Zákony a nařízení.

A. Zákony.
I. Všeobecný pojem a rozdělení.
Zákon v širším slova smyslu značí všeobecný důvod, proč se něco děje nebo díti má, ať již v přírodě (zákon přirozený) nebo v lidském rozumu (zákon logický, etický, mravní). V technickém smyslu jeví se zákon býti právním pravidlem závazným, daným zákonodárnou mocí státní a ústavně prohlášeným, jímžto se pořádají životní poměry občanů státních. Zákony mohou se týkati buď poměrů veřejných (zákony státní a církevní) nebo poměrů soukromých (zákony civilní, občanské). Při zákonech státních rozeznáváme opět zákony ústavní a základní zákony státní, kteréž stanoví základní zařízení státní, zejména pak základní práva občanů státních; zákony organisační rozvádějí a budují zásady vytčené v základních zákonech; zákony správní jsou ty, jež vztahují se k úpravě úkonů správních žádaných zájmy obecními а k vrchnímu dozoru státnímu; zákony finanční upravují hospodářství státní a vybírání dávek; trestní a policejní zákony pojednávají o trestání deliktů a o pravidlech, jichž při tom šetřiti dlužno; zákony processní pak pojednávají o řádu soudního řízení ve věcech civilních a trestních. Dle obsahu svého dělí se zákony ve všeobecné (leges generales), které stanoví všeobecná pravidla pro všechny případy, v zákony zvláštní (leges spéciales), jež obsahují bližší ustanovení pro určité osoby nebo určité věci a konečně v zákony individuální, které pořádají jen konkrétní poměry právní.
Dále dělí se zákony v absolutní a dispositivní, podle toho, obsahují-li předpisy rázu donucujícího nebo stanoví-li jen předpisy pro ten případ, že by účastníci sami nijakého nařízení neučinili; dále jsou zákony rozkazující, zapovídající a dovolující, kladné a záporné povahy, mírné a přísné zákony, jichž pojem vysvítá již z pouhého pojmenování jich.
II. Zákony rakouské.
1. Náležitosti: Za absolutní soustavy vládní až do r. 1848 jeví se zákony býti pouhým výronem zákonodárné moci panovníkovy. Nebylo též pevných a jednotných předpisů ku vzniku a vyhlášení jejich. Bylyť vydávány pod různými názvy, jakožto zákony, nařízení, dekrety, patenty atd. a platily většinou za náležitě vyhlášené zákony, jestliže byly do některé úřední sbírky zákonů zařaděny. Převraty r. 1848 a pád systému absolutistického měly samozřejmě v zápětí též důležité změny v zákonodárství potud, že na místo absolutní moci zákonodárné panovníkovy vstoupiti mělo spolupůsobení říšského, pokud se týká, zemského zastupitelstva. Avšak základy, na nichž nyní zákony vzniknouti mají, položeny byly teprve t. zv. říjnovým diplomem ze dne 20. října 1860 č. 226 ř. z., k němuž druží se patent ze dne 26. února 1861 č. 20 ř. z, pokud se týká, státní základní zákon ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. o zastupitelstvu říšském (srv. též čl. Ústava rakouská). Zmíněný diplom říjnový vytkl zásadou, že právo dávati zákony, je měniti a rušiti má vykonávati císař jen za spolupůsobení zákonitě shromážděných sněmů zemských, pokud se týká, rady říšské, státní základní zákon označil pak bližší ustanovení o vzniku zákonů. V té příčině budiž zde krátce poznamenáno, že ke každému zákonu, jehož předmět vyhražen jest projednání zastupitelstva říšského, potřebí jest souhlasu obou sněmoven a schválení císařova, při zákonu zemském nastupuje místo usnesení rady říšské usnesení dotyčného zemského sněmu. Které předměty zákonodárství vyhraženy jsou radě říšské a pokud místo má v zákonodárství příslušnost sněmů zemských, srv. čl. »Rada říšská« a »Sněmy zemské«. Zákony přicházejí do příslušného lidového zastupitelstva ve formě říšské předlohy nebo jako návrhy zákonů ze středu zastupitelstva lidu.
2. Prohlašování zákonů: Závazná moc zákona spočívá ve vůli zákonodárcově; má-li však býti zákon závazným, musí býti jako takový též všeobecně poznatelným způsobem oznámen, což se stane prohlášením zákona. Závazná moc zákona může tedy počíti teprve vyhlášením jeho; jakmile však zákon náležitě prohlášen byl, nemůže se nikdo omlouvati jeho neznalostí (ignorantia juris nemini permittitur ; § 2 o. o. z. ; viz též. čl. »Prohlašování zákonů«). . Působnost zákonů: Podle § 3 o. o. z. počíná zákon působiti hned po svém prohlášení; ustanovení toto stalo se však nyní výjimkou. Závazná moc prohlášení obsažených v říšském zákonníku počíná nyní, není-li v nich výslovně jinak stanoveno, pětačtyřicátým dnem po uplynutí toho dne, kterého bylo vydáno a rozesláno německé vydání onoho kusu říšského zákoníka, v němž vyhláška jest obsažena (§ 6 zák. ze dne 10. června 1869 č. 113 ř. z.). Působnost prohlášení obsažených v zemských zákonnících počíná buď dnem v nich zvláště označeným nebo, není-li den tento vyznačen, počátkem 15. dne po uplynutí dne vyhlášení (viz též čl. »Prohlašování zákonů«).
Zákony zavazují všechny občany státní oněch zemí, pro něž byly prohlášeny. Z pravidla nepůsobí zákony nazpět, a nemají protož vlivu na předchozí jednání a prve nabytá práva ; mohou však veřejné ohledy ovšem odůvodniti v jednotlivém případu nutnost toho opatření, aby zákonu dalo se působiti zpět. Ale v každém případu může se přikládati zákonu nazpět působící moc, jen když ji buď zákonodárce sám vyslovil zvlášť, nebo též bez takovéhoto výslovného projevu, jestliže účinek určitého jednání nebo činu jeví se dle nového zákona nedovoleným.
4. Výklad zákonů (viz článek tento).
5. Trvání zákonů (neboli časové meze zákonů): Podle § 9 o. o. z. podržují zákony tak dlouho závaznou moc svoji, pokud nejsou zákonodárcem změněny nebo zrušeny. Zákon zrušuje se buďto výslovným projevem zákonodárce nebo též mlčky tím, že se vydá o témže předmětu v témž vztahu nový zákon, který starému odporuje, ve kteréžto případnosti se onen starý zákon tak dalece zrušuje, pokud se s novým zákonem nesnáší. Dále pomíjí zákon uplynutím doby, na kterou výslovně stanovena byla působnost jeho, dostaví-li se výjimka napřed stanovená k zániku působnosti zákona, jakož i konečně v té případnosti, když trvale odpadly skutečné podmínky používání zákona.
III. Politicky závažným jest v Rakousku rozdíl mezi zákony říšskými a zemskými; říšské zákony povstávají za spolupůsobení říšské rady a platí pro veškera království a země na radě říšské zastoupené ; naproti tomu vznikají zákony zemské za spolupůsobení příslušného zemského sněmu a platí jen pro příslušnou zemi korunní, pro kterou prohlášeny byly.
Od zákona v technickém smyslu rozlišovati dlužno t. zv. císařská nařízení s prozatímní mocí zákona, jež vydána byla na základě § 14 stát zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. Jich moc zákonná pomíjí však, jestliže vláda opomine předložiti je do čtyř neděl nejbližší radě říšské sestoupí vší se po vyhlášení jejich ku schválení. Takováto císařská nařízení vydávají se za zodpovědnosti veškerého ministerstva a musí býti všemi ministry podepsána, kdežto zákon vyhledává mimo podpis císaře jen ještě podpis některého zodpovědného ministra (§ 1 zák. ze dne 25. července 1867 č. 101 ř. z.). Od těchto císařských nařízení pak lišiti jest opět nařízení jednotlivých ministerstev, kterážto nařízení nevycházejí od moci zákonodárné a protož nemají vnějších znaků zákona. Otázka, zda soudce oprávněn jest zkoumati platnost náležitě prohlášeného zákona, rozřešena byla článkem 7 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. záporně; naproti tomu přísluší soudům rozhodovati o platnosti nařízení a to zákonným pořadem instancí (viz níže). В. Nařízení.
I. Podstata a význam.
Právo nařizovací jest výronem moci vládní a výkonné. Dle Gneista spočívá toto právo na zásadě, že to, co úřad určitý v jednotlivém případu oprávněn jest naříditi nebo zapověděti, vždy i pro všechny případy stejným způsobem může naříditi nebo zakázati. Ve všech absolutních státech, kde vůle panovníkova jedině a výhradně rozhodnou jest, má právo nařizování nemalou důležitost a převládá daleko nad oborem zákonodárství. Rozdíly mezi zákonem a nařízením mizí téměř v absolutním státu a zde jsou to jen jednotlivé formální znaky, jimiž se zákon od nařízení liší, tak ku př. svou formou, obsahem a uveřejňováním (publikací). Ve státech konstitučních však musilo právo nařizování ustoupiti do pozadí, pokud se týká, musil býti stanoven normální poměr mezi zákonem a nařízením se strany jedné, se strany druhé pak musilo býti soudům a vyšším úřadům dáno právo, zkoumati platnost vydaného nařízení a v tom tkví také podstatný rozdíl mezi zákonem a nařízením ve státech konstitučních; kdežto zákon žádným činitelem ve státu nesmí býti v pochybnost brán a jeho platnost nepopřené trvá, jakmile ústavně vznikl, musí při otázce, zda nařízení právoplatným jest, vždycky k tomu býti přihlédáno, pohybuje-li se nařízení v rámci zákonů, zda-li dotyčný úřad příslušným byl vydati ono nařízení a konečně zda-li ono nařízení platiti má pro další obor právní či jen v jednotlivých případech. Zkoumati právoplatnost nařízení jest však nejen právem, nýbrž i povinností vyšších stolic a jmenovitě soudů; oběma příslušíť zejména závazek bdíti nad tím a rozhodovati, by nebyly zákony nařízením porušovány. Gneist poznamenává dále, že samostatné právo nařizovací uznává se ve všech positivních právech státních jakožto výron práva správního, takže není vždy možno opírati normy správní jen o zákony, nýbrž že moci státní musí býti ponecháno i právo jisté samostatnosti při vydávání nařízení předpokládaje, že tato nařízení nevybočí ze všeobecných, právních mezí a z mezí základními zákony státními položených; starost vrchnosti o bezpečnost a blahobyt obecný byla by illusomi, kdyby se jen ze zákonů vážiti musila, naopak musí vrchnosti zůstati výhrada volné činnosti dle potřeb času a místa se řídící, a tato volná činnost musí vždycky stejnoměrně býti upravena pro případy stejného druhu, avšak i stejnoměrně vykonávána.
II. Právo nařizování v zákonodárství rakouském.
Článek 11 zákl. zákona stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 145 ř. z. propůjčuje státním úřadům právo vydávati v mezích oboru působnosti své na základě zákonů nařízení a vynutiti jich splnění se strany osob k tomu zavázaných. Již dek. dv. kanceláře ze dne 3. ledna 1825 vydaný na základě nejv. kabinet, listu ze dne 4. prosince 1824 obsahuje ustanovení, že žádná nařízení — třeba sebe starší, ale po právu stávající, nemají potřebí nové publikace, nýbrž že musí být přesně zachovávána, a úřad má náležitým způsobem bdíti nad jich splňováním, pokud nařízení ta zrušena nebyla.
Nařízení vydávati mohou všechny úřady v oboru působnosti své ; i obcím přísluší dle ustanovení zřízení obecních určité, ale zákonem obmezené právo nařizování, a obecní řády obsahují předpisy o tom, že obce smějí v samostatném oboru působnosti své šetříce stávajících zákonů říšských a zemských vydávati nařízení a opatření dle volného sebeurčení; proti takovýmto nařízením úřadů obecních má ostatně každý jednotlivec právo stěžovali si a úřad politický jest dle čl. 13. zák. ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z. povinen zkoumati a rozhodovati o tom, zda nařízeními podobnými nebylo překročeno právo nařizování obci příslušející, ve kteréžto případnosti jest politický úřad dotyčný zřejmě oprávněn zrušiti vydané nařízení ono, zejména když příčí se zákonům (výn. min. vnitra ze dne 22. února 1869 č. 19081).
III. Rozvrh nařízení.
1. Císařská nařízení jsou ona, jež oprávněn jest vydávati dle stávajících platných zákonů mocnář sám z volné iniciativy své důsledkem zeměpanské moci své. Sem náležejí ku př. všechna nařízení, jež přísluší vydávati panovníkovi, jakožto nejvyššímu vojevůdci, a která se tudíž odnášejí k vedení, správě a organisaci celé armády (srv. čl. Rozkaz armádní). Dále sluší tu uvésti opatření mocnářova ohledně titulu (názvu) a znaků říše a jednotlivých zemí, ohledně postavení členů císařské rodiny a titulatury veškerých úřadů. Zvláště dlužno poznamenati, že ohledně záležitostí s Uhrami společných přináleží císaři právo k tomu, aby sám stanovil kvótu příspěvků obou polovin říše, jestliže se v té příčině samy nedohodly (srv. čl. Záležitosti společné) ; k nařízení císařským druží se též i nařízení z nouze, o nichž bude v dalším pojednáno.
2. Nařízení ministerská jsou ona, která vydávají jednotliví ministři v resortu svém a za vlastní zodpovědnosti své.
3. Co do místního obvodu, kdež nařízení platiti má, rozeznávati jest:
a) nařízení odnášející se ku všechněm královstvím a zemím na radě říšské zastoupeným. Sem náležejí též ona nařízení, která dlužno v obou částech mocnářství vydati dle stejných zásad, tedy ona nařízení, která sjednána byla mezi vládou rakouskou a uherskou a byla ve stejném znění v obou částech říše publikována.
b) Nařízení zemská jsou ona, jež se vztahují k zákonům zemským a proto jen pro tu nebo onu zemi korunní platí.
c) Nařízení místní týkají se jen jednotlivých okresů nebo obcí.
4. Nařízení prováděcí (vykonávací) jsou ona, jimiž vydávají se bližší ustanovení o tom a potud, aby se jistý zákon provedl. Obsahujíť zpravidla určitý návod pro úřady o tom, jakým způsobem plniti se má nově vydaný zákon a protož právem označena bývají ve starších zákonech nařízení prováděcí jakožto »úřední poučení«, jako ku př. v důchodkovém zákonníku trestním, v řádu celním a monopolním a j. v. Prováděcí nařízení bývají vydávána druhdy pod názvem »instrukcí« a jak již toto jméno značí, rovněž za tím účelem, by nižším úřadům daly se návody a pokyny, jakým způsobem dlužno dotyčný zákon prováděti.
5. Vyhražená nařízení jsou ona, jež vydávají se na základě výslovného ustanovení nějakého zákona, jenž určité obory přikazuje cestě nařízení.
6. Nařízení z nouze vydávána jsou za zodpovědnosti veškerého ministerstva ve formě císařského nařízení, jestliže naléhavá nutnost velí prohlásiti nařízení, k nimžto se ústavně žádá přivolení rady říšské, v době, kdy rada říšská nezasedá; takováto nařízení nesmí však míti za účel změnu základních zákonů státních, aniž smí se dotýkati trvalého zatížení státního pokladu nebo zcizení státního statku nějakého. Takováto nařízení z nouze mají prozatímní moc zákona, jsou-li podepsána všemi ministry a prohlášena s výslovným dovoláním se na příslušné ustanovení základního zákona státního. Tato zákonná moc nařízení z nouze pomíjí, jestliže vláda opomine je předložiti nejbližší radě říšské po vyhlášení jich se sestoupivší a to dříve sněmovně poslanců do 4 neděl po jejím sestoupení, nebo jestliže nařízení ona nenabyla schválení některé sněmovny rady říšské. Veškero ministerstvo jest zodpovědno za to, aby takováto nařízení ihned zrušena byla, jakmile pozbyla provisorní moci zákona (§ 14 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z.).
7. Zvláštním druhem nařízení jsou nařízení suspendující základní práva v případu války nebo v případu vnitřních nepokojů, jakož i nařízení zastavující dočasně činnost soudů porotních (srv. čl. »Stav výminečný«).
8. Nařízení jazyková upravují otázku jednací řeči úřední (viz čl. »Řeč úřední«).
IV. Poměr mezi zákony a nařízeními dá se označiti v těchto bodech: Zákon i nařízení jsou normami závaznými pro úřady nižší, avšak musí od nich vycházeti i rozhodnutí vyšších instancí, ba samého správního dvoru soudního, při čemž ovšem správní dvůr soudní, jakož i soudové nadále oprávněni jsou zkoumati platnost nařízení vůbec a v jednotlivém případu zvláště. Obojí, zákony i nařízení, sluší prohlásiti a to nařízení opírající se o nějaký říšský zákon, musí být prohlášena v zákonníku říšském, kdežto nařízení obírající se nějakým zákonem zemským, prohlášena býti musí v příslušném zákonníku zemském.
Avšak podstatný rozdíl mezi zákonem a nařízením spočívá i co do zrušení právních pravidel (norem) oběma publikovaných. Zákon může býti toliko cestou ústavní změněn, úplně nebo částečně zrušen nebo novým zákonem závaznosti své zbaven; nařízení však mohou býti nejen zákonodárnými sbory, nýbrž i oněmi úřady, jež nařízení vydaly, úplně zrušena nebo částečně změněna. Nařízení pozbývají moci své tím, že vydán jest zákon, s nímž se více ono nařízení neshoduje; v případnosti té pomíjí ono nařízení eo ipso nebo je výslovně zákonem za zrušené prohlášeno. Zvláštní znak práva nařizovacího tkví také v tom, že úřad vyšší může své právo nařizování přenésti na jednotlivé podřízené úřady neb orgány, resp. může je delegovati k vydání nařízení. Nižší úřadové vázáni jsou nařízeními od vyšších úřadů vydanými, kdežto vyšší stolice nejsou nikterak nařízeními úřadů nižších co do závaznosti dotčeny. Jestliže však nařízení takováto shodují se se zákonem, mají úřadové vyšší zpravidla od nich ve svých rozhodnutích vycházeti.
V. Prohlašování nařízení.
I v tomto směru liší se podstatně nařízení od zákonů, kdežto zákony nabývají právní účinnosti své teprve tehdy, když byly prohlášeny v říšském, pokud se týká, v zemském zákonníku, není co do způsoby, jakým jest uváděti nařízení u všeobecnou známost, nijakého přesného ustanovení zákonného, takže jest více měně na vůli nařizujícímu úřadu ponecháno, jakým způsobem zamýšlí uvésti ve všeobecnou známost příslušné nařízení. Bouřlivé debaty, jež r. 1897 byly v poslanecké sněmovně u příležitosti nejnovějších jazykových nařízení hr. Badeniho na denním pořádku, objevily tyto mezery co do prohlašování nařízení ve světle dosti neblahém; kdežto strany, které proti oněm jazykovým nařízením brojily, upíraly právoplatnost jejich i z toho důvodu, že nebyla pojata v říšský zákonník, drželo se ministerstvo toho stanoviska, že k oněm nařízením prohlášení takového potřebí není.
Jednotlivá ministerstva uveřejňují nařízení vydaná ve svém oboru působnosti v příslušném svém věstníku (srv. čl. »Prohlašování zákonů). Zemská nařízení bývají zpravidla v zemských zákonnících; všechna ostatní nařízení uvádějí se u všeobecnou známost úředními listy nebo způsobem v místě obvyklým.
Zákony základní státní viz Ústava.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Zákony a nařízení. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 695-701.