Č. 11840.

Živnostenské právo (Slovensko): Není přípustno, aby majitel hostinské koncese živnost dílem vykonával sám, dílem ji propachtoval.
(Nález ze dne 9. dubna 1935 č. 14569/35.)
Věc: Adolf L. v Ž. proti zemskému úřadu v Bratislavě o schválení pachtýře živnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 9. září 1931 schválil okr. úřad v Žilině Rudolfa K. nájemcem živnosti hostinské a výčepnické, udělené Adolfu L. podle dekretu zem. úřadu v Bratislavě z 30. října 1929 v Ž., s tím, že Adolfu L. zůstává vyhrazeno, aby osobně provozoval oprávnění k přechovávání cizinců. Okr. úřad zrušil tento svůj výměr výměrem z 1. července 1032 na základě § 83 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. se zřetelem na § 23 živn. zák. z úřední moci s odůvodněním, že koncesi dlužno považovati za nedělitelný celek, takže jednotlivá oprávnění uvedená v § 23 nemohou býti předmětem nájmu nebo pachtu.
Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno a v odpor vzatý výměr byl potvrzen z důvodů v něm uvedených.
Stížnost nenamítá, že nebylo tu zákonných předpokladů pro zakročení z moci úřední, nýbrž vznáší jen meritorní námitku, že platným právním řádem není majiteli živnosti hostinské a výčepnické zakázáno propachtovati některá oprávnění své živnosti, ostatní však provozovati osobně. Správnost tohoto tvrzení snaží se dovoditi z ustanovení 2. odst. § 23 a z § 26 živn. zák. Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Živn. zákon nepodává přímé odpovědi na tuto otázku, ačkoliv propachtování živností upravuje, a zvláště při živnosti hostinské a výčepní blíže určuje, za jakých podmínek může majitel živnosti ji propachtovati. Nezakázal-li však zákon výslovně a přímo propachtování pouze některých oprávnění živnosti hostinské a osobní provozování ostatních oprávnění jejích, nelze z toho ještě souditi, že nájem tohoto způsobu připouští. Stížnost dovolává se pro správnost svého názoru ustanovení 2. odst. § 23 živn. zák. Podle něho jednotlivá oprávnění živnosti hostinské v 1. odst. vypočtená mohou býti udělena buď každé samo o sobě, nebo několik z nich, anebo všechna dohromady. Z tohoto ustanovení plyne pouze, že žadatel o koncesi hostinskou a výčepnickou jest oprávněn domáhati se buď pouze jediného z oprávnění v 1. odst. § 23 vyjmenovaných, neb několika z nich, aneb všech dohromady. Z toho však logicky nevyplývá, že by provozování udělené koncese způsobem stížností zamýšleným podle zák. bylo přípustno. Byla-li žadateli koncese hostinská a výčepnická udělena, tvoří veškerá oprávnění, která udělená koncese obsahuje a jež dlužno v povolení výslovně uvésti (§ 23 odst. 2), obsah jediné živnosti.
Rovněž nic neplyne pro zodpovědění otázky, o niž jde, z ustanovení 1. odst. § 26, podle něhož jedna a táž osoba může v jedné a téže osadě najati jen jedinou koncesi k provozování výčepu a drobného prodeje pálených nápojů lihových, k provozování ostatních oprávnění hostinských a výčepnických, vypočtených v § 23, nejvýše koncese dvě.
Provozování živnosti hostinské a výčepnické způsobem stížností zastávaným znamenalo by rozdělení její na více živností a tento důsledek byl by v rozporu s ustanoveními živn. zák. Podle § 26 tohoto zák. má býti živnost hostinská a výčepnická zpravidla provozována majitelem koncese osobně, avšak živn. úřad může z důležitých příčin povoliti, aby tato živnost byla provozována náměstkem nebo propachtována. Stanoví tedy zákon jako pravidlo, aby tato živnost byla provozována osobně, výjimkou pak připouští provozování její náměstkem nebo pachtýřem. Na nějaký jiný způsob provozování není v zákoně pamatováno a dlužno proto usuzovati, že nehodlá-li živnostník provozovati živn. oprávnění své osobně, může provozování jeho jen v jeho celistvosti, tak jak podle koncese neb živn. listu mu přísluší, přenésti na svého zástupce neb pachtýře. Odporovalo by tedy zmíněnému předpisu, kdyby majitel živnosti své živn. oprávnění pronajal z části, ostatní pak oprávnění provozoval osobně. Ze všeho toho jest patrno, že platné právo stojí na stanovisku nedělitelnosti jedné a téže živnosti.

Citace:

č. 11840. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 758-760.