Č. 7496.

Shromažďovací právo: I. Bezpečnostní úřad může při povolení veř. průvodu vysloviti zákaz, že nesmí býti použito praporů, odznaků a dekorací v určitých barvách. — II. Zákaz barev černo-červeno-zlaté při takové příležitosti neodporuje předpisům §§ 106 a 117 úst. listiny. — III. Povoluje zásadně konání veř. průvodu může si úřad vyhraditi dodatečná obmezení.
(Nález ze dne 25. října 1928 č. 27896.)
Věc: Spolek Deutscher Turnverein v T. (adv. Dr. Erich Schickentanz z Prahy) proti ministerstvu vnitra o používání praporů, odznaků a dekorací v barvách černo-červeno-zlaté.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V září 1926 zažádal stěžující si spolek o povolení uspořádati ve dnech 6.—11. července 1927 v Ú. druhou turnerskou slavnost, jíž se zúčastní pravděpodobně přes 15000 cvičících osob. Policejní komisařství výměrem z 25. prosince 1926 udělilo stěžujícímu si spolku zásadní povolení, aby uspořádal ve dnech 7.—11. července 1927 v Ú. druhou svazovou turnerskou slavnost podle ohlášeného programu. Při tom bylo předepsáno několik podmínek; mimo jiné bylo vysloveno, že po- užívání praporů v barvách černo-žluté, černo-červeno-zlaté (žluté) nebo černo-bílo-červené, jakož i odznaků a dekorací v těchto barvách je z důvodů veřejného klidu a pořádku zakázáno. Komisařství si vyhradilo vydání dodatečných dalších pokynů event. obmezení.
Z tohoto výměru, pokud obsahoval zákaz používati praporů, odznaků a dekorací v barvách černo-červeno-zlaté (žluté) a pokud si úřad vyhradil vydání dodatečných pokynů event. obmezení, odvolal se stěžující si spolek na zsp v Praze, která rozhodnutím z 26. ledna 1927 nevyhověla odvolání, vyslovivši, že podle nabytých zkušeností a podle místních poměrů není vyloučeno, že by použití praporů, odznaků a ozdob v barvách černé-červené-zlaté (žluté) — ač tyto samy o sobě nelze považovati za protistátní — bylo s to vyvolati vážné ohrožení veř. klidu a pořádku. Pokud se týče doložky, podle které vyhradil si úřad I. stolice právo vydati dodatečně další pokyny, případně obmezení, podotkla zsp, že politické, pokud se týče státní policejní úřady jsou podle §§ 22 a 35 hlavy A) min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. nejen oprávněny, ale i povinny učiniti všechna potřebná opatření za účelem udržení veř. klidu a pořádku a tudíž v daném případě i vázati udělené již povolení dalšími pokyny neb obmezeními a byl by tedy úřad I. stolice povinen tak učiniti i tehdy, kdyby sobě nebyl toto právo zvláště vyhradil.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému z tohoto rozhodnutí, odkázav na důvody v něm uvedené a poznamenav k námitkám stěžujícího si spolku toto:
»Námitka, že v odpor vzatý zákaz užívání praporů, odznaků a ozdob v barvách černé-červené-zlaté (žluté) jest v rozporu s §em 106 úst. listiny, ježto domněle porušuje ústavně zaručenou rovnost občanů německé národnosti tím, že jim brání užívání zevních odznaků vyznačujících jejich národní příslušnost, jest bezpodstatná, poněvadž zmíněný zákaz nebyl vydán proto, že barvy, o něž jde, jsou barvami německého národa — v odpor vzaté rozhodnutí výslovně uvádí, že barvy ty nelze samy o sobě považovati za protistátní — nýbrž jedině proto, že užívání praporů, odznaků a ozdob v těchto barvách mohlo byl vyvolati ohrožení veřejného klidu a pořádku. Z ústavně uznané ochrany národnosti nelze dovozovati, že občané smějí svoje smýšlení projevovati na venek všelijakým libovolným způsobem a že projevy jinak nepřípustné musí býti trpěny jenom proto, že v nich dochází výrazu národní svéráz projevovatele. Svoboda volného projevu mínění, chráněná §em 117 úst. listiny, zaručena je toliko v mezích zákona. Bezpečnostní úřady jsou dle platných předpisů o zřízení a působnosti politických úřadů oprávněny a povinny v zájmu udržení veř. bezpečnosti, klidu a pořádku zakročovati i tam, kde není pro to zvláštního zákonného podkladu. Na podkladě těchto předpisů jsou bezpečnostní úřady, plníce svou povinnost o zachování veř. pořádku, oprávněny projevy mínění, ohrožující veř. řád ve státě, zakázati, aniž v tom možno spatřovati porušení práva zaručeného úst. listinou. Posléze podotkl žal. úřad, že výhrada eventuelních dodatečných pokynů, resp. omezení, ve výměru I. instance obsažená, byla již proto nutná, ježto jde vlastně o povolení zásadní, vzhledem k žádosti spolku již nyní vydané, aby bylo spolku umožněno vykonati zavčas všechny přípravy ke slavnosti, jejíž podrobný, definitivní program nebyl dosud ani úřadu ohlášen.« Stížnost shledává zákaz používati černo-červeno-zlatých (žlutých) praporů, odznaků a dekorací při veř. slavnosti a průvodu spojeném s touto slavností nezákonným předem proto, že jím byla porušena rovnost státních občanů německé národnosti, zaručená v § 106 úst. listiny. Toto porušení záleží v tom, že se jim zákazem brání, aby na venek projevovali příslušnost k své národnosti užíváním barev černo-červeno-zlaté (žluté), které jsou národními barvami všech Němců vůbec a které nevyjadřují žádné státní tendence, nýbrž jen etnickou a kulturní příslušnost k něm. národu. Stížnost dále vytýká, že zákazem bylo porušeno i spolčovací právo zaručené v § 113 úst. listiny, neboť nepolitické spolky nejsou obmezeny v právu používati spolkových odznaků.
Nss shledal tyto námitky bezdůvodnými.
Je mimo spor, že zákaz byl vydán z podnětu konání tělocvičné slavnosti a veř. průvodu, jež podle § 3 shromažďovacího zák. z 15. listopadu 1867 č. 135 ř. z. lze uspořádati jen s výslovným svolením úřadu. Podle § 6 tohoto zák. má býti takové podnikání zakázáno, jestliže jeho účel se příčí zákonům trestním nebo jestliže by jeho konání ohrožovalo veř. bezpečnost nebo veř. blaho. Z toho plyne, že z důvodu ohrožení veř. bezpečnosti nebo veř. blaha může býti zakázáno podnikání, jež samo o sobě se nepříčí zákonu, nýbrž jest jen vzhledem na důsledky, které by se ke konání jeho připínaly, povážlivým. Je-li tomu tak, pak může úřad — místo aby sáhl k tomuto krajnímu prostředku — uděliti svolení pod podmínkami, jež jsou způsobilé, aby zaručily stejný výsledek, t. j. vyloučily eventualitu, že dojde při pořádání shromáždění nebo průvodu k ohrožení veř. bezpečnosti nebo veř. blaha. Při tom nezáleží na tom, zda podmínkami se eventuelně zasahuje do práv jednotlivým subjektům jinak příslušejících, neboť právě takovýto zásah je při shromážděních pod širým nebem a veř. průvodech cit. ustanovením § 6 připuštěn. V daném případě shledal žal. úřad, že zmíněného cíle bude dosaženo zákazem v nař. rozhodnutí vysloveným.
Neprávem shledává stížnost v tomto zákazu porušení § 106 úst. listiny, neboť 2. odst. tohoto paragrafu, který by jedině mohl přijíti v úvahu, mluví o ochraně života a svobody, tyto právní statky však v odpor vzatým zákazem ani porušeny býti nemohly. Stížnost má patrně na mysli omezení volného projevu mínění chráněného §em 117 ústavní listiny. Tento předpis zaručuje sice každému volnost projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. — zajisté tedy i volnost projevovati svou národnostní příslušnost —, avšak toliko v mezích zákona, tedy v mezích cit. zák. shromažďovacího. Jsou proto v mezích tohoto zákona úřady oprávněny obmeziti volnost projevu mínění, aniž je možno mluviti o porušení práva plynoucího z § 117 úst. listiny. Totéž platí zásadně o § 113 úst. listiny, neboť i tu je svoboda spolčovací zaručena způsobem upraveným platným právním řádem, takže o porušení práva plynoucího z § 113 úst. listiny nelze mluviti, jestliže byla svoboda spolčovací obmezena v rámci shrom. zákona.
Z uvedených důvodů byl žal. úřad oprávněn v případě, o který jde, z důvodu veř. bezpečnosti nebo veř. blaha obmeziti i právo používati praporů, odznaků a jiných dekorací, bez ohledu na to, že je — jak sám vyslovil — používání jich samo o sobě nezávadné. Bezdůvodně vytýká stížnost, že zákaz se neopírá o konkrétní údaje, nýbrž poukazuje jen všeobecně na možnost ohrožení. Žal. úřad, přejímaje důvody II. stolice za své, odůvodnil potvrzení zákazu v odpor vzatého též tím, že podle nabytých zkušeností a podle místních poměrů používání odznaků, o něž jde, by mohlo vyvolati vážné ohrožení veř. klidu a pořádku. Poukazem na nabyté zkušenosti a místní poměry, jejichž znalost žal. úřadu nelze upírati, bylo dostatečně konkretisováno, proč jest se ohrožení obávati.
Konečně se vytýká ve stížnosti, že neprávem dovozuje žal. úřad z oprávnění a povinnosti polit. úřadů, učiniti potřebná opatření k udržení veř. klidu a pořádku, že by úřady, udělujíce povolení a vydávajíce zákazy, byly oprávněny vyhraditi si stanovení dalších obmezení. V zájmu právní jistoty mají býti po názoru stížnosti vydávány jen rozhodnutí, která úplně vyřizují petit a nezanechávají nejistoty a je proto výhrada dalších obmezení, pro kterou nelze nalézti oporu v žádném zákoně, nezákonná.
Vznášejíc tuto námitku, stížnost ani slovem nebrojí proti odůvodnění nař. rozhodnutí, z něhož je zřejmo, že žal. úřad shledal výhradu event. dodatečných pokynů, resp. obmezení nutnou proto, že stěžující si spolek nepředložil podrobného def. programu slavnosti, nýbrž zažádal jen o povolení zásadní. Jestliže však spolek nepředložil ve správním řízení def. program chystané slavnosti, nemůže shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad si vyhradil obmeziti vydané zásadní povolení ještě event. obmezeními dalšími, jejichž potřeba by se objevila podle detailů pozdějšího def. programu.

Citace:

č. 7496. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 176-179.