Zasnoubení

(v právu církevním).
Zasnoubení (sponsalia) jest dle práva církevního vážně míněná, oboustranná přípověď dvou schopných osob, že spolu v manželství vstoupí.
I. Význam a účinnost zasnoubení.
Moderní práva občanská nepřipisují obyčejně slibu takovému zvláštního významu ; dle §§ 45 a 46 o. o. z. nemá zasnoubení v zápětí žádného právního závazku, ani závazku uzavříti sňatek samý, ani závazku plniti to, co vymíněno bylo pro případ ustoupení od zásnubu. Straně však, která nezavdala nijaké důvodné příčiny k ustoupení, vyhražen jest jenom nárok na náhradu skutečné škody, o kteréž dokázati může, že jí z tohoto ustoupení vzešla.
Dle práva církevního však pochodí ze zasnoubení platně učiněného a právoplatně opět nerozvázaného pro oba snoubence povinnost (eventuelně žalobou na církevního soudce vznesenou vynutitelná) uzavříti přislíbené manželství ve lhůtě stanovené nebo jinak co nejdříve možno, do té doby však povinnost zachovati si vzájemnou věrnost (fides sponsalitia). Pravoplatné zasnoubení činí tedy zasnubování se s nějakou třetí osobou neplatným a manželství s jistou osobou třetí uzavřené nedovoleným, ba dokonce i neplatným, bylo-li uzavřeno s nějakou osobou spřízněnou s druhou stranou v 1. stupni pokrevenství, brániť tu církevní překážka manželství nazvaná impedimentum publicae honestatis (veřejné mravopočestnosti).
II. Náležitosti.
Aby vzniklo zasnoubení takto působivé vyhledává se předkem na straně snoubenců, aby vůbec byli příčetnými (vyloučeni jsou opilí, šílení, děti do 7. roků), aby mezi nimi možným bylo též vzejití pravoplatného manželství ; je-li manželství takovémuto na závadu nějaká překážka vylučující, musí býti prve odstraněna (dispensaci a pod.). Co do slibu žádá se, by dán byl vážně, bez nucení a bez omylu v osobě určité a aby touto osobou i neomylně určitou) buďto opětován nebo výslovně aspoň přijat byl ; zvláštní forma k zasnoubení předepsána jest jen tu a tam v právech partikulárních, jinak rozhoduje mrav a zvyklost.
III. Rozvázání nebo-li zánik zasnoubení.
Zasnoubení rozejiti se může opět v kterýkoli čas oboustrannou srovnalou vůlí snoubenců ; kromě toho pomíjí dostavením se výminky rozvazovací (resolutivní) nebo nedostavením se výminky odkládací (suspensivní), jako když nastane nemožnost uzavříti přislíbené manželství, kterážto nemožnost způsobena může býti zvláště tím, že mezitím nastane překážka manželství uznaná právem kanonickým. Rozvázáním zasnoubení nastalým o sobě nebo vysloveným od soudce nabývají obě strany opět plné svobody. Jednostranné odstoupení dovoleno jest jedné straně (nevinné), porušila-li strana druhá věrnost jemu přislíbenou, nebo jestliže se vystěhovala, nebo bez závažného důvodu přes míru protahuje vejití v manželství, nebo utrpěla škodlivou změnu na zdraví svém, mravnosti nebo statcích svých. Práva ustoupiti od zasnoubení pozbývá se však opět výslovným nebo mlčky učiněným uznáním dalšího trvání zasnoubení. Jestliže by strana některá proti vůli strany druhé chtěla zasnoubení porušiti, nemajíc k tomu z některého shora naznačeného důvodu práva, a chtěla by s někým jiným manželství uzavříti, může tato druhá strana proti tomuto zamýšlenému uzavření manželství činiti odpor; odporu tohoto nesluší však dbáti, vznesen-li byl teprve po třetí ohlášce a zřejmě jen v tom úmyslu, by způsobilo se veřejné pohoršení (na př. před oltářem, kde se kopulace koná). I jinak nelze věrolomného snoubence tak snadno donucovacími prostředky přiměti k dodržení zásnubu a bude zpravidla bezprávně opuštěná strana odkázána jen se svými případnými nároky na náhradu škody na pořad práva občanského (srv. čl. »Snoubenci«).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Zasnoubení. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 732-733.