Čís. 359 dis.

Nesrovnává se se ctí a vážností stavu, snižuje-li advokát v podání na soud bezdůvodně nemístným a nešetrným způsobem odpůrce nebo jeho zástupce.
Porušení všeobecné povinnosti § 10, odst. 2 adv. ř. je předmětem a podstatou kárného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu. Nelze je zároveň kvalifikovati za kárný přečin porušení povinností povolání, nepříčí-li se advokátovo jednání i určité jeho povinnosti v užším smyslu. Stíhati kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu přísluší jen kárné radě, pokud se týče zástupci komory. Neshledá-li kárná rada důvod ke stíhání v tomto směru, není třetí osoba oprávněna ke stížnosti proti tomu, byť i učinila kárné oznámení a měla zájem na navrhovaném stíhání.
(Rozh. ze dne 2. května 1938, Ds I 32/38.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie odmítl stížnost Dr. N., advokáta v H., do usnesení kárné rady advokátní komory, jímž bylo vysloveno, že není příčiny ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v H.
Důvody:
Podle oznámení stěžovatele bylo Dr. A., advokátu v H., kladeno za vinu, že v odvolacím sdělení ve věci C 9/35 vedené u okresního soudu v H. přednesl různé urážlivé výroky a invektivy proti stěžovateli jakožto právnímu zástupci druhé strany.
Za předpokladu, že by bylo oznámení to opodstatněno, šlo by po stránce právní o kárný přečin zlehčení ctí a vážnosti stavu, neboť vybočuje z mezí vytčených v § 9 adv. řádu a nesrovnává se se ctí a vážností stavu, snižuje-li advokát v podání na soud bezdůvodně, nemístně a nešetrným způsobem osobnost odpůrce nebo jeho zástupce (srov. rozh. č. 129, 148, 199, 200, 239 dis. Sb. n. s.).
Stěžovatel tvrdí sice ve své stížnosti bez konkrétního odůvodnění, že postup Dr. A. spadá pod skutkovou podstatu kárného přečinu porušení povinností povolání; leč tu stačí podotknouti, že porušení všeobecné povinnosti 2. odstavce § 10 adv. řádu (by advokát poctivostí a čestností ve svém jednání zachovával čest a vážnost svého stavu) je podle §§ 2 a 39, odst. 2 kár. stat. předmětem a podstatou kárného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu a že je nelze proto zároveň kvalifikovati za přečin porušení povinností povolání, pokud se příslušné jednání nepříčí i určité povinnosti advokáta v užším slova smyslu (rozh. č. 96 dis. Sb. n. s.). Že by byl posléz uvedený předpoklad v souzeném případě opodstatněn, stížnost konkrétně nedovozuje.
Jde-li však pouze o otázku, zda se Dr. A. dopustil kárného přečinu zlehčení cti a vážností stavu, bylo stížnost Dr. N. do zastavovacího usnesení kárné rady jako nepřípustnou odmítnouti, neboť podle § 53 kár. stat. mohou si do usnesení kárné rady, jímž bylo odmítnuto zahájení kárného řízení, stěžovati zástupce komory a vrchní prokurátor a kromě toho i osoby třetí, tyto však jen, byly-li kárným přečinem ve svém právu zkráceny. Takové zkrácení může nastati u přečinů proti povinnostem povolání, leč nikoliv u přečinů proti cti a vážnosti stavu. Co do posléz uvedených přečinů přísluší stíhání kárné radě, pokud se týče zástupci komory (§ 23 a 29 kár. stat.), neboť jen tito jsou orgány povolanými hájiti čest a vážnost stavu a zakročiti proti jejich porušení. Třetí osoby mohou sice advokátní komoře nebo kárné radě oznámiti skutečnosti čest a vážnost stavu ohrožující, nemají však nároku na kárné zakročení pro prohřešení se proti cti a vážnosti stavu. Neshledá-li kárná rada důvod ke stíhání pro poklesek proti cti a vážnosti stavu, má právo stížnosti sice zástupce komory, leč nikoli třetí osoba, byť i sama učinila pro domnělý poklesek oznámení. To platí i tehda, když dotčené osobě nelze upříti zvláštní osobní zájem na navrhovaném jí stíhání (viz rozh. č. 85, 93 dis. Sb. n. s.).
Nebyl-li stěžovatel takto k podání stížnosti proti napadenému usnesení formálně oprávněn, bylo tuto stížnost bez věcného řízeni odmítnouti.

Citace:

Čís. 359 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 469-471.