Č. 11890.
Zaměstnanci veřejní: Poštovní adjunkt, pensionovaný svého času jako zaměstnanec nepragmatikální, nemá nároku, aby jeho pense podle zák. č. 70/1930 Sb. byla upravena podle předpisů platných pro pragmatikálni poštovní úředníky dopravní.
(Nález ze dne 4. května 1935 č. 5225/33.)
Věc: Jaroslav P. v P. proti ministerstvu pošt a telegrafů o odpočivné požitky podle § 8 odst. 2 zák. č. 70/1930 Sb.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ředitelství pošt v Praze z 10. února 1915 byl st-l jako poštovní adjunkt v Plzni pro nemoc po rozumu § 8 nař. min. obch. z 21. května 1903 č. 108 ř. z. a § 49 nař. z 18. ledna 1909 č. 9 ř. z. přeložen koncem února 1915 na dočasný odpočinek a bylo mu podle čl. 42 a 32 až 34 nař. min. obchodu z 21. května 1903 č. 109 ř. z. a § 3 nař. min. obch. z 21. května 1903 č. 108 ř. z. při započítatelné služební době 21 roků 4 měsíců 17 dnů podle § 9 posléze cit. nař. a § 24 nař. min. obch. z 10. března 1914 č. 55 ř. z. od 1. března 1915 vyměřeno odpočivné ve výši ročních 1488 K, to jest 62 % jemu příslušející pensijní základny 2400 K.
Výměrem zem. fin. ředitelství v Praze ze 6. prosince 1920 zvýšena byla st-li pense podle zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 z roku 1920 Sb. od 1. září 1919 na ročních 2678 Kč 40 h s vedlejšími přídavky, dále výměrem ředitelství pošt v Praze z 28. června 1922 podle zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb. a nař. ze 3. listopadu 1921 č. 398 Sb. od 1. ledna 1921 na ročních 2641 Kč s přídavky.
Výměrem ředitelství pošt v Praze z 22. září 1922 byl st-l od 1. října 1922 přeložen podle § 49 nař. z 18. ledna 1909 č. 9 ř. z. na trvalý odpočinek beze změny v odpočivných požitcích. Od 1. ledna 1925 byly odpočivné požitky st-lovy z moci úřední upraveny výměrem ředitelství pošt v Praze ze 14. září 1925 podle zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. a vl. nař. z 18. června 1925 č. 150 Sb. K těmto odpočivným požitkům byl mu přiznán výměrem ředitelství pošt v Praze z 21. ledna 1929 od . ledna 1928 podle zák. ze 24. května 1928 č. 80 Sb. a vl. nař. ze dne 26. září 1928 č. 171 Sb. příplatek ročních 843 Kč 69 h.
Žádostí z 8. prosince 1931 domáhal se st-1 toho, aby mu byla přiznána pensijní základna nynějších poštovních úředníků dopravních ve skupině 3. v 7. platové stupnici se 2 náslužnými přídavky. Na přihlášku st-lovu ze dne 19. prosince 1931 byly výměrem ředitelství pošt v Praze z 27. února 1932 od 1. ledna 1932 odpočivné platy st-lovy podle zák. z 20. května 1930 č. 70 Sb. a vl. nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb. určeny na výslužné ročních 7596 Kč 24 h, to jest 62% nové pensijní základny § 31 vl. nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb. per 12252 Kč a povolen dále přídavek k odpočivným platům podle § 42 vl. nař. č. 96/1930 Sb. ročních 672 Kč 33 h; úhrnem činily tedy odpočivné platy ročně 8268 Kč 57 h, jako až dosud.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání ze 13. dubna 1932, v němž žádal, aby žal. úřad uznal, že st-li přísluší nárok na úpravu jeho pensijní základny podle platových a postupových poměrů poštovních úředníků dopravních a že mu přísluší výslužné ročních 12648 Kč.
Odvolání toto zamítlo min. pošt. nař. výnosem z těchto důvodů: Nová pensijní základna odvolatele nebyla mu určena podle ustanovení platících pro zaměstnance v pomocné kancelářské službě, nýbrž podle ustanovení § 31 vl. nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb., t. j. podle ustanovení, platících pro bývalé úředníky poštovního a telegrafního ústavu, k nimž i odvolatel náleží. Pro to, aby mu byla nová pensijní základna určena jako pragmatikálnímu úředníku dopravnímu (3. služ. třídy), není opory ani v zák. č. 70/1930 Sb., ani ve vl. nař. č. 96/1930 Sb. Úřad provádějící úpravu je vázán zněním zák., po případě zněním vl. nař., které zákon provádí. Všechny úvahy o tom, zda zákonem byly poměry upraveny tak, jak očekávali ti, jichž se týká, nebo co se mělo státi, aby bylo dosaženo toho, co bylo očekáváno, jsou bezvýznamný. Žádosti z 8. prosince 1931 o přiznání výslužného jako úředníku dopravnímu nemohlo min. vyhověti.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o niž nss uvážil toto:
St-l namítá předem, že se ve svém odvolání nedomáhal výhod, jichž se dostalo skupině »úředníků poštovního a telegrafního ústavu« zpragmatisováním, nýbrž že uplatňuje jen nárok, aby podle § 1 zák. č. 287/ 1924 Sb. mu byla pensijní základna stanovena tak, jako by dne 1. ledna 1925 byl v činné službě, t. j. aby při určení nové pensijní základny byl porovnán nikoli s platovým schématem zaměstnanců v pomocné službě kancelářské, nýbrž s úřednickou skupinou jemu nejbližší, v níž sloužil přes 21 roků, t. j. se skupinou býv. úředníků poštovního a telegrafního ústavu, kteří se přeměnou na úředníky pragmatikální stali poštovními úředníky dopravními — platová třída 3. — a aby mu porovnáním s úředníky 3. platové třídy byla vzhledem ke služební době 21 let určena pensijní základna dle sedmé platové stupnice s jedním náslužným přídavkem.
Námitka tato, pokud v ní st-l tvrdí, že se ve svém odvolání nedomáhal výhod, jichž se dostalo skupině úředníků poštovního a telegrafního ústavu zpragmatisováním, jest v rozporu se stavem spisu, ježto st-l ve svém odvolání ze 13. dubna 1932 výslovně namítal, že kategorie st-lova byla v roce 1919 přeřazena do hodn. tříd úředníků státních, a že st-l měl býti přeřazen s nimi; nestalo-li se tak v roce 1919, mělo prý se tak státi aspoň dne 1. ledna 1925 při úpravě pensijní základny jako příslušníka pošt. úředníků dopravních, a náleží prý tedy st-li zařazení do 3. služební třídy, 7. platové stupnice, stupně f) se dvěma náslužnými přídavky. To prý odpovídá nejen zák. č. 70/1930 Sb., nýbrž i zák. č. 287/1924 Sb. Z toho je viděti, že se st-l domáhal uznání charakteru úředníka 3. služební třídy, tedy charakteru úředníka veřejnoprávního.
V meritu jde očividně o otázku, zda st-li přísluší nárok na určení nové pensijní základny podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb. daných pro určení nové pensijní základny pošt. úředníků dopravních ve 3. služební třídě a 7. platové stupnici. Názor stížnosti nebylo možno uznati správným.
Zákon z 20. května 1930 č. 70 Sb. nařídil úpravu odpočivných a zaopatřovacích platů některých státních a jiných zaměstnanců, učitelů, jakož i pozůstalých po nich. V § 1 odst. 1 tohoto zák. nařizuje se úprava odpočivných a zaopatřovacích platů státních zaměstnanců uvedených v §§ 1 a 2 zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb. (platový zákon), na něž by se zákon ten vztahoval, kdyby nebyli bývali přeloženi do výslužby před jeho účinností. . ., mají-li podle platných pensijních pravidel nárok na odpočivné (zaopatřovací) platy. V § 12 pak zákon zmocňuje vládu, aby užila zásad tohoto zákona na zaměstnance, kteří nespadají pod služební pragmatiku, a zejména i na zaměstnance státních úřadů, ústavů, fondů a podniků státních nebo státem spravovaných . . .
Jak zřejmo ze znění zák. č. 70/1930 Sb., nestanovil zákon tento podrobných předpisů pro určení nové pensijní základny, nýbrž zmocnil v § 5 vládu, aby stanovila předpisy pro určení pensijní základny ..., při čemž její normotvorná činnost byla omezena ve dvou směrech, totiž
1. že pensijní základnu určiti jest podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby, a dále
2. způsobem nepřesahujícím míru stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle části sedmé plat. zák. č. 103/1926 Sb.
K provedení předpisů §§ 5 a 12 zák. č. 70/1930 Sb. vydala vláda nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb. V části první (§§ 1 až 21) stanoví pak vláda předpisy pro určení nové pensijní základny zaměstnanců, uvedených v §§ 1 až 4 zák. č. 70/1930 Sb., to jest tedy pragmatikálních úředníků státních ve smyslu části prvé, dílu 1. plat. zák. č. 103/1926 a jiných tam uvedených zaměstnanců, a dále v části druhé (§§ 22 až 47) předpisy pro určení nové pensijní základny zaměstnanců vytčených v § 12 zák. č. 70/1930 Sb., to jest zaměstnanců státních a sestátněných drah, bývalých úředníků poštovního a telegrafního ústavu atd.
Pro úpravu nových odpočivných platů toho kterého tak zvaného staropensisty jest pak rozhodným, jak shora již uvedeno, služební poměr zaměstnancův v den skončení činné služby, z čehož již plyne, že, nebyl-li zaměstnanec-staropensista v tento rozhodný den státním úředníkem pragmatikálním, nemůže se s vyhlídkou na úspěch dožadovati úpravy nových odpočivných platů ve smyslu zák. č. 70/1930 Sb. podle norem platných pro tuto kategorii státních zaměstnanců a to ani přes ustanovení zák. č. 287/1924 Sb., ježto zákon č. 70/1930 Sb. normuje úpravu odpočivných platů tam označených staropensistů zcela samostatně a bez jakéhokoliv vztahu k zák. č. 287/1924 Sb.
Ze zásady, že pro novou úpravu odpočivných platů podle zák. č. 70/ 1930 Sb. je rozhodným služební poměr zaměstnancův v den skončení činné služby, nezná zákon tento žádných výjimek. Ale pak plyne z toho další důsledek, že jest pro určení nové pensijní základny podle zák. č. 70/1930 Sb. naprosto lhostejno a bezvýznamno, zda služební poměr kategorie, k níž staropensista v den skončení činné služby náležel, po tomto dni, to jest po dni skončení činné služby zaměstnance, byl změněn a jakým způsobem a obzvláště, zda kategorie ta byla či nebyla změněna na kategorii úředníků pragmatických a zda byla či nebyla přeladěna do určité skupiny časového postupu podle § 52 služ. pragmatiky č. 15/1914 ř. z., či zda byla zařaděna z nižší do vyšší skupiny časového postupu. Podle výslovného rozkazu zák. č. 70/1930 Sb. tvoří tudíž služební poměr zaměstnance-staropensisty v den skončení činné služby jeho charakter indelebilis, čili jinými slovy staropensista přináší s sebou pro úpravu odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 Sb. příslušnost k oné služební kategorii, k níž v den skončení činné služby náležel, a může proto podle toho žádati jen, aby jeho nové odpočivné platy byly upraveny podle této jeho nezměnitelné příslušnosti k určité služební kategorii. Nemůže se tedy st-l dovolávati zák. z 10. dubna 1919 č. 203 Sb., jímž poštovní zaměstnanci tam uvedených druhů byli převzati do stavu státních úředníků zařáděných do hodn. tříd, ježto zákon tento nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1919 a tedy po dni 28. února 1915, to jest po dni, kdy st-l skončil svou činnou službu.
Jak zřejmo z děje, byl st-l v den skončení své činné služby koncem února 1915 poštovním adjunktem a tedy příslušníkem býv. úředníků poštovního a telegrafního ústavu. Úředníci v tomto služebním poměru nebyli koncem února 1915 státními úředníky pragmatikálními ve smyslu čl. 1. odst. 1 a § 52 služ. pragm. č: 15/1914 ř. z. a nař. veš. min. z 1. února 1914 č. 34 ř. z., což ostatně ani stížnost sama netvrdí. Pak ovšem nepatřil st-l v den skončení činné služby koncem února 1915 ke kategorii státních úředníků pragmatikálních a obzvláště poštovních úředníků dopravních, a nemůže se již proto domáhati úpravy nových odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb. podle norem, daných pro kategorii těchto státních úředníků pragmatikálních.