáři). Rovněž nebylo ochranné oprávnění vázáno podmínkou výkazu nějaké desítileté doby tovaryšení, a jmenovitě nařízeno též, že má býti konáno vyšetření řemeslné dovednosti uchazečovy pod dohledem c. k. tovární inspekce, že uchazeč chráněn býti má proti veškerým útiskům cechů a v té případnosti, že by náležitě prokázal zkouškou dovednost svou a vědomosti ve zhotovování tovarů, že má mu býti dožadované oprávnění uděleno (dv. dek. ze dne 13. května 1818). Chování jednot proti uchazečům o práva mistrovská a ochranná oprávnění Živnosti řemeslné.
pracovní zavdala podnět k celé řadě nařízení: tak stanovilo generále řemeslnické ze dne 19. dubna 1732, že vrchnost, má redukovati zhotovování neužitečných a nákladných mistrovských kusů na kusy užitečné a pro každého laciné. Jelikož předpisu tohoto v praxi hrubě šetřeno nebylo, přikázáno poznovu a ostře nařízením dv. kanceláře ze dne 22. dubna 1775, že dosavádní týrání (chicany), kde často někdo byl přes rok a den zdržován, úmyslně přiváděn do škody a výloh, odstraněny býti mají, veškery tyto zlořády pominouti, nemá se více dovolovati cechům podobné utiskování a jen takové mistrovské kusy mají se u cechu nařizovati, které se dají brzo zhotoviti, nejsou nákladny, nýbrž pro každého laciny, jakž to beztoho předpisuje řád řemeslnický. Jelikož však toto vše účinků nemělo, prohlášeno dvorským nařízením ze dne 22. března 1790, že přináleží zemské vládě stanoviti pro ucházeče práva mistrovského zkušební dílo. Protože pak nezřídka vznikal spor o tom, zda se mistrovský kus podařil, čili nic, stanoveno v řemeslnickém generále ze dne 19. dubna 1732, že v případě sporu vedeného o otázce, zda kus mistrovský pořízen byl uspokojivě, má se kus mistrovský s malými, pokud možno, výlohami k posouzení zaslati řemeslníkům místa jiného, nebo se má o tom na místě rozhodnouti u přítomnosti rozumných mužů. Poznamenati dlužno, že v obou těchto periodách žádáno bylo předložení průkazu způsobilosti i při těch, kdož se ucházeli o právo k obchodování i pro ty, kdož ucházeli se o oprávnění tovární. Tak stanovil již faillitní řád (Faillitenordnung) ze dne 18. srpna 1734, že nikdo nemá býti přijat za obchodníka, kdo v obchodování není dosti zkušeným, a dle dekretu dv. komory ze dne 9. září 1817 předložen býti má průkaz způsobilosti výkazem o nabytí všeobecných obchodních vědomostí a o dovednosti v manipulaci kupecké, jmenovitě co do vedení knih obchodních, denníků, účtů a korrespondence. Ohledně uchazečů o velkoobchod stanovilo nařízení dv. komory ze dne 30. dubna 1811, že mají podati výkaz o tom, že se obchodu řádně vyučili а k tomu cíli že aspoň 10 let ve skutečných obchodech nebo továrnách ztrávili. Udílela-li se oprávnění tovární a sice jednoduchá nebo zemská tovární oprávnění (s těmito zemskými oprávněními spojena bývala zvláštní privilegia, k. př. právo užívati c. k. orla, zřizovati (závody) sklady ve všech hlavních městech provinciálních atd.), nepožadoval se sice průkaz o tom, že se podnikatel řemeslné živnosti vyučil, za to se však vyhledávalo, aby vykázal se kupeckými vědomostmi nebo jinak nabytým vyšším vzděláním (nařízení vládní ze dne 20. dubna 1817). [Ohledně těchto obou period, jakož i vůbec co do starších dějin rakouského zákonodárství živnostenského srv. zejména spis Jana Ludvíka Ehrenreicha hraběte z Barth-Barthenheimu »die allgemeine österreichische Gewerbs- und Handels- gesetzkunde«, ve Vídni r. 1819]. Ve třetí periodě, která sahá od počátku působnosti řádu živnostenského z r. 1859 až po zavedení novely z r. 1883, vytčeno bylo všeobecným pravidlem, že nastoupení živností není vázáno předložením zvláštního průkazu způsobilosti, z kteréhožto všeobecného pravidla stanovena výjimka jen při některých koncesovaných živnostech. Ve čtvrté periodě podniknut byl konečné novelou k živnostenskému řádu z r. 1883 pokus o to, aby se opět návrat učinil k zásadám starorakouského zákonodárství živnostenského. V této době zjednává si platnosti (tak zejména na živnostenské anketě odbývané r. 1893 a na různých živnostenských sjezdech, jakož i v návrzích poslaneckých) snaha, aby usta- Živnosti řemeslné.
novení o průkazu způsobilosti rozšířena byla i na podnikatele tovární a obchodníky a aby obmezen byl obchod s předměty řemeslně vyrobenými.
B. Průkaz způsobilosti dle platného práva živnostenského.
1. Druhy:
Dle § 14 řádu živnostenského podati lze průkaz způsobilosti trojím způsobem a to:
a) Pravidelný průkaz způsobilosti: Průkaz tento podává se vysvědčením o vyučení a vysvědčením pracovním o víceletém zaměstnání jako pomocník v téže živnosti nebo v nějakém závodu továrním, který jest obdobným s dotyčnou živností. Stanoviti počet let, po která musí býti uchazeč zaměstnán jako učen a pomocník, přísluší dle § 14 řádu živn. ministru obchodu v dorozumění s ministrem vnitra po vyslechnutí komory obchodní a živnostenské a dotyčných společenstev. U provedení tohoto nařizovacího práva vyhraženého ministerstvu obchodu vydána byla doposud nař. min. obch. ze dne 17. září 1883 č. 149 ř. z. a ze dne 5. července 1892 č. 106 ř. z. Vedle těchto nařízení nesmí doba učení obnášeti méně, než dva roky a ne více, než čtyři roky. Jenom pro učně, kteří absolvovali trojtřídní všeobecnou řemeslnickou školu a věnují se nějaké živnosti, k níž požívali v dotyčné dílně řemeslnické školy nebo pod dozorem ředitelství v některé soukromé dílně úspěšného praktického vyučování, může býti doba učení snížena i pod dvouleté ono minimum až na nejmenší trvání její po 1 1/2 roku. V těchto mezích přísluší hromadám společenstevním dle § 119 b), bod f) řádu živn. právo činiti snesení, jež mají býti pojata do stanov společenstevních. Pokud takováto usnesení se nestala, volno jest mistrům a učenníkům úmluvou stanoviti počet let učebních, avšak jen v mezích shora vytčených. Dle § 119 b) živn. ř. zůstaveno jest oboru působnosti hromady společenstevní usnášeti se o způsobu zkoušky učňovské, avšak takováto učňovská zkouška není institucí závaznou, a hromadě společenstevní naopak zůstaveno jest ve volné uvážení, chce-li učňovskou zkoušku zavésti čili nic. To vysvítá a contrario z §§ 104, 114 a 119 lit. b) řádu živn. (zdá se, že tohoto náhledu jsou i Seltsam a Posselt ve svém komentáři k rak. živnostenskému řádu str. 241). Zaměstnání jako pomocník, pokud se týká, jako dělník tovární, musí trvati aspoň po dobu dvou let. Nějaké mistrovské zkoušky nebo průkazu řemeslné dovednosti odborné předložením zhotoveného mistrovského kusu náš zákon nezná. Vysvědčení učební a vysvědčení pracovní budiž potvrzeno předsedou společenstva a představeným oné obce, k níž náleží pán, pokud se týká, zaměstnavatel, v oněch obcích však, kde není žádného společenstva pro dotyčnou živnost, jakož i v těch případnostech, kde zaměstnán byl uchazeč v nějakém závodu továrním, budiž potvrzeno vysvědčení starostou obce. Proti neoprávněnému odepření toho stvrzení se strany předsedy společenstva přísluší právo stížnosti k úřadu živnostenskému ve smyslu § 127 řádu živnostenského. Poznamenati nutno, že důsledkem výn. min. obchodu ze dne 29. ledna 1886 č. 141 léta, která ztrávili příslušníci zemí koruny uherské tamtéž jako učňové a pomocníci, počítají se i v této polovici říše při průkazu způsobilosti a že též vysvědčení učňovská a vysvědčení pracovní tam vydaná i u nás platna jsou a obráceně. Živnosti řemeslné.
b) Průkaz způsobilosti doložený vysvědčeními živnostenských učilišť. Místo dokladů požadovaných ku pravidelnému průkazu způsobilosti, připustiti lze vysvědčení o úspěšně dokonalé návštěvě některého živnostenského učiliště (odborné školy, učební dílny a mistrovské školy zřízené při vyšších průmyslových školách), na kterém se prakticky vyučuje a odborně vzdělává v dotyčné živnosti. Označení dotyčných ústavů, jakož i označení živností, pro něž vysvědčení zmíněných ústavů nahraditi mohou vysvědčení učební a vysvědčení pracovní, vyhraženo jest v cestě nařízení ministerstva obchodu ve srozumění s ministerstvem vyučování (§ 14 řádu živn.). U provedení tohoto předpisu byla vydána tato ministerská nařízení, z nichž možno přehlédnouti seznam živnostenských učilišť a dotyčných živností, a to: min. nař. ze dne 17. září 1883 č. 150 ř. z., ze dne 24. dubna 1885 č. 57 ř. z., ze dne 20. října 1887 č. 121 ř. z., ze dne 25. března 1891 č. 50 ř. z., ze dne 29. května 1893 č. 97 ř. z., nejnověji pak min. nař. ze dne 13. září 1897 č. 219 ř. z. a ze dne 26. července 1899 č. 134 ř. z. Kdo tedy prokáže vysvědčením, že s úspěchem absolvoval pro určitou řemeslnou živnost některý z následujících ústavů resp. oddělení, kursů atd., nabývá tím již o sobě oprávnění nastoupiti a samostatně provozovati živnost onu.
Učiliště druhu tohoto nařízením ministerským až do roku 1899 označená jsou:
aa) pro živnost soustružnickou: odborné školy pro dřevařský průmysl v Králíkách, v Tachově, v Rivě, ve Valašském Meziříčí, v Zakopaném a v Chrudimi, dále odborná oddělení pro dřevařský průmysl při státních průmyslových školách ve Štýrském Hradci a Innomostí a při umělecko-průmyslové škole odborné ve Lvově (srv. č. 1 min. nař. ze dne 17. září 1883 č. 150 ř. z.), dále odborné školy v Arku, na Horách Kašperských, v Bolzanu a ve Volarech (min. nař. ze dne 24. dubna 1885 57 ř. z.), odborné školy pro dřevařský průmysl v Mostu n. Murou a v Kočevsku (min nař. ze dne 20. října 1887 č. 121 ř. z.), dále škola pro dřevařský průmysl v Běláku a oddělení pro pažbářství (u pušek) při odborné škole pro průmysl puškařský v Boroví (min. nař. z r. 1891), odborná škola pro zpracování dřeva v Ebensee, Halleinu a Lublani (min. nař. z r. 1893), odborná škola pro průmysl dřevařský při státní průmyslové škole ve Lvově (cit. nař. min. z r. 1897), a konečně odborná škola pro zpracování dřeva v Kolomyji a zemská odborná škola pro truhlářství a soustružnictví v Stanislavově (cit. min. nař. z r. 1899);
bb) pro živnost bednářskou: odborná škola v Horách Kašperských;
cc) pro řemeslo kovářů věcí jemných, nožířů: odborné školy v Celovci, v Královém Hradci, v Chomutově, ve Štýru, jakož i strojně-technická odborná škola při státní průmyslové škole v Praze (cit. min. nař. z r. 1883), mistrovská škola pro mechanicko-technický průmysl na státní průmyslové škole v Bílsku (cit. min. nař. z r. 1887), mistrovská škola při české státní průmyslové škole v Brně (cit. min. nař. z r. 1891), dále mechanicko-technická škola mistrovská při německé státní průmyslové škole v Plzni a mistrovská škola pro mechanicko-technické živnosti při české státní průmyslové škole v Plzni (cit. min. nař. z r. 1897), konečně mistrovská škola pro mechanicko-technické živnosti při německé státní průmyslové škole v Brně (cit. min. nař. z r. 1899); pro kováře Živnosti řemeslné.
věcí hrubých ustanovilo pak cit. min. nař. z r. 1897 mistrovskou školu pro mechanicko-technické živnosti při с. k. české státní průmyslové škole v Plzni a dle cit. min. nař. z r. 1899 tímtéž právem nadána byla i německá průmyslová škola státní v Plzni;
dd) pro sklenáře: odborné školy v Boru a v Kamenném Šonově (cit. min. nař. z r. 1883);
ее) pro živnost pasířů a bronzovníků: odborné školy v Boru a Kamenném Šonově, v Jablonci, jakož i zlatnická škola v Praze (cit. nař. min. z r. 1883), odborná škola pro umělecko-průmyslové techniky při státní průmyslové škole v Innomostí (ústav tento platnost má i pro živnost zlatnickou, stříbrnickou a klenotnickou srv. cit. min. nař. z r. 1891), ciselářská škola při škole pro umělecký průmysl zřízená u rakouského umělecko-průmyslového musea ve Vídni (cit. nař. min. z r. 1893), odborná a zvláštní škola pro umělecko-průmyslové obrábění kovů při umělecko-průmyslové škole v Praze (cit. nař. z r. 1897);
ff) pro zlatníky, stříbrníky a klenotníky: zlatnická škola v Praze a ciselářská škola při umělecko-průmyslové škole zřízené u rakouského umělecko-průmyslového musea ve Vídni (cit. min. nař. z r. 1883), samostatné oddělení pro zlatníky, jež stává v Turnově při odborné škole pro spracování drahokamů a pro zasazování drahokamů (cit. min. nař. z r. 1885), dále odborná a zvláštní škola pro umělecko-průmyslové obrábění kovů při umělecko-průmyslové škole v Praze a klenotnické oddělení při umělecko-průmyslové škole odborné v Jablonci (cit. min. nař. z r. 1897);
gg) pro živnost hrnčířskou: odborné školy v Teplicích, v Děčíně, ve Znojmu a umělecko-průmyslová škola odborná při státní průmyslové škole ve Štýrském Hradci (cit. min. nař. z r. 1883), odborná škola v Bechyni (cit. min. nař. z r. 1885), zemská odborná škola pro průmysl hrnčířský v Kolomyji (cit. min. nař. z r. 1899);
hh) pro živnost mědikovců: odborné školy v Celovci a v Chomutově, jakož i mechanicko-technická škola odborná při státní průmyslové škole v Praze (cit. min. nař. z r. 1883);
ii) pro živnost zámečníků: odborné školy v Celovci, v Královém Hradci, v Chomutově, jakož i mechanicko-technická odborná škola při státní průmyslové škole pražské (srv. cit. min. nař. z r. 1883), nižší odborná škola pro stavební, umělé a strojní zámečnictví při technologickém průmyslovém museu ve Vídni (srv. cit. min. nař. z r. 1885), odborné školy pro stavební zámečníky a umělé zámečníky při státní průmyslové škole ve Štýrském Hradci a mistrovská škola pro mechanicko-technické živnosti při státní průmyslové škole v Bělsku (cit. min. nař. z r. 1887), mistrovská škola při české státní průmyslové škole v Brně a oddělení pro puškaře pro průmysl puškařský v Boroví (cit. min. nař. z r. 1891), mistrovská škola při státní průmyslové Škole v X. okresu vídeňském, mistrovská škola při státní průmyslové škole v Liberci, odborná škola pro strojníky v Přerově a odborná škola pro zámečníky ve Swiatnikách (cit. min. nař. z r. 1893), mechanicko-technická mistrovská škola při německé státní průmyslové škole v Plzni, mistrovská škola pro mechanicko-technické živnosti při české státní průmyslové škole v Plzni a oddělení pro stavební a umělé zámečnictví při státní průmyslové škole ve Lvově (cit. min. nař. z r. 1897), dále odborná škola pro obrábění dřeva a železa v Mostě nad Murou a mimo to mistrovská Živnosti řemeslné.
škola pro mechanicko-technické živnosti při německé státní průmyslové škole v Brně (srv. cit. min. nař. z r. 1899);
jj) pro řemeslo truhlářské: odborné školy v Králíkách, v Halleinu v Hallstadtu, v Klimkovicích, v Mariboru, v Běláku, ve Valašském Meziříčí, ve Volarech, ve Vlkově, v Zakopaném, v Chrudimi, v Rivě, v Mostu nad Murou, dále odborné školy pro průmysl dřevařský při státních průmyslových školách ve Štýrském Hradci, v Solnohradě a v Innomostí a při umělecko-průmyslové škole odborné ve Lvově, konečně nižší odborná škola o speciálních kursech pro stavební a umělé truhlářství při technologickém průmyslovém museu ve Vídni (srv. cit. min. nař. z r. 1883), odborné školy v Horách Kašperských, v Bolzanu a Ebensee (cit. min. nař. z r. 1885), dále škola pro průmysl dřevařský ve Vrbnu, oddělení pro truhláře stavby a nábytku při státní průmyslové škole v Černovicích (srv. cit. min. nař. z r. 1891), odborná škola pro zpracování dřeva v Lublani (cit. min. nař. z r. 1893), mistrovská škola pro mechanicko-technické živnosti při státní průmyslové škole v Bělsku, oddělení pro truhláře při odborné škole pro obrábění dřeva v Kočevji a odborná škola pro dřevařský průmysl při státní průmyslové škole ve Lvově (cit. min. nař. z r. 1897), odborné školy pro obrábění dřeva v Kimpolnuku a v Kolomyji, posléze zemské odborné školy pro truhlářství a soustružnictví ve Stanislavově (srv. cit. min. nař. z r. 1899);
kk) pro živnost hodinářskou: odborná škola v Karlově Týnu (cit. min. nař. z r. 1883);
ll) pro živnost kolářskou: odborná škola v Horách Kašperských, odborná škola v Mostu nad Murou (srv. cit. min. nař. z r. 1883 a z r. 1885).
K tomuto výpočtu původně udanému v cit. min. nař. ze dne 17. září 1883 č. 150 ř. z. a rozmnoženému pozdějšími předpisy, připomíná dodatkem a změnou ministerský výnos ze dne 24. dubna 1885 č. 6095: Mezi odbornými školami uvedenými v min. nař. ze dne 17. září 1883, pokud se týká, uvedenými v přítomném dodatečném nařízení (totiž z r. 1885) nachází se jistý počet ústavů, jež dle své organisace pojímají více živnostenských oborů a jichž úspěšně dokončená návštěva může nahraditi průkaz způsobilosti pro více řemeslných živností. To platí na př. o odborných školách pro dřevařský průmysl v Horách Kašperských zejména pokud jde i o bednáře a koláře, o odborných školách v Celovci a Chomutově, jakož i o mechanicko-technické odborné škole při státní průmyslové škole v Praze vzhledem ke kovářům jemných předmětů, pro nožíře, pilníkáře, zámečníky a mědikovce. Ve směru tomto poznamenává se pak, že vysvědčení z kterékoli podobné školy odborné, jež dle organisace své objímá více živnostenských oborů vzhledem k té okolnosti, že při jednotlivých odborných učilištích nejsou zřízeny té doby ještě veškery odborné kursy v organisačním plánu zamýšlené, pro jednotlivou živnost, pokud se týká, pro celou skupinu řemeslných živností vypočítaných pod jedním záhlavím shora uvedeného seznamu (aa, bb, cc atd.), že tedy vysvědčení takovéto školy má jen potud právní moc průkazu způsobilosti, pokud na dotyčném ústavu skutečně též dostává se vzdělání pro tuto jednotlivou živnost, pokud se týká pro některou živnost ve skupině řemeslných živností seznamenaných a pokud vysvědčení na odchodnou v jednotlivém případu vyznačuje zřejmě zvláštní vzdělání v dotyčné živnosti (srv. cit. min. výnos ze dne 24. dubna 1885 č. 6095). Důsledkem toho pak byla později zejména ještě vydána tato ustanovení: Živnosti řemeslné.
α) odborná škola pro krátké zboží (quincaillerie) v Jablonci a odborné školy pro sklářský průmysl v Boru (Haidě) a v Kamenném Šonově oprávněny jsou vydávati vysvědčení pro rytce (graveury) opatřená doložkou způsobilosti (srv. blíže výn. min. obchodu ze dne 20. října 1887 č. 121 ř. z.);
ß) rytecké oddělení odborné školy pro průmysl puškařský v Boroví (Ferlach) smí vydávati vysvědčení pro kovorytce opatříc je klausulí způsobilosti (srv. cit. nař. min. obch. a vyuč. ze dne 25. března 1891 č. 50 ř. z.);
γ) odchodné vysvědčení odborné školy elektrotechnické při technologickém průmyslovém museu ve Vídni opravňuje k nastoupení živnosti mechanické; oddělení pak pro rytí kamenů při odborné škole pro zpracování a vsazování drahokamů v Turnově smí vydávati vysvědčení s doložkou způsobilosti pro živnost rytců drahých kamenů; konečně odchodná vysvědčení z odborné školy v Mikulášovicích podávají právoplatný průkaz způsobilosti pro řemeslné živnosti kovorytců, smaltovníků a rytců razítek (srv. cit. min. nař. ze dne 29. května 1893 č. 97 ř. z.);
δ) Mimo to vysvědčení mistrovské školy pro mechanicko-technické živnosti při státní průmyslové škole v X. obecním okresu vídeňském opravňuje k nastoupení živnosti mechanické; vysvědčení dámské školy pro umělé vyšívání při umělecko-průmyslové škole v Praze opravňuje k nastoupení živnosti prýmkářské, vyšívačů zlatem a stříbrem; vysvědčení školy obuvnické ve Starém Saczi opravňuje k samostatnému nastoupení živnosti obuvnické, vysvědčení odborné a zvláštní školy pro květinové malířství při umělecko-průmyslové škole v Praze a dále oddělení pro dekorativní malířství při státní průmyslové škole ve Lvově a oddělení pro dekorativní malířství při státní průmyslové škole v Krakově jsou právoplatnými průkazy k nastoupení živnosti malířů pokojů (srv. tento čl.); konečně odchodným vysvědčením odborné a zvláštní školy pro umělecko-průmyslové obrábění kovů při umělecko-průmyslové škole v Praze tvoří se právoplatný průkaz způsobilosti k živnosti zámečnické, vysvědčení na odchodnou z odborné a zvláštní školy pro dřevořezbářství při téže [pražské] umělecko-průmyslové škole opravňuje k nastoupení živnosti truhlářské, avšak v obou případech jen, když absolventi prokázati mohou, že prve než vstoupili do některé této školy odborné, aspoň po dvě léta v dotyčné živnosti prakticky byli zaměstnáni (srv. blíže cit. min. nař. ze dne 13. září 1897 č. 219 ř. z.; zejména i výn. min. kultu a vyuč. ze dne 10. října 1883 č. 17591 odst. 5).
ε) Konečně odchodným vysvědčením odborných škol pro košíkářský průmysl v Bleistadtu, ve Foglianu, v Žamberku a Žáze, jakož i vysvědčením na odchodnou z oddělení pro průmysl košíkářský při odborné škole pro obrábění dřeva v Kimpolnuku propůjčuje se právní moc průkazu způsobilosti pro živnost košíkářskou (srv. k tomu cit. ministr. naříz. ze dne 26. července 1899 č. 133 ř. z.).
Na základě výnosu minist. kultu a vyučování ze dne 10. října 1883 č. 17591 (č. 31 věstníku) mají vysvědčení na odchodnou obsahovati tuto doložku způsobilosti (Befähigungsklausel): »Vysvědčení toto opravňuje na základě § 14 zákona ze dne 15. září 1883 č. 39 ř. z. a min. nař. ze dne 17. září 1883 č. 150 ku nastoupení a samostatnému provozování N. N. živnosti.« Ohledně uherských živnostenských učilišť stanoveno bylo výnosem min. obchodu ze dne 29. ledna 1886 č. 141 ř. z., že úlohou příslušných živnostenských úřadův jest od případu k případu rozhodovati Živnosti řemeslné.
o té otázce, vyhovuje-li dotyčný ústav dle organisace své, kterouž dlužno úředně zjistiti, tuzemským ustanovením, zejména výnosu min. obchodu ze dne 10. října 1883 č. 17591 (t. j. praktické vyučování aspoň po tři roky nebo aspoň po dva roky na ústavě v té případnosti, že by byl dotyčný uchazeč, vstupuje do školy, přiměřenou praxi dokonal).
с) Průkaz způsobilosti dle volného uvážení živnostenského úřadu. Průkaz tento připouští se toliko při ženách a jen v té případnosti, běží-li o nějakou řemeslnou živnost provozovanou všeobecně ženami. V tomto případu může žena hlásící se k samostatnému provozování podobné živnosti podati žádaný průkaz způsobilosti způsobem, jaký živnostenskému úřadu dle volného uvážení vhodným býti se zdá, k. př.: průkazem o vlastní domácí činnosti ve svazku rodiny, zaměstnáním v dotyčném domácím průmyslu, průkazem vědomostí a dovedností nabytých v některé ženské škole průmyslové (výn. min. obch. ze dne 16. září 1883 č. 26701). Výnosem min. vnitra ze dne 24. srpna 1886 č. 11610 vysloveno bylo zejména o živnosti dámských krejčích, že ji sluší počítati k živnostem, jež všeobecně provozují ženy (srv. též rozh. ze dne 27. ledna 1892 č. 303 sv. 16 sb. »Budwinski« č. 6395 týkající se živnosti cukrářské v objemu obmezujícím se na zavařování ovoce).
2. Dispense od průkazu způsobilosti:
Předeslati dlužno, že nebyla přiznána zpětná účinnost ustanovení o průkazu způsobilosti při oněch osobách, kteréž na počátku působnosti novely k řádu živnostenskému z r. 1883 provozovaly nějakou řemeslnou živnost na základě ustanovení živnostenského řádu z r. 1859. Osoby tyto neměly tudíž potřebí žádného průkazu způsobilosti, pokud nadále provozovaly živnost svou na základě starého živnostenského listu; totéž platí i pro ten případ, že by nějaká živnost té doby ještě svobodná pozdějším ministerským nařízením označena byla za živnost řemeslnou. Dispense může se však dotýkati
a) prominutí, že netřeba předkládati vysvědčení o vyučení; prominutí takové má se udíleti jen výjimečně, avšak rozhodně v té případnosti, rovná-li se vykázaný počet let ve vlastnosti pomocníka ztrávených sumě předepsaných let učennictví a tovaryšení (výn. min. ze dne 16. září 1883 č. 26701).
b) Prominutí průkazu způsobilosti vůbec má se uděliti jen za tou příčinou, by se v případech zvláštního zřetele hodných umožnil přechod z jedné živnosti do živností jiných, příbuzných, nebo aby se umožnilo současné provozování příbuzných živností. Jako případy zvláštního zřetele hodné označuje výn. min. ze dne 16. září 1883 č. 26701: těžké výdělkové poměry, místní potřeba, obchodní spojení. Příbuznými živnostmi jsou ony, při kterých místo má podobné zaměstnání a účel (rozh. ze dne 21. června 1889 č. 1212 sv. 12 sb. »Budwinski« č. 4760).
c) Prominutí řádného předložení příkazu způsobilosti. Výnosem min. obchodu ze dne 14. ledna 1884 č. 46987 z r. 1883 vysloveno bylo, že při těch osobách, kteréž před působností novely provozují nějakou řemeslnou živnost a napotomně ji zanechají, avšak chtějí ji provozovati dále a to nepředložíce průkazu způsobilosti, považovati se má podmínka v § 14 č. 1 novely k řádu živn. předepsané za splněnou i tehdy, když žadatel po stanovenou řadu let provozoval samostatně onu živnost jako její majitel, že však vždycky v takovýchto případech zakro- Živnosti řemeslné.
čiti se musí u zemské vlády o dispens od řádného předložení průkazu způsobilosti.
Tento případ liší se od případu shora pod b) uvedeného tím, že nutno dispens uděliti i tehdy, když neběží o přechod k nějaké příbuzné živnosti neb o sloučení (kumulaci) živností příbuzných. Ovšem že tento výnos sám sobě odporuje potud, že není teprve potřebí dispense, když sluší náležitosti § 14 č. považovati za splněné.
Ve všech tuto jmenovaných případech přísluší rozhodovati o zažádané dispensi politickému zemskému úřadu, kterýž slyšeti má prve »příslušná« společenstva a v případu b) obchodní a živnostenskou komoru, jestliže není pro dotyčnou živnost žádné společenstvo zřízeno. Rekurs proti výnosu dispensi místa nedávajícímu podati jest k ministerstvu vnitra (§ 143 ř. živn. a min. nař. ze dne 20. dubna 1861 č. 49 ř. z.). Lhůta rekursní budiž počítána nikoli dle § 146 řádu živn., nýbrž dle min. nař. ze dne 22. června 1869 č. 116 ř. z., a obnáší proto jen 4 neděle (rozh. ze dne 12. června 1890 č. 1938 sv. 14 sb. »Budwinski« č. 5369, a výn. min. vnitra ze dne 2. září 1887 č. 11697, otištěn v Manzově vydání, I. sv. vyd. 5., str. 175). Sluší si též povšimnouti toho, že tato čtyřnedělní lhůta — jakož i citovaným rozhodnutím soudního dvoru správního uznáno bylo — neprodlužuje se o den, když poslední den lhůty rekursní připadá na neděli nebo na nějaký svátek (srv. též výn. min. vnitra ze dne 9. února 1879 čís. 16640), a že nemá prodloužení lhůty rekursní místa ani v té případnosti, když v intimačním dekretu politického úřadu zemského udána byla ku vznesení rekursu nějaká lhůta delší (rozh. ze dne 3. července 1886 čís. 1659 sv. 10, sb. »Budwinski« č. 3142). Stížnost k správnímu dvoru soudnímu jest vedle § 3 lit. e) zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 z roku 1876 vyloučena, jelikož udělení zažádané dispense zůstaveno jest volnému uvážení úřadů správních. Proti výměru, jímž se zažádaná dispens povoluje, nepřísluší ani společenstvu, ani živnostenským společníkům právo rekursu nebo stížnosti (výn. min. vnitra ze dne 11. dubna 1885 č. 1915).
IV. Nastoupení živností řemeslných.
Podnikatel řemeslné živnosti povinen jest důsledkem § 11 živ. ř. k tomu, aby před nastoupením jejím to ohlásil živnostenskému úřadu první stolice a vedle § 14 živ. ř. podal průkaz způsobilosti nebo vykázal se vymoženou dispensí; průkaz způsobilosti nebo dispense má podnikatel podati za svoji osobu. To platí i pro případ § 2 odst. 2 živ. ř., totiž když se živnost provozuje na účet takových osob, jimž není svěřena svobodná správa vlastního jejich jmění. Nesluší však míti za to, že v takovémto případu měly se vykázati jen náležitosti § 2 živ. ř., totiž přivolení zákonného zástupce a příslušného soudu a zřízení způsobilého zástupce nebo pachtýře, ježto naopak odnáší se § 14 řádu živnost. i na tento případ (výjimka stanovena v § 56). Jinak má se věc při osobách právnických; pokud osoby právnické oprávněny jsou dle stanov svých provozovati nějakou řemeslnou živnost, stačí, když jednatel nebo pachtýř má průkaz způsobilosti. Sporno však, má-li v tom případu, když se více osob spojí ku společnému provozování nějaké řemeslné živnosti, onen průkaz způsobilosti podati každý jednotlivec, či zda tu stačí též, má-li jen jediný třeba společník průkaz způsobilosti. Pokud jde o veřejné obchodní společnosti, závisí rozhodnutí této otázky na tom, sluší-li Živnosti řemeslné.
»veřejnou obchodní společnost považovati za právnickou osobu, ve kteréžto případnosti ovšem přirozeně dostačí, má-li průkaz způsobilosti společník, jenž zřízen jest za zástupce (jednatele) společnosti. K rozboru této známé, velice často přetřásané otázky sporné o právní povaze veřejné obchodní společnosti nelze tu přikročiti. V rozporu s panujícím míněním přiznal správní soudní dvůr v opětných rozhodnutích právnickou osobnost veřejné společnosti obchodní a odůvodňuje zevrubným způsobem názor svůj (srv. rozh. ze dne 9. února 1892 č. 456 sv. 16 sb. »Budwinski« č. 6419 a ze dne 23. dubna 1892 č. 1316 sv. 16 sb. »Budwinski« č. 6564). Názor tento sdílí nyní již i ministerssvo vnitra a všeobecně praxe úřadů živnostenských (rozh. min. vnitra č. 2128 z r. 1886 vytištěné v Manzově vydání sv. 1 z r. 1892, jest zastaralé). Při spolčeních, jež nesluší považovati za osoby právnické, bude ovšem na každém jednotlivém společníku, aby podal průkaz osobní své způsobilosti.
V. Vykonávání řemeslných živností.
1. Ve směru podmětném: Majitel živnosti řemeslné může živnost svou sám provozovati nebo ji vykonávati svým zástupcem (jednatelem — Geschäftsführer) nebo konečně může ji propachtovati. Podpacht se nedovoluje. Zástupce nebo pachtýř musí míti důsledkem § 55 řádu živn. vždy, jakož i majitel živnosti sám, vlastnosti ku samostatnému provozování dotyčné živnosti potřebné, jmenovitě pak musí míti průkazy způsobilosti. Jakési dispense od průkazu způsobilosti při zástupci nebo pachtýři řád živnostenský nezná, a nesmí se obdobou vztahovati ustanovení o dispensi od průkazu způsobilosti udělované majitelům živností, ježto ustanovení ta mají ráz výjimečný.
2. Po stránce věcné: Objem, ve kterémž smí se živnost řemeslná v ohledu věcném vykonávati, určuje se obsahem listu živnostenského. Jestliže byla živnost ohlášena v objemu, který v poměru ku pravidelnému provozování jest zúžen, a důsledkem toho i živnostenský list jen v tomto objemu se udělí, smí se i živnost sama jen v těchto mezích vykonávati. Zní-li tedy ku př. živnostenský list na výrobu dětských botek, nesmí dotyčný živnostník (obuvník) vyráběti obuvi pro dospělé, byť i měl průkaz způsobilosti pro živnost obuvnickou vůbec. V mezích živnostenského listu bude dlužno vyšetřiti, platí-li co do objektivného objemu dotyčného druhu živnosti zákonné předpisy, čili nic. Při tom poukázati jest na čl. III. vyhlaš. patentu k řádu živnostenskému z r. 1859, dle něhož pozbyly platnosti veškery onoho času platné, starší předpisy s řádem živnostenským se nesnášející ohledně vykonávání živností a ponechány byly ve čl. VI. v platnosti jen ohledně oněch oprávnění živnostenských, jichž nabyto bylo před počátkem působnosti řádu živnostenského z r. 1859 t. j. přede dnem 1. května 1860. Pokud co do objektivního objemu nějakého druhu živností není zákonných předpisů, bude dlužno z pojmových znaků dotyčné živnosti dle jejího živnostensko-technického zařízení a rozvoje a dle způsobilosti živnostníka tím osvědčené vyšetřiti, které práce jeví se býti živnostenskou činností dotyčného druhu živností, a které výrobky dle toho jsou produktem této živnostenské činnosti (rozh. ze dne 16. září 1891 č. 2949 sv. 15 sb. »Budwinski« č. 6105). Při tom budiž hleděno i ku zvláštním poměrům, jež dotyčný druh živnosti obyčejně provázejí, pokud obvyklé tyto poměry lze uvésti ve shodu s předpisy zákonnými (rozh. ze dne 27. ledna 1892 č. 303 sv. 16 sb. »Budwinski« č. 6395). Živnosti řemeslné.
Nad obsah živnostenského listu příslušejí živnostníku důsledkem výslovného ustanovení (§ 37 živ. ř.) tato oprávnění:
a) právo slučovati veškery práce nutné k úplnému zhotovení svých výrobků a chovati k tomu potřebné pomocné dělníky i jiných živností, čímž nerozumí se však učňové jiných živností, pokud jde o živnosti řemeslné; není tedy třeba, aby živnostník vedlejší součástky svých výrobků dával zhotoviti jinými živnostníky. V tomto smyslu uznal ku př. správní dvůr soudní, že malíři pokojů smí předsebráti i práce natěračů, lakýrníků a pozlačovačů, pokud toho nezbytně potřebí mají k úplnému provedení své malířské práce (rozh. ze dne 25. června 1890 č. 2078 sv. 14., sb. »Budwinski« č. 5392), a podobně rozhodl, že malíři pokojů oprávněni jsou pořizovati si sami nákresy ku malování (rozh. ze dne 8. července 1892 č. 2227 sv. 16., sb. »Budwinski« č. 6727). Správní dvůr soudní vykládá však slovo »výrobky« v § 37 řádu živn. restriktivním způsobem, tak totiž, že tím zahrnuty jsou jen výrobky jako takové, nikoli však pomůcky, nástroje živnostníkovy, obal atd. V tomto smyslu uznal též správní soudní dvůr v rozhodnutí svém ze dne 5. května 1893 č. 1612 sv. 17, sb. »Budwinski« č. 7248, že sládek, vyrábitel lihu, likérů a octa jako takový není oprávněn zhotovovati nádoby a předměty potřebné k uschování nebo ku prodeji výrobků svých, ani že nesmí porouchané spravovati a pomocníky bednářské si držeti.
b) Obmezení vyrábitele na prodej zboží jím samým zhotoveného, místa nemá.
VI. Přesídlení živnosti řemeslné.
Živnost řemeslná přesídlí jen v té případnosti, když opustí dosavádní stanovisko své a přeložena jest do některé jiné obce. Přesídlení takové považovati jest za založení nové živnosti a proto vyhledává se nového ohlášení živnosti. Dle rozhodnutí ze dne 25. května 1892 č. 1726 sv. 16, sb. »Budwinski« č. 6634 nečiní tu rozdílu, leží-li nové stanovisko v okresu živnostenského úřadu dřívějšího stanoviska čili nic, jelikož v prvé případnosti místo má všeobecné ustanovení § 11 řádu živn. Průkazu odborné způsobilosti nelze poznovu žádati (§ 43 živn. ř.).
VII. Slučování (kumulace) několika řemeslných živností.
Dle § 9 živ. ř. dovoleno jest sloučiti několik řemeslných živností, »jsou-li tu zákonné náležitosti«, a budiž tedy pro každou živnost průkaz způsobilosti podán, eventuelně dispens vydobyta. Co se týče dispense k tomu cíli, aby se umožnilo současné provozování příbuzných živností, srv. svrchní č. III. В, 2. Dlužno si povšimnouti toho, že vedle § 13 živ. ř. nesmějí se spojiti v jedno ohlášení takové živnosti, kteréž se co do předmětu nebo způsobu svého provozování podstatně od sebe liší.
VIII. Stanovení maximálních sazeb (tarifů), vyznačení cen a povinnost provozovati určité řemeslné živnosti.
1. Pro drobný prodej zboží, které tvoří nejnutnější potřeby každodenní výživy, jako na př. maso, chléb atd. (ostatní živnosti uvedené v § 51 řádu živn., náležejí k živnostem koncesovaným), stanoviti lze maximální sazby. Sazby takové stanoví k návrhu obecního zastupitelstva a po slyšení obchodní a živnostenské komory a dotyčných společenstev zemský úřad politický přihlížeje k daným poměrům; tyto sazby platí jen pro obvod dotyčné obce až do odvolání. Toto opatření- Živnosti řemeslné.
připouští se důsledkem výnosu min. obchodu ze dne 22. října 1884 č. 18111 jen výjimečně, vyžadují-li zakročení státního naléhavé veřejné ohledy, jako na př. v čas války, povstání atd., aby nemohli prodavači dotyčného zboží vykořisťovati přechodné nouze obyvatelstva v určitých obvodech místních, a může opatření toto vydáno býti jen po návrhu zastupitelstva obecního a jen pro obvod dotyčné obce (rozh. ze dne 19. listopadu 1892 č. 510 sv. 16, sb. »Budwinski« č. 6440). Maximální tarif stanoviti může jen zemský úřad, nikoli však úřad místní policie. Při zboží, jehož cena podmíněna jest proměnným činitelům, může se místo bezpodmínečně platného čísla ceny stanoviti klíč ku vypočtení ceny od případu k případu (rozh. ze dne 2. dubna 1890 č. 1067 sv. 14, sb. »Budwinski« č. 5235). Volnému uvážení politického úřadu zemského ponecháno jest na vůli odvolati takovýto maximální tarif, zejména není k tomu potřebí teprve nějakého návrhu se strany obecního zastupitelstva. Překročení řádu sazebního všeobecně trestáno budiž úřady politickými, třetí překročení jest však dle § 478 tr. z. přestupkem, na jehož potrestání ukládá se ztráta živnosti.
Nelze souhlasiti s náhledem Heilingrovým vysloveným v I. svazku na str. 292, jakoby bylo lze do stanov společenstevních dle § 114 ř. živn. pojati ustanovení, že každý člen musí držeti se minimálního tarifu stanoveného společenstvem; předkem nedalo by se toto ustanovení srovnati s § 4 zákona o právu spolkovém ze dne 7. dubna 1870 č. 43 ř. z., pak odporuje § 113 řádu živn., dle kterého nesmí se zřízením společenstev nikomu obmezovati provozování živnosti u větší míře, než zákonem stanoveno jest; v zákonu však není stanoven závazek zachovávati nějaký minimální tarif. Rovněž musí býti opatření učiněna ku povznesení společných živnostenských zájmů toho druhu, jaký vytčen jest v § 114 řádu živn. (zřizování záložen, zavedení společného strojového provozování), a ještě při takovýchto opatřeních nařizuje § 115, že žádný člen společenstva nesmí býti proti své vůli přidržován k účastenství při tom; srv. též rozh. ze dne 13. května 1885 č. 1028 sv. 9, sb. »Budwinski« č. 2558 a min. výn. ze dne 17. února 1892 č. 16111 u Heilingra v II. sv. na str. 188 otištěný a týkající se rekursu vzneseného vídeňským společenstvem pekařským.
Co se týče Appalta v Jižním Tyrolsku (tam lze totiž za jistých podmínek poskytnouti jednomu živnostníku výhradné provozování živnosti řeznické a pecnářské) srv. spis Stubenrauchův »Handbuch des öst. Gew. Rechtes«, ve Vídni r. 1860, str. 113.
2. Pro drobný prodej zboží druhu naznačeného pod č. 1. (ostatní živnosti uvedené v § 52 živ. ř. náležejí k živnostem koncesovaným) naříditi má živnostenský úřad, aby vyznačeny byly ceny zřetelem ke kvantitě a kvalitě zboží. Kdežto ustanovení naznačené pod č. 1. jest výjimečné a rázu fakultativního, jest předpis § 52 všeobecným a obligatorním.
3. Co se týče dvou řemeslných živností, totiž pekařů a řezníků (ostatní živnosti v § 53 živ. ř. uvedené náležejí k živnostem koncesovaným), předepsána jest povinnost provozování potud, že majitelé těchto živností nesmí dle libovůle své přerušiti provozování živnosti své, nýbrž musí o zamýšleném zastavení živnosti své podati živnostenskému úřadu oznámení čtyři neděle napřed. Přestoupení tohoto ustanovení budiž trestáno dle § 133 b) živ. ř. Předpisu tohoto nelze však užíti v případě konkursu nebo smrti, pokud se týká, osoby v § 56 živ. ř. vyznačené nemohou býti přidržány Živnosti řemeslné.
k tomu, aby živnost vedly ještě po čtyry další týdny po smrti majitele živnosti nebo po uvalení konkursu na jeho jmění.
IX. Seznam řemeslných živností.
Seznam řemeslných živností sestaven byl min. nařízením ze dne 17. září 1883 č. 148 ř. z. a doplněn i částečně pozměněn min. nařízeními ze dne 30. června 1884 č. 110 ř. z., ze dne 14. října 1884 č. 166 ř. z. a ze dne 10. listopadu 1886 č. 159 ř. z. (viz vydání Manzovo sv. I., Heilinger I. sv. str. 64 a násl.).
Živnosti uvedené v jedné položce tohoto seznamu považovati jest za jednu skupinu, pro kteroužto celou skupinu postačí průkaz způsobilosti i jen pro jedinou z uvedených živností podaný (výn. min. obch. ze dne 30. června 1884 č. 21918). Jde-li o tu otázku, zda považovati se má za živnost řemeslnou čili nic určitá živnost, jejíž podstata zcela nebo z části shoduje se s některou řemeslnou živností v onom seznamu uvedených, avšak která má nějaké jiné v místě obvyklé označení, nežli řemeslná živnost v seznamu onom přicházející, budiž o tom rozhodnuto úřady správními pořadem instancí (min. výnos ze dne 27. října 1884 č. 33668).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Živnosti řemeslné. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 1024-1040.