Č. 7662.

Dávky za veřejné úkony: * Strana nemá právního nároku, aby úřad k její žádosti (rozkladu) snížil dávku, kterou jí z úředního výkonu dle zák. č. 53/25 uložil; nárok takový není založen ani v § 6 cit. zák.
(Nález ze dne 7. května 1928 č. 6767/27.)
Věc: Heř. T. v M. proti ministerstvu vnitra o dávku za úřední úkon.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. vnitra udělivši st-li státní občanství čsl. vyměřilo mu rozhodnutím z 18. listopadu 1926 dávku vzhledem k prospěchu ze stát. občanství, majetkovým a výdělkovým poměrům v částce 20 000 Kč. Do rozhodnutí toho podal st-l rozklad žádaje, aby uložená dávka byla snížena přiměřeně k jeho výdělkovým a majetkovým poměrům, poněvadž uložená dávka je příliš vysoká. Nař. výnosem žal. úřad žádosti o snížení dávky nevyhověl.
O stížnosti uvážil nss toto:
Dávka ve smyslu zák. ze 3. dubna 1925 č. 53 Sb. za udělení státního občanství vyměřena a předepsána byla st-li již rozhodnutím žal. úřadu z 18. listopadu 1926 a byl žal. úřad dle § 4 cit. zák. k vyměření a předepsání dávky té příslušný. Rozhodnutí to, poněvadž vydáno bylo min-em vnitra, mohl st-l naříkati jedině stížností u nss-u. St-l však k nss-u si nestěžoval.
St-l ve svém podání, jež označil jako rozklad a jež bylo podkladem nař. výnosu, žádal min. vnitra, aby předepsanou již dávku přiměřeně snížilo, a když min. nař. výnosem žádosti nevyhovělo, napadá výnos ten stížnosti tvrdě, že jím bylo zasaženo do subj. jeho práv. Tvrdí a dovozuje, že § 6 cit. zák. dává st-li nárok, aby vyměřená a předepsaná dávka byla snížena způsobem odpovídajícím jeho majetkovým a výdělkovým poměrům. Ale tu se stížnost mýlí, vykládajíc si nesprávně ustanovení § 6 cit. zák.
Ustanovení to zní: »Kdo by bez zkrácení nutné výživy potřebné pro sebe a svou rodinu nemohl dávku zaplatiti, má nárok, aby úřad k vy- měření dávky příslušný od vyměření upustil nebo dávku prominul. Straně uplatňující nárok podle odst. 1 budiž s placením dávky poshověno do konečného rozhodnutí o tomto nároku. Podrobnosti ustanoví nařízení.«
K tomu stanoveno pak ve vl. nař. z 18. června 1925 č. 163 Sb. v § 3, odst. 1, že kdo by bez zkrácení nutné výživy, potřebné pro sebe a svoji rodinu nemohl dávku zaplatiti, může si vymoci právo chudých. V dalších ustanoveních obsaženy jsou pak předpisy týkající se vymáhání tohoto práva chudých.
Z cit. norem plyne, že strana má za splnění určitých podmínek nárok na to, aby úřad k vyměření dávky příslušný od vyměření dávky upustil nebo dávku prominul, že však z § 6 cit. zák., jehož se stížnost dovolává, nelze dovoditi nějaký nárok na to, aby k žádosti strany vyměřená již dávka byla úřadem ji vyměřivším snížena. Nějaká konkluse a majori ad minus není tu přípustná, poněvadž jde o ustanovení výjimečné, v němž výslovně mluví se jen o nároku, aby úřad od vyměření dávky upustil nebo dávku, čímž zřejmě rozuměti lze jen dávku celou, prominul, a prov. nař. v § 4 mluví o právu chudých; nikde neděje se zmínky o tom, že by strana domáhajíc se tohoto práva chudých měla nárok na to, aby předepsaná dávka byla jí na pouhou žádost snížena. Je pravda, že se dávka dle § 2 zák. č. 53/25, pokud není stanovena pevnou sazbou, ustanovuje i se zřetelem k majetkovým poměrům strany; ale měl-li st-l za to, že min. vnitra, vyměřivši mu svým rozhodnutím z 18. listopadu 1926 dávku 20 000 Kč, k jeho majetkovým poměrům náležitého zřetele nevzalo, mohl a měl, poněvadž rozhodnutí to v řádné cestě instanční v odpor bráti nemohl, stížností u nss-u na toto rozhodnutí podanou to vytýkati. Nějakého nároku na to, aby žal. úřad vzhledem k jím podanému rozkladu předepsanou již dávku snížil, st-l nemůže dovozovati ani z ustanovení § 6 zák. č. 53/25 ani z jiné nějaké normy.

Citace:

č. 7662. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 538-539.