Č. 7433.

Pracovní doba: * Trestní zodpovědnost podnikatele závodu za dodržení zákonné osmihodinové doby pracovní nemůže býti vyloučena tím, že zaměstnanci s prodloužením pracovní doby byli srozuměni, nebo že o ně sami žádali.
(Nález ze dne 24. září 1928 č. 6654/27).
Věc: Heřman Sch. ve S. proti zemské správě politické v Praze o přestupek zákona o osmihodinové době pracovní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é v T. z 20. května 1926 byl st-l uznán vinným přestupkem § 1 zák. č. 91/18, jehož se dopustil tím, že delší dobu nechával ve své brusírně dříví pracovati dělníky 12 hodin denně a 72 hodiny týdně a odsouzen proto k pokutě 300 Kč a, byla-li by nedobytnou, do vězení v trvání 10 dnů.
Odvolání z nálezu toho podanému zsp nař. rozhodnutím nevyhověla z důvodů, uvedených v nálezu I. stolice, poněvadž skutková povaha přestupku je seznáním živn. inspektora, a vlastním doznáním strany zjištěna. K námitce rekursu, že dělnictvo pracovalo v podniku st-lově přes zákonnou pracovní dobu z vlastní vůle, podotkla zsp, že zákon nečiní žádného rozdílu v tom, byla-li překročena osmihodinová doba pracovní z vůle dělnictva, či z rozkazu podnikatele; v obojím případě nese vinu zaměstnavatel.
O stížnosti uvážil nss toto: Zákon o osmihodinové době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. stanoví § 1, že v podnicích, podrobených živn. řádu, nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách, nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně. Výminku z téti zásady připouští zákon v § 6 potud, že, byl-li pravidelný provoz přerušen živelními pohromami neb nehodami, či nastala-li ve veř. zájmu, neb z jiných naléhavých důvodů zvýšená potřeba práce a nelze-li učiniti jiných opatření, může se povoliti podnikům, aby dočasně prodloužily pracovní dobu, nejdéle však na dobu čtyř týdnů v roce, a nejvýše o dvě hodiny denně. Pro podniky, podléhající živn. inspekci — jako je podnik st-lův — uděluje toto povolení živn. inspektor. Že by výjimečné povolení, o němž byla právě řeč, st-li bylo bývalo uděleno, stížnost netvrdí a ani to ze spisů správních není patrno.
Na sporu je tudíž toliko otázka, smí-li zákonem zásadně předepsaná maximální pracovní doba býti překročena tehdy, když se o tom dohodne zaměstnavatel se zaměstnanci, anebo jestliže to dělníci sami žádají. Stížnost totiž tvrdí, že ve sporném, případě se tak stalo a přípustnost takového postupu dovozuje z ducha zákona. Účelem zavedení osmihodinového pracovního dne je prý zameziti vykořisťování lidské pracovní síly podnikatelem jednostranným prodloužením pracovní doby; jestliže však dělník ve vlastním zájmu prodloužení žádá a »hodiny přes čas« dostane plně zaplaceny, tu nemůže prý býti o vykořisťování a využitkování lidské pracovní síly řeči.
Názor ten je nesprávný. Je sice pravda, že určení vzájemných poměrů mezi zaměstnavatelem a dělníky, a tedy i stanovení pracovní doby je předmětem volné dohody, leč samozřejmě jen potud, pokud zákon neklade této volnosti mezí. Zákon č. 91/18 však kategoricky stanoví, že skutečná pracovní doba zaměstnanců nesmí trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách, nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně a výjimky z této zásady připouští toliko v určitých, taxativně vyjmenovaných případech (§§ 6 a 7), k nimž případ, jak jej stížnost uvádí (t. j. zavedení delší pracovní doby dohodou stran, nebo dokonce na žádost dělníků), beze sporu nenáleží. Že § 1 cit. zák. o osmihodinové době pracovní je normou kogentní (donucovací) a nikoli, jak stížnost mylně míní, dispositivní, t. j. takovou, která by připouštěla jinakou úpravu pracovní doby přes zákonnou maximální mez osmi hodin denně neb čtyřicetiosmi hodin týdně zúčastněnými stranami, podává se způsobem vylučujícím veškeru pochybnost již ze slovného znění této normy (arg. slovo »nesmí«). Že tomu tak, plyne i z toho, že zákon vydán byl k ochraně dělnictva v zájmu veřejného blaha, tedy nikoli snad jen proti vykořisťování zaměstnavatelem. Se zákonem by však bylo zcela neslučitelno, aby se dělníci předem použití tohoto zákonného práva mohli vzdáti. Nemůže tedy nikterak býti ponecháno libovůli zaměstnavatele a dělníků, zákonem vymezenou maximální pracovní dobu dohodou překročovati.
Oproti námitce, že zákon o osmihodinové době pracovní platí stejně pro zaměstnavatele jako pro dělníky a že, jsou-li beztrestní tito nemůže býti trestán ani zaměstnavatel, sluší uvésti, že nss zkoumá jen nař. rozhodnutí, tedy byl-li st-l potrestán právem čili nic, a tu jest otázka trestnosti či beztrestnosti jiných osob, tedy i dělníků, nerozhodna.
Další námitka, že nemůže býti úmyslem zákonodárce, omeziti osobní svobodu občana ve volném nakládání s jeho silou pracovní, jest vzhledem k jasnému, žádných pochybností nepřipouštějícímu znění zákona (» ...nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati...«), z něhož je zřejmý úmysl zákonodárce, delší než v zákoně uvedenou pracovní dobu zapověděti, zřejmě lichá, a netřeba se proto dalšími, k tomu se pojícími vývody stížnosti obírati.
Pokud pak stížnost dovozuje, že by provádění zákona tak, jak jej vykládá nař. rozhodnutí, znamenalo ohrožení národního hospodářství, znemožnilo soutěž s cizinou a pod., dlužno na to odpověděti, že úvahy tohoto způsobu mohly by padati na váhu jen při event. nové zákonodárné úpravě této otázky, že však nss, jenž rozhoduje toliko podle platících positivních zákonů (§ 2 zák. o ss), není povolán, aby vhodnost a prospěšnost či škodlivost těchto zákonů posuzoval a je v tomto směru jakkoliv korigoval.
Jestliže stížnost konečně vytýká vadnost řízení z té příčiny, že, jak I., tak II. stolice opomenuly zjistiti důvody, které k prodloužení pracovní doby v závodě st-lově vedly, ač st-l ve směru tom navrhoval výslech dělníků, není výtka tato důvodnou, poněvadž s ohledem na to, co shora řečeno, je okolnost tato pro právní posouzení věci zcela nerozhodna; i kdyby dělníci udání st-le, že totiž pracovali přes čas z vlastní vůle, anebo dokonce na svou žádost, v plném rozsahu potvrdili, okolnost ta by ani zodpovědnost st-le za zachování zákonných předpisů o pracovní době, ani jeho trestnost pro porušení jich nikterak nemohla vyloučiti.

Citace:

č. 7433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 42-44.