Č. 7429.

Vyvlastnění. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Zrušení vyvlastňovacího nálezu, vydaného dle § 4 zák. č. 20/1920, jest přípustné výhradně z důvodu, uvedeného v § 8 cit. zák. Nestačí k tomu jinaká nesplnění účelu, pro nějž vyvlastnění bylo povoleno. — II. * I když ve lhůtě §em 4 zák. č. 20/1920 stanovené se stavbou, pro niž vyvlastnění se stalo, nezapočal vyvlastnitel sám, nesmí úřad podle § 8 cit. zák. vyvlastňovací nález zrušiti, započal-li v uvedené lhůtě se stavbou tou někdo jiný. — III. * »Závažnými důvody« ve smyslu § 8 odst. 2 zák. č. 20/1920 dlužno rozuměti takové skutečnosti, jež objektivně jsou způsobilé znemožniti započetí se stavbou a jichž odstranění jest nezávislé na vůli vyvlastnitele (resp. jeho sukcesora). — IV. Zrušila-li osp u výkonu práva dozorčího svůj vyvlastňovací nález, vydaný podle zák. č. 20/1920 a zruší-li pak zsp opět z moci dozorčí tento zrušovací nález osp-é, není rozhodnutí zsp-é způsobilé zasáhnouti do subj. práv býv. vlastníka vyvlastněných pozemků. — V. Vyvlastněný má — jsou-li dány zákonné podmínky — nárok na zrušení vyvlastňovacího nálezu.
(Nález ze dne 21. září 1928 č. 25608.)
Prejudikatura: Boh. A 3151/24.
Věc: Konvent řádu Dominikánů v P. (adv. Dr. Pavel Parkus z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. Stav. družstvo Domov v Ř. adv. Dr. Jos. Sixta z Prahy) o zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí č. 19-15252 zamítá se jako bezdůvodná, stížnost do rozhodnutí č. 19-16184 odmítá se jako nepřípustná.
Důvody: K žádosti stav. družstva »Domov« pro Ř. a okolí, zaps. spol. s ruč. obm. z 19. dubna 1920 vyvlastnila osp na Smíchově nálezem z 23. července 1920 na základě § 4 zák. č. 20/1920, pozemky č. kat. ..., náležející vlastnicky stěžujícímu si konventu, ve prospěch jmenovaného družstva pro stavbu rodinných domků za náhradu 12 Kč za 1 čtverečný sáh a stanovila dle § 8 cit. zák. lhůtu, do které družstvo musí započíti se stavbou, na 6 měsíců ode dne, kdy vyvlastňovací nález nabude moci práva.
K odvolání, jež z nálezu toho podaly obě strany, změnila zsp rozhodnutím ze 4. února 1921 nález ten potud, že zvýšila přiznanou náhradu na Kč 12,50 za 1 čtv. sáh, v ostatním však podané odvolání zamítla.
Podáním z 11. listopadu 1924 požádal konvent osp-ou, aby shora uvedený vyvlastňovací nález zrušila v podstatě proto, že družstvo vymohlo si k vyvlastněným pozemkům vklad práva vlastnického, aniž vyčkalo, až mu úřad pozemky ty podle § 6 cit. zák. odevzdá, a dále, že družstvo neprovedlo ve stanovené mu lhůtě dílo, k jehož zřízení byl vyvlastňovací nález vydán, nýbrž přes to, že podle svých stanov bylo povinno stavěti, neučinilo tak, nýbrž vyvlastněné pozemky rozparcelovalo na řadu stav. míst a tato z největší části prodalo, nevyžádavši si — až na 3 případy — svolení min. soc. péče ke zcizení, ač k tomu bylo podle § 7 zák. č. 20/20 vázáno a omezení to bylo v knihách poznamenáno. Tyto důvody doplnil pak konvent během řízení ještě poukazem na to, že družstvo až do uplynutí lhůty jemu stanovené k započetí se stavbou náhradu za vyvlastněné pozemky nezaplatilo, takže v této lhůtě ani odevzdání pozemků a tím ovšem také započetí se stavbou platně státi se nemohlo.
Během šetření o žádosti té provedeného bylo zjištěno toto: Do uplynutí lhůty dané k započetí se stavbou, t. j. do srpna 1921, zaplatilo družstvo pouze část stanovené náhrady, zbytek doplatilo teprve dne 10. května 1922. Knihovní převod práva vlastnického k vyvlastněným pozemkům na družstvo stal se usnesením okr. soudu z 24. května 1922 a v knihách poznamenáno omezení dle § 7 zák. č. 20/20. Do dne 15. srpna 1921 započalo družstvo na vyvlastněných pozemcích pouze se stavbou truhlářské dílny s příslušenstvím pro Bohumila M. Dalších staveb družstvo neprovádělo, nýbrž usneslo se na valné hromadě dne 18. června 1922, že stavěti nebude, nýbrž že vyvlastněné pozemky, jež mezi tím rozparcelovalo na 29 stav. míst, prodá. Usnesení to také provedlo a jednotlivé stavební parcely — až na dvě — prodalo. Do r. 1924 započato se stavbou na 21 parcelách, na dalších buď vůbec nezapočato, resp. učiněny teprve přípravné práce. Svolení ke zcizení těchto parcel dalo min. soc. péče pouze ve 3 případech. Podáním z 11. srpna 1921 zažádalo družstvo u osp-é o prodloužení lhůty k započetí se stavbou, žádost ta zůstala však úřadem nevyřízena. Obecní úřad v Ř. sdělil přípisem z 27. června 1925, že důvodem, proč družstvo nemohlo provésti stavbu na vyvlastňovaných pozemcích, byl v prvé řadě nedostatek úvěru, nedostatek stav. materiálu a potíže s opatřováním vody, jakož i nejistý stav, vyvolaný sporem s konventem.
Osp výměrem z 30. června 1925 prohlásila, že žádosti konventu o navrácení vyvlastněných pozemků nevyhovuje, a také odvolání, jež konvent z výměru tohoto podal, zsp v Praze nař. rozhodnutím č. 15252 nevyhověla, v odpor vzatý výměr potvrdila a současně jej doplnila tím, že se družstvu, případně nynějším vlastníkům vyvlastněných pozemků ukládá, aby na vyvlastněných pozemcích — pokud se tak již nestalo — započali se stavbou rodinných domků nejpozději do 30. dubna 1927 a stavby aby do konce r. 1927 dokončili.
Než ještě došlo k vydání tohoto rozhodnutí, podal konvent dne 20. května 1926 u osp-é novou žádost, v níž se domáhal výroku, že vyvlastňovací nález stal se dnem 16. června 1922 po právu vůbec neúčinným a to celkem z týchž důvodů, jež byl uvedl ve svém podání z 11. listopadu 1924. Žádosti té osp výměrem ze 16. července 1926 vyhověla. Družstvo se z výměru tohoto odvolalo, načež zsp nař. rozhodnutím č. 16184 výměr ten z moci úřední zrušila pro nezákonnost.
Pojednávaje o stížnostech, podaných konventem do obou těchto rozhodnutí, vycházel nss z těchto úvah:
I. Stížnost do druhého z obou nař. rozhodnutí č. 16184 jest nepřípustná. Rozhodnutím tím zrušila zsp výměr polit. úřadu prvé stolice, kterýmž úřad ten prohlásili svůj vlastní expropriační nález ze 16. června 1922 za bezúčinný. Zákon č. 20/20, podle něhož jest sporný případ výhradně posuzovati, nemá — mimo případ § 9, o nějž zde nejde — ustanovení, jež by připouštělo prohlašování vyvlastňovacích nálezů bezúčinnými a zejména nikde nestanoví, že by se expropriát mohl takovéhoto odstranění vyvlastňovacího nálezu domáhati. Jest proto jasno, — a stěžující si konvent to ostatně sám ve své stížnosti a zejména též svým zástupcem při veř. ústním líčení připustil — že osp svůj výměr ze 10. července 1926 vydala z moci úřední — třebas na popud konventu — u výkonu práva dozoru, jejž si v tomto směru arrogovala, a tedy výhradně v zájmu veřejném. Tento akt zsp nař. rozhodnutím č. 16184 opětně u výkonu svého práva dozoru, příslušejícího jí nad podřízeným úřadem politickým, odstranila. Učinila tak opětně z moci úřední a v zájmu veřejném. Na výkon práva dozoru stranám právní nárok nepřísluší; tak judikuje nss důsledně. Proto také st-l, jak zástupce jeho sám přiznal, na vydání výměru prvé stolice nároku neměl. Jest ovšem pravda, že z výměru toho, dokud byl v platnosti, měl konvent určitý prospěch, leč prospěch ten měl pouze povahu faktického účinku, a poněvadž si st-l výměr ten nevysoudil, neměl právního nároku, aby byl zachován v platnosti a nebyl nadřízeným úřadem v cestě dozorčí v zájmu veřejném odstraněn. Není tedy toto odstranění způsobilé zasáhnouti do subj. práv st-lových a chybí proto předpoklad § 2 zák. o ss pro přípustnost stížnosti jeho proti tomuto nař. rozhodnutí.
II. Rozhodnutím č. 15252 odepřel žal. úřad v cestě instanční vyhověti žádosti stěžujícího si konventu o zrušení vyvlastňovacího nálezu ze 16. června 1922 proto, že nejsou dány podmínky § 8 zák. č. 20/20. Předem vycházel tu zřejmě z právního názoru, že pravoplatný vyvlastňovací nález smí býti zrušen jedině tenkráte, je-li splněna podmínka § 8 cit. zák., t. j. nebude-li ve lhůtě § 4 stanovené započato se stavbou, pro niž vyvlastnění se stalo, a že tedy ke zrušení takovému nestačí, nesplnil-li vyvlastnitel jinaké příkazy nebo porušil-li jinaké zákazy, dané mu již v zákoně samém, nebo v nálezu vyvlastňovacím. Názor tento jest správný. Vyvlastňovací nález, stejně jako každý jiný úřední akt, jímž rozhoduje se mezi stranami, jest způsobilý vejíti ve formelní i materiální právní moc. Stane-li se takto pravoplatným, zakládá mezi stranami práva a povinnosti, a jest zásadně nezměnitelný. Z této zásady jsou všeobecně přípustny pouze dvě výjimky — i materiálně pravoplatné rozhodnutí nebo opatření úřadu správního může býti zrušeno nss-em, ke stížnosti podané včas stranou legitimovanou, a stejně může pravoplatný akt býti zrušen povolením obnovy řízení ob noviter reperta. Aby však mimo tyto dva případy bylo lze odstraniti materiálně pravoplatný akt úřední, k tomu jest zapotřebí specielního a positivního ustanovení zákonného.
Z úvah těchto však se již podává, že pravoplatný úřední akt nemůže býti zrušen již proto, že nebyl splněn účel, k jehož uskutečnění akt ten byl vydán, nebo že strana, pro niž aktem tím byla založena určitá práva, nesplnila příkazy dané jí buď v zákoně nebo v dotyčném úředním aktu. Jen neuposlechnutí takových příkazů, na něž zákon stanoví sankci přípustnosti zrušení, oprávňuje úřad, aby předchozí pravoplatný akt zrušil. Uposlechnutí jinakých příkazů smí vynucovati jinými prostředky, jež mu zákon dává k disposici, nikoli však zrušením pravoplatného aktu.
Zák. ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. z r. 1920 připouští v § 8 zrušení vyvlastňovacího nálezu jedině tenkráte, nebude-li ve lhůtě § 4 stanovené započato se stavbou, pro niž vyvlastnění se stalo. Pokud tedy ve stížnosti lze spatřovati námitky, že úřad byl povinen vysloviti zrušení z jiných důvodů (nesplnění účelu vyvlastnění, prodej vyvlastněných pozemků bez svolení min. soc. péče a pod.), jsou námitky tyto bezdůvodny a může proto také nss sporný případ posuzovati výhradně s hlediska § 8 cit. zák.
Zástupce zúčastněné strany přednesl při veř. ústním líčení námitku, že vyvlastněný na zrušení vyvlastňovacího nálezu dle § 8 cit. zák. vůbec nemá nároku, ježto se tu úřadu dává jen možnost vyvlastňovací nález zrušiti, neukládá se mu však povinnost tak učiniti. Dovozoval to ze slůvka »může«, jehož zde zákonodárce užil. Leč nss vyslovil již v nál. Boh. A 3151/24 názor opačný, že totiž vyvlastněnému, jsou-li dány zákonné podmínky, na zrušení vyvlastňovacího nálezu nárok přísluší.
Žal. úřad vycházel v nař. rozhodnutí z právního názoru, že — třebas vyvlastnitel nezapočal se stavbou ve lhůtě jemu dle § 4 cit. zák. stanovené — není úřad povinen, vyvlastňovací nález zrušiti, jestliže zmeškání lhůty vyvoláno bylo takovými závažnými důvody, ležícími mimo vůli vyvlastnitele, které by úřad opravňovaly stanovenou lhůtu prodloužiti. Pokud stížnost brojí proti tomuto právnímu názoru, nebylo lze dáti jí za pravdu. Nss vyslovil týž právní názor v cit. nál. Boh. A 3151/24. Při názoru tom setrval také v daném případě.
Řadou dalších námitek snaží se stížnost dovoditi, že v daném případě splněny byly podmínky, stanovené v § 8 cit. zák. pro zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Pokud se tu pokouší dokázati, že započetím se stavbou truhlářské dílny pro Bohumila M. nebyl splněn příkaz, daný vyvlastniteli dle § 4 cit. zák., nemusil se nss jejími vývody zabývati, neboť žal. úřad o tento moment svoje rozhodnutí neopřel. Třebas totiž se na jednom místě zmiňuje o tom, že družstvo před uplynutím lhůty se stavbou této dílny započalo, přece v dalším kontextu praví, že družstvo nemohlo ve stanovené lhůtě se stavbami započíti, a odepřel pak zrušiti vyvlastňovací nález výhradně proto, že po jeho názoru bylo družstvu započetí v zákonné lhůtě znemožněno závažnými důvody, ležícími mimo jeho vůli.
Jako další nezákonnost vytýká stížnost, že žal. úřad nehleděl k okolnosti. že družstvo prodejem vyvlastněných pozemků znemožnilo vůbec splnění příkazu započíti se stavbou, čímž prý odpadá zákonný podklad pro to, aby jemu lhůta k tomuto započetí byla prodlužována. Námitku tuto zakládá na právním názoru, že zrušení vyvlastňovacího nálezu dle § 8 cit. zák. může vyvlastnitel zabrániti jedině tenkráte, jestliže ve stanovené lhůtě započne se stavbou sám, že však nestačí, učiní-li tak někdo jiný.
Ani v tomto směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Dlužno tu především poukázati na to, že ustanovení § 8 cit. zák. zní zcela všeobecně »nebude-li započato se stavbou«, že tedy zákon podmínku tuto stanoví zcela objektivně, neuváděje ji v osobní vztah s vyvlastnitelem. Jest sice pravda, že na jiných místech, zejména v § 4 ukládá se povinnost začíti v zákonné lhůtě se stavbou, vyvlastniteli, leč na tuto osobní povinnost není v zákoně stanovena sankce zrušení vyvlastňovacího nálezu, a proto tento příkaz sám o sobě — jak bylo již shora dovoděno — ke zrušení nestačí. Že však nejde v § 8 jen, snad o nepřesnou dikci, naopak že zákonodárce použil zde úmyslně výrazu vyjadřujícího podmínku objektivní a nikoli povinnost osobní, to vyplývá z ustanovení § 7 téhož zák. Zde se totiž připouští, že právo vlastnické k vyvlastněnému pozemku lze zciziti se svolením min. soc. péče. Tomuto ustanovení dlužno po názoru nss-u rozuměti tak, že jím míněn jest i pozemek nezastavěný, a to přes to, že se v následující větě praví »a vyvlastnitel jest povinen provésti dílo, k jehož zřízení byl vydán vyvlastňovací nález.« Nss dospěl totiž k názoru, že výrazem »vyvlastnitel« na tomto místě dlužno rozuměti právního nástupce vyvlastnitelova. Kdyby byl zákonodárce těmito dvěmi větami chtěl vyjádřiti, že vyvlastnitel jest povinen napřed provésti dílo a pak že teprve smí zastavěný pozemek zciziti, byl by musil tyto dvě věty uvésti v pořádku opačném. Že by byl chtěl vyvlastniteli ukládati povinnost stavěti na pozemku cizím, nedá se předpokládati, když plyne ze závěrečného předpisu téhož paragrafu, dle něhož má do veř. knih s vkladem převodu vlastnického práva zároveň býti poznamenána povinnost dílo provésti, že tu nemohl býti míněn přímý vyvlastnitel, zavázaný k této povinnosti bezprostředně vyvlastňovacím nálezem, nýbrž pouze jeho právní nástupce, proti němuž onen vyvlastňovací nález vydán nebyl a u něhož vynucení onoho závazku mělo právě knihovní poznámkou býti zajištěno.
Jestliže tedy podle § 7 cit. zák. bylo přípustno, aby vyvlastnitel zcizil vlastnické právo k vyvlastněnému pozemku — lhostejno, že se tak smělo státi jen se svolením min-a soc. péče, na jehož udělení ostatně vyvlastněnému žádná ingerence nepříslušela — pak zákonem samým bylo již na to pamatováno, že dílo, k jehož zřízení byl vydán vyvlastňovací nález, nebude prováděti vždycky vyvlastnitel. Ale pak jest také zcela přirozeno, že zákonodárce v § 8 tuto možnost postihl objektivní stylisací podmínky pro zrušení vyvlastňovacího nálezu.
Při tomto výkladu jest tedy s hlediska sankce § 8 cit. zák. lhostejno, kdo započne se stavbou, pro niž vyvlastnění bylo povoleno. Poněvadž pak také v odst. 2 tohoto § dáno úřadu zmocnění prodloužiti původní lhůtu objektivně, může nárok na toto prodloužení vznésti také každý sukcesor vyvlastnitele, resp. může se každý sukcesor, jenž žádostí vyvlastněného za zrušení vyvlastňovacího nálezu jest ohrožen, brániti námitkou, že mu v dodržení stanovené lhůty bránily »závažné důvody «.
Jestliže tedy žal. úřad přesto, že následkem prodeje vyvlastněných pozemků bylo jisto, že družstvo samo již s projektovanými stavbami vůbec započíti nemůže, přihlížel k možnosti, že stavbu provedou jeho sukcesoři, a jestliže při zamítnutí žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu vzal v úvahu také otázku, zda těmto sukcesorům v dodržení lhůty nebránily závažné důvody, zůstal ve shodě se zákonem a jest námitka stížnosti, hájící názor opačný, bezdůvodná.
Stížnost namítá dále, že okolnosti, jež znemožnily družstvu zahájení stavby, nejsou okolnostmi mimo družstvo ležícími. Předem dlužno tu poukázati, že zákon v § 8 odst. 2 nemluví o okolnostech mimo vyvlastnitele (resp. jeho sukcesora) ležících, nýbrž o závažných důvodech. Co rozuměti jest závažnými důvody v tomto zákonném ustanovení, jest otázkou právní. Po názoru nss-u jsou to překážky, jež jednak objektivně znemožňují započíti ve stanovené lhůtě se stavbou, jednak s hlediska subjektivního jsou nezávislé na vůli stavebníka, které tedy stavebník sám není s to odstraniti. Tak také vyložil nss tento právní pojem ve svém již opětovně cit. nál. Boh. A 3151/24. V daném případě vycházel žal. úřad z toho, že takovýmito závažnými důvody bylo odepření slíbeného úvěru a spor s pachtýřem P. Pokud stížnost snaží se dovoditi, že vlastní příčinou byl prodej vyvlastněných pozemků, ocitá se v rozporu se spisy, neboť podle spisů, zejména dle zprávy obecního úřadu v Ř., znemožnilo již odepření úvěru družstvu započíti se stavbou, byla tedy tato nemožnost dána již v době, kdy družstvo pozemky prodávalo, takže tento prodej byl jen důsledkem nemožnosti, nastalé již dříve. Jak již řečeno, uznal žal. úřad za závažné důvody odepření slíbeného úvěru a spor si pachtýřem P. Otázka, zda tyto dvě skutečnosti objektivně bránily družstvu v započetí se stavbou a zda družstvo mohlo dle své vůle tyto dvě překážky odstraniti, jest otázkou skutkovou, již může nss zkoumati pouze s hlediska § 6 zák. o ss. Že družstvu byl skutečně slíbený úvěr odepřen a že vedlo spor s pachtýřem P., to st-l nepopírá. Není tedy důvodu zkoumati, zda po této stránce netrpí snad řízení nějakou vadou. Zbývá proto jen zkoumati, zda úsudek úřadu po této stránce není nelogický. Uváží-li se jednak notorické faktum, že bez peněžitých prostředků nelze se stavbou započíti, že také spor o staveniště — třebas jednalo se jen o výši náhrady — může si hlediska možnosti provésti stavbu v mezích po ruce jsoucích prostředků finančních býti překážkou stavby, a dále, že nebylo st-lem nikdy tvrzeno, že by družstvo mělo možnost jinakým způsobem opatřiti si fin. prostředky, resp. vhodným smírem zmíněné překážky odstraniti, nelze shledati v úsudku žal. úřadu žádnou nelogičnost. Jest proto stížnost i v tomto směru bezdůvodná.
K námitce, že zsp nebyla příslušná stanoviti novou, prodlouženou lhůtu k zahájení stavby, ježto prodloužení to spadá do kompetence polit. úřadu I. stolice, dlužno poukázati na to, že prodloužení lhůty skutečně také povolila osp, a to již tím, že odepřela zrušiti vyvlastňovací nález právě proto, že jsou dány závažné důvody pro ono prodloužení. Nestanovila ovšem konečný termín tohoto prodloužení, takže za tohoto stavu by stěžující si konvent nebyl měli možnost v budoucnosti žádati za zrušení vyvlaštňovacího nálezu. Pouze tento konečný termín stanovila zsp v nař. rozhodnutí. Tím však učinila něco, co jest ve výhradném prospěchu st-lově a není tedy způsobilé porušiti jeho práva. Proto jest stížnost i v tomto směru dle § 2 zák. o ss nepřípustná. (Srovn. cit. nál. Boh. A 3151/24).

Citace:

č. 7429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 32-38.