Č. 7517.

Zaměstnanci veřejní: * Při převodu do nových platů podle plat. zák. č. 103/1926 jest odečísti jako čekatelskou dobu lhůtu 4 roků podle § 169 odst. 1 a 2 a § 7 odst. 5 cit. zák. i úředníkům skupiny D, vyšlým z řad certifikatistů.
(Nález ze dne 30. října 1928 č. 29076.)
Prejudikatura: Boh. A 7105, 7216/28 a 7514/28.
Věc: Karel R. v M. a spol. proti ministerstvu spravedlnosti o převod do nových platů dle zák. č. 103/1926.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-lé obdrželi jako déle sloužící poddůstojníci, splnivše stanovené podmínky zák. z 19. dubna 1872 č. 60 ř. z., certifikát, opravňující je ucházeti se o místo v civ. státní službě. Čekateli na místo úřednické nebyli nikdy. Byli jmenováni hned kancelisty. Propočtení služ. doby pro zařadění a postup do vyšších požitků ve smyslu zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20 bylo provedeno u st-lů Karla R., Františka B. a Jana D. tím způsobem, že od celkové, rozhodující služ. doby byla sražena podle § 13 vl. nař. č. 666/20 doba 7 let. U st-lů Viléma H. a Cyrila V. bylo provedeno započtení služ. doby podle vl. nař. č. 165/22. Všichni st-lé byli dne 1. ledna 1926 pragm. úředníky skupiny D § 52 služ. prag. z r. 1914. Při převodu do nových platů dle plat. zák. č. 103/26 byli zařaděni všichni do III. služ. třídy 7. plat. stupnice, při čemž byla od doby rozhodné pro stanovení výše služného odečtena ve smyslu § 169 odst. 1 a 2 a § 7 odst. 5 plat. zák. lhůta 4 roků jako zákonem platovým stanovená doba čekatelská pro převod úředníků skupiny D § 52 služ. pragm. do nových platů v III. služ. třídě § 4 plat. zák. Námitkám podaným do převodních dekretů nebylo presidiem vrch. zem. soudu v Brně vyhověno a odvolání vznesená z vyřízení o námitkách zamítl žal. úřad nař. výnosy.
Nss uvážil o stížnostech takto:
Stížnosti obsahují především výtky, které se neobracejí proti nař. rozhodnutím, nýbrž proti plat. zákonu jako takovému, kritisují tento zákon, obzvláště v ustanoveních, která dnes jsou předmětem sporu, jako pro úředníky nespravedlivý a krutý, a vytýkají, že porušuje práva, jichž st-lé nabyli dle zák. č. 60/1872 ř. z., resp. č. 250/1919. Námitky tyto jsou nepřípustné.
Předmětem kognice nss-u jest podle § 2 zák. o ss toliko otázka, zda konkrétní rozhodnutí správního úřadu jest ve shodě se zákonem čili nic; předmětem zkoumání jeho jest tudíž podle cit. zák. jedině konkrétní správní akt, nikoli však právní norma, která tvoří pro soud toliko měřítko, dle něhož zkoumá obsah a formu tohoto konkrétního správního aktu. Podle § 102 úst. listiny jest sice nss oprávněn a povinen zkoumati při této příležitosti platnost nařízení, o něž se rozhodnutí snad opírá, naproti tomu jest však zákonem řádně vyhlášeným naprosto vázán. Nemůže se tedy zabývati námitkami, které se netýkají rozporu nař. rozhodnutí se zákonem, nýbrž nespravedlivosti jednotlivých ustanovení zákona samého, a brojí tak nikoliv proti rozhodnutí, nýbrž proti zákonu. Sem patří i námitka, že čekatelská doba se nezapočítává všem kanc. zaměstnancům stejně, nýbrž činí se rozdíl mezi úředníky XI. až VIII. hodn. třídy na jedné a úředníky VII. třídy hodn. na straně druhé.
Pokud stížnosti vytýkají, že plat. zákon nemohl se dotknouti práv, kterých st-lé nabyli již z dřívějších úprav svého služ. poměru, sluší na to odpověděti, že zákonodárce — jak všeobecně známo — ve způsobu formelního zákona může nesporně rušiti i práva nabytá; ostatně budiž podotknuto, že práva, jichž porušení st-lé vytýkají, t. j. práva plynoucí ze zák. č. 60/1872, resp. č. 250/1919, jichž obsahem jest toliko přednostní nárok ve příčině nabývání míst certifikatistům vyhražených, platovým zákonem nebyla dotčena.
Pokud se stížnosti odvolávají na resoluci navrženou soc.-pol. výborem senátu Nár. shrom. pod č. 4 (tisk, č. 167), stačí odpověděti, že — jak nss konstantně judikuje —, resoluce, byť i byla usnesena oběma sněmovnami Nár. shrom., není žádnou právní normou a že tudíž ani nemůže býti pro ty, jichž se týče, zdrojem nějakých subj. práv, ani netvoří pro vládu směrnici právně závaznou, kterou by tato byla povinna se říditi, nýbrž že směrodatným jest pro úřad jedině zákon, resp. vl. nař., na jeho podkladě vydané.
Předmětem sporů jest otázka, jakým způsobem měli býti st-lé převedeni ze starého požitkového systému do nového platového systému zák. č. 103/26. Rozhodné předpisy v tom směru jsou obsaženy v § 167 a násl. zák. č. 103/26. Pro převod do nových platů stanoví § 168 plat. zák., aby předem byla zjištěna tak zvaná »doba rozhodná«. Dobou touto jest ona doba, kterou by dotyčný úředník musil dle čl. III a — (s výjimkou kategorií uvedených v § 7 odst. 7 tohoto zák., tedy s výjimkou kategorie kanc. úředníků) — podle čl. V § 1 zák. č. 541/19 ztráviti v úřednické skupině, ve které jest v den účinnosti tohoto zák., to jest dne 1. ledna 1926, aby časovým postupem dosáhl požitků hodn. třídy a stupně platového, v němž jest v den účinnosti tohoto zák. K takto zjištěné době se připočte započítatelná (započtená) doba služební, v posledním dosaženém platovém stupni ztrávená. Takto zjištěná doba, která jest dobou zcela ideální a se služ. dobou podle dosavadních předpisů započítatelnou, resp. započtenou nemá pranic společného, jest podle odst. 3 § 168 plat. zák. rozhodnou pro stanovení nového služného. Takto zjištěnou rozhodnou dobu měřiti jest v 7. plat. stupnici — kam st-lé nesporně patří — podle § 169 odst. 2 plat. zák. čekatelskou dobou a lhůtami pro zvýšení služného stanovenými tímto zákonem, při čemž u úředníků skupiny D ve smyslu § 169 odst. 1 a 2 a § 7 odst. 5 dlužno bráti dobu čtyř let jako stanovenou dobu čekatelskou. Plat. zákon nerozeznává tedy, jakým způsobem služ. požitků v postupu časovém bylo dosaženo, nýbrž vychází právě z požitků hodn. třídy a plat. stupně, náležejících v den účinnosti plat. zákona, jako z veličiny dané, dává zjišťovati dobu k dosažení jich časovým postupem podle dosavadního právního stavu potřebnou, a tuto dobu pak hodnotí podle čekatelské doby a lhůt pro zvýšení služného podle nového plat. zákona; jako stanovenou čekatelskou dobu jest pak podle § 169 odst. 2 a § 7 odst. 5 plat. zák. pro úředníky skupiny D § 52 služ. pragm. z r. 1914 v počet bráti dobu čtyř let. Nejde tedy o skutečnou dobu čekatelskou v techn. slova smyslu podle § 7, nýbrž toliko o matematickou pomůcku stanovenou §em 169 docela samostatně a bez ohledu na všeliké dřívější úpravy, pro zjištění stupně platového, kterého se zaměstnanci při převodu podle úmyslu a vůle zákonodárcovy v novém platovém systému má dostati. (Viz i nál. Boh. A 7105/28 a 7216/28 stran kancelářských úředníků skupiny E. a nál. ze 14. května 1928 č. 8866/27 stran úředníků skupiny C).
Za tohoto stavu, jak byl utvořen docela přesným a jasným předpisem §§ 168 a 169 plat. zák., jest docela lhostejno, že st-lé jako certifikatisté nepotřebovali vzhledem k ustanovení zák. č. 60/1872 k nabytí místa úřednického absolvovati nějakou dobu přípravnou; stejně jest pak i bez významu, že jim při propočtení podle zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20 pro účely stanovení, požitků určité hodn. třídy dle dřívějšího požitkového systému nějaká doba byla již odečtena nebo podle vl. nař. č. 165/22 část služby zůstala nepovšimnuta.

Citace:

č. 7517. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 221-223.