Č. 7534.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: I. * Zaměstnanec může v odvolání podle § 151 odst. 2 plat. zák. č. 103/1926 uplatňovati také nové stížné body, jichž v námitkách podaných podle odst. 1 cit. § neuvedl. — II. Při převodu úředníka do nových platů podle § 168 zák. č. 103/26 je rozhodno, jaké měl úředník ten 1. ledna 1926 požitky; započítávání dřívější služby pro stanovení nových platů místa nemá.
(Nález ze dne 9. listopadu 1928 č. 15534/27.)
Věc: Jaroslav D. v T. proti ministerstvu spravedlnosti o převod do nových platů podle zákona č. 103/1926.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odmítlo odvolání st-lovo jako nepřípustné, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl usnesením soudní tabule v Bratislavě z 31. března 1925 jmenován soudním kancelistou při sedrii v Trenčíně, kdež nastoupil službu dne 30. dubna 1925. Usnesením soudní tabule v Bratislavě z 22. srpna 1925 byla mu započtena pro postup do vyšších požitků kanc. úředníka podle §§ 2 a 4 vl. nař. 165/22 služba válečná od 21. června 1915 do 1. listopadu 1918 a od 10. listopadu 1918 do 23. června 1920, celkem 4 roky 11 měsíců 25 dnů, v nejvýše přípustné výměře 4 roků s podotknutím, že rozhodnutí o další žádosti za započtení služby kanc. pomocníka a zaměstnání u notáře přísluší min. sprav. (§ 3 cit. vl. n.). Důsledkem započtení 4 let byly st-lovi dekretem presidia soudní tabule v Bratislavě z 24. srpna 1925 poukázány požitky dle 3. stupně XI. třídy hodn. od 1. května 1925. Výnosem z 19. října 1925 nevyhověl žal. úřad, rozhoduje podle § 4 vl. nař. č. 165/22 v dohodě s min. vnitra a fin., žádosti st-lově, aby mu jeho předchozí soukr. služba a státní služba pomocná byly započteny pro postup do vyšších požitků. — Do rozhodnutí a opatření shora uvedených nebyla podána stížnost ani k vyššímu správnímu úřadu ani k nss.
Po té byl st-l dekretem presidia soudní tabule v Bratislavě z 23. července 1926 vzhledem na to, že dne 1. ledna 1926 pobíral požitky dle 3. st. XI. třídy hodn. od 30. dubna 1925 převeden do III. služ. třídy, 7. plat. stupnice služného stupně a) ročních 9000 Kč, činovného ročních 2.940 Kč s vyrovnávacím přídavkem ročních 780 Kč od 1. ledna 1926 s tím, že se zvýší jeho služné od 1. července 1927. — V námitkách do tohoto dekretu podaných poukazoval st-l na to, že ke dni 31. prosince 1925 vykazuje tato služ. období: a) dobu již započtenou: 1. vojenskou 4 roky, 2. úřednickou 8 měsíců, b) doposud nezapočtenou: 1. zbytek nezapočtené služby vojenské 11 měsíců, 25 dnů, 2. službu u notáře 1 měsíc, 10 dnů, 3. službu u soudu od 1. října 1920 do 30. dubna 1925 4 roky, 7 měsíců, celkem 10 roků, 4 měsíce, 5 dnů. Po převedení do nových platů dnem 1. ledna 1925 má prý tudíž nárok po odečtení 4leté služby čekatelské od hořejšího služ. období na služné 7. plat. stupnice, stupně c) se zbytkem 4 měsíců pro příští postup. Navrhuje proto, aby mu ve smyslu § 207 plat. zák. shora pod b) uvedená doposud nezapočtená služba byla pro postup do vyšších požitků započtena, ježto vyhovuje podmínkám tohoto paragrafu, poněvadž podal žádost o toto započtení již dne 15. května 1925, jakož i že nároku na započtení tohoto služ. období nabyl dle dekretu z 14. února 1922 (propočtení služ. doby při ustanovení kanc. oficiantem).
Námitkám těmto nevyhovělo presidium soudní tabule v Bratislavě výměrem z 29. listopadu 1926 jako neodůvodněným.
V odvolání z tohoto výměru podaném brojil st-l proti tomu, že mu při převodu do nových platů byla odpočtena doba 4 roků jako doba čekatelská. Dále stěžoval si na to, že mu nebyla až posud započtena shora uvedená, až posud nezapočtená doba.
Žalovaný úřad odvolání odmítl z části jako nepřípustné, z části je zamítl jako bezdůvodné. V důvodech bylo uvedeno:
Odvolání brojí proti napadenému rozhodnutí ve dvojím směru: 1. že při převodu do nového platu podle předpisu části VII., dílu I., pododdílu 1 plat. zák. bylo přihlíženo k čekatelské době čtyř roků, o kterou byla snížena celková pro stanovení nového služného rozhodná doba (§ 168 plat. zák.), 2. že při zjištění této rozhodné doby nebylo přihlíženo k nezapočtené dosud služební době. Ad 1. Námitkami podanými proti výměru z 23. července 1926 domáhal se odvolatel toho, aby mu nezapočtené dosud služ. období bylo započteno pro postup do vyšších požitků, aby na základě tohoto započtení byla mu zjištěna rozhodná doba pro stanovení nového služného a aby tak byl převeden po odečtení čtyřleté doby čekatelské do 7. plat. stupnice, stupně c). Podle § 151 plat. zák. přísluší zaměstnanci odvolání proti rozhodnutí o námitkách. Z povahy opravného řízení, upraveného tímto předpisem, je samozřejmé, že zaměstnanec odvoláním nemůže uplatňovati nové stižní body, které nebyly obsaženy v námitkách a o nichž úřad nerozhodoval. Námitkami podanými proti výměru z 23. července 1926 činil odvolatel sporným pouze zjištění rozhodné doby a vycházel sám z právního náhledu, že při stanovení nového služného má se přihlížeti k čekatelské době 4 let odečtením této doby od doby rozhodné. Pokud výměr z 29. listopadu 1926 zmiňuje se o odečtení 4 roků čekatelských, neobsahuje v tomto směru rozhodnutí o námitkách, nýbrž pouze vysvětlení postupu zachovaného při převodu. Jestliže odvolatel nyní prohlašuje v odvolání odečtení 4 roků čekatelských za nezákonné, brojí tím, a to ještě v odporu s námitkami — přímo proti výměru z 23. července 1926. Tento bod stižní je tedy pokládati za nepřípustné novum a bylo proto v tom směru odvolání odmítnouti jako nepřípustné.
Ad 2. Podle § 168 plat. zák. jsou pro zjištění rozhodné doby směrodatny pouze požitky, v nichž úředník byl v den účinnosti plat. zák. Za rozhodnou pokládá se pak doba, kterou by úředník musel ve své úřednické skupině ztráviti, aby časovým postupem dosáhl svých požitků, s připočtením služ. doby započítatelné (započtené) v posledním dosaženém platovém stupni. Podle § 197 plat. zák. započítatelnou služ. dobou rozumí se služ. doba ve služ. poměru, ve kterém se zaměstnanec převádí, skutečně ztrávená a podle dosud platných předpisů pro postup v tomto služ. poměru započítatelná; dobou započtenou rozumí se pak jiná období pro postup v tomto služ. poměru započtená. Jestliže presidium soudní tabule při zjištění rozhodné doby nepřihlíželo k nezapočtené služ. době, pak jeho postup odpovídá uvedeným zákonným předpisům a nemůže tedy odvolatel právem tvrditi, že byl zkrácen ve svých subjektivních právech. Jest tedy odvolání, pokud v tomto směru zastává jiný právní náhled, bezdůvodným a bylo jako takové zamítnuto.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Ad 1. Žal. úřad je názoru, že zaměstnanec v námitkách, které podle § 151 plat. zák. vznáší proti úpravě služ. příjmů, provedené z moci úřední, musí pod následky prekluse přesně konkretisovati svůj uplatňovaný právní nárok a podrobně formulovati jednotlivé stižní body, a že v dalším odvolání nemůže již uplatňovati nové stižní body v námitkách neobsažené. S názorem tímto nss nemohl souhlasiti.
Adm. řízení opravné tvoří podle zásad obecně uznaných jednotný celek, a straně je volno důsledkem této zásady uplatňovati ve vyšší stolici i takové nové skutkové okolnosti a právní námitky, kterých v dřívějším stadiu rekursním nerelevovala. Jenom tam, kde výslovně stanoveno jinak, nastává prekluse. Paragraf 151 plat. zák. nemá ustanovení o tom, jak dalece dlužno námitky proti oficiosní úpravě služ. příjmů konkretisovati, ani nestanoví, že by v dalším odvolání nebylo již přípustno uplatňovati stižní body v námitkách neobsažené. I kdyby se »námitky« § 151 pokládaly za opravný prostředek, nebylo by lze z této jejich povahy vyvozovati něco ve prospěch stanoviska žal. úřadu. Právní povaha »námitek« § 151 plat. zák. příčí se však přímo takovémuto pojímání.
Předmětem »námitek« dle § 151 plat. zák. je úprava služ. příjmů provedená z moci úřední, tedy adm. opatření, učiněné ex officio a z pravidla beze slyšení strany. Opatření takové jest ovšem schopno právní moci, a nepodá-li zaměstnanec včas proti němu námitek, stává se proti němu pravomocným a nezvratným základem jeho materielních nároků. Po této stránce mají tedy námitky ony stejnou funkci jako opravný prostředek. Jinak je však povaha a účel jejich podstatně jiný. Námitkami strana nedovolává se u vyššího úřadu odpomoci proti aktu úřadu nižšího, nedomáhá se přezkoumání tohoto aktu úřadem vyšším. Zaměstnanec »námitkami« projevuje prostě svoji nespokojenost s úpravou služeb. příjmů, jak byla ex offo provedena, a žádá úřad k rozhodování v první stolici příslušný, aby mu vydal rozhodnutí opatřené řádným odůvodněním, proti němuž by se mohl účinně brániti opravnými prostředky. Mají tedy »námitky« § 151 plat. zák. svou analogii spíše v »odporu« nebo »námitkách«, s nimiž se setkáváme v řízení mandátním. Jestliže však účelem námitek jest teprve vyvolati výrok prvé stolice, z něhož by strana poprvé mohla seznati, na jakém skutkovém a právním podkladě úřad stanovil její služ. příjmy tak, jak učinil, pak nelze zajisté upírati straně možnost, aby v odvolání proti tomuto výroku brojila proti důvodům úřadu dříve jí snad neznámým i takovými námitkami skutkovými a právními, kterých v »námitkách« — nemajíc k tomu příčiny — neuplatňovala, po případě i aby svůj nárok formulovala jinak, nežli jak učinila v námitkách, kdy stanovisko úřadu nebylo jí ještě známo.
V daném případě domáhal se st-l námitkami proti převodnímu dekretu z 23. července 1926 převodu do stupně c), 7. plat. stupnice. Stejný petit vznesl v odvolání z výměru z 29. listopadu 1926, opíral jej však nejen o důvod uplatněný již v námitkách, t. j. zápočet určitých dob, nýbrž i o důvod nový, t. j. nepřípustnost odpočtu 4 let jako stanovené doby čekatelské. Z hořeních úvah plyne, že žal. úřad nebyl oprávněn rozhodnutí o tomto stižním bodu odmítati; učinil-li tak, je rozhodnutí jeho v tomto směru nezákonné.
Ad 2. Podle § 168 plat. zák. zjistí se pro stanovení výše služného doba, kterou by podle čl. III a) — s výjimkou kategorií uvedených v § 7 odst. 7 tohoto zák. — podle čl. V § 1 zák. čís. 541/1919 úředník musel ztráviti v úřednické skupině, ve které jest v den účinnosti zákona, aby časovým postupem dosáhl požitků hodn. třídy a plat. stupně, v němž jest v den účinnosti plat. zák., a k takto zjištěné době se připočte započítatelná (započtená) služ. doba v posledním dosaženém plat. stupni. Vychází tedy zákon platový z požitků, které úředník má v době účinnosti zák., t. j. 1. ledna 1926, jako z veličiny dané, zjišťuje ideální služ. dobu, které by byl úředník potřeboval k dosažení těchto požitků, a tuto dobu měří podle čekatelské doby a lhůt pro povýšení služného, stanovených plat. zákonem.
Z toho jde, že pro otázku stanovení nového platu st-lova je rozhodno jedině, jaké měl požitky v den 1. ledna 1926, a že nějaké započítávání dřívější služby pro stanovení nových platů nemá vůbec místa. Petit st-lův bylo by možno tedy chápati jenom tak, že nabyv podle svého názoru nároku na zápočet sporných služ. dob ještě před účinností zák. č. 103/26 má nárok na to, aby mu podle toho stanoveny byly dodatečně nové požitky k 31. prosince 1925 a aby na základě těchto zvýšených požitků byl podle § 168 a 169 plat. zák. nově zařaděn do platů tohoto zák. Předpokladem takového nároku by bylo, že st-li vznikl před účinností zák. č. 103/26 nárok na započtení sporných dob pro postup do vyšších požitků ve služ. poměru, v němž se převádí. St-l dovolává se v tom směru dekretu presidia vrch. zem. soudu ze 14. února 1922, ale neprávem, neboť tímto dekretem byly mu sporné doby započteny pro postup v poměru kanc. oficianta, tedy v poměru podstatně jiném, nežli v kterém byl převeden, t. j. v poměru kanc. úředníka pragmatikálního skupiny D § 52 služ. pragmatiky. Zápočet sporných dob v tomto poměru pak nejen mu nebyl povolen, nýbrž naopak výslovně odepřen rozhodnutím soudní tabule v Bratislavě z 22. srpna 1925 resp. min. sprav, z 19. října 1925, která nabyla proti st-li právní moci. Právem odepřel tedy žal. úřad k dobám těm hleděti při převodu st-le do nových platů, a je v bodu 2. stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 7534. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 252-256.