Poměry mezináboženské.

Všude tam, kde v některém státním území uznána jsou různá náboženská vyznání, jest dříve nebo později nutno vydati zákonná ustanovení o tom, aby se umožnila klidná spoluexistence různých vyznání. Dějiny učí, jak zhoubné následky měl v zápětí úmyslný nebo bezděčný nedostatek takovýchto ustanovení, jenž byl zdrojem nejkrutších válek občanských. I rakouské zákonodárství zasahovalo do mezináboženských poměrů již v předešlém století, neboť toleranční patent ze dne 13. října 1781 zvláště ve čl. 1. а 6. upravuje poměry tyto. Ovšem jsou i tato ustanovení velice kusá, ježto patent toleranční prohlásil katolické náboženství za panující, naproti tomu označoval za trpěná, tolerovaná vyznání evangelická, jimiž se výhradně toleranční patent zabývá. Ku tolerovaným vyznáním připojeno bylo pak i židovské vyznání, jimiž se zanášely zvláště i jednotlivé řády židovské. Tento stav trval až ku revolučním událostem r. 1848; ústava na to vydaná stanoví úplnou autonomii »zákonem uznaných církví a náboženských společností«, čímž odstraněn jest rozdíl mezi dominujícími a tolerovanými vyznáními náboženskými.
Zrušení ústavy patentem ze dne 31. prosince 1851 č. 3 nezměnilo ničeho na stavu věcí, jak z čl. 4. vysvítá, a tak neznamenalo ustanovení čl. 15. stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 nic nového, nýbrž pouhé uznání dosavadního stavu. Poněvadž pak různá vyznání náboženská stála vedle sebe jako úplně souřadná, bylo nutno zákonem upraviti jich vzájemné vztahy. To stalo se zákonem ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z. Tento zákon upravuje tuto látku:
1. náboženské vyznání dítek (čl. 1. — 3.).
2. Přestoupení od církve některé nebo náboženské společnosti ku jiné.
3. Čl. 8. má ustanovení o funkcích bohoslužebných a správců duší a nařizuje, aby představení, sluhové a příslušníci některé církve nebo náboženské společnosti se zdrželi funkcí bohoslužebných a správy duší ohledně příslušníků jiné církve nebo náboženské společnosti, nežádají-li za to oprávněné osoby. Výjimka může nastati v jednotlivých případech, kde se žádá na dotyčných správcích duší nebo sluzích jiné církve nebo náboženské společnosti, aby předsevzali některý akt jim příslušející, nebo kde zásady a předpisy těchto dovolují předsevzíti akt dotyčný. Kromě těchto případů pokládati jest dotyčný akt za právně neúčinný, a úřady mají ku žádosti poškozených osob soukromých nebo náboženské společnosti přispěti vhodnou pomocí. Pomocníci obchodní.
351
4. Články 9.—11. upravují závazek k dávkám a příspěvkům pro církevní účely.
5. Čl. 12. má ustanovení o pohřbívání.
6. Co do slavností a svátků jest toto stanoveno:
a) Nikdo nemůže býti nucen, aby se zdržel práce při slavnostech a o svátcích cizích církví a náboženských společností. V neděli však zastaviti jest každou nenalehavou veřejnou práci po čas bohoslužby. (Z předcházejících ustanovení plyne, že upravení nedělního klidu nelze pokládati nikterak za důsledek motivů náboženských, poněvadž by v takovém případu takové opatření všeobecného nedělního klidu odporovalo zákonu.) Kromě toho jest se o svátcích kterékoli církve a náboženské společnosti zdržeti po čas hlavní bohoslužby poblíže chrámu všeho, co by mohlo rušiti nebo poškoditi slavnost tuto. Téhož dbáti jest při obvyklých slavnostních procesích na náměstích a ulicích, jimiž se průvod ubírá (čl. 13.).
b) Žádná společnost náboženská nemůže býti nucena, aby se zdržela zvonění v den, kdy jest zvoniti zapověděno dle ustanovení jiné církve nebo náboženské společnosti.
c) Ve školách navštěvovaných příslušníky různých církví nebo náboženských společností má býti, pokud možno, vyučování tak rozděleno, aby i menšině umožněno bylo splnění náboženských povinností (čl. 14.). (Viz čl. Náboženství a Klid nedělní a sváteční.)

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Poměry mezináboženské. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 366-367.