Č. 11756.

Jazykové právo: I. Sebeurčovací jazykové právo obcí? — II. Korespondence mezi obcemi.
(Nález ze dne 23. února 1935 č. 12.383/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8072/29, CCCLXV/29, 10.274/33 a j.
Věc: Město Ch. proti zemskému úřadu v Praze o právo jazykové.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Odvolání města Ch. podanému z výměru okr. úřadu tamže z 29. února 1932, kterým na stížnost měst. úřadu v P. bylo vysloveno na základě čl. 96 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb., že odvolávající se obec byla povinna své vyřízení městu P. ze 16. února 1932 ve věci vymožení obecního poplatku na obchodnici T. v Ch., vyhotovené dvoujazyčně, vydati pouze v jazyku státním, zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl, poněvadž tento výrok odpovídá ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. »Jednacím jazykem obce P. jest jazyk státní a ježto v uvedené obci nebydlí 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, není obec ta povinna, aniž podle svého usnesení o jednacím jazyku oprávněna přijímati podání sepsaná v jazyce jiném než pouze státním (§ 3 odst. 4 a contr. jaz. zák. a čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 2 a contr. jaz. nař.) a rekurující obec měla jí tedy podle čl. 78 odst. 2 jaz. nař. dopsati v jazyku státním. Ježto napadené rozhodnutí se čl. 6 jaz. nař. nedovolává, nelze k námitkám tohoto článku se týkajícím vůbec přihlížeti. K námitce, že opětovné vyřízení žádosti města P. jest neproveditelné, poněvadž tato obec již českoněmecké vyřízení téže věci přijala, podotýká zem. úřad, že předmětem sporu byla jazyková úprava dopisu odvolatelky a lze tedy povinnosti napadeným výměrem uložené vyhověti tím, že odvolatelka zašle obci P. zmíněný dopis vyhotovený pouze v jazyku státním.«
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí nss uvážil toto:
Stížnost snaží se jednak dovoditi, že nař. rozhodnutí je nezákonné, ježto ustanovení odst. 2 čl. 78 jaz. nař., o něž žal. úřad nař. rozhodnutí opřel, není kryto jaz. zákonem a je proto neplatné, jednak namítá, že trpí vadností řízení. V ohledu prvém snaží se nejprve podvrátiti správnost stanoviska žal. úřadu neuznávajícího, že by jaz. zák. byl ponechal obcím primérní sebeurčovací právo jazykové, jehož tvrzená existence je pak hlavní oporou st-lčiných vývodů proti platnosti ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. Výtky své v tomto ohledu formuluje pak stížnost v podstatě takto: Sebeurčovací právo jazykové obcí bylo a je odvozováno z ustanovení § 28 obec. zříz. Také důvodová zpráva ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák. zcela zřejmě vychází z toho, že sebeurčovací právo jazykové obcí existuje. Toto právo nebylo také nikdy popíráno a je samozřejmým výrazem samosprávy, jak to uznával i býv. ss a jak to uznával až do nál. Boh. A 8072/29 též nss, na př. v nál. Boh. A 5897/26. Jaz. zák. byl by musil sebeurčovací právo jazykové obcí výslovně zrušiti, aby je odstranil. To však jaz. zák. neučinil, neboť ani předpis odst. 1 § 8, který ukládá státní moci výkonné, aby upravila také užívání jazyků samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veřejných korporací, neodpírá obcím primérní sebeurčovací právo jazykové, nýbrž zmocňuje toliko státní moc výkonnou, aby vydala ustanovení o užívání jazyků samosprávných úřadů; toto zmocnění však právo samosprávných svazů, upraviti si své užívání jazyků, pokud není upraveno zákonným způsobem mocí nařizovací, nijak nevylučuje. Nss zastává sice stanovisko, že pro interpretaci zákona jest směrodatným jen to, co zákonodárce jako svou vůli v zákoně vyjádřil, a nebéře zřetele na motivy zákona, jež v něm nedošly výrazu, ale na to sluší odpověděti, že zákonodárce v jaz. zákoně samém také nevyjádřil vůli, že primérní sebeurčovací právo jazykové obcí nemá dále trvati. Nutno tedy ve smyslu všeobecných pravidel vykládacích sáhnouti k vykládacím pomůckám po ruce jsoucím a těmi jsou právě důvodová zpráva a zprávy jednotlivých výborů, jež se zákonem zabývaly.
K těmto vývodům stížnosti je třeba uvésti:
Nss nemusí zkoumati, zda a pokud ustanovení § 28 obec. zříz., vymezující v podstatě místní a věcnou příslušnost obce v oboru její vlastní působnosti, odůvodňují stanovisko o primérním sebeurčovacím právu jazykovém. V § 129 úst. listiny se totiž stanoví: »Zásady jaz. práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny.« Tímto zákonem je jazykový zákon z 29. února 1920 č. 122 Sb., který jednak v § 3 přímo sám normuje zásady o užívání jazyků u samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veškerých veřejných korporací, jednak v odst. 1 § 8 stanoví: »Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3), jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody, než jest soudní okres, nebo jež nemají svého vlastního obvodu.«
Toto ustanovení ukládajíc podle svého obsahu státní moci výkonné upravení užívání jazyků všech veřejných okrporací a jich orgánů, vylučuje vůbec možnost, aby obce nyní na základě § 28 obec. zříz. mohly vyvíjeti nějakou normotvornou činnost na poli práva jazykového usnášením se o tom, jakého jazyka mají užívati jako svého jazyka jednacího. Možnost stanovití si jazyk jednací poskytla obcím teprve sama vládní moc výkonná, která na základě zmocnění, jehož se jí dostalo ustanovením odst. 1 § 8 jaz. zák., připustila, aby obce mohly v mezích předpisů jejího nař. ze 3. února 1926 č. 87 Sb. stanovití si svůj jazyk jednací, jehož pak jsou oprávněny užívati, ovšem jen v mezích tohoto nař. (arg. čl. 70 jaz. nař.). Nemůže tedy za platnosti jaz. zák. ustanovení § 28 obec. zříz. býti vůbec zdrojem práva upravovati si samostatně užívání jazyků.
Pak ovšem bezdůvodně tvrdí stížnost, že st-lce přísluší i za platnosti jaz. zákona podle § 28 obec. zříz. primární sebeurčovací právo jazykové, a bezdůvodně pro jeho existenci dovolává se důvodové zprávy ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák. a tvrzení, že ani ustanovení odst. 1 § 8 jaz. zák. neodpírá obcím primérní sebeurčovací jazykové právo a nevyhrazuje je výlučně státní moci výkonné, odporuje znění cit. ustanovení.
Konečně plyne z toho, co uvedeno, i bezdůvodnost další námitky stížnosti, že primérní sebeurčovací právo jazykové obcí je omezeno jen ustanovením § 3 a že tudíž státní moc výkonná, upravujíc na základě ustanovení odst. 1 § 8 jaz. zák. užívání jazyků veřejných korporací a jejich orgánů, může tak platně učiniti jen v mezích ustanovení § 3, a že nss neuvážil náležitě význam citace § 3 jaz. zák. v odst. 1 § 8 zák. toho, vyslovil-li právní názor, že ze souvislosti § 3 a § 8 zák. vychází, že § 3 upravuje užívání jazyků jen v určitých konkrétních vztazích, kdežto úprava v ostatních vztazích že je uložena státní moci výkonné. Neboť, je-li nesprávné tvrzení stížnosti, že obcím přísluší i za platnosti jaz. zákona na základě § 28 obec. zříz. primérní sebeurčovací právo jazykové, pak tím mizí podklad těchto výtek.
V další části stížnost, popírajíc platnost ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., namítá:
I kdyby bylo správné právní stanovisko, že § 3 jaz. zák. upravuje užívání jazyků autonomních úřadů jen v určitých konkrétních vztazích, kdežto úprava v ostatních vztazích že je uložena v § 8 jaz. zák. státní moci výkonné, je nařizovací moc při této úpravě vázána duchem jaz. zák., t. j. musí dbáti zásad tkvících v jaz. zák., jež nutno vyvoditi abstrakcí z konkrétních norem jaz. zák. v jejich souvislosti. Nejdále jdoucí abstrakci představuje zásada preponderance státního jazyka, vytčená nss-em. Než normuje-li se v odst. 1 § 3 přijímání a vyřizování čsl. podání a v odst. 4 přijímání a vyřizování jinojazyčných podání za určitých předpokladů, lze z toho uzavírati, že je v duchu jaz. zák., aby vyřízení se dělo v jazyce podání, zvláště když § 2 jaz. zák. nařizuje za předpokladů tam uvedených výslovné vyřizování jinojazyčných podání také v jejich jazyce. Je-li tu však zásada konkrétním normám bližší než zásada preponderance státního jazyka, odporovalo by duchu jaz. zák., kdyby nařizovací moc při úpravě užívání jazyků samosprávných korporací vzala za základ preponderanci státního jazyka, s kterou se též kříží nárok kvalifikované menšiny na užívání jejího jazyka. Požaduje-li tedy nařizovací moc vyřizování čsl. podání v jejich jazyce, pak musí za předpokladů § 3 odst. 4 jaz. zák. vyřizování jinojazyčných podání v jejich jazyce býti nařízeno, neboť nemůže býti duch jaz. zák. pro odst. 1 § 3 jiný než pro odst. 4. Ježto pak ze žádné normy jaz. zák. nelze dovoditi, že státní jazyk je též oficielním jazykem samosprávných korporací, nemůže z preponderance státního jazyka dovozováno býti oprávnění nařizovací moci, uložiti samosprávným svazům, aby vyřizovaly podání, učiněná v jednacím jazyku těchto svazů příslušníky jazyka toho, v jazyku Statním, nebo také státním. Podle toho, co uvedeno, možno ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. odůvodniti jen zásadou preponderance státního jazyka, což k odůvodnění platnosti ustanovení toho i podle usnesení adm. plena Boh. A CCCLXV/29 nestačí. Pochybný je ostatně i způsob, kterým nss zásadu preponderance dovozuje. Ópírá-li tuto zásadu o tvrzený národní charakter čsl. státu z důvodu, že stát je vybudován čsl. národem, je to argument neprávnický, neboť není třeba dovozovati, že úvod ústavní listiny pod »československým národem« rozumí státní národ vůbec a nikoli jen souhrn státních občanů čsl. jazyka. Dovozuje-li pak nss tuto zásadu z toho, že soudy a úřady korespondují i s autonomními úřady v čsl. jazyku a tyto jsou povinny korespondenci tu, jakož i všechna jiná v čsl. jazyku učiněná podání přijímati a vyřizovati, aniž by v případě, že jejich jazyk jednací je jiný než čsl., měly nárok úřední přípisy soudu neb státního úřadu také v tomto svém jazyku vyříditi, nutno poukázati na to, že neznamená to tak preponderanci čsl. jazyka, jako spíše subj. právo jazykové příslušníků čsl. jazyka. Jestliže konečně nss usuzuje na povinnost obcí v jejich vlastnosti úřadů přijímati a vyřizovati čsl. přípisy soudů a státních úřadů z toho, že každá obec je povinna podle odst. 1 § 3 jaz. zák. podání stran v čsl. jazyku přijímati a vyřizovati a že podle odst. 2 § 3 jaz. zák. v sezeních a poradách obecního zastupitelstva tohoto jazyka může býti používáno a náměty a návrhy v tomto jazyku učiněné musí býti předmětem jednání a že tudíž okolnost, že jednací jazyk obce je jiný než čsl. a obec je příslušnicí dotčeného minoritního jazyka, nemůže býti překážkou, aby byly přijímány a vyřizovány v státním jazyku sepsané úřední přípisy soudů a státních úřadů, naopak, že by spíše odporovalo úmyslu a duchu jaz. zák., kdyby soudy a státní úřady, jichž oficielním jazykem je jazyk čsl., ohledně užívání jazyků v úředním styku s obcemi neměly stejných práv jako soukromé osoby, nebo práv, jež jim příslušejí, vystupují-li jménem státu jako strany, pak nutno poukázati na to, že v tomto přiznávání subj. práv jazykových soudům a státním úřadům spočívá anthropomorfismus, případně fikce, pro kterou není v zákoně žádné opory.
Stížnosti nelze dáti za pravdu ani v této části.
Především nutno vzhledem k obsahu cit. vývodů stížnosti zdůrazniti, že předmětem sporu je jen otázka, byla-li st-lka povinna svůj připiš obci města P. sepsati jen v jazyku státním. Není tudíž třeba věcně se zabývati stížností v té části, v níž snaží se dovoditi, že státní moc výkonná, požaduje-li vyřizování čsl. podání v jejich jazyce, měla též naříditi, aby jinojazyčná podání za předpokladů § 3 odst. 4 jaz. zák. byla vyřizována v jejich jazyce, a že nemůže z preponderance státního jazyka býti dovozováno oprávnění nařizovací moci uložiti samosprávným svazům, aby vyřizovaly podání, učiněná v jednacím jazyku těchto svazů příslušníky jazyka toho, v jazyku státním nebo také státním, neboť otázky, jež jsou předmětem těchto vývodů, nejsou předmětem tohoto sporu.
Pokud jde o ostatní vývody, jež stížnost, snažíc se dovoditi neplatnost ustanovení čl. 78 odst. 2 uplatňuje, aby dokázala, že ustanovení to nelze odůvodniti zásadou preponderance čsl. jazyka, jak ji nss z ustanovení jaz. zák. dovodil, sluší podotknouti, že vývody těmi zabýval se nss již v četných nálezech, neshledal však, že by který z nich byl důvodný (viz na př. Boh. A 10.274/33) a neshledal také ani v tomto případě důvodu k tomu, aby změnil své stanovisko, jež ve své judikatuře k vývodům těm zaujal.
Stížnost, popírajíc platnost ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., uvádí též, že nss se snaží mimo zásadu preponderance státního jazyka též prokázati, že ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. je úplně analogické s ustanovením odst. 4 § 3 jaz. zák. a nemůže tudíž odporovali duchu jaz. zák. Ale tyto vývody že jsou málo rozhodné, když právě ustanovení odst. 4 § 3 jaz. zák., omezující užívání českého jazyka českých obcí ve prospěch minoritních jazyků, českými obcemi v praksi je popíráno. Neboř, neplatí-li toto omezení pro jednací jazyk českých obcí a naproti tomu pro jednací jazyk německých obcí ve prospěch českého jazyka platí, že nemůže zde býti řeči o analogii, nýbrž uplatňuje se tu jedině zásada preponderance státního jazyka.
Ale námitku tuto vznáší stížnost bezdůvodně, ježto tvrzená okolnost, že české obce ustanovení odst. 4 § 3 nedbají, nesvědčí nikterak, že by zmíněný názor v cit. nálezu byl nesprávný.
Stížnost, vytýkajíc nař. rozhodnutí, že trpí vadností řízení, poukazuje nejprve na to, že st-lka vlastně ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. plně vyhověla, ježto připiš městské obce P. vyřídila nejen v německém, nýbrž i v českém jazyku. Ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. ani jiné ustanovení že nezakazuje obcím s německým jazykem jednacím, aby ve styku s obcemi, na něž mělo se čl. 78 jaz. nař. použiti, neužily vedle českého jazyka též svého jazyka jednacího. Povinnost k výlučnému používání českého jazyka že nemůže býti dovozována také z čl. 6 jaz. nař., podle něhož státní úřady, na něž se nevztahuje § 2 jaz. zák., podání, jež jsou sepsána v jazyku státním a v nějakém jiném jazyce takovým způsobem, že jejich texty nemohou býti od sebe odděleny, mají vrátiti, aby byla podána jen v jazyku státním. Čl. 6 jaz. nař. že se vztahuje jen na podání stran u státních úřadů a soudů, ne však na úřední přípisy obecních úřadů na jiné obce, z čehož prý plyne, že st-lka byla i podle čl. 78 jaz. nař. oprávněna sepsati vyřízení přípisu měst. úřadu v P. dvojjazyčně.
Námitky, které st-lka ohledně toho vznesla, že žal. úřad odbyl tím, že výměr okr. úřadu na čl. 6 jaz. nař. se neodvolal a že proto na námitky st-lčiny tohoto článku se týkající nelze bráti ohledu. Než, nařídil-li okr. úřad obci výlučně vyřízení ve státním jazyku, že je zcela nerozhodné, byl-li ve výměru čl. 6 citován či ne, poněvadž takový příkaz mohl se nejvýše opírati o čl. 6 jaz. nař., což v odvolání bylo uvedeno, a že nebylo také žádné příčiny, aby žal. úřad se nezabýval námitkou, že st-lka dvojjazyčným vyřízením ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. vyhověla.
Ale tyto výtky vadnosti řízení nejsou důvodný.
Okr. úřad opřel příkaz, aby st-lka zodpověděla připiš města P. jen česky, o ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., což stížnost také nepopírá. Brojila-li tedy st-lka v odvolání na žal. úřad proti příkazu tomu z důvodu, že je nezákonný, a to jednak proto, že podle jejího právního stanoviska nemohl platně býti opřen o ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., jednak proto, že st-lka ustanovení tomu, bylo-li by platné, vyhověla již tím, že zodpověděla připiš města P. dvojjazyčně (česky a německy), byl žal. úřad povinen zkoumati, zda okr. úřad právem pro svůj příkaz tohoto ustanovení se dovolal, příp. je-li příkaz st-lce daný plně ustanovením tím kryt. To také žal. úřad podle nař. rozhodnutí učinil a v něm též uvedl, proč jsou dány předpoklady pro výlučně českou odpověď na připiš města P. Odporuje proto spisům tvrzení stížnosti, že žal. úřad se nezabýval st-lčinou námitkou, že ustanovení čl. 78 odst. 2 vyhověla plně tím, že její odpověď byla sepsána česky a německy.
Že by byl pak proti spisům zjistil, že okr. úřad sporný příkaz opřel o ustanovení čl. 78 odst. 2 a ne o ustanovení čl. 6 jaz. nař., ze správních spisů nevychází. Právem tudíž odmítl žal. úřad věcně se zabývati st-lčinými námitkami založenými na ustanovení čl. 6 jaz. nař.
Další vadnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost v tom, že z nař. rozhoduntí není zřejmo, o jakou zásadu jaz. zák. se opírá platnost ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., ba ani, je-li to zásada preponderance státního jazyka.
Ale k této námitce sluší uvésti, že žal. úřad administrativní, který podle § 102 úst. listiny nemá práva zkoumati platnost nař., musel se v důvodové části svého rozhodnutí přirozeně omeziti toliko na subsumpci skutkových okolností pod příslušné předpisy jaz. nař., a nelze proto shledati vadu řízení v tom, že v důvodové části nař. rozhodnutí nejsou uvedeny zásady získané abstrakcí z předpisů jaz. zák., jež by svědčily o platnosti předpisu jaz. nař., jehož se žal. úřad dovolal.
Stížnost konečně poukazuje na to, že žal. úřad k st-lčině námitce, že splnění příkazu je neproveditelné, poněvadž obec města P. svým přípisem z 27. ledna 1932 žádala jen vrácení složního lístku, který jí též byl zpět zaslán a jí i podržen, takže st-lkou nemůže býti ještě jednou zaslán, vyslovil, že příkaz okr. úřadu zněl, aby vyřízení bylo sepsáno výlučně v jazyce státním. St-lčino vyřízení že však znělo, že složní lístek v příloze se vrací, a že tudíž nemůže st-lka příkazu vyhověti, i kdyby připiš sepsala v českém jazyce, když složní lístek již zaslati nemůže, ježto obec p.-ská si složní lístek zadržela. Tím tedy že záležitost se stala bezpředmětnou.
Ale námitka tato jest bezdůvodná.
Podle příkazu úřadu I. stolice st-lce byla uložena jen povinnost, aby svoji odpověď městské obci P. dala jen v jazyce státním. Na tento obsah příkazu byla st-lka upozorněna i nař. rozhodnutím. Setrvává-li tedy st-lka ve stížnosti na své námitce, vznesené na žal. úřad, že sporný příkaz je neproveditelný, ježto požadovaný složní lístek obci města P. již zaslala a nemůže jej již po druhé zaslati, když měst. obec P. si zaslaný složní lístek zadržela, a dovozuje-li pak z toho bezpředmětnost sporné záležitosti, činí tak bezdůvodně, poněvadž opětné zaslání složního lístku nebylo na ní požadováno.1

Podstatně stejné vývody má též nál. z 23. února 1935 č. 12.382/35.

Citace:

Č. 11756. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 547-552.