Č. 7661.

Vojenské věci. — Mezinárodní právo. — Řízení správní: I. * Podle předpisů zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. o vál. úkonech nebylo lze požadovati majetek rak. občana na cizím území, ani když území to bylo rak. vojskem přechodně okupováno, leda že by působnost uvedeného zák. byla příslušným činitelem na toto území rozšířena. — II. O místních mezích platnosti býv. rak. zákonů. — III. Válčící stát jest povinen spravovali obsazené území nepřátelského státu podle zák. a pravidel v tomto nepřátelském státě platných. — IV. Jak jest provésti odhad automobilů voj. správou převzatých k užívání podle zák. o vál. úkonech.
(Nález ze dne 29. prosince 1928 č. 23.573.)
Věc: Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni proti ministerské komisi pro válečné úkony při ministerstvu národní obrany (odb. r. Dr. Kar. Řezáč) o náhradu za válečné úkony.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byla zamítnuta přihláška, týkající se náhrady 22 570 K č za automobily, zrekvirováné v r. 1914 v Praze, zrušuje se pro vady řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Firma L. a K. v M. B. přihlásila svého času podle § 33 zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. nárok na náhradu za válečné úkony, a to I. Kč 104 950.16, poněvadž býv. rak. voj. správa obsadivši v r. 1916 území Černé Hory zrekvirovala zde automobilový park s příslušenstvím, jehož zde st-lka jako svého vlastnictví užívala k provozu pošt. dopravy na základě smlouvy, uzavřené v r. 1908 s vládou černohorskou, a II. Kč 22 570, poněvadž jí za 6 automobilů, zreikvirovaných v r. 1914 v Praze podle zák. o vál. úkonech, byla vyplacena voj. správou rak. odhadní cena pouhých K 83 600, ač skutečná cena jejich byla K 106 170.
Přihlášku tuto zamítla žal. komise nař. rozhodnutím, a to v prvém bodě pro svoji nepříslušnost, v druhém pak jako bezdůvodnou.
Pojednávaje o stížnosti, již do rozhodnutí toho podala firma Akc. spol., dříve Škodovy závody v Plzni, jako právní nástupkyně firmy L. a K. v M. B., vycházel nss z těchto úvah:
Ad I. Výrok o vlastní nepříslušnosti k rozhodování o nároku vzneseném v prvém bodě přihlášky opřela žal. komise v prvé řadě o názor, že hned od původu nešlo tu o vál. úkon, nýbrž o rekvisici, kterou bylo by posuzovati podle práva mezinárodního (pravidel o válce pozemní), a tento svůj názor odůvodnila tím, že zabrané automobily byly na území Černé Hory, tedy mimo oblast, v níž platil zák. č. 236/12. St-lka naproti tomu namítá, že platnost rak. zákonů rázu veřejnoprávního nebyla omezena na teritorium státu rak., naopak prý zákony ty zavazovaly státní občany rak. v cizině.
Otázka, do jaké míry jest platnost vnitrostátních norem omezena na území vlastního státu, t. j. otázka, zda a do jaké míry jsou vnitrostátní normy jednoho státu způsobilé míti vliv na právní poměry ve státě jiném a tedy dotýkati se po případě i suverénních práv tohoto státu jiného, jest otázkou práva mezinárodního, a to dle povahy normy, o níž jde, mezinárodního práva soukromého nebo správního. Poněvadž však toto mezinárodní právo — jak uznává se v literatuře a jak také nss důsledně rozhoduje — zavazuje pouze státy a netvoří přímo pramen práva pro jejich občany, nutno i tuto otázku v prvé řadě řešiti na podkladě norem vnitrostátních, v nichž mnohá z pravidel práva mezinárodního byla kodifikována. V daném případě jest na sporu otázka, zda vnitrostátní rak. zákon z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z v době, kdy provedena byla rekvisice sporných automobilů, tedy v roce 1916, zavazoval všechny státní občany rak., ať dleli na území rak. či nikoliv, resp. postihoval majetek těchto občanů, ať byl na území rak. či nikoliv. Otázku tuto bude pak posuzovati nejprve všeobecně a v druhé řadě bude řešiti další otázku zvláštní, zda a jaký vliv na teritoriální působnost zmíněné normy měla okolnost, že rekvisice automobilů stala se na onom cizím území v době, kdy bylo okupováno vojskem rak.
Z pojmu vnitrostátní normy jakožto výronu suverenity nad určitým státním územím, vyplývá, že platnost její jest zásadně omezena na teritorium vlastního státu. Tato zásada byla pro býv. rak. stát také positivně vyslovena v § 3 zák. z 10. června 1869 č. 113 ř. z., kde se praví, že všechna v říšském zákoníku obsažena vyhlášení, pokud není nijak stanoveno, platí pro všechna na říšské radě zastoupená království a země. Mělo-li se tedy normě nějaké dostati platnosti širší, bylo k tomu třeba positivního ustanovení. Proto také zákonodárství rakouské — třebas v různých dobách stálo pod vlivem různých theorií mezinárodního práva soukr. a správního — do celé řady zákonů pojalo ustanovení, jimiž platnost toho kterého ustanovení byla rozšířeny za hranice teritoria státního; tak na př. předpisy §§ 4, 33, 34, 36, 47, 300 o. z. o., §§ 36 a 235 tr. zák., §§ 1 a 17 lit. b) a c) bran. zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z. a jiné. Jest proto zkoumati, zda existovala nějaká norma, jež by byla také platnost předpisů zák. č. 236/12 rozšířila přes meze teritoria státu rak.
Zde mohou přijíti v úvahu jen předpisy tohoto zák. samého; zejména nelze tu použiti předpisu § 7 cit. bran. zák. č. 128/12, jenž mluví jen o osobách, ve věku podléhajícím branné povinnosti a připouští jen použití jich ke službám osobním. Také ovšem tu nemají významu ustanovení § 4 o. z. o., jak mylně za to má stížnost, neboť zde nebyl vysloven všeobecný princip personality, naopak stanoveno výslovně jen, že státní občané jsou předpisy obč. zákonů v cizině vázáni jen tenkráte, jestliže zde sami nějak jednají (bei Handlungen und Gescháften), pokud zákony těmi jest jejich způsobilost takto jednati omezena a pokud jejich jednání má míti také v tuzemsku právní účinky. Povinnost v cizině něco konati, co tuzemskými zákony jest nařízeno, z tohoto ustanovení nevyplývá.
Nss však neshledal také, že by zák. č. 236/12 sám byl chtěl působnost svoji rozšířiti přes hranice vlastního státu. Ustanovení § 1 samo o sobě není oporou ani pro ten ani pro onen výklad, pravit’ se zde jen zcela všeobecně, že za okolností a pro účely blíže vyjmenované mohou býti požadovány v tomto zákoně stanovené vál. úkony (plnění). Ani v dalších ustanoveních není nikde ani výslovného předpisu ani jakékoliv zmínky, jež by nasvědčovala tomu, že zákonodárce chtěl povinnost k plnění vál. úkonů ukládati občanům dlícím mimo hranice státu nebo vztáhnouti ji i na majetek jejich nalézající se na na cizím území. Avšak mlčení zákonodárcova v tomto směru, resp. okolnosti, že povinnost k vál. úkonům neomezil výslovně na občany a věci nalézající se v tuzemsku, nelze využiti pro názor st-lčin a nestačí na podporu jeho ani úvaha, že vlastně jde o povinnost velmi podobnou všeobecné povinnosti branné, t. j. o povinnost ku pomoci vlastnímu státu v době největšího nebezpečí. Předem bylo již shora na to poukázáno, že k tomu, aby bylo lze výjimečně zákon nějaký vykládati tak, že má působiti i přes hranice vlastního státu a že tedy zákonodárce chtěl mu dáti takový rozsah, jenž za okolností by se mohl dotknouti mocenské sféry států jiných, bylo by třeba positivního nebo aspoň jasného ustanovení, a to tím spíše, když zákonodárce v zákonech, upravujících rovněž poměry, související s mobilisací vojska, a vydaných v téže době, t. j. v bran. zák. z 5. prosince 1912 č. 128 ř. z. (§ 7) a v zák. z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. o příspěvku na výživu příslušníků osob mobilisovaných (§ 8 odst. 2), působnost těchto zákonů na poměry mimo hranice státu positivně upravil.
Mimo to však byl by výklad takový i v rozporu nebo aspoň v nesouladu s ostatními ustanoveními téhož zák. Jest tu především předpis § 27 odst. 1., jenž praví, že min. zem. obrany ustanoví zásadně nejen, v kterém rozsahu a kdy, nýbrž také kde má nastati povinnost k vál. úkonům. Jest jasno, že toto určení místa mohlo se vztahovati jen na území vlastního státu, neboť jest vyloučeno, že by byl ministr mohl určovati, v kterém z cizích států má působnost cit. zák. nastati. Také kompetence, svěřené zde (§§ 27 odst. 2, 28 odst. 1 a 30) úřadům politickým, tedy úřadům, jichž působnost jest nesporně omezena na území vlastního státu, poukazují jasně na teritoriálně omezenou působnost zákona, stejně jako ustanovení § 28 odst. 2, podle něhož distribuce uložené povinnosti má se státi dle územních celků, jichž pojmenování přimyká se právě k teritoriálnímu rozčlenění území rak.
Z těchto úvah tedy jde, že zásadně byla platnost cit. zák. č. 236/12 omezena na území rak. Zbývá tedy jen zkoumati, zda a jaký vliv na tento rozsah jeho platnosti měla okupace území nepřátelského státu. Dlužno zdůrazniti, že v daném případě šlo jen o přechodnou okupaci nepřátelského území válčícím vojskem a nikoliv o trvalou annexi, t. j. o přivtělení území toho k vlastnímu státu a tedy o rozšíření státní suverenity na ně.
Otázka, jaký vliv má vál. okupace nepřátelského území na právní poměry jeho, jest ryzí otázkou mezinárodního práva veř. a nebyla zejména ani v Rak. upravena žádnou normou vnitrostátní. Jest ji proto řešiti na základě pramenů práva mezinár., jimiž jest souhlasné přesvědčení kulturních států o právu mezi nimi platném, kteréžto přesvědčení projevuje se z části v právním obyčeji, z části ve výslovných právních normách (sr. Liszt, Volkerrecht, 12. vydání str. 15). Dle souhlasného názoru hájeného v literatuře (viz na př. Liszt ve spise shora cit. stránka 491; Fauchille, Traité de droit international, 8. vydání, Tome II č. 1159; Oppenheim, International law ,4. vydání, volume II § 169; Hobza, Právo mezinárodní, Vál. právo pozemní, stránka 50), platí zásada, že okupující nemá práva zaváděti v okupovaném území změny v zákonodárství nebo ve správě mimo ty, kterých dočasně vyžaduje jeho zájem na udržení a zabezpečení jeho armády a na uskutečnění cíle války, naopak jeho povinností je spravovati zemi podle platných zákonů a podle platných pravidel správních. Z této zásady plyne, že provedením vál. okupace nerozšiřuje se automaticky platnost zákonů státu okupujícího na území okupované. Považuje-li okupující s hlediska zájmů na udržení a zabezpečení své armády a na uskutečnění války nutným platnost toho či onoho svého zákona na okupované území rozšířiti, musí tak učiniti výslovně. Že by se tak za doby okupace Černé Hory, provedené ve světové válce vojskem rak., bylo stalo ohledně zák. č. 236/12, však známo není a stížnost sama to ani netvrdí.
Z těchto úvah tedy jde, že v době zabrání shora uvedených automobilů zák. č. 236/12 na území Černé Hory neplatil, že tedy zabrání kdo povahu vál. úkonu dle tohoto zák. míti nemohlo, při čemž nemohlo se mu jí dostati ani tím, že snad voj. velitelství, zábor ten provedši, je za takovýto vál. úkon označilo (sr. též Boh. A. 4358/25 a 4697/25). Ale pak komise zřízené dle § 33 cit. zák., jejichž kompetence vztahuje se dle tohoto zák. předpisu jen na vyšetřování a rozhodování o přihlášených nárocích na náhradu za vál. úkony tímto zákonem upravené, v daném případě k rozhodování příslušny nebyly, pročež také žal. komise prohlásila se právem za nepříslušnou. Bylo proto stížnost v této části zamítnouti jako bezdůvodnou.
Ad II. V této druhé části zamítla žal. komise přihlášku firmy L. a K. z důvodů věcných. Ve svém odv. spisu namítá nyní, že ani v této části nebyla příslušná o přihlášce té rozhodovati, poněvadž šlo o nárok proti býv. státu rak., jehož sukcesorem se čsl. republika nestala. V tom jí za pravdu dáti nelze. Firma L. a K. svoji přihláškou z 9. září 1920, podanou u osp-é v M. B., domáhala se likvidování své pohledávky za automobily rekvirované jí v roce 1914, tedy zřejmě žádala zaplacení od státu čsl. O takto uplatněném nároku byla žal. komise příslušná rozhodovati. Otázka, zda jmenované firmě nárok takový proti čsl. státu příslušel či nikoliv, není již otázkou kompetence, nýbrž otázkou merita, a vycházela-li komise z toho, že jmenované firmě nárok takový proti státu čsl. nepřísluší, byla by do odůvodnění svého zamítavého výroku tento důvod mohla pojmouti; toho však neučinila. Poněvadž však nss jest dle § 2 zák. o ss příslušným rozhodovati jen o rozhodnutí tak, jak bylo vydáno, nemohl nss zkoumati, zda žal. komise by byla uvedenou přihlášku z důvodu uvedeného jí teprve v odv. spisu také mohla zamítnouti právem.
Ve věci samé jest ze spisů patrno, že automobily firmy L. a K. byly státní správou převzaty podle § 11 zák. č. 236/12, tedy k užívání. To plyne z protokolu o provedeném odhadu vozů těch, sepsaného dne 31. července 1914 při jich přejímání, kde se výslovně praví, že automobily ty budou po skončení mobilisace nebo války majitelce vráceny.
Za toto užívání přiznala přejímací komise na základě dobrozdání slyšených znalců majitelce vozů mimo nárok na jich vrácení ještě nárok na denní náhradu 15, 20, resp. 30 K za jednotlivý vůz po dobu jeho užívání a pak t. zv. odhadní cenu všech vozů úhrnem 84 600 K, již znalci stanovili tak, že »od skutečné, tehdejšímu stavu vozů odpovídající ceny odečetli částku odpovídající ceně vozů, jak se bude jeviti asi po 100 dnech užívání, při čemž vzali zřetel na vysokou amortisační kvótu a na případnou potřebu oprav.« Tato poslednější náhrada byla jmenované firmě skutečně také vyplacena.
Nesporno jest, že jmenované vozy majitelce bez její viny nikdy vráceny nebyly a také již vráceny býti nemohou, takže jest tu dán případ § 13 odst. 2 cit. zák., podle něhož přísluší jí, resp. st-lce jako její právní nástupkyni nárok na náhradu škody. Pro určení výše této náhrady má podle čl. II prov. nař. z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z., resp. vysvětlivek k §§ 10 až 13 býti směrodatnou obecná hodnota vozidel, jež byla, resp. měla býti zjištěna komisí přejímací.
Žal. komise odepřela firmě L. a K. přiznati nárok na odškodné vůbec, poněvadž prý dostala již při rekvisici zmíněných vozů náhradu odpovídající jejich tehdejší obecné hodnotě. Ke zjištění tomu dospěla komise jednak na základě vyjádření stálého znalce, vyslaného automobilním oddělením mno, jednak v úvaze, že s hlediska národohospodářské teorie jest jasno, že obecná hodnota neodpovídá prodejní ceně automobilů. K tomu pak dodala, že firma L. a K. jistě dostávala po jistou dobu náhradu za užívání (nejméně po 100 dnů) a že proto nebyla odhadem automobilů nikterak poškozena.
Zjištění toto jest ve všech směrech vadné. Majitelka zrekvirovaných automobilů cenila si vozidla tato na 106 170 K. Nechtěla-li žal. komise odhad ten uznati, byla povinna provésti šetření o skutečné ceně za účasti strany, t. j. vyslechla-li o této otázce znalce, byla povinna před vydáním nař. rozhodnutí dobrozdání jeho straně předestříti k vyjádření a poskytnouti jí možnost nabídnouti po případě další průvody k vyvrácení dobrozdání toho. To se nestalo. Také všeobecná úvaha opřena o teorii — pokud by ji bylo vůbec lze uznati za průvodní prostředek při konkrétním odhadu -
předpokládala by, že znalci, kteří zrekviro- váné vozy dne 31. července 1914 odhadovali, vycházeli z prodejní ceny vozů těch. Leč z protokolu o tomto odhadu sepsaného vyplývá, že vycházeli ze »skutečné, tehdejšímu stavu odpovídající ceny.« Mohla by tedy úvaha žal. komise obstáti jedině tenkráte, kdyby tehdejší znalci byli výrazem, jehož při odhadu použili, mínili »prodejní cenu« automobilů. Pro takovýto závěr však ve spisech podkladu není. Konečně pro zjištění, že firma L. a K. dostávala jistě aspoň po 100 dnů náhradu za používané vozy, není rovněž ve spisech podkladu. Z protokolu z 31. července 1914 plyne pouze, že náhradu tu dostávati měla. Jestliže firma popřela, že by náhradu tu byla obdržela, pak k vyvrácení tohoto jejího tvrzení obsah zmíněného protokolu nikterak nestačil.
Jest proto nař. rozhodnutí v této druhé části podstatně vadným.

Citace:

č. 7661. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 533-538.