Daně přímé a nepřímé.

I. Pojem.
Veškeré daně od dávných dob rozděluje věda na dvě hlavní skupiny, na daně přímé a daně nepřímé, leč v našem zákonodárství scházejí tyto pojmy druhové.
Daněmi přímými jsou nucené příspěvky hospodářství soukromých, jež hospodářství veřejné (stát, země, obec) beze zvláštní náhrady vybírá, a jež totéž soukromé hospodářství nese, které je zapravuje. Jsou tedy daně přímé dávky, které se poplatníku přímo ukládají a přímo od něho vybírají. Tím liší se daně tyto od daní nepřímých, kteréž se nevybírají od vlastních poplatníků bezprostředně, nýbrž prostřednictvím osoby, jež pak je na jiné osoby uvaluje. Jsou tedy poplatníci a plátcové při daních nepřímých osobami různými, kdežto při daních přímých jsou to osoby tytéž.
II. Daně přímé.
V Rakousku nebyly daně přímé zavedeny najednou dle určitého plánu, nýbrž byly zaváděny dle potřeby.
Daně přímé rozděliti dlužno na reální a osobní daně. Reálními daněmi jsou ony, jež se předpisují držiteli reality (pozemku, budovy) proto, že jest držitelem její; daň ukládá se tu jaksi do jisté míry realitě samé. Osobními daněmi jsou ty, které se vybírají od určité osoby s ohledem na zaměstnání neb osobní příjmy její. Daněmi reálními jsou: 1. daň pozemková, 2. daň domovní, a osobními: 1. daň z výdělku a 2. daň z příjmů.
III. Daně nepřímé dělí věda: 1. v daně spotřební a 2. v daně obchodové. Daně spotřební možno děliti dále na daně z bytů ve městech (t. zv. groš činžovní), daně přepychové (daň ze psů, kolek z hracích karet), daň z meliva, daň z masa, daň ze soli, daně z nápojů, daň z cukru, daň z tabáku; jakožto daně obchodové uvádějí se daně dědické, bursovní, kolky na kvitance, na účty, na lístky železniční atd.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Daně přímé a nepřímé. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 211-211.