Č. 7642.

Vojenské věci: 1. * Byl-li gážista podle §§ 98, 25 a 16 bodu 2 zák. č. 76/1922 nárok na výslužné oduznán, lze výslužné zastaviti toliko s účinností ex nunc, a nikoli s použitím § 31 zák. č. 288/1924 již od 1. ledna 1925. — 2. Býv. rak.-uh. záložní gážista, který byl před převratem na základě superarbitračního řízení pensionován, může býti podle § 25 zák. 76/22 podroben novému superarbitračnímu řízení a mohou mu podle výsledku řízení tohoto zaopatřovací požitky býti zastaveny.
(Nález ze dne 19. prosince 1928 č. 33899.)
Prejudikatura: Boh. A. 5426/26, 6182/26.
Věc: Julius G. v P. proti ministerstvu národní obrany o nárok na výslužné.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím odpírají st-li zaopatřovací požitky za dobu od 1. ledna 1925 do 31. srpna 1926, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, záložní nadporučík býv. armády rak.-uher., byl v listopadu 1914 v poli zraněn a po superarbitraci přeložen dnem 1. prosince 1917 do výslužby. Přihlášky o přijetí do čsl. armády nepodal. Výnosem mno ze 7. listopadu 1922 byl dnem 1. prosince 1920 přeložen do kategorie voj. pensistů, a poukázány mu od 1. prosince 1918 výslužné 733 Kč 33 h. příd. za zranění 400 Kč a příbytečné 128 Kč ročně. Výnosem z 24. září 1924 vyslovilo mno vzhledem ke st-lovu prohlášení o skutečných příjmech, že st-l nemá od 1. dubna 1922 podle § 24 zák. č. 76/1922 nároku na voj. zaopatř. požitky vyjma přídavek za zranění 400 Kč, a že jest povinen za dobu od 1. ledna 1923 do 31. října 1923 vrátiti přeplatek zaopatř. požitků, jichž výplata byla zastavena dnem 31. října 1923, kdežto přeplatek za dobu od 1. dubna do 31. prosince 1922 že vymáhán nebude. Výnosy téhož min. z 26. listopadu 1925 a 5. května 1926 byly st-li poukázány výše uvedené zaopatř. požitky za rok 1923 a 1924 z důvodu, že jeho civilní příjem za rok 1922 a 1923 nepřevyšoval hranici stanovenou v § 24 zák. č. 76/1922. Výnosem z 23. března 1926 nařídilo mno, aby byl st-l podroben opětnému superarbitračnímu řízení k přezkoumání nároku na zaopatř. požitky podle § 98 a 25 zák. č. 76/1922, resp. podle zák. č. 288/1924.
Nař. rozhodnutím bylo pak vysloveno, že st-l nemá podle §§ 98 a 16 zák. č. 76/1922, resp. podle § 31 zák. č. 288/1924 nároku na voj. zaopatř. požitky — vyjímajíc trvalý přídavek za zranění 400 Kč ročně, jenž mu bude od 1. ledna 1925 dále vyplácen — poněvadž superarbitrací konanou dne 23. července 1926 bylo zjištěno, že pozbyl méně než 20% způsobilosti k přiměřenému občanského povolání. Současně vysloveno, že nárok na voj. výslužné nemá st-l od 1. ledna 1925.
Stížnost namítá: 1. že žal. úřad nebyl oprávněn st-le, jenž byl superarbitrován již roku 1915, podrobiti nové superarbitraci, a to proto, a) poněvadž z ustanovení § 16 zák. č. 76/22 se nic podobného nepodává a § 97 odst. 2 téhož zák. nařizuje, že zaopatř. nároky gážistů v záloze, jimž příslušejí zaopatř. požitky pouze v důsledku jejich služeb v býv. rak.-uher. armádě, jest posuzovati podle voj. zaopatř. zákonů a nařízení býv. monarchie dne 28. října 1918 platných, že § 98, jehož se úřad dovolává pro použití § 16, připouští sice také použití § 25, ale toto ustanovení § 25, jehož se úřad nedovolává, může se vztahovati jen na případy, které vznikly po účinnosti zák. č. 76/1922, kdežto případ st-lův je kryt ustanovením § 97 odst. 2, b) poněvadž ani citací § 31 zák. č. 288/1924 není zákonitost nové superarbitrace opodstatněna, třeba snad má žal. úřad touto citací na mysli § 11, v § 31 uvedený, neboť zákonem č. 288/1924 nebylo zrušeno ustanovení § 97, odst. 2 zák. č. 76/1922, 2. že je proto nepochybno, že k vydání nař. rozhodnutí došlo jen proto, že v právním nazírání žal. úřadu nastala změna, která však sama o sobě neopravňuje úřad, aby odňal st-li jeho nabyté právo, 3. že je bezdůvodným zastavení výplaty st-lových zaopatř. požitků již dnem 1. ledna 1923.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Ad 1. a 2. St-l náleží do kategorie osob uvedených v § 97 odst. 2 zák. č. 76/1922. Podle § 98 odst. 2 cit. zák. platí pro osoby uvedené v § 97 obdobně též ustanovení m. j. §§ 16 a 25 téhož zák. Podle § 25 cit. zák. jest voj. správa oprávněna kdykoliv znovu přezkoumati podmínky výslužného a podrobiti gážistu novému superarbitračnímu řízení a podle jeho výsledku výslužné případně zmenšiti nebo zastaviti. § 16 téhož zák. přiznává gážistům v záloze nárok na výslužné jen, jsou-li u nich splněny dvě podmínky, totiž: 1. utrpěl-li poruchu (poškození) zdraví bez vlastní úmyslné viny v činné službě za okolností naznačených v § 3, 2. a pozbyl-li nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, a to buď trvale nebo dočasně.
Názor stížnosti, že ustanovení § 25 vztahuje se jen na případy nastalé po účinnosti zák. č. 76/1922, nemá vzhledem k zcela povšechnému znění tohoto předpisu v zákoně opory, a je naopak vyvrácen úvahou, že § 98 vztahuje platnost jeho právě i na osoby uvedené v § 97 zák. Byla tedy voj. správa na základě § 25 cit. zák. oprávněna podrobiti st-le novému superarbitračnímu řízení a shledala-li na základě jeho, že není tu již předpokladů pro nárok na zaopatř. požitky ve smyslu § 16 cit. zák., byla oprávněna na základě positivní normy § 25 požitky ty zastaviti (srov. Boh. A. 5426/26).
Jsou tedy námitky stížnosti v tomto směru vznesené bezdůvodny, při čemž budiž ještě jen podotknuto, že ustanovení § 31 zák. č. 288/1924 nedovolává se žal. úřad k odůvodnění zákonitosti nové superarbitrace, nýbrž k odůvodnění data, od kterého se st-li zaopatřovací požitky odnímají.
Ad 3. St-l jest na omylu, tvrdí-li, že mu byly zaopatřovací požitky zastaveny posléze dnem 1. ledna 1923, neboť jak shora bylo uvedeno, byly mu zaopatř. požitky dodatečně přiznány i za rok 1923 a 1924, a nař. rozhodnutím byly mu požitky ty zastaveny teprve dnem 1. ledna 1925. Než nss shledal stížnost v této její části důvodnou i pokud jde o zastavení zaopatř. požitků ode dne 1. ledna 1925.
Zastavení dnem 1. ledna 1925 opírá žal. úřad o předpis § 31 zák. č. 288/24, jenž stanoví účinnost zákona toho právě tímto dnem. Leč k použití tohoto ustanovení byl by žal. úřad býval oprávněn jen v tom případě, kdyby byl na st-le použil předpisů zák. č. 288/1924 také ve věci samé tím, že by byl st-lovy zaopatřovací požitky ve smyslu zák. toho upravil, t. j. ve smyslu § 11 odst. 2 snížil. K úpravě podobné však nedošlo, když byl st-li nárok na zaopatř. požitky mimo přídavek za zranění, tedy nárok na výslužné, vůbec odepřen vzhledem k ustanovení § 98 a 16 zák. č. 76/1922 a nikoli vzhledem k materielním ustanovením zák. č. 288/1924.
Doba, od kdy záložní a do výslužby přeložený voj. gážista, převzatý pouze jako voj. pensista, ztrácí dle ustanovení zák. č. 76/1922 nárok na výslužné, řídí se pouze předpisem § 25 tohoto zák. Poskytuje-li ustanovení § 25, jak shora uvedeno, voj. správě kdykoliv možnost podle výsledku nového superarbitračního řízení výslužné zastaviti, a nestanoví-li předpis tento nic jiného, lze výplatu výslužného zastaviti toliko ex nunc, t. j. teprve od posledního dne onoho měsíce, v němž bylo superarbitrační řízení výrokem mno ukončeno (srv. nál. Boh. A. 6182/26) — tedy v daném případě, kde výsledek superarbitračního řízení byl stanoven nař. rozhodnutím ze 13. srpna 1926, teprve ode dne 31. srpna 1926.
Odepírá-li žal. úřad st-li výslužné již ode dne 1. ledna 1925, odepírá je tedy od tohoto dne až do dne 31. srpna 1926 neprávem, i bylo nař. rozhodnutí v této jeho části podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 7642. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 487-489.