Č. 7659.

Jazykové právo. — Řízení správní: I. * Státním orgánem dohlédacím podle § 7 jaz. zák. nad nejvyšším soudem jest jeho I. president. — II. * Předpis čl. 96, odst. 5. poslední věty jaz. nař. č. 17/1926 Sb. o právním poučení neplatí pro rozhodnutí soudu nebo úřadu, které zavdalo podnět ke vzniku jazykového sporu. — III. V řízení o sporu jazykovém nemá strana nároku na navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty stížnostní.
(Nález ze dne 28. prosince 1928 č. 16.537/27.)
Věc: Dr. Nikodém C. v Berlíně proti ministerstvu spravedlnosti stran odmítnutí stížnosti jako opožděné a zamítnutí stížnosti do nepovolení navrácení v předešlý stav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nejvyšší soud v Brně odmítl usnesením z 9. listopadu 1926 německy sepsaný dovolací rekurs, podaný st-lem v jeho sporu projednaném u kraj. soudu v Ch., z toho důvodu, že st-l jest cizozemcem a na cizozemce se předpis § 2 jaz. zák. nevztahuje. Usnesení to doručeno bylo právnímu zástupci st-lovu 8. prosince 1926. Dne 16. prosince 1926 byla podána na poštu stížnost do zmíněného usnesení, adresovaná přímo min-u sprav., kamž došla dne 18. prosince. Dopisem z 22., daným na poštu dne 24. prosince 1926, postoupilo min. sprav. stížnost presidiu nejv. soudu v Brně, u něhož byla presentována dnem 26. prosince 1926. Stížnost byla odmítnuta jako opožděná rozhodnutím jmenovaného presidia ze dne 2. března 1927. Rozhodnutím téhož presidia z 18. března 1927 odmítnuta byla žádost st-lova za povolení navrácení v předešlý stav s odůvodněním, že ani v jaz. nař. ani ve všeobecných předpisech o řízení správním není ustanovení, která by opravňovala strany, zmeškavší lhůtu k podání opravného prostředku, k žádosti o navrácení v předešlý stav.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad stížnosti podané do obou těchto rozhodnutí. Zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí prvnímu — z 2. března 1927 — odůvodněno bylo v podstatě tím, že podle čl. 96 odst. 2 jaz. nař. jest nutno, aby stížnost byla doručena (došla) ve stanovené lhůtě úřadu, který jest příslušný o ní rozhodnouti.
Ustanovení to nepřipouští výklad, že by stačilo, aby stížnost ve lhůtě 15denní byla dána na poštu a že se dny poštovní dopravy nemají včítati do této lhůty. Podání opravného prostředku na poštu — není-li výslovného předpisu — nerovná se podání u příslušného úřadu a dobu poštovní dopravy nelze od lhůty rekursní odečítati. Ani v jaz. nař. ani jinde není stanoveno, že by se do lhůt, stanovených pro dohlédací stížnosti ve věcech justiční správy, nezapočítávala doba poštovní dopravy. Předpis § 89 zák. o organisaci soudů platí výslovně jen pro občanské věci právní. Obrana st-lova, že podal stížnost v stanovené lhůtě a že by byla došla včas k presidiu nejv. soudu, kdyby ji bylo min. sprav. jemu neprodleně postoupilo, jak mu to čl. 96 odst. 2 jaz. nař. ukládá, nebyla shledána důvodnou. Z ustanovení toho ani ze všeobecných zásad správního řízení neplyne, že by okolnost, že při odeslání stížnosti, podané u příslušného úřadu, úřadu příslušnému, nastal nějaký průtah, mohla míti vliv na běh lhůty. Nesprávná volba cesty a její následky stíhají výlučně stranu, i kdyby skutečnost, že stížnost došla k příslušnému úřadu opožděně, dal se přičítati také jinému. Pokud stížnost čelila proti rozhodnutí druhému (z 18. března 1927), uvedlo min., že se st-li nepodařilo prokázati, že by v řízení o jaz. stížnostech v justičním oboru bylo navrácená v předešlý stav přípustné. Z ustanovení § 16 zák. č. 36/1876 ani z § 286 zák. č. 13/1914 nelze dovoditi a contrario, že by ve správním řízení bylo navrácení v předešlý stav všeobecně přípustno, pokud výslovně není vyloučeno. Naopak ono jest možné jen tam, kde výslovný předpis je připouští, ježto všeobecné normy, která by je připouštěla, není.
O stížnosti do rozhodnutí toho u nss-u podané, bylo uváženo:
Stížnost vytýká především, že usnesení nejv. soudu, odmítnuvší dovolací rekurs st-lův z důvodů jazykových, neobsahuje proti předpisu § 96 odst. 5 jaz. nař. poučení o opravném prostředku, takže dlužno je pokládati za zmatečné. —-
Námitka tato jest bezdůvodná. Jest ovšem pravda, že v rozhodnutí úřadu má býti strana vždy poučena o právu stížnosti k vyššímu úřadu a o tom, kde a do jaké lhůty jest stížnost podati. Leč předpis tento nevztahuje se na ono meritorní rozhodnutí soudu neb úřadu, které zavdalo podnět k sporu o užití jazyka ve smyslu § 7 jaz. zák., nýbrž platí jen pro rozhodnutí o stížnosti, kterou podala strana do porušení svého jaz. práva, a jež vydáno bylo státním orgánem dohlédacím, jenž jako takový v pořadí instančním o jaz. stížnosti rozhodl. Usnesení nejv. soudu, kterým odmítnut byl dovolací rekurs st-lův, jest rozhodnutí soudu ve věci, ze které spor jazykový vzešel, tedy rozhodnutí, jež k němu zavdalo podnět, nikoli však rozhodnutí státního úřadu dohlédacího o jaz. stížnosti. Proto pro ně ustanovení posl. věty 5 odst. čl. 96 jaz. nař. o právním poučení neplatí, a nelze tedy v tom, že ono usnesení žádného právního poučení neobsahuje, spatřovati zmatečnost jeho.
St-l uvádí dále, že stížnost do usnesení nejv. soudu v Brně z 9. listopadu 1926, doručeného dne 8. prosince 1926, podal již dne 16. prosince na poštu jako spěšnou zásilku, že došla k žal. úřadu dne 18. prosince 1926 a že, kdyby ji byl tento úřad podle povinnosti jemu v čl. 96 odst. 2 jaz. nař uložené odstoupil ihned příslušnému úřadu, t. j. presidiu nejv. soudu, že by tam byla došla ještě včas před uplynutím lhůty rekursní, která končila teprve dne 23. prosince 1926. V tom, že žal. úřad odstoupil stížnost teprve dne 22. prosince a dal ji na poštu až 24. prosince 1926, spatřuje stížnost nezákonnost.
Námitku tuto nelze uznati důvodnou. Poslední věta 2. odst. čl. 96 jaz. nař. ustanovuje, že shledá-li úřad, u něhož jaz. dohlédací stížnost byla podána, že není příslušným, aby o ní rozhodl, odstoupí ji ihned příslušnému úřadu. Ustanovením tímto uložena byla úřadu nepříslušnému z důvodu účelnosti a procesní ekonomie jen procesní povinnost, aby jazykové stížnosti úřadu příslušnému ihned odstoupil. Tím mělo býti docíleno urychleného vyřízení jaz. stížností, které nařizuje jaz. nař. v odst. 3 cit. článku úřadu příslušnému, a zabráněno, aby, došly-li u nepříslušného úřadu, nebyly jím odmítány, případně vraceny. Z příkazu obsaženého v odst. 2 čl. 96 jaz. nař. nelze však dovoditi, že by rubem povinnosti, kterou příkaz ten vyslovuje, byl založen pro stranu vynutitelný právní nárok, aby nepřípustný úřad odstoupil jazykovou stížnost, k němu došlou, úřadu příslušnému v určité lhůtě, zejména aby to učinil tak rychle, aby případně byla zachována lhůta rekursní a stížnost k úřadu tomu v této lhůtě ještě došla. Ani z ustanovení článku 97 jaz. nař. straně žádný právní nárok na zjednání případné nápravy neplyne, jak již z doslova předpisu toho jest zřejmo (arg. slova »může vhodným opatřením zjednati nápravu«).
Stížnost dovozuje dále, že povinnosti uložené nepříslušnému úřadu v čl. 2 jaz. nař., aby dohlédací stížnost u něho podanou ihned odstoupil úřadu příslušnému, odpovídá právo nepřísl. úřadu, aby ji přijal a vyřídil. Z toho pak usuzuje, že přijetím stížnosti převzal ji úřad nepříslušný pro úřad příslušný, takže stížnost od tohoto okamžiku musí býti pokládána za podanou u úřadu příslušného. Touto argumentací dospívá pak; stížnost k závěru, že došla-li dohlédací stížnost na usnesení nejv. soudu z 9. listopadu 1926 ve lhůtě rekursní u žal. úřadu, třeba nepříslušného, nemůže býti považována za opožděnou.
S argumentací touto souhlasiti nelze. Podle § 7 jaz. zák. spory o užití jazyka vyřizují příslušné státní orgány dohlédací. Dohlédacím orgánem nad nejv. soudem v Brně, do jehož usnesení byla podána dohlédací stížnost, o jejíž včasnost jde, jest podle § 78 odst. 2 org. zák. č. 217/1896 a § 8 zák. č. 216/19 jeho první president. Z toho plyne, že jen on, případně jeho zástupce, jest příslušný k rozhodování o takovýchto jaz. stížnostech a že tedy jen u něho dlužno je podati. Neboť předpisu, že by stížnosti takové měly nebo mohly býti podány u jiného úřadu, není. Z ustanovení poslední věty 2. odst. čl. 96 jaz. nař. nelze dovoditi positivní právo nepříslušného úřadu, dohlédací stížnost přijati za úřad příslušný, nýbrž jen negativní jeho povinnost jí neodmítati a pak positivní povinnost stížnost příslušnému úřadu odstoupiti čili další její dopravu zprostředkovati. Zprostředkování to děje se za stranu, jde na její vrub, a stíhají ji proto všechny následky s tím spojené, tedy i případné zmeškání lhůty určené k podání opravného prostředku, jehož včasnost nutno posuzovati vždy podle doby, kdy došel k úřadu k přijetí jeho příslušnému, případně — je-li pro to výslovný předpis — kdy dán byl na poštu. Předpisu takového však pro stížnosti dohlédací v oboru justiční správy není. § 89 cit. zák. o organisaci soudů vztahuje se jen na občanské záležitosti právní. Stížnost vytýká však také nezákonnost nař. rozhodnutí, pokud jím byla zamítnuta stížnost do rozhodnutí presidia nejv. soudu v Brně z 18. března 1917, kterým byla zamítnuta žádost za navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty ke stížnosti do usnesení z 8. března 1927. Stížnost snaží se dovoditi, že úřad může povoliti navrácení v předešlý stav podle volné úvahy, pokud se tím žádné straně nezpůsobí újma. Zásadě, že navrácení v předešlý stav jest ve všech případech závislé na zákonném zmocnění, odporovalo by prý ustanovení § 16 zák. o ss, které je zvláště vylučuje, čehož by jinak nebylo třeba.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou. V řízení správním není žádné všeobecné normy, která by připouštěla navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k opravnému prostředku (srov. nál. Boh. 577/20, 742/21, 3297/24). Z toho, že § 16 zák. o ss navrácení v předešlý stav výslovně vylučuje, nelze pro řízení správní nic dovoditi, ježto cit. zák. upravuje řízení toliko před nss-em. Ani jaz. nař. restituce in integrum ve sporech o užití jazyka nezná. Za tohoto právního stavu nemůže býti uznána zákonná povinnost úřadu, aby žádosti strany, povolení navrácení v předešlý stav se domáhající, vyhověl. Není-li takovéto povinnosti úřadu, pak nemá strana právního nároku na to, aby jí restituce byla povolena. Nemůže proto býti ve svých subj. právech zkrácena ani důvodně vytýkati jako nezákonnost, nebylo-li její restituční žádosti vyhověno.
Zdůrazňuje-li stížnost, že navrácení v předešlý stav měl povoliti žal. úřad jen podle volné úvahy, uznává tím, že zákonem stanovené povinnosti k tomu neměl. Tvrdí-li zároveň, že nepovolením tím dopustil se nezákonnosti, ocitá se vlastně v rozporu sama s sebou, neboť neuvádí a ani uvésti nemůže, které zákonné ustanovení tím porušil.

Citace:

č. 7659. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 527-530.