Č. 412.

Zabírání budov: I. * Dle § 1 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. lze zabrati jenom takovou část budovy, která se skládá z většího počtu místností. — II. * Ze zabrání dle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nejsou vyloučeny ony části nájemních budov obytných, které neslouží obytným účelům nájemním.
(Nález ze dne 12. května 1920 č. 3998.)
Prejudikatura: K II. nález ze dne 12. dubna 1920 č. 2136, sbírky čís. 376.
Věc: Obchodnický spolek Merkur v Praze a František Pitroff v Praze (adv. Dr. Ant. Lhota z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (min. místotaj. Jaroslavem Slavíkem) stran zabrání hostinské místnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 4. prosince 1919 č. 37 029 zabrala zemská správa politická jednu místnost v přízemí domu čp. 68 v Praze V., jež sloužila svého času pouze účelům hostinským, pro Svaz českých spolků ženských, který jí použije pro ubytování studentů slovenských a slezských a to z toho důvodu, že pro tento účel není jiných vhodných místností a že také účel, jemuž místnost ona dosud sloužila, nebude poškozen, ježto místnost ta až dosud byla pronajata Svazu českých spolků ženských.
Odvolání proti tornu majitelem domu obchodnickým spolkem »Merkur« a hostinským Františkem Pitroffem podané, ve kterém bylo vytýkáno, že dům čp. 68 v Praze V. jest domem činžovním a že pouze v mezipatře vyhrazen jest jeden byt pro účely spolkové a v přízemí že jsou dvě místnosti restaurační, zamítlo ministerstvo veřejných prací rozhodnutím nyní naříkaným, potvrzujíc rozhodnutí prvé stolice z jeho důvodů a doplňujíc je zároveň potud, že ve smyslu podání Svazu českých ženských spolků doba zabrání se určuje do konce měsíce července.
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost obchodnického spolku »Merkur« a stížnost Františka Pitroffa, v nichž obou se vytýká, že naříkané rozhodnutí přehlíží úplně, že ze zabrání dle zákona z 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. vyloučeny jsou obytné nájemní domy, jakým jest nesporně dům čp. 68 v Praze V. a že nelze v takovém domě ani jednu místnost zabrati.
Stížnost Františka Pitroffa namítá dále, že schází v daném případě vůbec právní základ pro celé řízení, poněvadž tu nejde o účel veřejný, ježto Svaz ženských spolků není úřadem aneb jinou veřejnou institucí, která by se pro své akce mohla dovolávati zmíněného zákona.
Rozhoduje o obou stížnostech uvážil nejvyšší správní soud takto:
Pokud stížnost Františka Pitroffa tvrdí, že neměl úřad zákonného podkladu k zavedení řízení, poněvadž tu nejde o účel veřejný, kterému zabraná místnost.má sloužiti, třeba na to poukázati, že lze dle § 1 cit. zákona zabrati budovy neb jejich části nejenom pro účely veřejné, nýbrž — pokud toho žádá veřejný zájem — i pro účely obytné. Ježto pak v daném případě jde o zabrání místností k ubytování nemajetných studujících ze Slezska a Slovenska, nemůže býti pochyby o tom, že jest ve veřejném zájmu, aby studujícím zvláště z těchto krajin při panující nouzi bytové zaopatřeny byly levné byty a nelze proto zmíněné námitce přiznati oprávněnosti.
Pokud jde o námitku v obou stížnostech uplatňovanou, že schází vůbec vhodný objekt zabrání, poněvadž dům čp. 68 v Praze V. jest obytným domem nájemním, setrval nejvyšší správní soud na svém již vysloveném právním názoru (dle § 44 j. ř., odkazuje se na nález ze dne 12. dubna 1920 čís. 2136), že ustanovení § 1, odst. 2 zákona o zabírání budov nestojí nijak v cestě zabrání oné části (§ 1, odst. 1 zákona) budovy nájemní, která účelům bytovým neslouží a že tedy takováto část budovy po zákonu zabrána býti může, třeba že ostatní části budovy této slouží účelům obytným a zabrání dle zákona z 11. června 1919 nepodléhají.
Ježto však v námitce, že ze záboru vyloučena jest jakákoliv místnost nalézající se v obytném nájemním domě, lze spatřovati i uplatňování námitky, že zákon vylučuje ze záboru jednotlivé místnosti v takovém domě, musil se nejvyšší správní soud obírati i otázkou, zdali možno citovaného zákona použíti i v tom případě, jde-li o zabrání takové části budovy, která se neskládá z většího počtu místností.
V tom směru uvážil nejvyšší správní soud takto:
Zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. jest jedním článkem zákonodárných opatření, jež mají za účel, čeliti nesnázím, jež vyvolány byly jednak stagnací v oboru stavebním zaviněnou válkou a poměry poválečnými, jednak zvýšenou potřebou, kterou s sebou přinášejí změněné poměry. Prostředky, jimiž se snaží zákonodárství tohoto cíle dosáhnouti, jsou dvojího druhu. Jednak jsou to nehledě k zákonu ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a nař., předpisy o zabírání bytů obcemi, kterými má býti čeleno nedostatku místností k účelům obytným (nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. a zákon ze dne 30. října 1919 č. 532 sb. zák. a nař.), jednak zákon o zabírání budov neb jejich částí pro účely veřejné z 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n.
Kdežto ustanovení prve vzpomenutá upravují zábor bytů i místností, zabývá se zákon posléze citovaný zabráním budov o větším počtu místností. Předmětem zabrání jsou tedy již dle samého znění tohoto zákona budovy o větším počtu místností, ať již budovy tyto zabírají se zcela nebo jen z části. Že zákonodárci šlo při tom jen o soubory většího počtu místností, vysvítá i z toho, že zákon tento má na zřeteli především zabírání místností pro účely veřejné, tedy zejména pro úřady, státní ústavy a pod., kteréžto účely vyžadují dle povahy věci větších souborů místností.
Správnost tohoto výkladu potvrzuje i porovnání textu červnového zákona, jenž mluví vždy jenom o »části budovy« (srovnej § 4, odst. 1 a 5) a nikdy o jednotlivých místnostech, s textováním předpisů o zabírání bytů obcemi, jež mluví zase toliko o »bytech a místnostech«, majíce na mysli i místnosti jednotlivé.
Jestliže však zákony tyto, jež vyplynuvše z totožných poměrů skutečných a sledujíce příslušný, ano z části totožný cíl, jsou navzájem v poměru vnitřní souvislosti, užívají textování různého, nutno za to míti, že zákonodárce, užívaje různých výrazů, chtěl jimi postihnouti i případy věcně různé. Není proto možno výrazu »části budov« v zákoně a zabírání budov přikládati týž význam jako výrazu »místnost«, t. j. i jednotlivá místnost, jehož užívají normy o zabírání bytů.
Vycházeje z těchto úvah, nemohl nejvyšší správní soud přikloniti se k právnímu názoru žalovaného úřadu, že záboru dle cit. zákona podléhá i jednotlivá místnost budovy s větším počtem místností, a musil proto naříkané rozhodnutí na tomto nesprávném výkladu zákona spočívající zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 316-318.