„Zodbornění“ úřadů.

Napsal prof. Dr. С. Horáček.
Ne teprvé nyní, nýbrž již od delší doby ozývá se u nás i jiné přání po t. zv. »zodbornění« úřadů veřejných. Požadavek, který došel určitého výrazu i v návrhu v národním shromáždění podaném a který na prvý pohled zdá se býti přirozeným. Neboť tam, kde má o důležitých otázkách býti jednáno, bude zajisté rozhodnuto nejlíp, bude-li tak činiti odborník.
Zvláštní ovšem jest, že odbornictví právě tehdy, kdy jde o zásadní rozhodování, se v demokratických ústavách státních nevyžaduje. Neboť takové zásadní rozhodování o nejdůležitějších otázkách, které jsou upravovány normami právními, děje se přece ve sborech zákonodárných. Ale nikomu ještě nepřipadlo na mysl, žádati pro členy sborů zákonodárných, tedy pro poslance, nějaký průkaz způsobilosti. Ba ani pro ty, kdo stojí v čele správy veřejné a sboru zákonodárnému za resorty své jsou zodpovědní, tedy pro ministry, jakožto členy vlády, nežádá se zpravidla nějaké formální odbornosti. Tam, kde dočasná vláda se opírá o většinu parlamentní, jsou ministři exponenty politických stran a jich politická příslušnost, nikoliv odbornost, rozhoduje o jich účasti ve vládě a správě veřejné. Požadavek odbornosti tedy vztahován jest jen na podřízené orgány správy veřejné, tedy na úředníky.
I to jest požadavek samozřejmý. Ale spor může nastati o to, co pojmem »odbornosti« má býti rozuměno. A tu není pochyby, že celá tendence tohoto požadavku nese se proti určitému živlu, který přirozeným vývojem věci ve 34
všech kulturních státech evropské pevniny domohl se ve správě veřejné ovládajícího vlivu a postavení, totiž proti živlu právnickému. Vývoj onen lze vysvětliti proměnou dřívějšího státu stavovského, v němž úřady veřejné byly atributem šlechty, v patrimoniální stát absolutní, v kterém funkce ta přešla na zeměpanské orgány panovníkovy. I tyto původně vybírány byly z rodové šlechty, ale zároveň tvořila se šlechta úřední, pro kterou se vyžadovala již zvláštní kvalifikace. Tuto kvalifikaci poskytovalo poměrně nejdokonaleji studium věd právních a kamerálních, jak na dřívějších vysokých školách byly pěstovány. Odtud převaha živlu právnického nejen v úřadech státních, ale i magistrátních, vrchnostenských (justiciáři!) atd., která se přenesla po zániku absolutismu i do doby ústavní a trvá s některými výjimkami až do dnes. Jen v Anglii byl vývoj poněkud jiný následkem pronikání živlu samosprávného v celé správě veřejné, čímž prvek laický zachoval si své dominující postavení.
Ono ovládnutí právnického živlu ve správě veřejné vzbudilo v nové době jakousi nespokojenost, jež má ovšem různé příčiny. Oprávněné i neoprávněné. Oprávněné potud, pokud s tím spojeny jsou skutečné některé stinné stránky, jež nutno zcela objektivně přiznati. Vytýká se profesionálním právníkům přílišný formalism, nedostatek porozumění potřebám praktického života, lpění na liteře na úkor ducha zákona, těžkopádnost, krátce to, co označuje se přihanným názvem byrokratismu. Tyto výtky nejsou zcela bezdůvodny. Juristické myšlení a celá výchova právnická klade skutečně přílišnou váhu na formální stránku rozhodování, což může býti někdy na újmu jednoduchosti, rychlosti i věcnosti. Proti takovému protahování, zdržování, písaření atd. jest třeba opravdu důrazně zakročiti. Ale s druhé strany nutno uznati, že rozhodování ve věcech veřejné správy, kde se jedná o důležité zájmy nejen soukromé, ale i veřejné, vyžaduje zvláštní opatrnosti, rozvahy a zralého usuzování, jehož předpokladem jest opět důkladné a objektivné vyšetření a zjištění všech rozhodných skutečností. To se ale neobejde bez určitých písemných jednání, bez úředních akt. Právem snad vzbuzují tlusté fascikle zaprášených registratur 35
odpor, avšak vyřizování správních záležitostí bez jakýchkoli písemných záznamů by mělo za následek nepořádek, chaos, nedůslednost a libovůli.
Tím není praveno, že by neprávníku měla býti odpírána účast ve správě veřejné. Vždyť spolurozhodování takové dnes připuštěno a vítáno jest i na poli ryze právní činnosti soudcovské nejen v úřadě porotčím, ale i v laickém živlu senátů obchodních, soudech rozhodčích atd. Ale s druhé strany stejně nespravedlivo a v zájmu věci samé povážlivo by bylo, kdyby účast právníků ve správě veřejné byla přímo vylučována aneb obmezována na úkony zcela formální a podřízené.
Jest v tom jistě omyl, vytýká-li se všeobecně právníkům, že »chtějí všemu rozuměti« a že rozhodují mnohdy o věcech, o kterých odborné znalosti se jim nedostává. Toho žádný rozumný a své zodpovědnosti vědomý právník nečiní. Ať soudce, ať správní úředník, pro rozhodnutí otázky odborné přibere si vždy na poradu odborného znalce a jeho dobrozdáním se také řídí — bohužel právě v důležitých odborných otázkách mnohdy znalecká mínění různých znalců velmi podstatně od sebe se liší. Tedy o znaleckost úsudku tam, kde jde skutečně o odbornou věc, jest i při rozhodování právníkem vždy postaráno. Ale požadavek »zodbornění« jde na dále. Požadavek ten chce rozhodování samo odníti právníkovi a svěřiti je »odborníku«. Tedy aby o záležitostech týkajících se zdravotnictví rozhodoval lékař, o záležitostech školských učitel, o záležitostech technických inženýr, o záležitostech tržebních obchodník, živnostních živnostník, zemědělských rolník atd. Tedy nikoliv, aby právník si vyžádal pouze znalecké dobrozdání těchto odborníků, což skutečně vždy činí а k čemu jest také povinen, nýbrž aby tito odborníci sami na místě právníka o věci rozhodovali.
Ale v tom jest jakýsi omyl. Lékař jest jakožto odborník zajisté povolán k léčení chorob, učitel k výchově mládeže, inženýr k provádění prací technických, k stavbě budov, mostů a železnic, obchodník k provozování tržby, živnostník k výrobě průmyslových statků, rolník k vzdělávání půdy atd. a jistě žádný právník se do těchto povolání plésti 36
nebude. Ale při správě veřejné se jedná přece o docela jinou věc. Tu nejde o odborně technické výkony, o therapii, o paedagogiku, o inženýrské a stavitelské práce, o uzavírání obchodů, výrobu průmyslovou neb těžbu zemědělskou. Tu jde o výklad zákona, to jest právních norem, třeba tyto normy týkaly se záležitostí zdravotních, školských, stavebních, tržebních, živnostenských, agrárních, sociálních a pod. Jest přece podstatný rozdíl mezi tím, léčiti nemocného, vykládati klasického autora nebo poučku matematickou, konstruovati nové stroje neb tracovati železniční tratě, výhodně kupovati a prodávati zboží, vyráběti cukr neb pivo, boty nebo oděv, obilí nebo dříví a mezi tím správně vykládati a používati předpisů zákonů zdravotních, školských, stavebních, živnostenských, zemědělských, obchodněprávních, sociálních. To není činnost techniky výkonné, to jest něco zcela jiného. Jedná se tu, právě jako při činnosti soudcovské, třeba na základě jiného formálního řízení, o rozhodování, tam v záležitostech soukromoprávních, zde ve veřejnoprávních.
Co to jest ale rozhodování? Tím se nerozumí přece nic jiného, než subsumování konkrétního případu pod platnost všeobecné normy zákonné. To ale není jen odbornické dobrozdání, nýbrž to jest logické usuzování, to jest činnost ryze právní. Není tím řečeno, že by takové činnosti nebyl schopen i neprávník, ale právě odborné vzdělání právnické uzpůsobuje k tomu především vyškoleného, theoreticky i prakticky vědomostmi právními vyzbrojeného právníka. O tom nemůže býti sporu. Jinak by odborné vzdělání právní bylo vůbec zbytečno. Vyskytují se ovšem jednotlivci, kteří i tento krajní názor zastávají.
Ale jedna věc při těchto snahách o vytlačování živlu právnického ze správy veřejné a nahražování ho »odborníky« jest dost těžko vysvětlitelná. Každý zdatný odborník má přece ve svém povolání příležitost, aby schopnosti a síly své přivedl k platnosti a vynikl nad prostřednost. Proslulý lékař, výborný pedagog, čiperný obchodník, obratný živnostník mohou ve svém vlastním oboru vysoce se povznésti a domoci se značných úspěchů. To platí zejména i o příslušnících stavu technického, z jichž kruhů nejvíce 37
stesků dochází do domnělého nedoceňování práce technické. Jistě stesků neoprávněných, neboť dojista nikdo rozumný nepopírá, jakých zásluh získal si pokrok technický o hospodářský a osvětový vývoj lidské společnosti novověké. Ale tím méně pochopitelno, že právě příslušníci tohoto povolání, jehož úkol leží na poli produktivním, jemuž otevřen jest šírý svět a volná soutěž v oboru vynalézání a tvoření, ve kterém nejskvěleji osvědčiti se může nadání a geniálnost ducha lidského, že právě oni touží po tom přistřihnouti rozepjatá svá křídla a spokojiti se s úzkým prostorem kancelářského byrokratismu správy veřejné, který jinak tak ostře potírají. A přece dojista místo technika není tam, kde vyřizují se zaprášená akta, nýbrž jedině tam, kde tvořivý duch lidský geniální vynalézavostí dovede ku prospěchu člověčenstva použiti a sobě služebnými učiniti nespoutané síly přírodní.
Úkol právníků ovšem jest skromnější, třeba ne méně důležitý. Jim náleží pěstění práva, jeho výklad i ochrana právního řádu, o jehož významu pro kulturní společnost lidskou byla na jiném místě pronesena výmluvná slova. Podceňování činnosti právní zdá se býti dnes pohříchu jakousi modou, ba pokládáno bývá i za »pokrok«, ale v účincích svých může se státi velmi nebezpečným. Nic není tak osudným pro vymoženosti kultury společenské jako nejistota právní a rozvrat právního řádu. O tom minulost i přítomnost podává přesvědčující důkazy. A budoucnost bohdá ukáže, jak mylným heslem bylo znehodnocování živlu právního v životě veřejném a jak cenným, ba nezbytným prvek ten se objeví pro klidný vývoj kulturní společnosti lidské, až nastanou opět poměry normální.

Citace:

Daň. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 208-215.