Devisová politika.

I. Výklad pojmu. Z mezinárodní výměny zboží a služeb vzniká v každé zemi souhrn pohledávek a závazků vůči cizině, který — zpravidla vyjadřován pro určité období časové — tvoří platební bilanci země, Vyrovnávání těchto platebních závazků ze země do země dělo se v dřívějších dobách ponejvíce formou směnky, která tak byla nejen nástrojem úvěrovým, ale i platebním. Tak jak vnikala do oblasti vyrovnávání mezinárodních platů banka, tak postupně byla směnka jakožto nástroj platební zatlačována a na její místo nastupoval šek a později t. z v. výplata, t. j. prosté převádění částek z banky na banku. Název pro nástroj mezinárodního vyrovnávání platů však zůstal: mluví se stále ještě o směnkách na cizí místa, o devisách, tímto názvem zahrnuje se však i placení šekem a bankovní úhradou, písemně i telegraficky provedenou. Devisa v tomto širším slova smyslu jest pohledávkou vůči cizině, vyjádřenou v cizí měně a vzniklou bud z vývozu zboží, anebo z dopravních a jiných služeb, z poukazů vystěhovalců anebo konečně z transakcí úvěrových. Ti, kdo zboží dovážejí nebo používají služeb ciziny nebo do ciziny cestují, anebo cizině chtějí povoliti půjčku, potřebují takových pohledávek vůči cizině a tak setkává se tu nabídka s poptávkou, tvoří se trh devis, na němž také určuje se směnečný kurs, t. j. cena, která se v určité době musí platiti za pohledávky splatné v cizině v cizí měně. Výše směnečného kursu udává poměr, ve kterém lze směniti domácí peníze za cizí měnu, neboli t. zv. intervalutární nebo vnější hodnotu domácích peněz. Vývoj platební bilance v každé zemi vykazuje nepravidelnosti, rozsah nabídky a poptávky na trhu devis kolísá a vzniká tak nebezpečí, že směnečný kurs podlehne kolísání, které by nepříznivě působilo na domácí hospodářství.
Devisovou politikou nazýváme pak záměrné zasahování do trhu devis činitelem, který má na zřeteli zájem celku, a to za cílem vyrovnávání vyskytujících se nesrovnalostí na trhu a tím i regulování směnečných kursů.
II. Vývoj k d-é p-ce. Schodky v mezinárodních bilancích platebních lze vyrovnávati jen trojím způsobem: převodem zboží, převodem mezinárodně uznaného valutárního kovu (zlata) a konečně úvěrem. Starý anglický názor, uplatňující se ještě v první polovině 19. stol., že vlivem úrokové politiky lze uměle regulovati dovoz a vývoz zboží, ukázal se býti nesprávným. Pro překonání krátkodobých přesunů platební bilance zbývají tedy jen prostředky dva: převod zlata a nástroj úvěru. Jde tu o úkol ochrany domácí měny a tento úkol byl svěřen cedulovým bankám. Vedle správy oběživa v zemi mají bdíti nad stálostí hodnoty měny v poměru k měnám cizím a tento zřetel určuje tedy valnou část politiky cedulových bank. Tyto banky spravují velkou část zlatých zásob a mohou proto dávati zlato k disposici pro účely vyrovnávání platební bilance. Avšak zlato, jakožto základ měny, musí býti chráněno, a tak vytvořila se soustava zasahování cedulových bank do vývoje platební bilance, která tvoří velkou část t. zv. diskontní politiky v nejširším slova smyslu. V této soustavě zaujímá nej důležitější místo regulování úrokové sazby, za kterou cedulová banka je ochotna hospodářství poskytovati úvěr. Vliv změny diskontní sazby cedulové banky zakládá se na pohyblivosti mezinárodního kapitálu. Jeho části plynou tam, kde jim kyne vyšší zúročení a jakmile tedy v některé zemi úroková sazba stoupne, nastávají ihned důsledky: jednak volné kapitály z tohoto bloku se přitahují, jednak kapitál už v zemi uložený neodplývá, jednak zůstává v zemi i část výnosu dovozu. Politika změn diskontní sazby narážela však na určité obtíže. Především stalo se téměř pravidlem, že zvýšila-li jedna z vedoucích cedulových bank diskontní sazbu, aby působila na pohyb mezinárodního kapitálu, bránily se ostatní cedulové banky stejným opatřením a docházelo tak k sériím zvýšení sazeb, kterými nakonec politika diskontní stávala se neúčinnou. Další obtíží byla malá účinnost úrokových rozdílů tam, kde nebylo skutečné zlaté měny, kde tedy výchvěvy směnečných kursů nebyly ohraničeny možností dovážeti a vyvážeti zlato (horní a dolní bod zlata, daný náklady dopravními a ztrátou úroku) a kde mezinárodní kapitál nedal se vždy zlákati malým úrokovým rozpětím, obávaje se nebezpečí valutových ztrát. Konečně správně %lo poukázáno k tomu, že politika zvyšování úrokových sazeb jen pro ochranu měny může poškozovati nespravedlivě domácí hospodářství. Tak během doby vytvořily se předpoklady pro uplatnění se nového prostředku k vyrovnávání vlivu přesunů v platební bilanci, kterým stala se d. p. Poněvadž pak byly to cedulové banky především, kterým připadlo provozování d-é p-y, stala se tato součástí a doplňkem diskontní politiky cedulových bank.
III. D. p. před světovou válkou. Prvními bankami, které systematicky provozovaly d-ou p-u, byly obě skotské chartered banks, které už v 18. stol. do vedli udržovati kurs (mezi Skotskem a Anglii) na stálé výši. Po nich se stejným úspěchem používala d-é p-y i Irská banka. Anglická banka nemohla s počátku používati d-é p-y pro neurovnané měnové poměry v ostatních zemích a později setrvávala tradičně na politice změn diskontu přes opětovné rady znalců, doporučujících d-ou p-u. Naproti tomu od padesátých let 19. stol. používala indická vláda s úspěchem forem d-é p-y k udržování stálého poměru rupie k anglické Hbře. Na pevnině byla první cedulovou bankou, která od začátku (roku 1852) pěstovala d-ou p-u. Národní banka belgická, jíž bylo také svěřeno ukládání státních přebytků v devisách. Banka používala s úspěchem až do války d-é p-y jak k udržování stability kursu měny, tak k vytvoření klidné hnie diskontní sazby. Největší pozornosti — i kruhů theoretických — těšila se však d. p. Rakouskouherské banky. Při zavedení zlaté měny r. 1892 nepomýšlelo se ještě na pěstování d-é p-y. Avšak výměna bankovek za zlato byla zatím odsunuta, říše měla tedy měnu papírovou a to se ukázalo hned v prvých letech, kdy měna kolísala až o 6% své parity. Od r. 1895 zahajuje Rak.-uher. banka pravidelnou d-ou p-u. Výchvěvy kursu nepřesahují už r. 1896 1-8% a klesají na to až pod 1%. Kolísání kursů směnečných v letech 1904—1913 nebylo větší než v zemích se zlatou měnou, ač měna zůstala papírovou. Tento úspěch přispěl vlastně k tomu, že výplata zlatém neprovedena a že r. 1911 uloženo Rak.-uher. bance v čl. 111., aby udržovala paritu směnečnou v nej užších mezích, jichž překročení mělo býti trestáno ztrátou privilegia. D. p. Rak.-uher. banky měla silný vliv na valutární theorie (Knapp) a podnítila i napodobení jinde, tak zvláště v Německu a Švýcarsku. Také italská a holandská cedulová banka začala před válkou pěstovati d-ou p-u. Praxe d-é p-y Rak.-uher. banky spočívala v tom, že banka kupovala na volném trhu za pevný kurs devisy v době většího přílivu peněz z ciziny, tvořila si tak značné zásoby (činily až 200 mil. K) a z těchto zásob pak opět za kurs nepatrně zvýšený devisy na trhu prodávala, když byla po nich větší poptávka. Šlo tu tedy o vyrovnávání přebytků a schodků systémem nádrže, která se dle potřeby naplňuje a vyprazdňuje. Výsledky projevily se v stabilitě kursu devis a nad to v jisté stabilitě diskontní sazby, která byla měněna méně často a v menším rozsahu, než sazba ku příkladu Banky anglické.
Proti hlasům, které spatřovaly v d-é p-ce náhradu za politiku diskontní, ozývaly se už před válkou námitky. Ve skutečnosti d. p. nepůsobila na platební bilanci, na přesuny kapitálu, netvořila nových pohledávek a zachycovala jen ty, které už vznikly. Při delší pasivitě platební bilance nevystačila a zde byla mez její působnosti. V zemi s trvalým schodkem platební bilance nebyla sama o sobě s to, udržeti paritu měny, bylo k tomu potřebí vypůjčovati si z ciziny a udržovati vyšší úrok. Její význam vyčerpával se vyrovnáváním krátkodobých vln v platební bilanci a s tímto svým úkolem stala se za války a po válce nezbytnou součástí politiky cedulových bank.
IV. D. p. za války a po válce. Mechanika udržování parity měn ztratila za války všechny svoje předpoklady: výplata bankovek zlatém všude zrušena, diskontní politika stala se neúčinnou, mezinárodní soukromý úvěr znemožněn. Platební bilance válčících států se zhoršovala a bylo všude třeba sáhnouti k ostřejším zásahům do její mechaniky. Vedle různých zákazů dovozu zboží, úpravy obchodu cennými papíry a jiné byly to zásady staré d-é p-y, které v široké míře došly platnosti. Nebezpečí, že kapitály budou unikati do ciziny, nutnost přizpůsobiti poptávku po devisách jich nabídce a snaha, uhájiti formálně hodnocení měny na venek vedly k větší či menší centralisaci obchodu devisami, zpravidla v rukou cedulové banky.
V Rakousku koncem 1915 vydáno nařízení o nuceném odvádění cizí valuty z vývozu Rak.-uher. bance. Začátkem roku 1916 zřízená devisová ústředna dohodou Rak.-uher. banky s velkými bankami, v lednu 1917 vydáno nové nařízení o devisové ústředně, jímž zřízen i censurní výbor ze zástupců hospodářského světa. V Německu v lednu 1916 provedeno soustředění obchodu devisami u velkých bank, v únoru 1917 podřízen obchod devisami Říšské bance. Itálie po některých úpravách soustředila obchod devisami v prosinci 1917 v Istituto Nazionale dei Cambi. Ve Francii v dubnu 1916 zmocněna Francouzská banka ku kontrole obchodu devisami v bankách, zakázán vývoz bankovek a úvěr cizině. Vamer. Unii začátkem r. 1918 zřízena kontrola devisního trhu s nuceným předkládáním výkazů bankami. Anglie spokojila se zákazem úvěrů cizině a provedením kontroly poukazů do ciziny dobrovolnou dohodou. Tato centralisace obchodu devisami byla s to, udržeti kursy arci jen za cenu vývozu zlata a zadlužování se cizině, po případě — jako v Anglií — systematickým a nuceným odprodejem cizozemských cenných papírů.
Po válce vracely se předpoklady normální mechaniky vyrovnávání směnečných kursů jen velmi pomalu a zákonitá úprava obchodu devisami jen znenáhla mohla ustupovati volnému obchodu. V Československu po převratu nastalo období jisté anarchie, které skončeno, když nař. z 30. I. 1919 pověřena Pražská súčtovací banka vedením devisové ústředny. Nař. z 28. XI. 1919 (nabylo platností 26. IV. 1920) zrušena devisová ústředna a vedení obchodu devisami přeneseno na Bankovní úřad ministerstva financí. Podstatou organisace bylo nucené odevzdávání exportních devis, znějících na hodnotnou měnu. Bankovnímu úřadu, který opět prostřednictvím bank dával devisy k disposici importérům. Tuhá centralisace byla pak postupně poněkud uvolňována, když však došlo v polovině prosince 1922 k útoku na československou korunu, praxe znovu značně zostřena. Zák. ze 14. XII. 1924, č. 7 Sb., zmocněna vláda, aby upravila obchod s cizozemskými platidly, což se pak stalo vl. nař. z 29. II. 1924, č. 46 Sb., jímž i nadále rozhodujícím činitelem určen Bankovní úřad min. fin. V lednu 1927 Národní banka československá vyhlásila některá uvolnění v dotud tuhé centralisaci devisového trhu, kterými zahájen konečný návrat k svobodě obchodu.
V jiných zemích volnost obchodování provedena již dříve, tak v Německu v srpnu r. 1926, v Rakousku v březnu roku 1925. D. p. států vracela se tak všude k formám svobody tržní, přes to však neklesl význam d-é p-y na úroveň ojedinělosti a výjimečnosti předválečné. V dobách suspense výplaty bankovek zlatém, kdy trh devis neměl vytčených pevných hranic pro tvoření kursů směnečných, osvědčila se d. p. cedulových hank jakožto doplněk půjčkové politiky státu znamenitě. To mělo vliv i na zákonodárství o cedulových bankách, jimž namnoze nově dovoleno připočítávati zásoby devis k zlatému pokladu nebo alespoň k úhradě bankovní. V Československu pak, po vzoru bankovního zákona rak.-uher. z r. 1911, osvědčena důvěra v účinnost d-é p-y takovou měrou, že zák. z 23. IV. 1925, č. 102 Sb., nařizuje v § 5 Národní bance československé: „Dokud nebude bance zvláštním zákonem uložena povinnost vyměňovati bankovky za kov podle § 15 bank. zák., jest banka povinna pečovati o udržení poměru koruny československé ku plnohodnotným zlatým měnám cizím na úrovni posledních dvou let“, t. j. dle důvod, zprávy na úrovni 2-90 až 3-03 dolaru za 100 Kč.
Po válce nebylo země v Evropě, která by nebyla užila method d-é p-y. Vnikla i tam, kde znovu zavedena zlatá měna (tak v Holandsku) a bylo jí použito všemi státy, které přešly k stabilisaci své měny. Postup byl zpravidla ten, že výnos stabilisační půjčky státní byl odevzdán cedulové bance, která pak s tímto devisovým fondem v ruce byla s to, prováděti účinnou d-ou p-u, směřující k ustálení směnečných kursů.
Při tom projevily se i prakticky dříve jen v theorii uplatňované snahy, aby d. p. cedulových bank byla opřena o systematickou a cílevědomou jejich spolupráci. Dohody o žírových převodech z jedné cedulové banky do druhé, občasné porady činitelů cedulových bank, zjevy praktického provádění vzájemné podpory (případ belgické stabilisace a nejnověji polské a j. v.), to vše znamená znenáhlé provádění resolucí janovské konference, které d-ou p-u na základě mezinárodní solidarity posunuly do nejpřednější řady. K této solidaritě jsou cedulové banky vedeny dvěma příčinami: jednak ztráta velké části zásob zlata za války a po válce ve prospěch Ameriky; jednak všeobecně se uplatňující snaha po záměrnosti a plánovitosti všeho konání ve věcech hospodářských. V letě r. 1927 projevila se tato plánovitost ku př. v Německu dohodou Říšské banky s ostatními bankami o pravidelném sdělování stavu pohledávek a závazků bank vůči cizině Říšské bance — postup, který nezůstane bez napodobení jinde. Tyto směry zabezpečují d-é p-ce pevné místo v souboru politiky měnové.
Literatura.
Otto Schwarz: „Diskontpolitik“, 1911; Dr. v. Lumm: „Diskontpolitik" (Bankarchiv 1912); Felix Somary: „Bankpolitik“, 1915; Dr. G. Obst: „Das Bankgeschäft“, 1914; Dr. E. Makai: „Währungsstudien mit besonderer Rücksicht auf Österreich-Ungarn“, 1917; Dr. Fr. Fellner: „Die Währungsreform in Ungarn“, 1911; Handwörterbuch der Staatswissenschaften: „Diskontpolitik“; Goschen: „The Theory of the Foreign Exchanges“, 1910; W. Leaf: „Banking" 1926; E. E. Spicer: „The Money Market" 1924; K. Karásek: „Několik hospodářských problémů", 1926; Dr. K. Altmann: „Jak se tvoří kursy devis?", 1922; Dr. K. Altmann: „O vyrovnávání mezinárodních platů", 1923; Drachovský: „Mezinárodní finančnictví"; Haškovec: „Devisní politika".
Karel Karásek.

Citace:

Týdenní schůze Právnické Jednoty. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 346-348.