Č. 11743.

Váleční poškozenci:* Nárok na zvýšení důchodu invalidního podle § 29 odst. 3 zák. č. 142/1920 Sb. lze uplatniti jen ve lhůtě desíti let od přiznání prvotního důchodu i tehdy, zhoršila-li se choroba invalidova v prvotním výměru výslovně uvedená nebo teprve dodatečně za chorobu válečného původu uznaná.
(Nález ze dne 19. února 1935 č. 11.955/35.)
Věc: Štěpán O. v S. proti ministerstvu sociální péče o důchod invalidní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žádost st-lovu ze 14. listopadu 1932 podanou u zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Bratislavě dne 16. listopadu 1932 o novou lékařskou prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu st-lova zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím podstatně z důvodu, že prošla 10tiletá lhůta § 29 odst. 3 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. a dále uvedl, že námitka, že se st-l domáhá prohlídky pro zhoršení choroby žaludeční, která mu byla uznána za válečné poškození teprve usnesením zem. odvolací komise v Bratislavě ze 3. března 1930, jest bezpodstatná, ježto lhůta § 29 odst. 3 zák. počala běžeti od právní moci prvního výměru o nároku st-lově na důchod. Pozdější prohlídky běh této lhůty nestaví a nepřeruší.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss:
Nař. rozhodnutí se opírá o ustanovení § 29 zák. č. 142/20 Sb., jehož odstavec 3 zní: Zhorší-li se podstatně zdravotní stav válečného poškozence následkem události, zakládající jeho nárok na důchod invalidní, může válečný poškozenec požadovati přiměřené zvýšení svého důchodu, nejdéle však v době desíti let od přiznání prvotního důchodu.
Stížnost, vytýkajíc nař. rozhodnutí nezákonnost, má za to, že žal. úřad cit. ustanovení použil neprávem, poněvadž výměr zem. úřadu pro péči o válečné poškozence z 30. září 1921, jímž st-li prvotně byl důchod přiznán, se o žaludeční chorobě nezmiňuje a st-l se domáhal zvýšení svého důchodu právě pro zhoršení této choroby. Stojí tedy stížnost na stanovisku, že cit. ustanovení, pokud stanoví pro uplatnění nároku na zvýšení důchodu preklusivní lhůtu desíti let od přiznání prvotního důchodu, lze použiti jen tehdy, když invalida domáhá se zvýšení svého důchodu pro podstatné zhoršení zdravotního stavu vzniklé tím, že se zhoršila choroba, která výslovně ve výměru prvotní důchod přiznávajícím byla uznána za chorobu získanou neb zhoršenou ve službě vojenské za světové války (při válečných úkonech, v zajetí). Jen tehdy je po názoru stížnosti východiskem desítileté lhůty přiznání prvotního důchodu. Není-li ve výměru prvotní důchod přiznávajícím uvedena vůbec žádná choroba jako událost nárok na důchod zakládající, nelze lhůtu počítati od vydání výměru prvotní důchod přiznávajícího. V takovém případě počíná ona desítiletá lhůta teprve od doby, kdy ta která choroba jako událost nárok na důchod zakládající ve výměru příslušného úřadu byla uznána. U st-le byla prý žaludeční choroba uznána teprve v roce 1929 za chorobu válečného původu, a proto neprávem byla zamítnuta s poukazem na § 29 odst. 3 cit. zák. jeho žádost o zvýšení invalidního důchodu pro zhoršení žaludeční choroby.
Názorům stížnosti, ve vývodech těch obsaženým, nemohl nss přisvědčiti. Cit. ustanovení činí východiskem desítileté lhůty, v níž se válečný poškozenec nejdéle může z titulu zhoršení zdravotního stavu domáhati přiměřeného zvýšení důchodu, výslovně dobu přiznání prvotního důchodu. Činí tak zcela všeobecně, nijak nerozlišujíc, a proto nelze je vykládati jinak, než že doba ta je východiskem pro počítání oné desítileté lhůty pro všechny válečné poškozence. Nelze proto za východisko lhůty té považovati jinou dobu ani u invalidů, kterým při prvotním přiznání důchodu nebylo výslovně sděleno, které choroby byly uznány za choroby válečného původu, ani u těch, jimž snad dodatečně, po přiznání prvotního důchodu za chorobu válečnou službou získanou neb zhoršenou, byla uznána později i choroba jiná, kterou invalida uplatnil teprve později, po přiznání prvotního důchodu. Zákon neustanovuje, že pro podstatné zhoršení zdravotního stavu může válečný poškozenec požadovati přiměřené zvýšení svého důchodu nejdéle do desíti let od oné doby, kdy určitá choroba byla uznána za událost zakládající jeho nárok na důchod invalidní, nýbrž stanoví, že tak může žádati v době desíti let od přiznání prvotního důchodu. Slovný výklad ustanovení toho mluví tedy proti názoru stížnosti a tento slovný výklad je rozhodujícím, když ani z ustanovení § 29 samého ani v souvislosti s ostatními ustanoveními zák. o požitcích válečných poškozenců nelze vyvoditi, že by ustanovení to mělo smysl, jaký do něho vkládá stížnost.
Nemohl proto nss shledati důvodnou námitku stížnosti, že žádost st-lova, resp. jeho nárok na zvýšení důchodu nebyl ve smyslu § 29 odst. 3 cit. zák.
prekludován proto, že se zhoršila nemoc, která ve výměru prvotní důchod přiznávajícím nebyla uvedena, resp. jež byla teprve v roce 1929 uznána za válečné poškození.
Je-li tato námitka bezdůvodná, pak ovšem jsou bez právního významu i vývody stížnosti, jimiž dovozuje, že onen prvotní výměr z 30. září 1921 nebyl úplný, že st-l dokázal, že trpěl žaludeční chorobou již v roce 1920, že tato byla válečného původu, že ji při přehlídkách lékařských hlásil a že je sporno, kdy vlastně vznikla u něho událost zakládající jeho nárok na důchod invalidní. Neboť všechny skutečnosti ty jsou irelevantní, když východiskem lhůty desítileté podle § 29 odst. 3 cit. zák. je přiznání prvotního důchodu a stížnost nepopírá, že od toho do podání žádosti o přiměřené zvýšení důchodu deset let uplynulo.

Citace:

Č. 11743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 522-524.