O protestech proti výkupu pozemků zádušních a obročních.

Při soudních jednáních o výkup dlouholetých pachtů, dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. ohledně výkupu pozemků zádušních a obročních uplatňuje se snaha protestovati zásadně proti výkupu pozemků takových.
Protesty opírají se hlavně o ten důvod, že cena pozemku jest nízká a neodpovídá ani polovici ceny obecné a že zákony a nařízení normující zcizení jmění církevního jsou dosud platné a že jich zákon o dlouholetých pachtýřích nezruší.
Pokusím se podstatu těchto námitek osvětliti póčínaje námitkou, nepoměrného zkrácení.
§ 934 o. z. stanoví, že, jsou-li smlouvou jakous zavázány strany obě, že ta, která z nich neobdržela od strany druhé dle ceny řádné ani polovici toho, co jí sama dala, může žádati, aby smlouva byla zrušena.
Zástupci jmění církevního odvolávají se na ustanovení § 1060 o. z. a dovozují, že cena z roku 1913 neodpovídá ani 1/4 ceny skutečné.
Dlužno nejprve poukázati k tomu, že v případech výkupu jmění církevního vůbec k žádné smlouvě — dohodě — nepřišlo a že tedy nelze se dovolávati ustanovení zákona o nepoměrném zkrácení platného při smlouvách. V případech přiřčení pozemků církevních nenabývá pachtýř vlastnictví smlouvou, nýbrž ze zákona, když splní veškeré podmínky pro nabytí to předepsané i proti vůli vlastníka.
Jinak by ovšem bylo, kdyby vlastník statku církevního byl uzavřel dohodu s pachtýřem. Poněvadž v jednání tom jsou veškeré znaky tvořící právní pojem kupu, bylo by nutno zkoumati námitku laesionis enormis. V takovém případě, který však se dle mého vědomí nikde nestal — poněvadž zástupcům jmění církevního nebylo dovoleno uzavírali dohody — nutno poukázati k tomu, že § 1059. o. z. stanoví, že je-li pro nějaké zboží určena sazba, jest každá vyšší cena proti zákonu. Zde prohlašuje se tedy cena požadovaná nad sazbu za protizákonnou.
V případě výkupu pozemků nejedná se zajisté o zboží a sazbu, na zboží, ale jedná se o nemovitosti, jichž cena jest zákonem normována a analogické užití tohoto ustanovení zákonného jest na snadě. § 1059 jedná o cenách maximálních a vlastních církevních pozemků, podléhající tomu zákonnému ustanovení nemohou požadovati vyšší ceny, než stanovena jest zákonem o dlouholetých pachtýřích a dodatkem k němu ze dne 15. dubna 1920 čís. 311 sb. z. a n., totiž vyšší ceny než jest cena řídící se cenami z roku 1913, při nichž jedna koruna měny rakousko-uherské počítá se za 1 K československou. Vlastník může vznášeti námitky laesionis jen, byl-li zkrácen přes polovici ceny stanovené dle zákona o dlouholetých расhtýřích a dodatku k němu a to jen v případě užavřel-li dohodu s pachtýřem.
Druhá námitka jest daleko radikálnější, snaží se otřásti platností celého zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n.
Opírá se o následující vývody:
§ 51. zák. ze dne 7. května 1874 čís. 50 výslovně praví, že nařízení ministerská z 20. června 1860 ř. z. č. 162 a ze dne 12. července 1860 ř. z. č. 175 jsou platná.
Prvé z těchto nařízení podává podrobné předpisy, jak se má postupovati při prodeji jmění církevního a dokládá, že prodej církevního jmění, při němž nebylo dbáno těchto předpisů jest neplatný.
Druhé nařízení žádá, administrativní doložku, že nebylo jednáno proti předpisu o prodeji církevního jmění a dokládá, že zápis knihovní, který se stal bez ní jest neplatný. Zákon rakouský osoboval přímý dozor na hospodářství jmění církevního a v § 38. zák. ze dne 7. května 1874 ř. z. č. 50 výslovně praví, že hospodaření, to požívá státní ochrany a že stát má dbáti toho, aby jmění kmenové bylo zachováno.
Zákon ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nejen ku prodeji jmění kmenového svoluje, nýbrž i vybízí a nikde se nepraví, že zákon ze dne 7. května 1874 se ruší.
Přihlédneme-li blíže k této námitce seznáme, že jest lichá a obsahuje sama v sobě odpor, který ji poráží.
Zákon ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. nezrušil platnost zákona ze dne 7. května 1874 ř. z. č. 50 ani platnost nařízení z 20. června 1860 ř. z. č. 162 a 12.
— 77 — července 1860 ř. z. č. 175, jichž se zákon ten dovolává, nýbrž tyto zákonné normy mají platnost potud, pokud zákonu o zajištění půdy drobným pachtýřům neodporují — tedy ve všech případech zcizení jmění církevního — pokud nejde tedy o nabytí půdy církevní dlouholetým pachtýřem. Vždyť zákon z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. ustanovuje v článku 2. že veškeré dosavadní říšské i zemské zákony zůstávají prozatím i v našem státě, v platnosti.
Slovem tím jest jasně naznačena dočasnost veškerých platných právních norem, totiž obmezena jest platnost jich na tu dobu pokud nebudou vydány nové normy zákonné, které dříve platná pravidla právní mění.
A i kdyby zákon z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. nestigmatisoval veškeré dosavadní říšské a zemské zákony za dočasné — nikdy nemůže právník, znající všeobecně uznanou reguli právní »lex posterior derogat priori« tvrdili, že pozdější zákon musí výslovně odvolati zákon dřívější, nýbrž spokojiti se tím, že právní materie upravená novým zákonem řídí se dle norem zákona nového. Z důvodů, těchto pokládám námitku tu za lichou.
Odpor, který námitka v sobě chová vidím v tom, že ve vývodech stěžuje si námitka do toho, že dřívější zákon rakouský si osoboval přímý dozor nad hospodářstvím na církevním majetku, kdežto nový zákon, nejen ku prodeji jmění církevního svoluje nýbrž i vybízí.
Tím tedy námitka ta sama uznává, že specielní zcizení dle zákona o dlouholetých pachtýřích upravuje se tímto novým zákonem způsobem odchylným od práva dřívějšího.

Citace:

č. 3580. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 476-477.