Č. 7604.

Vojenské věci (Slovensko): O povaze válečných úkonů podle zák. čl. 68:1912, o příslušnosti a o řízení při zjišťování rozsahu vál. úkonů a při určení náhrady za ně.
(Nález ze dne 4. prosince 1928 č. 1326.)
Prejudikatura: Boh. A. 4643/25.
Věc: Firma Bratia K. v D. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerské komisi pro válečné úkony při ministerstvu národní obrany (odbr. r. Dr. Albrecht Rank) stran náhrady škody za válečný úkon.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Dne 13. února 1924 obrátila se stěžující si firma na okr. úřad v Lučenci se žádostí, aby jí čsh erár nahradil škodu 48 000 Kč, způsobenou tím, že dne 14. srpna 1919 blíže nezjištěný oddíl čsl. vojska zrekviroval jí pro voj. účely stoh sena ve váze 400 q. — K projednání této žádosti svolána místní komise podle § 33 zák. čl. LXVIII:1912, jež dne 3. března 1924 provedla šetření na místě samém, při němž vyslechla řadu svědků i zástupce stěžující si firmy, načež usnesši se na tom, aby doporučena byla náhrada ve výši 10 125 Kč, postoupila spisy župní komisi, jež v zasedání z 18. října 1924 učinila návrh na poskytnutí náhrady v obnosu 8 100 Kč. Na to vydala min. komise nař. rozhodnutí, jímž st-lce přiznala náhradu 5 050 Kč, vzavši za prokázáno, že jí čsl.vojskem bylo odebráno jen 135 q sena a uznavši za přiměřenou cena 30 Kč za 1 q.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
V prvé řadě namítá st-lka, že žal. komise nebyla příslušná rozhodovati o sporném nároku, poněvadž prý v daném případě ani nebyly dány podmínky pro odebrání sena od st-lky na základě zák. o vál. úkonech, t. j. zák. čl. LXVIII:1912, ani nebyly splněny formální náležitosti, jež zákon ten pro požadování vál. úkonů předpisuje, takže odebrání sena se jeví jako samovolný čin a nárok na náhradu škody jím způsobené jest nárokem soukromoprávním, o němž náleží rozhodovati řádným soudům. Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Podle § 1 zák. čl. LXVIII:1912 mohou za mobilisace jakož i při doplnění na vál. stav po dobu vál. ohrožení nebo vzniklé války jak pro účely mobilisovaných (na vál. stav doplněných), válečně vystrojených neb instradovaných částí ozbrojené moci, tak i k zajištění ochranných opatření, potřebných k vedení války, požadovány býti v tomto zákonu stanovené vál. úkony (plnění), pokud by příslušné potřeby ozbrojené moci nemohly býti opatřeny včas normálním způsobem, t. j. podle podmínek v míru obvyklých nebo mohly býti opatřeny toliko s nepoměrně větším nákladem. Podle § 2 téhož zák. vyhlásí ministr zem. obrany včas, kterého se počne povinnost k vál. úkonům, jakož i čas, kterého tato povinnost zanikne. V následujících předpisech tohoto zákona stanoveno, co lze jako vál. úkon (plnění) požadovati, a mezi jiným uvedeno v § 23, že držitelé pícnin jsou povinni dodati potřebnou píci. V § 33 téhož zák. stanoveno konečně, že o přihlášených nárocích na náhradu za vál. úkon nebo za škodu jimi způsobenou rozhoduje s konečnou platností t. zv. min. komise dle tohoto zák. předpisu složená.
Z těchto ustanovení jde, že vše, co voj. správa v době mobilisace k účelům v § 1 uvedeným požádá, resp. dle § 30 si vynutí, dlužno považovati za vál. úkon ve smyslu tohoto zák., a že rozhodovati o náhradě za takovýto úkon jest příslušná shora jmenovaná min. komise. Jest sice pravda, že cit. zákon stanoví řadu podmínek, jež třeba při požádání vál. úkonů splniti, leč tím není nikterak řečeno, že plnění, při jehož požádání, resp. vynucení podmínky ty zachovány nebyly, povahu vál. úkonu ztrácí. Nezachování těchto podmínek opravňuje snad toho, od něhož úkon takový byl požádán, aby splnění jeho odepřel, resp. aby si do nesprávného postupu voj. orgánů stěžoval, avšak to, co plnil, zůstává vál. úkonem dle cit. zák. a o náhradě z titulu toho plnění přísluší rozhodovati min. komisi.
Poněvadž pak v daném případě není o tom sporu, že požádání stalo se v době, stanovené v § 2 cit. zák., kdy podle vl. nař. ze 6. června 1919 čís. 298 Sb. trvala povinnost ke konání vál. úkonů, a že požádány byly pícniny k účelům mobilisované části ozbrojené moci, byla také žal. komise příslušná o nároku na náhradu za toto plnění rozhodovati.
Bezdůvodnou je také námitka spatřující vadnost řízení v tom, že zástupce st-lčin nebyl připuštěn k poradě, kterou po provedeném šetření konala místní komise, ač zástupce voj. správy se porady té zúčastnil. St-lka jest na omylu, domnívá-li se, že zástupce voj. správy se komise té zúčastnil jako strana, neboť podle § 33 posl. odst, cit. zák. jest zástupce voj. úřadu členem komise, jenž se porady této komise zúčastniti musí, což ovšem o zástupci st-lčině jako zástupci strany neplatí.
Ve věci samé dlužno se nejprve zabývati námitkou, čelící proti zjištění množství sena st-lce odebraného. Jak ze spisů vychází, tvrdila st-lka, že jí bylo odvezeno 400 q sena a také řada svědků potvrdila toto- její tvrzení. Žal. komise neuvěřila tomuto tvrzení a dospěla k úsudku, že tolik sena odvezeno býti nemohlo, naopak, že mohlo býti odvezeno nanejvýš 135 q sena, a to jednak na základě tvrzení těchto svědků, že seno bylo odvezeno na 45 voj. vozech, jednak na základě dobrozdání voj. znalců přítomných při komisi, kteří prohlásili, že uváží-li se špatná jakost silnic, nebylo lze na voj. vůz naložiti více než 3 q sena.
Proti tomuto skutkovému zjištění namítá st-lka předem, že jest nepřipustilo pominouti určité a positivní výpovědi očitých svědků a utvořiti si úsudek na nějakých okolnostech nepřímých.
V tomto směru stížnosti za pravdu dáti nelze. Žal. komise byla oprávněna volně hodnotiti veškeré důkazy během řízení provedené a nss může v tomto směru podle § 6 zák. o ss zkoumati pouze, zda úsudek žal. úřadu — pokud ovšem spočívá na šetření nestiženém nějakými podstatnými vadami řízení — netrpí zřejmou nelogičností. Jestliže v daném případě slyšení svědci na jedné straně dosvědčili, že vojsko odvezlo 400 q sena, současně však potvrdili, že seno to bylo odvezeno na 45 voj. vozech, ohledně nichž slyšení znalci uznali, že se na ně nevejde více než po 3 q sena, pak jest ve výpovědích svědků rozpor. Tu pak komise, hodnotíc volně průvodní sílu výpovědí těch byla oprávněna dáti víru tomu či onomu tvrzení, a přiklonila-li se k názoru, že pravdivým jest tvrzení ohledně počtu voj. povozů, odváževších seno st-lčino — kteroužto skutečnost ostatně stížnost ani nepopírá — nelze v jejím usuzování spatřovali nelogičnost.
Zásadně nelze tedy ničeho namítati proti způsobu, jakým žal. komise spornou otázku řešila. Bylo však již shora naznačeno, že výrok její mohl by obstáti jedině tenkráte, kdyby řízení, na němž úsudek svůj založila, nebylo stiženo žádnou podstatnou vadou. V tom směru vznáší stížnost jedinou námitku, že znalci podávajíce své dobrozdání vycházeli neprávem z předpokladu, že silnice ze Z. do L. jest špatná, ač pro tento předpoklad — jehož správnost st-lka popírá — neměli v dosavadním řízení dostatečné opory. V tom směru jest dáti stížnosti za pravdu. O této otázce nebylo ani před místní komisí ani kdy později konáno šetření a také ostatní obsah spisů neskýtá podklad pro úsudek, z něhož znalci vycházeli. Jest proto nař. rozhodnutí v tomto směru stiženo podstatnou vadou.
Pokud jde o stanovení náhrady za 1 q sena, jest ze spisů patrno, že žal. komise, řídíc se předpisy §§ 22 a 23 cit. zák., vzala za základ maximální cenu sena v rozhodné době úředně stanovenou, t. j. 45 Kč, že však cenu tuto snížila na 30 Kč proto, že seno bylo z polovice shnilé a ke krmení nezpůsobilé.
Proti tomuto postupu namítá st-lka nejprve, že vypočtení náhrady podle maximálních cen nemělo býti provedeno ohledně celého odebrabraného množství, nýbrž jen ohledně části jeho, a to jednak proto, že podle § 28 cit. zák. má býti požadované vál. plnění rozvrženo na obyvatelstvo co možná stejnoměrně, takže při správném postupu měla se rekvisice sena rozvrhnouti poměrně na všechny obyvatele obce Z., při čemž by na st-lku, která jest vlastnicí 1/9 luk v obci, byl připadl jen 9. díl požadovaného sena — jednak, proto, že rekvisiční rozkaz zněl pouze na 25 q sena, kdežto další množství bylo odebráno beze všeho právního podkladu.
Námitka tato spočívá na právním názoru, že podle § 33 cit. zák. jest náhradu za vál. úkon jedině tenkráte stanoviti prostou obecnou hodnotou rekvirovaného plnění, byly-li splněny všechny materielní i formelní předpisy, jež cit. zákon pro požadování vál. úkonu předpisuje, že však tam, kde předpisů těch plně šetřeno nebylo, má strana nárok na náhradu veškeré škody, jí tímto nezákonným postupem vzešlou. Názoru tomu přisvědčiti nelze. Právní normou pro určení nároku na náhradu za vál. úkony jest na území dříve uher. výhradně shora cit. zák. čl. LXVIII:1912. Zákon tento má přesná ustanovení o tom, jakou jest dáti náhradu za ten který vál. úkon, nestanoví však ani všeobecně, ani ve specielním předpisu o dodávání potřebné píce (§ 23) nic o tom, že by se náhrada ta měla stanoviti jinak v případech, kdy při požadování vál. úkonu byly všechny zákonné předpisy zachovány, a jinak, tam, kde se tak nestalo. Proto nelze spatřovati nezákonnost v postupu žal. komise, když při stanovení náhrady za odebrané seno podle § 23 cit. zák. nebrala zřetele k tomu, zda při požadávání sena od st-lky všecky zákonné předpisy byly zachovány či nikoli. (Srovn. Boh. A. 4643/25).
St-lka však namítá také, že zjištění komise o špatné jakosti odebraného sena spočívá na vadném řízení. V tom směru jest jí dáti za pravdu. Žal. komise založila své zjištění ve směru právě naznačeném jednak na výpovědi, kterou dle hlášení polního četnictva učinil soukromě Josef V., jednak na okolnosti st-lkou tvrzené, že jí jeden důstojník, když se hlásila o zaplacení odebraného sena, za seno to nabídl 30 Kč za 1 q. V prvém směru nelze četnické hlášení o souk. výslechu uznati vůbec za důkaz, jímž mohlo by tvrzení st-lčino býti vyvráceno, když bylo možno Josefa V. vyslechnouti před úřadem, nad to však st-lka popírá — a ze spisů opak nevychází, že by jí výpověď ta během řízení byla bývala předestřena. Pokud tedy nař. rozhodnutí jest založeno na domnělé výpovědi jmenovaného svědka, jest podstatně vadným. Avšak stejně vadným jest i ve směru druhém. Z pouhé okolnosti, že jakýsi důstojník — třeba to byl právě ten, jenž byl oprávněn jednati se st-lkou o zaplacení odebraného sena — st-lce nabídl 30 Kč za 1 q, nelze ještě vyvozovati jako logický důsledek, že seno to musilo býti zkažené, když důvody, proč onen důstojník nabídl tak nízkou cenu, mohly býti různé. Jest proto nař. rozhodnutí i v tomto směru stiženo podstatnou vadou.

Citace:

č. 7604. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 411-414.