Č. 11892.
Občanství státní: Státní občanství čsl. podle ustanovení § 1 č. 3 úst zák. č. 236/1920 Sb. není podmíněno tím, že rodiče osoby, o kterou jde, se staly na základě tohoto úst. zák. čsl. státními občany, nýbrž toliko tím, že měli na území čsl. republiky v den 16. července 1920 právo domovské.
(Nález ze dne 6. května 1935 č. 14664/35.)
Prejudikatura: Boh. A 9865/32.
Věc: Ph. Dr. Josef H. v P. (adv. Dr. Pav. Bacher z Prahy) proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Stanislav Janďourek) o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 1. února 1934 vyslovil zem. úřad v Praze, že Ph. Dr. Josef H. nemůže býti podle ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. uznán za čsl. státního občana v podstatě z těchto úvah: »Jest sice pravda, že se na území nynější Čsl. republiky narodil, není však správným tvrzení, že jeho otec Josef H. měl dne 16. července 1920 (v době, kdy nabyl účinnosti cit. úst. zákon) na tomto území domovské právo, jež nabyl usnesením měst. rady pražské z 1. dubna 1913 jako rakouský státní občan, příslušný před tím do domovského svazku města P. v Haliči. Dovolávané zákonné ustanovení dlužno totiž vyložili v tom smyslu, že rodiči, majícími na území Čsl. republiky v den 16. července 1920 domovské právo, lze rozuměti jen osoby, které se na základě předpisů cit. zák. staly dnem 16. července 1920 státními občany čsl., nikoli též ony osoby, které třebas sice po 1. lednu 1910 získaly domovské právo na území Čsl. republiky, avšak státními občany čsl. se nestaly, nýbrž měly jen podle § 9 zmíněného zák. právo žádati za přiznání čsl. stát. občanství. Tohoto práva nepoužil ani jeho otec ani on a poněvadž otec nezískal čsl. státního občanství ke dni 16. července 1920 ani z jiného zákonného důvodu, zaniklo tímto dnem jeho domovské právo v Praze a tím i předpoklad státního občanství, jak jej požaduje předpis § 1 č. 3 uvedeného úst. zák.«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání z důvodů napadeného výměru. K důvodům odvolání bylo připojeno, že otec rekurentův neměl dne 16. července 1920 domovského práva v Praze, ježto od tohoto dne až do dne 31. prosince 1921 nebyl čsl. státním občanem, nýbrž se k němu jen jako ke státnímu občanu čsl. přihlíželo, takže také v této době se mohlo k odvolateli jen přihlížeti jako k domovskému příslušníku pražskému. Ustanovení § 1/3 předpokládá domovské právo otce dne 16. července 1920 založené bezpodmínečným získáním státního občanství podle cit. úst. zák., čemuž v tomto případě tak není.
O stížnosti uvážil nss:
Žal. úřad hájí v zásadě stanovisko, že podle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/ 20 Sb. rodiči, majícími na území Čsl. republiky v den 16. července 1920 domovské právo, lze rozuměti jen osoby, které se mocí tohoto úst. zák. staly dnem 16. července 1920 státními občany čsl., nikoli též osoby, které sice měly až do uvedeného dne domovské právo na území Čsl. republiky, získané po 1. lednu 1910, avšak státními občany čsl. se nestaly, nýbrž měly jen podle § 9 právo žádati za přiznání čsl. státního občanství.
S tímto stanoviskem žal. úřadu nelze však souhlasiti. Nss zabýval se již v nál. Boh. A 9865/32 otázkou, jak jest vykládati ustanovení cit. § 1/3, a dospěl k závěru, že státní občanství čsl. podle tohoto ustanovení není podmíněno tím, že rodiče osoby, o kterou jde, staly se na základě tohoto úst. zák. čsl. státními občany, nýbrž jen tím, že na území Čsl. republiky měli v den 16. července 1920 právo domovské. Na názoru tom setrvává nss přes opačné vývody odvodního spisu žal. úřadu i v dnešním případě.
K vývodům odvodního spisu žal. úřadu poznamenává nss toto:
Odvodní spis poukazuje především k tomu, že ustanovení § 1/3 úst. zák. č. 236/1920 Sb. nutno vykládati jen v souvislosti s ostatními ustanoveními tohoto zák. a mírových smluv. Dovolávaje se pak smlouvy uzavřené mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem (č. 508/21 Sb.), jejíž čl. 4 byl převzat do § 1/3 cit. úst. zák., dovozuje žal. úřad, že tento článek 4 nutno vykládati podle jeho znění a pořadí jedině a výlučně v souvislosti s čl. 3 jako ustanovení, zakládající se na téže podstatné zásadě. Musí tu býti proto svazek vížící osobu v době přítomné k čsl. státu (arg. čl. 3 »mají právo domovské«, čl. 4 o rodičích »majících právo domovské«). Tento svazek ovšem musí v daném případě projevovati stejné účinky, a to jak u osob čl. 3, tak i u »rodičů« čl. 4 tím způsobem, že — pokud jde o domovské právo — jest tu rozhodné domovské právo ke dni počátku platnosti smlouvy. Tak by tomu také bylo, kdyby čl. 3 zněl bez výhrady. Článek tento má však pro Československo výslovnou »výhradu zvláštního ustanovení smluv níže uvedených (s Německem, Rakouskem a Maďarskem). Pokud jde o smlouvu s Rakouskem, jde tu o výhradu čl. 76 a 77, podle něhož nestačí tu domovské právo ke dni počátku platnosti smlouvy, nýbrž musí tu býti nepřetržitě a to nejpozději od 1. ledna 1910; po případě nedostatek délky časové může nahraditi jen svolení státu. Je-li však domovské právo v obou případech kriteriem státního občanství, platí sama sebou »výhrada« čl. 3 také pro domovské právo rodičů čl. 4, jehož ustanovení nelze vykládati jako úchylku od základního pravidla čl. 3, nýbrž jen v souhlase s ním. Tento stav mírových smluv pojat také do úst. zák. č. 236/1920 Sb. a platí i tu, co výše řečeno.
Z těchto vývodů odvodního spisu se podává právní názor žal. úřadu, že domovským právem ve smyslu § 1/3 cit. úst. zák. (resp. čl. 4 smlouvy) lze rozuměti domovské právo nabyté před 1. lednem 1910, jak o něm mluví § 1/1 úst. zák. v provedení čl. 3 smlouvy, což by pak podporovalo názor v nař. rozhodnutí vyslovený, že se musí jedna ti o domovské právo, způsobilé založiti čsl. státní občanství »rodičů« podle § 1 /I úst. zák. č. 236/1920 Sb.
Nss nemohl však shledati, že by takovýto výklad měl oporu ve znění § 1 cit. úst. zák., které v prvé řadě a výhradně jest rozhodné, neboť i v případě, že by cit. úst. zák. se snad uchyloval od ustanovení smlouvy uzavřené mezi Československem a čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, bylo by jen znění zákona jako vnitrostátní normy pro nss závazné. Stanoví-li pak bod 1 § 1, že předpokladem pro nabytí čsl. státního občanství jest získání domovského práva v území někdejšího mocnářství Rak.-uher., jež náleží nyní Čsl, republice, nejpozději dnem 1. ledna 1910, kdežto v bodu 3 se o rodičů mluví toliko o domovském právu na území republiky čsl. bez jakéhokoliv omezení, jest zřejmo, že zákonodárce neoperoval v obou těchto ustanoveních se stejnými pojmy. Kdyby byl i v bodu 3 měl na mysli jen domovské právo získané nejpozději dnem 1. ledna 1910, byl by jistě toto omezení expressis verbis vyznačil nebo nějakým způsobem se dovolal ustanovení bodu 1.
Ani odvodním spisem dovolávaná ustanovení článku 3 a 4 cit. smlouvy nemluví pro názor žal. úřadu, nýbrž naopak proti němu. Stanovil-li čl. 3 určitou výhradu, o které pak čl. 4 vůbec již nejedná, vylučuje již zásada, že výjimku nutno vykládati restriktivně a nikoli extensivně, možnost, aby pojem v čl. 4 užitý byl vykládán restriktivně ve smyslu čl. 3, když znění čl. 4 pro takovýto výklad nižádné opory neposkytuje.
Mylně má žal. úřad také za to, že bod 1 3 cit. úst. zák. znamená výjimku ze zásady vyslovené v bodu 1 a 2, že totiž děti, které nedovršily 18 let věku svého, sledují osoby v bodu 1 a 2 jmenované, neboť zásada ta není vyslovena v těchto ustanoveních, nýbrž teprve v § 16, a nabývání čsl. státního občanství podle § 1/3, byť i bylo založeno na určitém statusu rodičů, nemá svůj kořen ve sledování státního občanství rodičů dětmi, nýbrž jest zcela samostatným titulem nabývání čsl. státního občanství descendenty bez ohledu na to, zda i rodiče nabyli čsl. státního občanství.
Neprávem poukazuje dále žal. úřad v odvodním spise na to, že stanovisko nař. rozhodnutí je v plné shodě s dřívější judikaturou nss-u, tak zejména s nál. Boh. A 1915/23 a 2915/23.
V nál. Boh. A 1915/23 bylo vysloveno toliko, že domovské právo rodičů, jež zaniklo jejich úmrtím před tím, než úst. zák. č. 236/1920 Sb. nabyl účinnosti, nemůže býti titulem, z něhož by mohlo býti podle § 1 odst. 1 č. 3 cit. úst. zák. odvozováno čsl. státní občanství descendentů. Otázku, zda uvedené domovské právo, aby tvořilo zmíněný titul descendentů pro nabytí čsl. státního občanství, musí tu setrvati i po té době, kdy úst. zákon nabyl účinnosti, pokud se týče samo musí rodičům založiti čsl. státní občanství, uvedený nález vůbec neřešil.
Pokud jde o nál. Boh. A 2915/23 a o nál. z 8. ledna 1926 č. 11927 dovolává se jich odvodní spis k tomu cíli, aby z nich dovodil, že domovské právo rodičů nabyté na území někdejšího mocnářství Rak.-uher., náležejícím nyní k republice Čsl., po 1. lednu 1910, nebylo-li na jeho základě žádáno za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/1920 Sb., zaniklo od 16. července 1920. V tom ovšem dlužno dáti žal. úřadu za pravdu. Leč žal. úřad přehlíží především to, že takto od 16. července 1920 zaniklo ono domovské právo teprve dnem, kdy končila lhůta k podání žádosti za přiznání čsl. státního občanství podle § 9 cit. zák., takže v den 16. července 1920 a ještě později do uplynutí uvedené lhůty tu bylo, třeba později přestalo od uvedeného dne právně fakticky existovati. Úst. zák. č. 236/1920 Sb. v § 1 odst. 1 č. 3 pak počítá se stavem, jaký tu fakticky byl dne 16. července 1920, nikoli se stavem, jaký snad v budoucnosti může nastati, neboť praví, že čsl. státními občany jsou bývalí státní občané rakouští, takže je patrno, že pro existenci čsl. státního občanství mohou rozhodovati jen předpoklady, jaké tu byly již v době, kdy úst. zákon nabyl účinnosti, nikoli však skutečnosti, které onen původní stav později modifikují.
Než i kdyby se na věc mohlo pohlížeti tak, že zánikem právní existence se zpětnou účinností ke dni 16. července 1920 byl onomu dosud ode dne 16. července 1920 fakticky trvajícímu domovskému právu odňat pravotvorný účinek pro praeterito, nemohlo by to míti významu pro existenci čsl. státního občanství descendentů, když ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920 Sb. nežádá, aby domovské právo rodičů také po 16. červenci 1920 právně existovalo. Předpokladem jeho existence je, aby tu bylo právo domovské v době, kdy úst. zákon nabyl účinnosti, to tu však musilo býti, když žal. úřad sám uznává, že teprve nabytím účinnosti úst. zák. zaniklo.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.