Č. 7426.

Honební právo (Čechy): * Majitel samostatné honitby může kdykoliv reklamovati právo samostatné honitby na pozemku, tvořícím součást jeho samostatné honitby, třeba byl dosud trpěl, aby pozemek ten tvořil část území honitby společenstevní. Uplatnění tohoto práva stojí v cestě dohoda podle § 21 hon. zák., nebo pravoplatný výrok o honebně právní příslušnosti pozemku.
(Nález ze dne 19. září 1928 č. 25326).
Věc: Jan Sch. v Č. K. (adv. Dr. Jan Jaksch z Čes. Budějovic) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. hon. výbor v B. adv. Dr. Rud. Beckmann z Prahy) o honební území.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V důsledku držebnostních změn v kat. obci B., jež nastaly provedením zák. č. 318/19, upravila osk v P. k návrhu hon. výboru v B. výměrem ze 13. listopadu 1925 hranice společenstevní honitby potud, že s účinností od 1. února 1926 tvořiti má obvod společenstevní honitby hranice obecní (katastrální), s výjimkou parcely č. kat. ..., jež dosud k území společenstevní honitby nemůže býti přičleněna, a opatření to odůvodnila tím, že pozemky v obvodu kat. obce B. až na zmíněnou parcelu netvoří území vlastní honitby. — Výměr ten doručen byl sch-skému lesnímu ředitelství v Č. K. dne 20. listopadu 1925 a nebyl vzat v odpor. Podáním z 24. září 1926 oznámilo toto ředitelství osk-i, že vyšlo nyní na jevo, že les zvaný »Gföllwald«, jakož i nákladiště ve Z. v kat. obci B. ve výměře cca 40 ha, souvisejí s lesem »Hochbrenntet« v kat. obci K., jenž s ostatními pozemky tvoří honební území o výměře 4000 ha, žádala, aby nesprávné přidělení lesa »Gföllwald« k společenstevní honitbě bylo zrušeno a les ten byl počínajíc 1. únorem 1927 přikázán k sch-skému revíru A., a aby zároveň k honitbě té přikázány byly určité pozemky, drobným pachtýřům do vlastnictví postoupené.
Výměrem z 2. prosince 1926 sdělila osk, že její výměr ze 13. listopadu 1925 nabyl již právní moci a že podle hon. zákona nemá důvodu, aby jej měnila.
Stížnost, již do tohoto rozhodnutí podal Jan Sch., žal. úřad zamítl nař. usnesením a výrok svůj odůvodnil takto: »Úprava práva myslivosti jest otázkou práva veřejného, a právo pro určitý subjekt vzchází tím okamžikem, kdy splněny jsou skutečnosti hon. zákonem stanovené. Nárok na prohlášení určitých pozemků za součást vlastní honitby, nebo na přikázání enkláv může tedy oprávněný vždy uplatňovati, na druhé straně není však i pro obor práva myslivosti možnost osoby, oprávněné disponovati vlastním právem naprosto vyloučena, nýbrž přípustná, pokud zákon nestanoví opak.
Podle čes. zákona hon. není zakázáno majiteli vlastní honitby sloučiti svoji honitbu s honitbou jinou k společnému výkonu a naopak v § 21 h. z. jest sloučení hon. území z vůle majitelů zásadně možno. Stala-li se taková dohoda, váže obě smluvní strany na dobu své platnosti, a strana dohodou práva svého se vzdavší nemůže se dále práva toho domáhati a úřady nemohou proti obsahu dohody, která dle zmocnění zákona nastoupila místo úpravy zákonné, právo toto jí přiznati.
V daném případě byly rozhodnutím osk prohlášeny veškeré v obvodu obce B. ležící pozemky, tedy i pozemky sporné, za součást společenstevní honitby v B. Ježto si st-l ani dotoho rozhodnutí, ani do usnesení hon. výboru, kterým byla společ. honitba pronajata na období 1926-1932, nestěžoval, dal tím svůj souhlas k tomu, aby jeho pozemky, na kterých nyní uplatňuje své vlastní právo myslivosti, byly pro období 1926/32 sloučeny se společ. honitbou. Nemůže tedy v tomto období uplatniti již právo na výkon hon. práva podle § 2 hon. zák., které by mu jinak snad po zákonu příslušelo.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nss setrval v tomto případě na právní zásadě, dosavadní judikaturou zastávané (srovn. Budw. A 2648/04 a 4750/06), že majitel samostatné honitby může kdykoliv reklamovati právo samostatné honitby na pozemku, tvořícím součást jeho samostatné honitby, i kdyby byl dosud trpěl, aby pozemek ten tvořil část území honitby společenstevní. Práva toho majitel vlastní výroby ovšem pozbývá, jestliže se výkonu práva honitby dohodou vzdal (§ 21 hon. zák.), předpokládaje arci, že jde o dohodu zcela nepochybnou a právně závaznou. Dohodu takovou nelze však spatřovati v pouhé okolnosti, že majitel samostatné honitby nestěžoval si do usnesení hon. výboru o pronájmu společ. honitby, jímž byly pozemky náležející k samostatné honitbě do pronajímané honitby společenstevní pojaty, a to již proto nikoli, že takovéto usnesení podle ustálené judikatury není právní moci schopným aktem úřadu, správního. Usnesení takové bylo by snad možno považovati za nabídku hon. výborem majiteli samostatné honitby učiněnou, leč aby bylo lze uznati dohodu podle § 21 hon. zák., musila by nabídka taková býti majitelem samostatné honitby přijata (srov. § 861 o. z. o.), způsobem zcela nepochybným, byť i jen jednáním konkludentním (§ 863 o. z. o.) (srov. nál. Boh. A 61/19, kde majitel samostatné honitby na pacht společ. honitby o pozemky jeho vlastní honitby rozšířené sám ofertu podal). Pouhé mlčení majitele samostatné honitby však za takovéto přijetí nabídky nelze uznati a nelze proto dáti za pravdu žal. úřadu, shledal-li v pouhé okolnosti, že st-l usnesení hon. výboru o pronájmu společ. honitby nevzal v odpor, dohodu ve smyslu § 21 hon. zák. sjednanou.
Ještě jiná okolnost byla by způsobilá brániti majiteli samostatné honitby, by na svém pozemku vykonával právo myslivosti, to jest, kdyby hon. úřad pravoplatně rozhodl, že sporný pozemek nepatří k území honitby vlastní, nýbrž tvoří součást hon. území společ. honitby.
Takovéto rozhodnutí žal. úřad vskutku spatřuje ve výměru, jímž osk v P., tedy úřad honební, vymezila okrsek společ. honitby v B. a sporné pozemky st-lovy do tohoto okrsku pojala. Výměr ten doručen byl st-lovu lesnímu ředitelství a nebyl vzat v odpor. Výměr tento bylo by však možno uznati za rozhodnutí ve smyslu svrchu naznačeném, jen kdyby byl jím rozhodnut spor in judicium vznesený o příslušnosti sporných pozemků k území společ. honitby, t. j. kdyby jím byla judikátně vyřešena otázka místní souvislosti sporných pozemků s ostatním územím vlastní honitby. Této otázky se však výměr onen ani nedotkl a ani jinak není z něho patrno, že dotčenou otázkou chtěl se judikátně zabývati. Jeví se tudíž tento výměr nikoliv jako judikátní výrok o otázce příslušnosti sporných pozemků k území společ. honitby, resp. jejich nepříslušnosti k území samostatné honitby st-lovy, nýbrž jen jako pouhé adm. opatření, jež nelze klásti na roveň právní moci schopnému rozhodnutí úřadu správního o tom, že sporné pozemky nepatří k samostatné honitbě st-lově, nýbrž k území honitby společenstevní.
Za této situace však nemůže okolnost, že majitel samostatné honitby nestěžoval si do cit. výměru osk, býti překážkou, která by majiteli samostatné honitby bránila i poté své právo na samostatnou honitbu v příčině sporných pozemků uplatňovati.
Bylo proto nař. rozhodnutí, založené na opačném právním názoru, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7426. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 26-28.