Švakrovství (v právu občanském).

I. Pojem.
Švakrovství jest spojení resp. poměr, jenžto vzniká sňatkem mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela. Církevní právo katolické zná též nevlastní švakrovství (quasi affinitas), které zakládá se slibem manželským, tedy mezi nevěstou a ženichem; dále švakrovství následkem platně sice uzavřeného avšak tak zv. copula carnalis ještě nedokonaného manželství mezi jednou stranou a pokrevními příbuznými druhé strany. Dle kanonického práva povstává švakrovství jak manželským tak i mimomanželským tělesným obcováním. Rakouské právo přimyká se však těsně k římskému, dle kteréhož švakrovství předpokládá platné manželství.
II. Co se týče počítání stupňů švakrovství, jest § 41 o. o. z. v naprosté shodě s římským a kanonickým právem; platíť zásada: Ve kterém pokolení a ve kterém stupni kdo příbuzen jest manželovi jednomu, v témž pokolení a v témž stupni sešvakřen jest s manželem druhým.
III. Švakrovství má ostatek daleko menší vliv na jednotlivé právní poměry nežli příbuzenství, což spočívá v přirozené povaze věci. (Viz čl. příbuzenství.) Občanský zákonník zmiňuje se o švakrovství jakožto překážce manželství (viz čl. Manželství §§ 66 a 125 o. o. z.); sešvakřené osoby nemohou býti způsobilými svědky při zřizování testamentu (§ 594 o. o. z.); na ně vztahuje se také ještě předpis § 595 o. o. z. o pisateli poslední vůle, jsou-li osoby s ním sešvakřené od zůstavitele v testamentu obmysleny.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Švakrovství (v právu občanském). Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 1005-1005.