Čís. 4460.

Tísní ve smyslu § 1 zák. čl. XXV:1883 jest takový hospodářský stav dlužníkův, který ho nutí, aby pro dosažení úvěru neb odkladu placení učinil krok, který by při náležitém rozvážení neuznal za vhodný.
Skutková podstata trestného činu podle cit. zák. ustanovení, vyžaduje, aby dlužník byl v tísni již při poskytnutí úvěru neb odkladu placení.
(Rozh. ze 14. září 1932, Zm IV 192/32.)
Obžalovanému A. J. kladla obžaloba za vinu trojnásobný přečin úvěrové lichvy podle §§ 1, 2 zák. čl. XXV:1883, jehož se prý dopustil tím, že, využívaje tísně, lehkomyslnosti a nezkušenosti dlužníků, ve dvou případech poskytl jim peněžní zápůjčky na 16% roční úrok, v třetím případě však, že si za poskytnutí úvěru vymínil místo úroků konání různých prací, jichž peněžitá protihodnota mnohonásobně převyšovala (50%)., v obchodě obvyklou a běžnou úrokovou míru. Soud prvé stolice zprostil obžalovaného podle § 326 č. 2 tr. ř. z obžaloby pro nedostatek usvědčujících důkazů. Odvolací soud však změnil tento rozsudek a uznal obžalovaného vinným podle obžaloby.
Nejvyšší soud po veřejném líčení o zmateční stížnosti obžalovaného a jeho obhájce vynesl rozsudek, jímž zmateční stížnosti vyhověl, rozsudek odvolacího soudu pro zmatek podle § 385 č. 1 a) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a obžalovaného zprostil na základě § 326 č. 1 tr. ř. z obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnosti, jež uplatňuje důvod zmatku podle § 385 č. 1 a) tr. ř., nelze upříti oprávnění. Odvolací soud uznal, že obžalovaný při poskytnutí úvěru využil tísně a nezkušenosti dlužníků, M. V. a I. M. a lehkomyslnosti dlužníka J. S. S tímto názorem nelze souhlasiti. Tíseň u M. V. shledal odvolací soud v tom, že tato dlužnice nutně potřebovala peníze na svatbu svého syna, při čemž odvolací soud vycházel z názoru, že hostina a výbava při svatbě je podle místních obyčejů nutnou potřebou. O tísni ve smyslu § 1 zák. čl. XXV:1883 lze mluviti jen ocitne-li se dlužník v situaci, která ho nutí, aby za účelem osvobození z této situace učinil krok, který by za jiných okolností při klidném uvážení uznal za nevhodný. Aby se mohlo mluviti o tísni v objektivním smyslu slova, je třeba uvážiti především ono zlo, které dlužníka ohrožuje a tísní. S tohoto hlediska nelze v souzeném případě uznati za tíseň, že se syn dlužnice chtěl oženiti a že dlužnice považovala za potřebné podle místního zvyku uspořádati hostinu a dáti mu přiměřenou výbavu, ano nebylo zjištěno, že si dlužnice nemohla obstarati peníze jiným způsobem (na příklad prodejem kusu dobytka, půjčkou u banky a pod.). I pokud dlužnice byla povinna dáti synovi výbavu, nebylo tvrzeno, že tato povinnost nemohla býti odložena na pozdější dobu, až by dlužnice buď měla na to vlastní peníze, aneb si je vypůjčila za příznivějších podmínek, než bylo v souzeném případě. Krom toho nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly odůvodniti závěr, že obžalovaný věděl, že dlužnice je v tísni, že si nemůže jiným způsobem a výhodněji obstarati peníze. U dlužníka I. M. odvolací soud neuvedl skutečnosti, ze kterých by se mohlo dovoditi, že tento dlužník byl v tísni při poskytnutí úvěru, neboť odvolací soud ani nezjistil, nač dlužník potřeboval úvěr. Odvolací soud viděl v tomto případě stav tísně v tom, že dlužník těžce nesl vykonávání práce pro obžalovaného namísto placení úroků. Tento stav týká se však doby po poskytnutí úvěru. Jinak ze zjištění odvolacího soudu plyne, že I. M. vykonával pro obžalovaného všelijaké práce nejen jako úplatu za poskytnutý úvěr, nýbrž i za jiné služby a ochoty, které obžalovaný navzájem prokazoval M.-ovi. Poněvadž se však zjištění, že M. nesl těžce práce, vykonávané pro obžalovaného, vztahuje na všecky práce, nelze z toho dovoditi, že i práce, vykonávané jen za poskytnutí úvěru, byly pro dlužníka tak tíživé, že by z toho bylo možno učiniti závěr, že dlužník z tísně použil úvěru u obžalovaného. Ostatně nebylo zjištěno, že dlužník obžalovanému naznačil, že jeho situace je tíživá ve smyslu § 1 zák. čl. XXV:1883, takže chybí i podklad pro závěr, že obžalovaný o tvrzené tísni věděl. Odvolací soud též uvedl, že obžalovaný využil nezkušenosti M. V. a I. M. Tento výrok nebyl vůbec odůvodněn. Proti tomuto závěru mluví však to, že podle důvodů rozsudku odvolacího soudu banky na Podkarpatské Rusi poskytují všeobecně půjčky jen na vysoké úroky, takže okolnost, že V. a M. nepoužili úvěru bankovního, nýbrž obrátili se na obžalovaného, nenasvědčuje jejich nezkušenosti. Nebylo též zjištěno, že obžalovaní jen z neznalosti poměrů aneb pro svoji zaostalost použili úvěru u obžalovaného. Tím méně lze důvodně říci, že obžalovaný za těchto okolností musel předpokládati, že obžalovaní jen z nezkušenosti souhlasili s podmínkami úvěru. Co se týče dlužníka J. S., odvolací soud uznal, že obžalovaný využitkoval jeho lehkomyslnosti. Ani s tímto názorem nelze souhlasiti. Tento dlužník, jenž obchoduje dobytkem, použil půjčených peněz jako provozního kapitálu a prováděl jimi tak výnosné obchody, že nejen mohl zaplatiti obžalovanému úroky, nýbrž ještě na tom vydělával. Uváží-li se mimo to, že i podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu úvěr obžalovaným poskytnutý nebyl nápadně dražší než úvěr bankovní, nelze za těchto okolností důvodně uznati, že by skutečnost, že J. S. použil u obžalovaného úvěru a zavázal se platiti 16% úroky, byla lehkomyslným jednáním ve smyslu § 1 zák. čl. XXV:1883. Poukaz odvolacího soudu, že drahý úvěr nutí obchodníka prodávati za nepoměrně zvýšenou cenu a že tím trpí škodu spotřebitelé, není na místě, neboť zákon o úvěrové lichvě má chrániti jen dlužníky, nikoliv i jiné osoby. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že není tu náležitostí přečinu podle právě cit. ustanovení zákona. Odsuzující rozsudek odvolacího soudu je tedy zasažen zmatkem podle § 385 č. 1 a) tr. ř. Proto bylo vyhověti zmateční stížnosti, zrušiti rozsudek odvolacího soudu podle 1. odst. § 33 por. nov. v celém rozsahu a vynésti zprošťující rozsudek.

Citace:

Čís. 4460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 186-188.