Průvody (v novém řízení soudním).

Průvody rozumíme prostředky, jež v soudci mají vzbuditi plné přesvědčení o pravdivosti neb nepravdivosti nějaké okolnosti skutkové pro spor sice rozhodné, avšak pochybné. Předmětem důkazu mohou tudíž býti jen okolnosti faktické, nikoliv snad též práva, neboť facta probantur, jura deducuntur. Z průvodů zná nový civilní řád soudní ze dne 1. srpna 1895 č. 113 ř. z. platný od 1. ledna 1898, tyto:
I. Listiny a věci přezvědné (Auskunftssachen) v § 318 jmenované, zejména pomníky, mezníky, znaky hraničné, rabuše, vrubovky etc. Co se týče předkem listin, jsou tyto buď veřejné (§ 292) buď soukromé (§ 294). Listina, má-li tvořiti důkaz, musí býti pravou. Listina veřejná má presumpci pravosti na své straně, takže kdo tvrdí opak, musí jej dokázati, listina soukromá platí pak tak dlouho za pravou, pokud odpůrcem pravosť popřena nebude. Bude-li pravosť popřena, dokaž ji strana, která listiny co průvodu užiti zamýšlí (§ 310 nn.). Listiny veřejné činí plný důkaz o tom, co obsahují, tedy zejmena i o datu a místu jich zřízení (§ 292). Listiny soukromé vydatelem podepsané (aneb aspoň legalisovaným znamením jeho ruky opatřené) činí plný důkaz jen o tom, že prohlášení v listině obsažená od vydatele pocházejí, datum a místo zřízení však nedokazují (§ 294). Průvodnosť jinakých listin soukromých posoudí soud volně (§ 272). Průvodnosť knih obchodních, denníků dohodců a jich závěrečných lístků (Schlussnote) posouditi sluší dle zákona obchodního (§ 295, čl. 34 obch. z.), průvodnosť pak jinakých knih než obchodních (na př. hospodářských, živnostenských) posoudí soud volně (§ 295). Má-li listiny užito býti co průvodu, musí arciť ona býti soudu předložena. Předloží pak listinu (a sice z pravidla celou a v prvopisu, ač v obou směrech zákon výjimky připouští):
1. strana, jež se listiny dovolává (§ 298 nn.); 2. odpůrce (pokud arciť listinu v rukou má) k návrhu strany, jež se jí dovolává (§ 303 nn.); 3. osoba třetí mimo spor stojící buď k pouhé žádosti probanta buď k jeho žalobě (§ 308). V případech pod č. 2 a 3 dotčených mluví se o ediční povinnosti. Ediční povinnosť ohledně knih obchodních a denníků dohodců posouditi dlužno dle zák. obch. (čl. 7. uv. z. k s. ř. a čl. 37 obch. z.). Konečně sluší ještě podotknouti, že podobně jako již Josefínský soudní řád (§ 311) zná i nový soudní řád t. zv. exemplifikaci listin soukromých, t. j. stává-li se listina soukromá (ne však veřejná) nečitelnou neb chátrá-li, může její majitel jakož i každý jiný účastník žádati na vydateli listiny za obnovení listiny, ovšem na svůj náklad. Zdráhá-li se vydatel žádosti takové vyhověti, lze o to žalovati (§ 317). Průvodnosť věcí přezvědných posoudí soud volně (§ 318). (Viz čl. Listiny.) II. Svědci (§§ 320–349).
Zákon uvádí v § 320 osoby, jež co svědci slyšeny býti nesmí, a v § 321 osoby, jež svědectví mohou odepříti udavše důvody toho. Zdráhá-li se svědek vypovídati, nemaje proto důvodu podstatného aneb zdráhá-li se složiti přísahu svědeckou, lze proti němu zakročiti exekucí ad factum praestandum (t. j. donutiti jej pokutou neb vazbou, § 325). Před výslechem vzat budiž svědek do přísahy dle přísežné formule zavedené zákonem ze dne 3. května 1868 č. 33 ř. z. a zachované v platnosti čl. 40. uv. z. k s. ř. (§ 337). Avšak z pravidla § 337 (že totiž svědek přísahá a že přísahá před výslechem) máme výjimky v obojím směru. Jednak svědek vůbec nepřísahá, když totiž buď zákon přísahu jeho vylučuje (na př. při osobách 14. roku nedosáhnuvších) aneb soud k srovnalému návrhu stran svědka do přísahy nevezme (§ 336), jednak pak přísahá svědek někdy teprve dodatečně (t. zv. přísaha následná — Nacheid §§ 337, 338). Svědek vyslýchá se předkem všeobecně (ad generalia), pak o věci samé (ad specialia). Kromě toho budiž vždy tázán po důvodu vědomosti (ratio scientiae) o okolnostech, o kterých vypovídá (§ 340). K objasnění výpovědí svědkových slouží jednak konfrontace (§ 339), jednak právo stran sporných klásti se svolením soudu svědku dotázky (§§ 341 a 289).
Vedle obyčejných svědků (t. j. osob, jež na základě vlastního pozorování vypovídají o minulých okolnostech faktických, jejichž pozorování a posouzení žádných odborných vědomostí nepředpokládá) mluví též zákon o svědcích věci znalých (§ 350 »Sachverständige Zeugen«) t. j. osobách, jež vypovídají o takových faktech minulých, jichž pozorovaní a posouzení předpokládá nezbytně určité vědomosti odborné. Jinak však platí i o těchto svědcích předpisy dané o svědcích vůbec. (Viz čl. Svědci.)
III. Znalci (§§ 351–367).
Znalce a sice jednoho neb i více ustanoví soud, slyšev strany (§ 351). Jisté osoby (totiž osoby, jež jmenuje § 353) musí, byvše soudem za znalce ustanoveny, funkci tuto přijmouti. Z důvodů, pro které svědek může výpověď odepříti (sc. důvody § 321), může i ustanovený znalec žádati za sproštění povinnosti znalecké. Odepře-li však znalec podati dobrozdání, nemaje pro to dostatečného důvodu, tresce se pokutami (pořádkovými a po případě i pro svévoli) a je povinen nahraditi škodu, která stranám následkem zmaření nebo průtahu v řízení důkazním bude způsobena (§ 354). Strany mají pak právo znalce zamítnouti, jsou-li tu důvody, pro které by soudce zamítnouti mohly (§§ 355 c. ř. s., 19 nn. j. n.). Před početím důkazu znaleckého složí znalci přísahu znaleckou rovněž dle přísežné formule zavedené zák. ze dne 3. května 1868 č. 33 ř. z. (čl. 40. uv. z. k s. ř.). Z přísahy však sejde, jsou-li s tím obě strany srozuměny neb jde-li o stálé přísežné znalce, kteří buďtež jen na přísahu již jednou pro vždy složenou upamatováni (§ 358). Činnosť znalců záleží pak v podání nálezu (Befund) aneb jen v podání dobrozdání, byl-li totiž faktický podklad dobrozdání na jisto již postaven. Dobré zdání podává se z pravidla ústně, avšak soud může naříditi, by bylo písemně podáno (§ 357). Avšak dobrozdání ať bylo již podáno písemně aneb jen ústně, sluší vždy náležitě odůvodniti (§ 362). Bylo li více znalců přibráno, mohou podati buď společné dobrozdání, jsou-li souhlasného náhledu aneb podá každý z nich své zvláštní dobrozdání s udáním důvodů, které jej k tomu vedly (§ 361). IV. Ohledání soudní (§§ 368—370) t. j. případ, kde soud svým vlastním nazíráním a pozorováním snaží si zjednati objasnění o okolnostech faktických pro spor rozhodných. K provedení ohledání může soud, je-li toho třeba, přibrati jednoho po případě i více znalců. (Viz čl. Ohledání soudní.)
V. Přísežný výslech stran (§§ 371—383).
Podstata tohoto průvodu, který nový civilní řád zavedl na místo instituce přísah v starém řádě soudním tak významnou roli hrající a kterému přisoudil úkol subsidiární přihlížeje k němu со k ultimum remedium probationis (§ 371 al. 2), záleží v tom, že předkem vyslýchají se a to zpravidla obě strany (pokud se arciť obě dostavily) nepřísežně, načež dojíti může k přísežnému výslechu jedné z nich (§ 376). A sice dojde k němu, když výslech nepřísežný nepostačí, by v soudci vzbudil plné přesvědčení o pravdivosti neb nepravdivosti fakt vyslýchanými stranami tvrzených. Z pravidla, že obě strany nepřísežně slyšány býti mají, připouští zákon výjimky (na př. § 374). O téže skutkové okolnosti může však jen jedna strana býti přísežně slyšena a ani soud apelační nemohl by o téže okolnosti skutkové druhou stranu přísežně slyšeti (§§ 377, 489 odst. 1). Která strana má pak býti slyšena pod přísahou (která se podobně skládá, jako přísaha svědecká) o tom rozhodne soud na základě volného uvážení (§ 378). Vypovídala li by strana pod přísahou křivě, dopustila by se tím podvodu naznačeného v § 199 lit. a) tr. z.; proto budiž strana před přísežným výslechem upamatována na povinnosť udati pravdu, na svatosť a význam přísahy, jakož i na trestní následky přísahy křivé a budiž jí po případě poskytnuta lhůta na rozmyšlenou (§§ 377 a 379). Doložiti dlužno, že v některých sporech je průvod tento naprosto vyloučen a sice v řízení o rušené držbě (§ 457) a ve sporech manželských, jež i příště projednávati se budou dle dv. dek. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. (§ 13 cit. dek. z 1819).
Na konec sluší se ještě o tom zmíniti, že průvodů uvedených, vyjmouc přísežný výslech stran, lze užiti i k pouhému osvědčení (Glaubhaftmachung), jež se liší od důkazu tím, že nemá poskytnouti soudci plné přesvědčení o pravdivosti neb nepravdivosti některé okolnosti faktické, nýbrž jen přesvědčení částečné (§ 274). Rovněž platí předpisy civilním řádem o jednotlivých průvodech dané i v řízení exekučním, pokud řád exekuční (ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z.) něco jiného neustanovuje (§ 78 ex. ř.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 886-888.