Č. 7501.

Jazykové právo. — Řízení správní: Každé rozhodnutí o jazykovém sporu podle § 7 zák. jaz. musí býti opatřeno poučením o opravných prostředcích.
(Nález ze dne 26. října 1928 č. 5833/27.) Věc: Obec j. proti zemské správě politické v Opavě o jazykovou úpravu obecní pečeti.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměrem osp-é v K. z 10. září 1926 bylo obecní radě v J. sděleno, že domovský list Adolfa H. nevyhovuje ustanovení čl. 82. odst. 2 jaz. nař., podle něhož obecní razítko na něm musí býti v tomto případě dvojjazyčné. Obecní rada byla zároveň vyzvána, aby tuto překážku neprodleně odstranila a dom. list co nejdříve předložila.
O jazykové stížnosti obecní rady v J. do výměru toho podané rozhodla zsp v Opavě nař. rozhodnutím takto:
»Zsp zamítá odvolání obce J., poněvadž rozkaz udělený ve výměru osp-é odpovídá předpisu čl. 82 odst. 2 vl. nař. č. 17/20, jež bylo ve Sbírce zák. a nař. řádně vyhlášeno a kterým jsou správní úřady vázány. Rekurs proti takovému příkazu jest nepřípustný.« Stížnost do tohoto rozhodnutí u nss-u podaná vytýká jednak jeho podstatnou formální vadnost, jednak věcnou protizákonnost a navrhuje jeho zrušení. Podstatnou formální vadu nař. rozhodnutí spatřuje stěžující si obec v tom, že není v něm zmínky o možnosti jemu odporovati, čímž stěžující si obci hájení jejích práv bylo ztíženo. Žal. úřad musil o opravném prostředku proti výnosu přípustném mluviti buď připojením doložky o opravném prostředku proti rozhodnutí nebo sdělením, že instanční pořadí jest skončeno, při čemž jest míti za to, že poznámka v nař. výnose obsažená o nepřípustnosti rekursu jeví se ještě částí vlastního rozhodnutí.
Námitku tuto shledal nss odůvodněnou.
Již § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. ustanovuje všeobecně, že politické úřady v § 1 jmenované, t. j. polit, úřady okr. i zemské, mají ve svých rozhodnutích a opatřeních výslovně uvésti, zdali rozhodnutí a opatření tato jsou podrobena ještě dalšímu pořadu prostředků opravných, případně výslovné udati lhůtu rekursní a úřad, u kterého rekurs má býti podán. Mimo to nařizuje čl. 96 odst. 5 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. ještě zvláště, že v rozhodnutí úřadu, kterým vyřízen byl spor o použití jazyka podle § 7 jaz. zák., dlužno poučiti vždy stranu o právu stížnosti k vyššímu úřadu a o tom, kde a do jaké lhůty je stížnost podati.
Z ustanovení toho, které jest bezvýjimečné (arg. slovo »vždy«), vysvítá, že právní poučení v cit. článku předepsané musí býti obsaženo v každém jaz. rozhodnutí, nehledíc na to, o jaký skutkový stav a o kterou právní normu se dotčené rozhodnutí opírá. Účelem poučení jest ochrana zájmu strany, aby se jí dostalo od úřadu návodu, zda a jak se může domáhati nápravy u úřadu vyššího, není-li s vydaným rozhodnutím spokojena. Kde tedy positivní právní norma úřadu výslovně předpisuje, aby k svému rozhodnutí připojil poučení o opravném prostředku, který straně proti němu přísluší, jest podstatnou vadou řízení správního, jestliže předpisu takového nebylo dbáno, straně právní poučení sděleno nebylo, ona pak nebyvší poučena o opravném prostředku jí příslušejícím, ho nepoužila. Takovou podstatnou vadou stíženo jest v daném případě také nař. rozhodnutí, které žádného právního poučení neobsahuje. Jak z vývodů odv. spisu jest zřejmo, nepřipojil žal. úřad poučení o opravném prostředku, vycházeje z právního názoru, že by tím, kdyby takové poučení byl připojil, uznal možnost, že správní úřady mají právo zkoumati platnost vl. nařízení. Názor tento jest zřejmě mylný, neboť z právního poučení nic takového nedalo by se dovoditi a mimo to poučení takové jest v § 3 cit. zák. a v čl. 96 odst. 5 jaz. nař., jak již řečeno, pro všechny případy předepsáno. V čl. 96 odst. 5 tohoto, nař. jest také ustanoveno, že lze si stěžovati postupně až k nejvyšší instanci, kterou v daném případě bylo min. vnitra.
Tím, že stěžující si obci nedostalo se předepsaného poučení o tom, že do nař. rozhodnutí přísluší jí ještě další stížnost k min. vnitra jako k poslední správní stolici, bylo zaviněno, že stěžující si obec, pokládajíc nař. rozhodnutí za konečné, podala do něho stížnost k nss-u, ačkoli věc v adm. cestě nebyla ještě vyřízena. (§ 5 zák. o ss). Okolnost tato nemohla však býti důvodem k odmítnutí stížnosti jako nepřípustné podle § 5 cit. zák., ježto podání stížnosti k nss-u jeví, se jako následek nedostatku poučení o opravném prostředku, který nutno kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení, jak shora bylo dovozeno.

Citace:

č. 7501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 186-188.