Č. 7549.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: * Správní rada elektrických podniků hlav. města Prahy není příslušná ustanoviti zaměstnance podniků ve veřejnoprávním služebním poměru k obci.
(Nález ze dne 13. listopadu 1928 č. 30242.)
Prejudikatura: Boh. A 7211/28, Jud. I A/l č. 939.
Věc: František S. v P. (adv. Dr. Emil Musil z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o právní povahu služebního poměru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve sporu st-le, účetního úředníka elektr. podniků hl. m. Prahy, o úpravě služ. požitků, zamítl sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností odvolání st-lovo z výměru správní rady elektr. podniků ze 16. října 1923 z meritorních důvodů. K podnětu dalšího odvolání st-lova zrušil zsv v Praze nař. výnosem rozhodnutí stížnostního sboru jako zmatečné, odmítl rozhodnouti o odvolání st-lově z usnesení správní rady elektr. podniků hl. města Prahy ze 16. října 1923 pro nepříslušnost, a odkázal spornou věc na pořad práva soukromého. Výrok ten odůvodnil zsv v podstatě tím, že st-le, který nebyl ustanoven úředníkem ani usnesením sboru obecních starších ani usnesením měst. rady, nýbrž dekretem z 25. srpna 1915 správní radou elektr. podniků, nelze považovati za veř. úředníka obecního, pročež jeho služ. poměr sluší posuzovati jako poměr práva soukromého; o sporech z takového služ. poměru nepřísluší rozhodovati pořadem instancí samosprávných, nýbrž jsou k tomu povolány řádné soudy. Měl se tedy stížnostní sbor rozhodnutí zdržeti a odvolání st-lovo z výměru správní rady z důvodu své nepříslušnosti k rozhodování odmítnouti.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Z toho, že praž. měst. statut nerozeznává mezi orgány kompetentními ustanovovati jednak zaměstnance v poměru veřejnoprávním, jednak zaměstnance na smlouvu, dovozuje stížnost, že okolnost, který orgán st-le ustanovil, je pro otázku povahy jeho služ. poměru irelevantní, a snaží se dále vyvrátiti názor žal. úřadu, že správní rada elektr. podniků nebyla kompetentní ustanoviti st-le v poměru veřejnoprávním, resp. snaží se dovoditi, že st-l ustanoven byl orgánem k tomu kompetentním. V dalším dovozuje z různých momentů charakterisujících služ. poměr st-lův, že jde o poměr veřejnoprávní, při čemž vytýká zároveň žal. úřadu jako vadu řízení, že se těmito momenty nezabýval. Posléze namítá, že stížnostní sbor byl kompetentním rozhodovati o odvolání st-lově z usnesení správní rady i tenkráte, šlo-li skutečně o poměr soukromoprávní.
Nss neshledal tyto námitky důvodnými.
Jak uvedeno, žal. úřad opřel svoje rozhodnutí jedině o argumentaci, že u st-le veřejnoprávní poměr služ. vůbec vzniknouti nemohl, ježto st-l nebyl ustanoven ve službách obce orgánem k založení takového poměru kompetentním. Aby vznikl právní poměr určitého druhu, je zajisté potřebí nejen, aby poměr právě toho druhu byl intendován a konstituován, nýbrž dále také, aby byl založen orgánem k tomu příslušným. Není tedy správným názor stížnosti, že pro posouzení otázky, existuje-li u st-le služ. poměr veřejnoprávní, je okolnost, který orgán st-le ustanovil, bez významu.
Je-li dále správným názor žal. úřadu, že správní rada elektr. podniků není kompetentní ustanovovati zaměstnance ve veřejnoprávním služ. poměru, pak zajisté jest úplně logickým i závěr žal. úřadu, že u st-le, ustanoveného správní radou elektr. podniků, poměr takové vzniknouti vůbec nemohl. Ale pak žal. úřad se svého stanoviska neměl vůbec příčiny zabývati se otázkou, zda poměr úředníků elektr. podniků podle úpravy, jaké se mu organisačními usneseními měst. zastupitelstva dostalo, bylo by povšechně považovati za poměr veřejnoprávní či soukromoprávní, nýbrž mohl — došed k úsudku, že z ustanovovacího aktu, kterým byl st-l do služeb elektr. podniků dosazen, veřejnopráv. služ. poměr vzhledem k inkompetenci jmenovacího orgánu vůbec vzniknouti nemohl, — již na tomto úsudku zbudovati svoje rozhodnutí. Z toho však plyne, že bezdůvodnou je výtka vadnosti řízení, v tomto směru nař. rozhodnutí činěná, a že také všechny námitky stížnosti, které z povahy služ. poměru st-lova snaží se vyvoditi jeho veřejnoprávní povahu, jdou mimo. Dlužno se proto zabývati jedině otázkou, zda st-l ustanoven byl ve službách obce pražské aktem orgánu příslušného ustanovovati zaměstnance ve veřejnoprávním služ. poměru, a důsledně jen námitkami, které s tohoto hlediska rozhodnutí napadají.
Podle § 123 praž. měst. statutu jmenuje obecní úředníky městská rada, pokud jmenování jich není vyhraženo (§ 97) měst. zastupitelstvu. Jedině uvedené dva orgány jsou příslušny ustanovovati úředníky obecní; jiný orgán ani podle statutu ani podle jiné právní normy kompetentním k tomu není. Je pravda, že statut nerozeznává tu mezi zaměstnanci ve veřejnoprávním služ. poměru a zaměstnanci na smlouvu. Z toho jde však pouze tolik, že podle statutu principielně každého zaměstnance, ať v jakémkoli služ. poměru, ustanoviti může platně toliko měst. zastupitelstvo nebo rada, nikoli však orgán jiný.
Praž. statut měst. mimo uvedené dva orgány — měst. zastupitelstvo a měst. radu, jakož i starostu a magistrát — jiných orgánů se samostatnou kompetencí zákonnou nezná. Vývoj poměrů přinesl časem pomocné orgány, m. j. také správní radu elektr. podniků jako orgán zřízený měst. zastupitelstvem pro správu obecního podniku. Nss neshledal potřebu zabývati se otázkou, jak dalece může tato správní rada býti uznána za orgán a representanta obce v poměrech práva soukromého, neboť v tomto směru jde o poměry vyňaté z jeho kognice. Pro obor práva veřejného trvá nss ve své judikatuře důsledně na zásadě, že zákonná kompetence orgánu — pokud to nějaká právní norma výslovně nepřipouští, — nemůže účinně býti delegována orgánu jinému (srv. Jud. I. A/l čís. 939 násl.). Z toho plyne, že výlučná zákonná kompetence měst. zastupitelstva a rady, jmenovati obecní úředníky, pokud jde aspoň o ustanovení ve veřejnoprávním služ. poměru, na správní radu elektr. podniků přenesena býti nemohla. Ostatně se to instrukcí z 2. srpna 1897, resp. pravidly o služ. poměrech zaměstnanců elektr. podniků z 29. dubna 1912 ani nestalo, neboť ta i ona mezi zaměstnanci elektr. podniků výslovně odlišují úředníky stále ustanovené a přísahou služ. k obci vázané — tedy zřejmě úředníky ve veřejnopráv. služ. poměru k obci — a jmenování těchto vyhražují radě měst., resp. sboru obecních starších. Mohlo-li se přenesení jmenovací kompetence na správní radu elektr. podniků státi účinně, pokud jde o přijímání do služeb na základe smlouvy soukromoprávní, neměl nss příčiny zkoumati, ježto tyto otázky vymykají se jeho rozhodovací kompetenci. I když se právní postaveni správní rady elektr. podniků posuzuje s hlediska §§ 59 a 60 želez. provozního řádu ze 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. ex 1852 jako ředitelstva podniku elektr. drah, jež obec podle své povinnosti zřídila na základě koncese k provozu elektr. drah (srv. Boh. A 7211/28), možno ji pokládati vůči osobám třetím jen za zmocněnce a representanta obce v poměrech soukromoprávních, nelze však z postavení tohoto vyvozovati kompetenci správní rady, vydávati akty správní povahy autoritativní, jakým jest nesporně akt ustanovení úředníka ve veřejnoprávním služ. poměru. Nechť už tedy povaha správní rady elektr. podniků pojímá se jakkoli, tolik je jisto, že — když ji zákon neuvádí jako orgán kompetentní ustanovovati obecní zaměstnance, ani nikde nepřipouští, aby měst. zastupitelstvo nebo měst. rada svoji jmenovací kompetenci přenášely na orgány jiné — nelze v ustanovení zaměstnance správní radou elektr. podniků spatřovati ustanovení ve veřejnoprávním služ. poměru.
St-l tvrdí ovšem také, že byl vlastně ustanoven měst. zastupitelstvem, poněvadž zastupitelstvo schvaluje rozpočty elektr. podniků a tím implicite i jmenování zaměstnanců na základě schváleného rozpočtu přijatých. Než i kdyby bylo možno akcesorický akt schvalovací rovnati aktu, který se jím schvaluje, nebylo by možno dáti stížnosti za pravdu. neboť předmětem schvalování je tu stanovení osobních nákladů podniků, tedy akt podstatně jiný nežli akt jmenování určitého úředníka.
Pro názor stížnosti konečně, že správní rada elektr. podniků je — jak se stížnost vyjadřuje — výborem měst. rady, kterému by patrně příslušela pokud jde o správu elektr. podniků ex lege všechna oprávnění měst. rady, není vůbec podkladu, poněvadž ani měst. statut praž. ani jiná právní norma takového výboru měst. rady s kompetencemi měst. rady nezná.
Stížnost snaží se posléze obhájiti alespoň kompetenci stížnostního sboru poukazem na § 124 měst. statutu ve spojení se zákonem č. 115 správně 116/1920 Sb. Ani v tom nelze jí dáti za pravdu. Paragrafem 12 zák. č. 116/1920 ustanoven byl stížnostní sbor, aby rozhodoval o všech stížnostech — mimo ve věcech stavebních — do rozhodnutí a opatření obecních orgánů v oboru samostatné působnosti obecní. Byl tedy zřízen jako orgán adm. jurisdikce, povolaný ve vyšší stolici instančně přezkoumávati autoritativní akty obecních orgánů ve věcech samostatné působnosti obecní. Nastoupil tedy stížnostní sbor na místo měst. zastupitelstva jenom tam, kde tento orgán vystupoval až dotud jako orgán adm. jurisdikce. Poněvadž usnesení správní rady elektr. podniků — jak prokázáno — nemůže míti povahu autoritativního aktu správního, není tu nezbytného podkladu pro výkon adm. jurisdikce a nelze tudíž stížnostní sbor uznati za kompetentní, aby rozhodoval o stížnostech do usnesení správní rady elektr. podniků ani ve věcech zaměstnanců těchto podniků.

Citace:

č. 7549. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 285-288.