Č. 7492.

Vodní právo: Vodní dílo je zaniklé, není-li již v takovém stavu, aby vodní právo mohlo býti vykonáváno, aniž je potřebí vodní dílo úplně znovu zříditi.
(Nález ze dne 24. října 1928 č. 27299/27.)
Věc: Ing. Jos. S. a spol. proti ministerstvu zemědělství o zánik vodního práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím osp-é v N. z 15. června 1926 bylo zsv-u v P. na základě výsledků provedeného vodoprávního řízení uděleno vodoprávní povolení k provedení projektu na úpravu Cidliny v obvodu města N. za některých podmínek. Požadavku st-lů, aby jim za vodní sílu mlýna v H. byla dána náhrada v částce 30000 Kč, nebylo vyhověno z toho důvodu, že právo na vodní sílu k tomuto zaniklému mlýnu patřící sluší dle platných předpisů právních považovati rovněž za zaniklé. Dalším rekursům st-lů nebylo v cestě instanční nař. rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Stížnost namítá, že vodní právo st-lů existuje dosud. Snaží se to dovoditi z těchto okolností: 1. st-lé ani jejich předchůdci ani výslovně ani konkludentními činy vodního práva se nevzdali, 2. jsou zachovány dosud podstatné části vodního díla. Otázkou, proč mlýn st-lů po vyhoření nebyl obnoven, úřad opominul se zabývati.
Proti tomu sluší však (ad 1.) především zjistiti, že žal. úřad nezaložil svůj výrok o zániku vodního díla st-lů na tom, že se st-lé, resp. jejich předchůdci práva svého vzdali, nýbrž na tom, že vodní dílo st-lů zašlo a tím že zaniklo i právo. K otázce zániku vodního díla jest však uvážiti toto:
Podle § 26 vod. zák. přecházejí vodní práva užívací, pokud v konsensu výslovně nejsou omezena na osobu uchazečovu, na dočasného majitele vodního díla nebo nemovitosti, pro něž byla propůjčena. Z toho plyne, že vodní práva připoutána jsou jednak k vodním dílům, jejichž provozování slouží, jednak k zařízením, jež výkon jich umožňují. Za existující považovati jest takové vodní dílo, které, tvoříc součást provozovny pro využití vody podstatnou, jest v takovém stavu, při kterém výkon vodního práva jest možným, aniž potřebí dílo toto úplně znovu zříditi. Není-li vodní dílo v takovém stavu, je lhostejno, jakými příčinami byl stav, výkon vodního práva znemožňující, přivoděn a ze které příčiny vodní dílo nebylo obnoveno.
Takový jest ustálený názor judikatury jak býv. ss-u, tak i nss-u. (Srv. na př. nál. Budw. A. 7931/1911, 8668/1912, 11383/1916, Boh. A 3836/1924). Jest proto výtka., že úřad nezkoumal, z jakého důvodu mlýn st-lův po vyhoření nebyl obnoven, bezpodstatná. Žal. úřad považoval vodní dílo st-lů za neexistující z té příčiny, že není tu již žádného podstatného zařízení vodního díla, které by umožňovalo výkon vodního práva. Žal. úřad vycházel z předpokladu, že neexistuje ani mlýnská budova ani mlýnské zařízení, nýbrž pouze jalový splav do jalového odpadu a zbytky prahu zdýmacího zařízení. Tento skutkový předpoklad, který se opírá o zjištění státního technika z 29. prosince 1925, stížnost nepopírá. Stížnost také nenamítá nic proti úsudku žal. úřadu, že účelem býv. vodního díla bylo vyvození a využití vodní síly, že tedy vodní právo st-lů bylo charakterisováno způsobem užívání vody k vývinu síly motorické. Pro takto charakterisované vodní právo pokládá žal. úřad součástky býv. vodního díla, které dosud existují, t. j. zbytky prahu stavidel a jalový splav za zařízení vedlejší. Naproti tomu namítá stížnost, a) že se žal. úřad o zdýmacím zařízení vůbec nezmiňuje, ježto by po názoru stížnosti existence zdýmacího zařízení překážela dedukci, že jde tu jen o zařízení vedlejší, a b) že zdýmací zařízení slouží ke zvýšení vodního stavu před mlýnem, a jalový splav do jalového odpadu že je nutnou jeho součástkou, takže obé slouží k vyvození a využití vodní síly. Námitkám těmto nemohl nss přisvědčiti.
Stížnost má sice pravdu potud, že zdýmací zařízení, sloužíc ke vzdouvání vody, jest podstatnou součástí vodního díla pro využití motorické síly vodní, přehlíží však, že podle výsledku místního ohledání žádné vzdouvací zařízení u býv. mlýna st-lů nalezeno nebylo. Bylyť zjištěny zbytky prahu zdýmacího zařízení. Pokládá-li žal. úřad tyto zbytku prahu za nepodstatnou součást vodního díla, má tento jeho úsudek v nálezu státního technika oporu a nelze mu vytýkati logickou nemožnost. Není-li tu tedy ani mlýnu ani mlýnského zařízení ani zařízení vzdouvacího, nýbrž jsou-li tu jen zbytky prahu, tedy zbytky jen jediné součástky vzdouvacího zařízení, pak nelze ani jalový splav do jalové strouhy pokládati za podstatnou součást vodního díla, která by umožňovala jeho výkon a jest proto námitka svrchu ad b) uvedená bezdůvodná. Námitka ad a) padá pak nejen proto, že úřad mluví o prahu stavidel, tedy o prahu zařízení vzdouvacího, nýbrž i proto, že úřad se nemohl o vzdouvacím zařízení zmiňovati, ježto zařízení takové podle výsledku šetření neexistuje.
Jestliže tedy úřad za tohoto skutkového a právního stavu vyslovil, že vodní dílo st-lů zaniklo, nelze říci, že rozhodnutí toto jest v rozporu se zákonem nebo že úřad pro ně neměl dostatečný podklad ve spisech. St-lé ovšem tvrdí dále, že pro posouzení existence vodního díla je roz- hodna doba, kdy konáno bylo první vodoprávní řízení o projektu družstva n-ského, ježto prý země Česká, která nyní Cidlinu reguluje, jest vůči st-lům jen nástupkyní a bezprostřední pokračovatelkou ve vodoprávním řízení o projektu jmenovaného družstva. V té době podle tvrzení stížnosti ještě existovalo hodnotné právo k vodní síle. Vodní dílo mělo tehdy jiný vzhled než jaký posléz byl zjištěn. Mimo zhořelou budovu s vnitřním zařízením vše ostatní ještě zbývalo. St-lé chtí těmito svými vývody patrně vyjádřiti, že stav tehdejší lišil se od stavu posléze zjištěného a kladou zvláštní důraz na to, že ke znovuzřízení mlýna jen proto nedošlo, poněvadž byla projektována regulace řeky Cidliny, takže znovuzřízení mlýna nejen se jevilo nehospodárným, nýbrž bylo by stálo v cestě i zájmům veřejným.
Leč i kdyby bylo jisto, že země Česká, resp. zsv jako projektant úpravy řeky Cidliny jest vskutku pouhým nástupcem, který na místě původního projektanta, to jest družstva n-ského, vstoupil do zahájeného řízení, v němž pak bylo prostě pokračováno, a kdyby se dále připustilo, že pro posouzení existence vodního díla není rozhodným stav jeho, jak posléze byl zjištěn, nýbrž onen stav, v němž vodní dílo včas zahájení onoho vodoprávního řízení se nelézalo, nemohli by přece st-lé z toho ve svůj prospěch nic dovozovati, ježto st-lé v řízení správním nikdy neuvedli, kteréže byly ony další technické součástky, jež vodní dílo v době podle mínění stížnosti rozhodné ještě vykazovalo, takže neposkytli žádný podklad pro posouzení otázky, zdali techn. stav vodního díla v této době byl ještě takový, aby bylo možno uznati je za dílo ještě existentní a nikoli za dílo již zničené.
Při řízení vodoprávním, konaném dne 29. prosince 1925 st-lé prostě uvedli, že v řízení o projektu družstevním předchůdce st-lů vzdal se svého vodního práva za odškodnění 10000 Kč. Avšak z této okolnosti neplyne nutně závěr, že techn. stav vodního díla v této době byl takový, že nelze mluviti o vodním díle již zaniklém.

Citace:

č. 7492. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 168-170.