Čís. 4471.

Ku přičítání přestupku podle § 17 zák. o tisku se vyžaduje zaviněné (úmyslné nebo z nedbalosti) nešetření tohoto předpisu.
Prokázaná skutečná nemožnost splniti příkaz v § tom tiskaři daný sice viny zbavuje, nejde však o takovouto nemožnost, mohl-li tiskař zaraziti tisk, vida, že objednatel výtisky ihned odebírá, by je (k rozšiřování) odnesl, nedovoluje tiskaři ani si je přečísti, nebo mohl-li povinné výtisky vytisknouti a odevzdali aspoň po jeho odchodu; tiskař nemůže se tu spokojili slibem objednatele, že si obstará censuru sám; omyl v tomto směru je omylem právním (§§ 3, tr. z., § 233).
(Rozh. ze dne 23. září 1932, Zm II 422/30.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 26. září 1930, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou činem zanedbání povinné péče podle čl. 3. zákona čís. 142/1868 ř. zák., v doslovu § 42 zákona na ochranu republiky a přestupkem podle § 17 zákona o tisku, mimo jiné z těchto
důvodů:
Ku přičítání přestupku podle § 17 zák. o tisku se ovšem vyžaduje, by se nešetření tohoto předpisu stalo zaviněně, to jest buď úmyslně nebo z nedbalosti. Prokázaná skutečná nemožnost splniti příkaz, v tomto § tiskaři daný, by arci viny zbavovala. Ze samé obrany obžalované, jak je potvrzována výpověďmi Františka Š-e a Františka L-a, však plyne, že se obžalovaná vlastní vinou nijak nepostarala o to, by leták byl odevzdán úřadům jmenovaným v § 17 zák. o tisku, ve lhůtě tam uvedené. Neboť obžalovaná sama ani netvrdila, že jí nebylo lze zaraziti tisk, když viděla, že si Š. výtisky hned odebírá, by je (k rozšiřování) odnesl, a že jí ani nedovoluje leták si přečísti; netvrdí ani, že jí nebylo lze vytisknouti a odevzdati povinné výtisky alespoň hned po odchodu Š-ově, ba rozsudek zjišťuje, a stížnost nenapadá toto zjištění, že obžalovaná neodevzdala za dobu asi tří neděl ani dodatečně nalezené dva výtisky, a že dokonce vůbec již nezamýšlela předložiti je policejnímu ředitelství. Třebaže by takovým dodatečným předložením nebylo již plně vyhověno předpisu § 17 zák. o tisku, mohl z toho přece soud důvodně usouditi, hledě spolu ke zkušenostem obžalované, nabytým za dlouholetého samostatného vedení tiskárny, že obžalovaná vědomě zanedbala péči zákonem jí uloženou, jež připadajíc na ni samu, nedovolovala jí, najmě za vzpomenutého již chování se Š-ova, by se spokojila tvrzeným slibem Š-ovým, že si obstará censuru sám. Případný její omyl o tom, že může býti zproštěna povinnosti § 17 zák. o tisku jednáním Š-ovým, nemůže ji jakožto omyl právní zprostiti odpovědnosti {§§ 3, 233 tr. zák.). Právem jí tedy nalézací soud přičetl k vině, že nešetřila předpisu § 17 zák. o tisku, a shledal, an leták byl trestného obsahu, že obžalovaná odpovídá z přečinu nahoře uvedeného.

Citace:

Čís. 4471. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 200-201.