Vydírání.

Zločinu veřejného násilí dopouští se vydíráním dle § 98 tr. z. kdo
1. určité osobě učiní násilí skutečně t. j. fysicky k tomu cíli, aby ji donutil k nějakému plnění, snášení neb opomenutí, ač-li se jednání jeho nejeví býti zločinem ještě těžším (k. př. násilné smilstvo, loupež). Plněním rozuměti jest nikoli každé jednání vůbec, nýbrž jen takové, které má jakýsi význam právní, takže z toho donucenému vzchází určitá újma, byť ne právě určitá škoda ve smyslu práva občanského (nál. kas. dv. ze dne 21. června 1880 sb. č. 260). Takovýmto plněním jest na př. též přiznání se k nějakému trestnému činu (nál. kas. dv. ze dne 24. ledna 1885 sb. č. 735), vydání vysvědčení (nál. kas. dv. ze dne 22. prosince 1883 sb. č. 605). Plnění ono, snášení, neb opomenutí musí však býti bezprávným, na něž donutitel nemá nijakého práva (nál. kas. dv. ze dne 25. října 1880 sb. č. 282, ze dne 30. prosince 1881 sb. č. 401).
2. Zločinu tohoto dopouští se, kdo přímo nebo nepřímo, písemné neb ústně nebo jiným způsobem, udav nebo neudav jméno své ohrožuje někoho ublížením na těle, svobodě, cti nebo vlastnictví v tom úmyslu, aby vynutil na ohroženém nějaké plnění, snášení neb opomenutí. Hrozby takovéto musí však býti způsobilými k tomu, aby vzbudily v ohroženém důvodné obavy vzhledem k poměrům jeho а k jeho osobním vlastnostem nebo na značné zlo, jímž se mu hrozí. Tato způsobilost hrozby postačí, a nežádá se, aby hrozba skutečně obavy zplodila (nál. kas. dv. ze dne 2. března 1877 sb. č. 144). Zda-li k tomu způsobilou hrozba jest, sluší především — byť ne výhradně — posuzovati dle individuality a poměrů ohroženého (nál. kas. dv. ze dne 6. listopadu 1886 sb. č. 980 a ze dne 4. února 1882 sb. č. 414). Zlo, jímž se vyhrožuje, nemusí býti bezprávným; skutkovým podkladem jest také vyhrožování takovým zlem, jež pachatel má právo způsobiti (k. př. důvodné oznámení trestní), jen když úmysl jeho směřoval k tomu, aby vynutil na ohroženém jisté plnění, ku kterému ohrožující nijakého práva neměl (nál. kas. dv. ze dne 30. prosince 1881 sb. č. 401 a ze dne 27. února 1886 sb. č. 890). Na váhu nepadá, směřuje-li zmíněné zlo proti ohroženému samému, či proti jeho rodině nebo příbuzným jeho nebo proti jiným osobám v ochraně jeho jsoucím a měla-li hrozba nějaký výsledek, čili nic (§ 98 tr. z.). Na zločin tento uložen jest trest těžkého žaláře od 6 měsíců do jednoho roku, za přitěžujících okolností, zejména Vydírání.
a) byl-li ztýraný způsobeným násilím nebo nebezpečným vyhrožováním po delší dobu uveden v žalostný stav,
b) bylo-li vyhrožováno vraždou nebo žhářstvím,
c) převyšuje-li hrozící poškození obnos 1000 zl. neb obnáší-li škoda, kterou by ohrožený z vynuceného plnění, snášení neb opomenutí měl, více než 300 zl.,
ve všech těchto případech nastupuje za trest těžký žalář od 1—5 let (§ 100 tr. z.). Tatáž ustanovení vykazují voj. trest. zák. (§§ 376, 378) a trest. zákon pro Bosnu a Hercegovinu (§§ 173 a 175).
Vlivem práva obecného a německého zákona trestního vytýká i osnova nového zákona trestního vydírání jakožto zvláštní majetkový delikt vedle obecného deliktu přinucení a staví vydírání doplňkem po bok loupeži. Přinucení (jakožto přečin) jest dle § 245 osnovy užití nebo vyhrožování násilím nebo hrozba ublížením na těle, svobodě, na cti nebo majetku za tím účelem vykonaná, aby se kdosi přiměl k nějakému jednání, snášení neb opomenutí; ale děje-li se tak v tom úmyslu, aby tím nutitel sobě nebo jiným zjednal určitou bezprávnou výhodu majetkovou, stává se přinucení zločinem vydírání (§ 262 osnovy — srv. čl. Činy trestné).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vydírání. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 527-528.