Čís. 4432.

Úkon veřejného činitele pozbývá povahy výkonu úřadu (služby) a činitel sám zvláštní ochrany §§ 68, 81, 312 tr. zák. jen, nespadá-li dotčený úkon vůbec podle povšechné své povahy v okruh jeho oprávnění a povinností; stačí, že veřejný činitel byl formálně k dotčenému úkonu oprávněn, třebaže tu nebyly jeho věcné předpoklady.
Výkonný orgán (berní vykonavatel) je povšechně povolán k zabavení svršků; i když přišel provésti prodej zabaveného dobytčete, požívá ochrany §§ 68, 81, 312 tr. zák., pátrá-li i po hotových penězích v bytě (v posteli nezl. dcery) dlužnice; nezáleží na tom, zda měl služební stejnokroj (úřední čepicí).
Překažení úředního (služebního) výkonu je objektivní podmínkou vyšší trestní sazby § 313 tr. zák., aniž se vyžaduje, by je pachatel pojal ve svůj úmysl.
(Rozh. ze dne 21. června 1932, Zm I 40/31.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 1932, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením podle § 312 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Námitka, že soud měl uvažovati o tom, zda berní vykonavatel neporušil vstupem do bytu a jeho prohlídkou ustanovení § 6 a násl. zákona z 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n., přehlíží, že tento zákon předvídá v § 9 zákonnou úpravu otázky přípustnosti prohlídek obývacích a živnostenských místností k účelům finančním a k účelům veřejné správy vůbec, že § 350 zákona o přímých daních ze dne 15. června 1927, čís. 76 Sb. z. a n. opravňuje k takovým prohlídkám i výkonné orgány v berní exekuci a že podle § 44 odst. čís. 3 zákona o finančním hospodářství obcí platí pro exekuční vymáhání obecních dávek a poplatků táž pravidla jako pro dobývání nezaplacených daní přímých. Namítá-li stížnost dále, že nikdo není povinen, by »uhnul« bezprávnému jednání veřejného činitele, nýbrž jest oprávněn opříti se mu všemi prostředky, stačí jí připomenouti zásadu — ustálenou v judikatuře zrušovacího soudu výkladem §§ 81, 68 tr. zák. — že úkon veřejného činitele pozbývá povahy výkonu úřadu (služby) a činitel sám zvláštní ochrany §§ 68, 81, 312 tr. zák. jen, nespadá-li dotčený úkon vůbec podle povšechné své povahy do jeho působnosti, v okruh jeho oprávnění a povinností, takže stačí, že veřejný činitel byl formálně k dotčenému úkonu oprávněn, třebaže tu nebyly jeho věcné předpoklady. Proto nezáleží na tom, že se v den souzeného skutku dostavil svědek V. do domu matky obžalované, by provedl exekuční prodej zabavené krávy, nikoli za účelem zabavení jiných věcí; stačí, že jsou výkonné orgány, najmě berní vykonavatelé, jakým byl svědek V., podle §§ 348, 363 zákona čís. 76/1927 povoláni povšechně k zabavení svršků, to tím spíše, že podle § 2 odst. čís. 2 návodu pro výkonné orgány v berní exekuci výnosů ministerstva financí čís. 117 353/31 vydaného arciť teprve po souzeném skutku — odevzdáním exekučního příkazu zmocňuje se výkonný orgán ke všem úředním úkonům, jež náležejí k jeho působnosti a, jsou v tom kterém případě žádoucí a kdyžtě — jak ostatně plyne, se samého účelu berní exekuce — podle § 21 odst. čís. (3) citovaného návodu má býti v prvé řadě sáhnuto na hotové peníze. Exekuci pak podléhají podle § 364 odst. čís. (1) cit. zákona svršky, které jsou u dlužníka, tudíž všechny hmotné věci movité, které jsou v bytě dlužnice-matky, třebaže s ní bydlí nezletilá dcera; nezáleží proto na tom, že obžalovaná nebyla dlužnicí vymáhané dávky a že postel, v níž svědek V. pátral po penězích, je lůžkem obžalované; rozhodné jest, že i postel ta byla v bytě, tedy v držení (u) dlužnice a že se svědek V. rozhodl k prohlídce postele, znaje zvyk venkovanů uschovávati peníze do postelí. Zvýšená zákonná ochrana berních vykonavatelů jakožto zřízenců státních úřadů není podmíněna nošením nějakého služebního stejnokroje neb aspoň nějaké úřední pokrývky hlavy; opačný názor stížnosti nemá opory ani v § 68 tr. zák., ani v ustanoveních cit. zákona čís. 76/1927 a stížnost neuvádí předpisy, jimiž jest — podle jejího nedoloženého tvrzení — nošení úřední pokrývky hlavy pro úřední výkony výslovně předepsáno.
Po zákonu není provedena námitka, opřená poukazem na § 281 čís. 11 tr. ř., že vyšší trestní sazby druhého odstavce § 313 tr. zák. bylo na souzený skutek použito neprávem, ana prý urážka nebyla spojena s následky a nebyl jí překažen (domnělý) úřední výkon. Neboť stížnost nedbá rozsudečného zjištění, nýbrž předpokládá jeho opak, ač nedokázala jeho formální vadnost, takže je i zrušovací soud vázán (§ 288 čís. 3 tr. ř.) výrokem rozsudku, že svědek V. upustil od dalšího úkonu po urážce slovem a skutkem stěžovatelky, řka, že se vrátí s četníky a se zámečníkem, z čehož zřejmo, že svědek upustil podle závazného zjištění rozsudku od dalšího výkonu služby pro urážku, počítaje s možností a pravděpodobností dalšího činného odporu, nikoliv — jak stížnost nesprávně dovozuje — proto, že poznal neoprávněnost svého postupu. Proto stačí stížnosti připomenouti, že překažení úředního (služebního) výkonu je objektivní podmínkou vyšší trestní sazby § 313 tr. zák., aniž se vyžaduje, by je pachatel pojal ve svůj úmysl (srovnej § 81 tr. zák.) a že úkonem, jehož zmaření přichází v úvahu, byla i prohlídka postele, nikoliv jen zaplacení vymáhané dávky, třebaže to bylo konečným účelem zmařeného úkonu.

Citace:

Čís. 4432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 150-152.