Bon.

Slovem »bon« označují obchodníci úpisy dlužní a poukázky písemné znějící na placení jistého obnosu peněžního nebo na plnění určitého množství věcí zastupitelných. Pojem »bon« zahrnuje v sobě nejen úpisy dlužní ve smyslu § 1001. o. o. z., nýbrž i poukázky a listy závazné na řád znějící člu. 301. obch. z. a konečně všechny listiny, i když nezní na řád, jichž vydatel bez udání titulu zavazuje se plniti určitý obnos nebo množství tomu, v jehož prospěch listina zní. Bon v užším slova smyslu postrádá tedy jednak důvodu závazkového (causa debendi), jednak nezní na řád, nýbrž svědčí buď osobě určité neb majiteli. Platnosť takového bonu jest dle práva občanského, které neuznává platnosť smluv abstraktních t. j. smluv důvodu závazkového postrádajících, spornou. (Srv. § 864. o. o. z.) Přípisem ze dne 7. listopadu 1855 č. 967. prohlásilo min. sprav.» Že listina, ve které není určitý důvod právní udán, důkazu nepodává. (Rozh. nejv. s. dv. ze dne 29. února 1872 č. 15286., Gl. U. 4499.) Rozhodnutí ze dne 29. října. 1872 č. 11167., Gl. U. 4754, ze dne 18. dubna 1873 č. 3962., Gl. U. 4942, a ze dne 3. prosince 1873 č. 11752., Gl. U. 5161 připouštějí řízení exekuční na základě bonu obchodníkem vydaného, ježto bon takový za list závazkový ve smyslu čl. 301. obch. z. považovati dlužno; bon neobchodníkem vydaný nelze za listinu takovou považovati. (Rozh. ze dne 15. června 1875 č. 6304., Gl. U. 5758.) Prakse ncjvyššího soudu přiznává bonům obchodníky vydaným platnosť papírů člu. 301. obch. z. znějících na řád.
V nejnovější době vyslovil nejv. s. dvůr rozh. ze dne 7. února 1884 č. 942., sb. Adler Clement č. 1123. o bonu majiteli svědčícím následující zásady: Právní důvod pohledávky žalobní záleží v bonu, jehož pravosť popřena nebyla a ve kterém jako v papíru majiteli znějícím zakládá se právo pohledávky; přijme-li kdo bon, jest povinen dle čl. 301. ob. z. plniti tomu, v jehož prospěch bon byl vydán nebo na koho byl rubopisem převeden. Je-li obchodník protokolován čili nic, nerozhoduje. Rovněž netřeba dbáti námitek, že bon nesvědčí na řád, nebo že rubopisem převeden nebyl, protože bon svědčí majiteli a za majitele pokládá se ten, kdo jest držitelem papíru. Prakse nejv. s. dv. připouští tudíž zásadu: Bon kupcem vystavený, nechť svědčí osobě určité nebo majiteli, jest platný. O poplatcích z bonu viz čl. Assignace VI.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Bon.. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 105-106.