Č. 7476.

Živnostenské právo. — Vodní právo. — Řízení správní: Je živnostenský úřad — rozhoduje o schválení živn. provozovny — oprávněn, odkázati námitky, opírající se o zákon vodní, na pořad práva?
(Nález ze dne 17. října 1928 č. 27849.) Věc: Eduard L. a spol. v J. a obec J. proti ministerstvu obchodu (za zúč. Hynka St. v K. adv. Dr. Ant. Horner z Lokte) o konsens k těžbě hlíny a písku.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím odkazují na pořad práva námitky stěžovateli o vodní zákon opřené, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é v L. z 23. června 1925 bylo Hynku St. v K. podle § 30 živn. řádu uděleno povolení k živn. těžení hlíny a písku na parcelách č. kat. ... v kat. obci J. za šetření určitých podmínek. Námitka zástupce obce J. a sousedů vznesená při místním řízení komisionelním resp. jejich požadavek, aby živn.-policejní konsens nebyl udělován, poněvadž těžením písku a hlíny by byla ohrožena knihovně zajištěná vodní práva na odběr vody a na vedení vody příslušející jim, byla jako bezdůvodná zamítnuta, poněvadž ohledně parcel č. kat...., které pro těžení hlíny a písku přicházejí v úvahu, ani obci J. ani jmenovaným majitelům usedlostí nepříslušejí žádná vodní práva (citován § 4 vod. zák.) a poškození práv na odběr vody příslušejících obci J. a jmenovaným majitelům usedlostí pro zmíněné sousední pozemky provozem těžení hlíny a písku nelze se obávati.
K rekursu obce J. a několika majitelů usedlostí v J. byl rozhodnutím zsp v Praze z 25. září 1925 výměr osp-é v L. z 23. června 1925 zrušen, ježto řízení, na základě něhož byl vydán, bylo provedeno pouze na základě předpisů živn. řádu a v nálezu obsaženy jsou některé okolnosti, které, jak z odůvodnění plyne, vyžadovaly projednání také podle zákona vodního.
Na rekurs Hynka St. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím v dohodě s min-em zeměd. rozhodnutí zsp-é a udělil Hynku St. v základě § 30 živn. ř. živn.-policejní povolení k dobývání hlíny a písku na poz. parcelách č. kat.. . . kat. obce J. s podmínkami uvedenými ve výměru první stolice. Námitky obce J. a občanů j-ských, jimiž vůči Hynku St. bylo uplatňováno právo na odběr a vedení vody, byly odkázány na pořad práva soukromého. Ve vyhotovení tohoto rozhodnutí uvádí se dále: K těmto námitkám min. obch. podotklo: Zsp neuvádí ve svém rozhodnutí těch okolností, jež dle jejího názoru vyžadují projednání žádosti odvolatelovy podle vod. zák. Poukazuje se sice na odvolání obce J. a tamních občanů, obsah jeho však nebyl žadateli vůbec znám; ve skutečnosti neuvedla tedy zsp pro své rozhodnutí vůbec žádných důvodů. Rozhodnutí zsp-é neuvádí ani zákonných ustanovení, jež kvalifikují předmět jednání a rozhodnutí jako záležitost vodoprávní. Odůvodnění zsp-é je tedy po stránce formální nedostatečné. V odvolání, na něž zsp poukazuje, uplatňuje obec J. a tamní občané vůči podniku žadatelovu právo na odběr a vedení vody z okolních pozemků. Toto právo st-lů je založeno, jak sami výslovně uvádějí a jak také z připojeného výtahu z poz. knihy je zřejmo, smlouvou s majiteli pozemků služebních. Opírá se tedy o titul soukromoprávní. Námitky soukromoprávní povahy nemohou však býti předmětem rozhodování politických úřadů jako úřadů vodoprávních (§ 88 vod. zák.), nýbrž musí býti, nezdaří-li se urovnati je dohodou stran, odkázány na pořad práva. Žádost Hynka St. z 21. ledna 1925 sama o sobě nepodává důvodu k provedení vodoprávního řízení. Sice uvádí v ní žadatel, že bude třeba čerpati a odváděli spodní vodu, to však ještě neodůvodňuje potřebu vodoprávního konsensu a to tím méně, ježto žadatel sám, který původně z opatrnosti navrhl rozšířiti řízení i na udělení vodoprávního povolení, v pozdějším podání z 5. února 1925 se tohoto vodoprávního povolení zatím výslovně zřekl. Ostatně vodní zákon vyžaduje vodoprávního povolení výslovně k používání vody, pokud přesahuje meze obecného používání vody (§ 17 vod. zák.), pak ke stavbám ochranným a úpravním na vodách veřejných po případě i soukromých (§ 42 vod. zák.). O stavbu toho druhu zde zřejmě nejde. Avšak ani s hlediska § 17 vod. zák. nebyla by dle obsahu podání žadatelova odůvodněna potřeba vodoprávního povolení, i kdyby byl setrval na původní své žádosti. I kdyby šlo o čerpání a odvádění získané spodní vody na vlastním pozemku, tedy vody soukromé (§ 4 vod. zák.), potřeboval by žadatel vodoprávního povolení pouze tehdy, byla-li by tím dotčena cizí práva anebo mělo-li by to vliv na vodu veřejnou ve směrech v § 17 vod. zák. odst. 2 naznačených. Úmyslu, odváděti vodu tu do potoka j-ského však žadatel zatím určitě neprojevil a jinak počítá při odvádění této vody s dobrovolným svolením sousedů. Jde tedy pouze o to, jsou-li projektem žadatelovým dotčena práva st-lů. Vodní zákon těmito cizími právy míní pouze práva, jež možno posuzovati podle vod. zák. (§ 75 vod. zák.), kdežto o právech st-lů mohou, jak již výše bylo uvedeno, rozhodovati toliko řádné soudy. Pokud konečně st-lé se dožadují ve svém odvolání na zsp-ou vůči podniku st-lovu ochrany proti odnětí potřebné vody, mohl by polit. úřad jednati o této námitce resp. požadavku dle § 20 vod. zák. toliko za předpokladu, že by měl vymeziti rozsah používání vody při schválení vodního díla. Tento předpoklad zde však dán není, poněvadž žadatel nežádá o vodoprávní schválení vodního díla takového, nýbrž ohlásil dobývání hlíny a písku po živnostensku.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Nař. rozhodnutím byl zúčastněné straně udělen živnostenskoprávní konsens podle III. hlavy živn. řádu. Jeho bližší obsah nepřichází v dnešním sporu v úvahu. Námitky dnešními st-li uplatňované, ve kterých tito domáhali se toho, aby živn.-právní konsens byl učiněn závislým na výsledku řízení vodoprávního, byly nař. rozhodnutím současně odkázány na pořad práva.
Stížnost podaná toliko proti rozhodnutí min. obch. formuluje jedinou námitku, v níž se vytýká, že bylo opomenuto provésti řízení vodoprávní. V tom vidí stížnost jak vadu řízení, tak i nezákonnost. V námitce této je však podle jejího smyslu obsažena i námitka toho obsahu, že s námitkami, které dnešní st-lé čerpali z ustanovení zákona vodního, bylo naloženo jen jako s námitkami soukromoprávními a nikoli jako s námitkami vodoprávními, zejména že bylo o nich rozhodnuto jen jako o námitkách soukromoprávních. Tímto vymezením obsahu stížnosti jsou pro dnešní spor dány hranice, kterých kognice nss-u musí se držeti. Nemůže býti pochybnosti, že záležitost, jež nař. rozhodnutím byla vyřízena, jeví se jako právní případ, spadající pod ustanovení III. hlavy živn. řádu. Bylať dnešní zúčastněnou stranou podána jedině žádost o živnostenskoprávní schválení provozovny podle III. hlavy živn. řádu, a ona také, a to podle svého práva, ovšem také na své nebezpečenství, výslovně prohlásila, že nevznáší petitu podle zák. vod., čímž vyloučila projednávání své žádosti podle zák. posléze dotčeného.
Ve smyslu vznesené žádosti měla tedy jen zmíněná živn.-právní záležitost býti předmětem úředního jednání úřadů živnostenských, na něž strana se obrátila.
Stížnost arci míní, že živn. úřad měl vzhledem ke tvrzeným účinkům provozu dotyčné živn. provozovny na spodní vody zavésti z moci úřední předem řízení vodoprávní, resp. že měl napřed vyvolati rozhodnutí vodoprávní. Pro takovouto povinnost živn. úřadu, resp. pro nárok st-lův povinnosti takové odpovídající není však v předpisech živn. řádu žádné opory, neboť podle ustanovení tohoto zákona má se zkoumání živn. provozovny omeziti toliko na hlediska v § 25 ž. ř. vytčená. Stejně nelze oporu takovou nalézti ani v 2. odst. § 29 živn. řádu.
Žal. úřad neopustil tedy půdu práva, pokud odepřel zavésti řízení vodoprávní prostě z toho důvodu, že zúčastněná strana za ně nežádala. Žal. úřad však mimo to námitky st-li vznesené odkázal na pořad práva. Tím nemohli by se ovšem st-lé považovati za zkráceny ve svých právech, pokud by tímto výrokem byly na pořad práva odkázány námitky ryze soukromoprávní; odkázal-li živn. úřad spor o námitkách soukromoprávních na pořad práva, nemůže v tom býti nezákonitosti, tím méně porušení subj. práv těch, kdož námitky takové vznesli. Pokud však tímto výrokem byly také vyřízeny námitky, které st-lé opírali — ať již právem či neprávem — o zákon vodní — a námitky takové byly podle stavu spisů st-li skutečně vzneseny — musilo stížnosti býti vyhověno, a to z následovních důvodů:
Nař. rozhodnutí je rozhodnutím úřadu živn. Úřadu živn. nepřísluší však rozhodovati o otázkách, které leží mimo obor jeho působnosti. Otázka, která zmíněnými námitkami byla uplatněna, byla st-li zřejmě charakterisována jako otázka vodoprávní. Při tom je lhostejno, zdali příslušné námitky v zákoně vodním mají oporu, neboť to jest otázka meritorní. O důvodnosti námitek vodoprávních není však povolán rozhodovati úřad živn. Žal. min. se ovšem před svým rozhodnutím dohodovalo s min-em zeměd. a ve svém rozhodnutí se také odvolává na jeho souhlas. To však nestačí, aby nař. rozhodnutí mohlo býti považováno i za rozhodnutí min. zeměd. jako nejvyššího úřadu vodoprávního a to již proto nikoli, že věc před min. zeměd. žádnou stranou nebyla vznesena. Již proto mohou vývody nař. rozhodnutí připojené, které od vlastního tenoru živn. právního rozhodnutí i formálně jsou odděleny a které ostatně ani nemají obsahu, jenž by mohl představovati rozhodnutí vodoprávního úřadu, býti pojímány jen jako dobré zdání vodoprávním úřadem projevené resp. jako poučení, jehož se straně dostalo, a jehož věcný obsah není způsobilým, aby prejudikoval případným právům st-lů, které by tito z vod. zák. mohli snad vyvozovati. Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí, pokud jím námitky st-lů, jež opírali o zákon vodní, byly jako soukromoprávní námitky odkázány na pořad práva, jako nezákonné zrušiti, jinak musila však stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

č. 7476. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 134-138.