Význam judikatury a právní vědy.

Právo občanské je souhrnem zákonů a jako každé zákonné právo je málo měnlivé, a to zejména ve svém jádře, v kodifikaci. Avšak sama skutečnost, že právo uvádějí do styku se sociálním životem soudcové a tedy lidé, kteří sami jsou v těsném styku s myšlenkovou náplní své doby, zajišťuje právu jakousi pružnost a zabrání, aby se právo příliš často neocitalo v odporu s tendencemi a potřebami sociálního života, jakož s druhé strany vázanost soudů na zákon a jejich závislost na precendencích a na právní vědě způsobí, že právo bude míti stabilitu potřebnou v zájmu právní jistoty.
Přes výslovné ustanovení zákonné, že soudce jest povinen říditi se zákony, a přes to, že znakem vědeckého právníka jest povinnost hlásati pravdu o právu (o zákonech), seznáváme zřetelnou skutečnost, že vzděláváním práva se obsah právního řádu mění. Postupem doby vytvoří se působností judikatury a vědy kolem jádra, jímž je zákon, obal rostoucí se stářím zákona. Nejen zákon XII tabulí, nýbrž i jiné zákony mají svou interpretaci. Postupuje se při tom v rozhodnutích soudních a ve vědeckých spisech tak, že složitými argumentacemi vyvádějí se ze zákonných textů rozhodnutí, jejichž tendencí jest dáti rozhodnutí spravedlivé, ač sluší doznati, že leckteré z takových rozhodnutí stěží se dá srovnati s textem zákonným. Srv. k tomu Sborník věd právních a státních XVII., str. 10 sl.; z rozhodnutí soudních pak na př. ona, která rozhodují o právních poměrech předválečných ve světle situace utvořené válkou a poměry poválečnými (srv. Právo obligační, § 43). Právní věty, které se setkají se souhlasem pozdějších rozhodnutí i právní vědy, Se pak dále tradují jako právo. Snahy vyvoditi ze zákonného textu za každou cenu a nucenými argumentacemi rozhodnutí, kterého si žádá doba, která však nevalně se srovnávají s textem zákonným, se arci leckdy odsuzují. Než lze říci, že sotva se méně srovnávají se zákonem, (§ 98 úst. listiny) než učení, které chce soudce omeziti na gramaticko-logický rámec daný zákonem. S hlediska politického pak přiznati jest jednak, že takový postup otupuje nepříznivé následky skutečnosti, že zákonné právo je málo měnlivé, jednak že taková činnost vypořádávající se namáhavě a svědomitě s textem zákona, má určité důležité výhody před tendencemi, vyskytujícími se pod heslem svobodného nalézání práva, které nejen že ignorují zákon (§ 98 úst. listiny), nýbrž dávají podnět i k povrchnosti a ukvapenosti při nalézání práva; srv. k těmto věcem zejména Ross, Theorie der Rechtsquellen, str. 270 sl., a Krčmář. Sborník XXXII., str. 89 sl.
Soudce není vázán poznatky, ke kterým dospěla dogmatická věda právní, t. j. ona větev právní vědy, která se zabývá výkladem zákonů. Ale závislost judikatury na právní vědě je dána skutečností, že podmínkou výkonu soudcovského úřadu jest absolvování studií právnických a že tedy všichni praktičtí právníci (nejen soudcové) byli po nějakou dobu vydáni působení svých akademických učitelů. Pro většinu posluchačů bývá po dobu nikoli krátkou právem to, co jako právo vykládal jejich akademický učitel. I mimo to hledí praktikové dojiti informací od vědy, seznávajíce, že věda na rozdíl od nich, kteří jsou nuceni svým povoláním zabývati se jednotlivými případy a tedy výsečemi právního řádu, svými úkoly je nucena zachovávati přehled o právním řádu celém. Tím se pak stává, že právní řád se traduje a aplikuje ve své plnosti (srv. k tomu pojmu Sbor. XX, str. 54 sl.) a že se brání přílišnému působení zvláštností konkrétního případu právně irrelevantních na rozhodnutí. Všechny tyto skutečnosti jsou pak jakousi měrou důvodem stability právní praxe.
Soudce není vázán precedencemi, a § 12 o. z. výslovně prohlásil, že rozhodnutí, která vydaly soudcovské stolice v jednotlivých případnostech, nesluší vztahovati na případnosti jinaké. Než přes to precedence mají velmi značný význam a tento jejich význam vězí zejména v podpoře stability praxe.
Významnější rozhodnutí nejvyšších stolic se publikují a jsou tedy každému přístupna. Nižší stolice soudní a arci také kautelární jurisprudence musí pak počítati s tím, že rozhodla-li nevyšší stolice určitým způsobem v určité případnosti, rozhodne stejným způsobem v případě stejném nebo podobném. Aby tento úsudek byl zpravidla pravý, o to je postaráno jednacím řádem nejvyššího soudu. Za režimu rakouského byla věc upravena tak, že rozhodnutí o právních otázkách, které byly mezi stranami sporny a v senátě se staly předmětem bližšího rozboru, podle usnesení senátu se zapíší do repertoria nálezů. Jestliže některý senát se usnese odstoupiti od rozhodnutí zapsaného v repertoiru nálezů nebo jestliže dva senáty vydají odporující si rozhodnutí o otázce do repertoria nálezů dosud nezapsané a usnesou se zapsati je do repertoria nálezů, suspendují se pochybná rozhodnutí a právní otázka se předloží senátu patnáctičlennému. Rozhodnutí tohoto zesíleného senátu se zapíše do knihy judikátů a platí pro konkrétní případy, které k němu zavdaly podnět, a senáty nejvyššího soudu jsou naň vázány i v jiných případnostech. Jestliže při poradě o některé věci senát jednomyslně se usnese, že jest odstoupiti od rozhodnutí o právní otázce, zapsané do knihy judikátů, vznese se právní otázka na senát jedenadvacetičlenný. Usnesení se buď v knize judikátů poznamená (je-li souhlasné s dosavadním), nebo se publikuje a při starším judikátu se označí, že je zrušen, změněn (je-li od dosavadního odchylné). Po návrhu některého referenta může president nejvyššího soudu i mimo případ právě uvedený naříditi projednání věci v zesíleném senátě se stejnými následky; instrukce ze 7. srpna 1872. V plenárních senátech (patnáctičlenných nebo, podle rozhodnutí presidenta, silnějších) rozhodoval nejvyšší soud, šlo-li po návrhu ministra spravedlnosti o rozhodnutí otázky soudy nesprávně nebo různě rozhodované (§ 16, lit. f pat. ze dne 7. srpna 1850, č. 325).
Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 216 Sb. z. a n., jímž byl zřízen pro celý obvod československého státu nej vyšší soud v Brně, ustanovil v § 12, že nejvyšší soud jest oprávněn plenárním usnesením si upraviti jednací řád, k jehož platnosti se vyžaduje schválení vlády. Tím mají býti stanovena pravidla pro vnitřní úřadování a spolu rozřešena otázka, zda a kdy mají býti povolány senáty s více než pěti členy, zejména plenární senát, aby se usnášely o určitých právních otázkách, pak co má nařízeno býti, aby se jednotně rozhodovalo a nálezy ustálily. Takový jednací řád, schválený vládou, dosud usnesen nebyl.1

Otištěno s lask. svolením autorovým z Práva občanského. Výklady úvodní a část všeobecná, § 11, 3. dopl. vydání, dosud nepublikované.

Citace:

Soupis pohledávek neknihovních. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 86-86.