Č. 7428.

Jazykové právo. I. * Obžalovaný, který jest příslušníkem jazykové menšiny podle § 2, odst. 2 jaz. zák., nemá ani podle jazykového zákona, ani podle čl. 23, odst. 1 jaz. nař. nároku na to, aby státní zástupce provedl odvolání podle § 294, odst. 2 trest. řádu také v jazyku menšinovém. — II. Pro vznik jazykového sporu není nezbytným předpokladem, aby strana postupovala podle čl. 21 jaz. nař. — III. Vyřízením ve smyslu § 2 jaz. zák. jsou jen takové projevy státních soudů, úřadů nebo orgánů, kterými se obracejí na strany jako adresáty.
(Nález ze dne 20. září 1928 č. 25525.)
Prejudikatura: ad III. Boh A 2009/23.
Věc: Josef P. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V trestní věci proti st-li pro přečiny zák. na ochranu republiky provedlo státní zastupitelství v Ch. odvolání z rozsudku tamního kraj. soudu, které sepsalo v jazyce českém. Jedno vyhotovení provedeného odvolání, u jmenovaného soudu podaného, dodáno bylo obhájci st-lovu k vyjádření. Jazykové stížnosti, kterými st-l domáhal se toho, aby provedení odvolání bylo podáno také v jazyce německém, zamítlo vrchní státní zastupitelství v Praze a nař. rozhodnutím min. sprav. z těchto důvodů: »Zák. č. 122/20 ustanovil v § 2, odst. 4 toliko, že za stejných podmínek jako v odst. 2. jest veř. žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku vznésti. Pro jiné návrhy a prohlášení jest proto rozhodným jen ustanovení čl. 23, odst. 1 nař. č. 17/1926. Také v jazyku menšiny, jehož příslušníkem jest obviněný, mají býti činěny ostatní návrhy a prohlášení, jichž se dostává přímo účastníkům. Této podmínky tu není, neboť tato emanace nebyla řízena od stát. zastupitelství přímo na st-le jako adresáta, a jest tedy stížnost neodůvodněna.«
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost, dovozující jeho nezákonnost. Bylo o ní uvažováno takto: V nař. rozhodnutí vyslovilo min. sprav. především, že stížnost jest v základě pochybena, ježto st-l, aniž postupoval podle čl. 21 jaz. nař. a vyvolal rozhodnutí stát. zastupitelství v Ch., obrátil se přímo stížností na vrch. stát. zastupitelství, ač vyřízení dostalo se mu od kraj. soudu, nikoli od stát. zastupitelství. Poukazujíc na tento svůj výrok, vytýká žal. min. v odv. spise, že nešlo vlastně o jazykový spor podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař., a že proti tomuto důvodu, který sám o sobě stačí k zamítnutí stížnosti, stížnost k nss nebrojí.
K výtce této třeba uvésti, že žal. úřad projevil sice uvedený názor, nevyvodil však z něho pro své rozhodnutí důsledků. Stížnost vyřídil meritorně a učinil tak právem, neboť jaz. spor vznikl již tím, že jedno vyhotovení odvolání stát. zastupitelství, sepsaného jen v jazyku státním, byli st-li doručeno, v čemž on shledal porušení svého domněle mu náležejícího menšinového jazykového práva na užití svého menšinového jazyka, v němž podle jeho mínění odvolání mělo býti také sepsáno. Pro vznik jaz. sporu není nezbytným předpokladem, aby strana postupovala podle čl. 21 jaz. nař., ježto ustanovení toto ponechává jí na vůli (arg. slovo »může«), aby před podáním stížnosti tuto cestu zvolila. Podal-li st-l jazykovou dohlédací stížnost přímo na vrch. státní zastupitelství, obrátil se na dozorčí úřad k vyřízení jejímu po zákonu (§ 74 odst. 1 zák. o organisaci soudů z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. a § 7. jaz. zák.) příslušný, aby vzniklý jazykový spor rozhodl.
Předmětem jazykového sporu jest řešení otázky, bylo-li stát. zastupitelství jako veř. žalobce povinno, aby v trestní věci proti st-li jako příslušníku jazykové menšiny sepsalo odvolání také v jazyce menšinovém. Otázku tu zodpověděl žal. úřad záporná z toho důvodu, že v tomto případě nešlo o trestní žalobu ani o návrh nebo prohlášení, jehož se dostává přímo obžalovanému a které by veř. žalobce byl povinen učiniti podle čl. 23 jaz. nař. také v jazyce menšinovém. — Stížnost proti tomu namítá, že i když státní zastupitelství jest v trestním řízení stranou, jest také úřadem a jako úřad jest povinno, jsou-li tu ostatní podmínky, jež v daném případě nebyly popřeny, aby provedení opravného prostředku podalo v jazyce německém. Okolnost, že se provedení odvolání nedoručuje odpůrci přímo, nýbrž soudem, jest úplně vedlejší. Při tom dovolává se stížnost ustanovení § 2 jaz. zák., necitujíc blíže žádný jeho odstavec.
Paragraf tento ukládá v odst. 2. soudům, úřadům a orgánům republiky za podmínek tam blíže stanovených, které v daném případě nejsou sporny, povinnost, by přijímaly od příslušníků jazyka menšiny podání v témže jazyku a vydávaly vyřízení těchto podání také v jazyku podání. Stejné ustanovení platí podle odst. 6 téhož § v tom případě, nepředcházelo-li žádné podání. Mimo to ustanovuje odst. 4, že za stejných podmínek, t. j. těch, které jsou vytčeny v odst. 2. a 3., jest veř. žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě jen v tomto jazyku vznésti.
Stížnost nedovolává se tohoto odst. 4 a ani jinak nelze z vývodů jejích seznati, že by snad byla toho mínění, že provedení odvolání, které stát. zastupitelství v Ch. podalo, slušelo se klásti na roveň trestní žalobě, o jejíž jazykové stránce odst. 4 § 2 jaz. zák. jedná. Z obsahu stížnosti a z toho, že se v ní označuje jako úplně vedlejší okolnost, že se: odvolání nedoručuje obžalovanému přímo, nýbrž soudem, dlužno souditi, že stížnost vychází z názoru, že odvolání, o které jde a jež doručuje se obžalovanému k vyjádření, dlužno pokládati za vyřízení a že výrazem »vyřízení« podle § 2 jaz. zák. jest rozuměti každý projev vůle od státních orgánů vycházející, jenž má pro strany, třebas na ně přímo řízen nebyl, podle povahy věci nějaký význam, a je-li určen k tomu, aby strany, třeba nepřímo, se o něm dověděly nebo jim byl dodán.
S názorem tímto nelze však souhlasiti. Nss vyslovil a blíže odůvodnil již v nál. Boh. A 2009/23 právní názor, že »vyřízení« ve smyslu § 2 jaz. zák. jsou jen takové emanace státních orgánů, které od těchto orgánů jsou řízeny na strany jako adresáty, nikoli však projevy státních orgánů, jimiž se obracejí orgány ty, ať již ve své funkci nositelů veř. moci, ať v úloze procesní strany, na soudy neb úřady. Na tomto právním názoru trvá nss i v daném případě.
Státní zastupitelství v Ch. podalo odvolání podle § 294 odst. 2 tr. ř. u tamního kraj. soudu, obracelo se jím proti jeho rozsudku a domáhalo se změny rozsudku toho vyšší stolicí, neobrátilo se tedy na st-le a nevešlo s ním ve styk, nevydalo mu tedy žádného vyřízení. Nelze proto na dotčené odvolání vztahovati předpisy § 2 jaz. zák., které platí jen pro vyřízení určené přímo straně jako adresátu, kterým však st-l zde nebyl. St-l nemůže se pro své stanovisko s úspěchem dovolávati čl. 23 ani čl. 24 jaz. nař. Článek 23 ukládá veř. žalobci povinnost, aby činil mimo obžalobu i ostatní návrhy a prohlášení v menšinovém jazyce, je-li obviněný jeho příslušníkem, jen tehdy, dostává-li se jich přímo účastníkům. Tohoto předpokladu však, jak řečeno, v daném případě není. Čl. 24 týká se pak ústního jednání se stranami, obviněnými a jinými účastníky a vyřízení vydávaných stranám. Na daný případ se proto také nehodí.
Státní zastupitelství, sepisujíc a podávajíc odvolání, vystupovalo ovšem jako procesní strana v trestním řízení, vykonávalo však zároveň jako státní úřad úřadování jemu náležející. Bylo tedy povinno užiti při tom podle § 1, odst. 1. a 2. č. 1 jaz. zák. jaz. čsl. jako jazyka státního, v kterém se děje úřadování všech úřadů republiky, t. j. sepsati odvolání v tomto jazyce.

Citace:

č. 7428. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 30-32.