Č. 7449.

Zaměstnanci veřejní (Velká Praha): * Býv. měst. úředník smíchovský, který na základě smíchovské služební pragmatiky z 21. února 1907 a všeobecné úpravy služebních platů smíchovských úředníků z 30. prosince 1918 byl jmenován důchodním s požitky VI. hodn. třídy, má podle § 3 odst. 2 zák. č. 114/1920 nárok, aby mu požitky ty byly zachovány i po převzetí obcí pražskou.
(Nález ze dne 1. října 1928 č. 26853.)
Prejudikatura: Boh. A 4014/24, 5421/26.
Věc: Jindřich K. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o úpravu služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl dne 22. listopadu 1899 přijat do služeb města Smíchova jako výpomocný úředník, dnem 1. ledna 1904 byl ustanoven def. asistentem, načež služ. postupem dosáhl dne 1. července 1918 místa def. měst. důchodního s platem VIII. hodn. tř. 3. stupně služ. pragmatiky pro zaměstnance města Smíchova, podle níž v jednotlivých třídách postupují stupně od stupně 4. jako nejnižšího ke stupni 1. jako nejvyššímu. — Ve schůzi obecního výboru smíchovského z 30. prosince 1918 bylo usneseno, aby def. úředníci postoupili do nejblíže vyšší třídy, v níž se jim započítává pro určení stupně a příštího postupu tolik služ. let, kolik odpovídá nynějšímu jejich stupni v třídě dosavadní s tím omezením, že tímto započtením nebude nejbližší třída překročena. V důsledku toho otvírá se úředníkům účetním postup do třídy VII., důchodnímu přísluší postup až do 1. stupně VI. tř. a účetnímu kontroloru do 3. stupně VI. třídy, při čemž stupně počítány v pořadí 4—1. V třídě VII. trvá každý stupeň 4 léta, ve třídě VIII. se zkracuje služ. doba na 12 let a v důsledku toho první (nejvyšší) stupeň odpadá. Důchodního a kontrolora účtárny jmenuje obecní výbor, který není při propůjčování těchto míst nikterak vázán na pravidelný postup z míst nižších. Ve smyslu tohoto usnesení pozměněn zároveň předpis čl. 40 služ. pragm. Současně usneseno, že se st-li přiznává bez ohledu na všeobecné postupy, v téže schůzi usnesené, postup do VIII. třídy 1. stupně s účinností od 1. ledna 1919. Na základě tohoto usnesení vydán st-li dekret ze 7. února 1919, podle něhož při- znány st-li s platností od 1. ledna 1919 služ. požitky VI. hodn. třídy 4. stupně podle služ. pragmatiky pro zaměstnance města Smíchova, dekretem z 26. února 1920 připočteno st-li 5 roků vál. ke služ. době, st-l zařazen do úřednické skupiny C a ponechán mu dosavadní plat rovnající se požitkům státního úředníka VI. hodn. třídy 1. stupně s tím, že nároku na postup do VI. hodn. třídy 2. stupně státních úředníků nabude dnem 1. ledna 1922, kterýžto postup st-li pak skutečně přiznán dekretem z 19. prosince 1921 s platem 10308 Kč, příslušným příbytečným a drah. přídavky.
Po sloučení města Smíchova s hl. m. Prahou vykonal st-l slib služ. dne 28. ledna 1922, načež dekretem ze 16. února 1923 byly st-li podle usnesení užší správní komise přiznány dnem 1. ledna 1922 požitky VII. hodn. třídy 8004 Kč s příslušným příbytečným a drah., nákupními a nouzovými přídavky při započtení služ. doby ode dne 22. listopadu 1899 a připočtení 6 vál. pololetí. Odvolání st-lovu sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností výměrem z 12. června 1924 vyhověl v tom směru, že se st-li zachovává nárok na systemisované místo VI. hodn. třídy 1. stupně od 1. ledna 1919 a na požitky VI. hodn. třídy 2. stupně od 1. ledna 1922.
K odvolání hl. města Prahy zrušil zsv v Praze nař. výměrem rozhodnutí stížnostního sboru pro nezákonnost a zamítl odvolání st-lovo z usnesení užší správní komise jako bezdůvodné. Rozhodnutí toto odůvodněno v podstatě tím, že přiznání požitků VI. hodn. tř. 1. stupně s nárokem na postup do požitků VI. hodn. tř. 2. stupně ke dne 1. ledna 1922 přesahuje míru práv a nároků účetních úředníků pražských, poněvadž těmto pragmatika pražská nezaručuje postup do požitků VI. hodn. tř. 2. stupně vůbec, a do požitků VII. hodn. třídy 4. stupně (VI/1) toliko úředníkům, požívajícím výhod zkrácených postupových lhůt v XI. a X. třídě po 31 letech služby, Podle odst. 1 § 3 zák. č. 114/1920 není tedy nárok st-lův na ponechání požitků VI. hodn. třídy 2. stupně ke dne 1. ledna 1922 zachovatelný; nárok ten nelze však st-li zachovati ani podle odst. 2 cit. paragrafu, poněvadž výhoda st-li poskytnutá propůjčením místa měst. důchodního s požitky VI. hodn. třídy má povahu úpravy individuelní, jen na st-le omezené, které st-l dosáhl jmenováním na toto místo, nemaje podle norem o časovém postupu smíchovskou obcí účetním úředníkům zaručeném, na tyto požitky v době kritické nároku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Stížnost dovozuje na prvém místě s hlediska předpisu § 3 odst. 1 zák. č. 114/20, že st-lův nárok na zachování služ. požitků VI. hodn. tř. 2. stupně nepřesahuje míry práv a nároků úředníků obce pražské stejné neb rovnocenné kategorie.
Podle § 3 odst. 1 zák. č. 114/20 o sloučení sousedních obcí a osad s Prahou přejímá hl. m. Praha do svých služeb všechny pravoplatně jmenované úředníky a zřízence těchto obcí (osad) a jejich ústavů a podniků se všemi jejich nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníků a zřízenců stejné neb rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení se službách hlav. města Prahy budou ustanoveni. Jak nss již opětovně vyslovil, na př. v nál. Boh. A 4014/24, 5421/26, a jak také st-l i žal. úřad na věc pohlížejí, jest za účelem zjištění míry zachovatelných práv a nároků přejímaného zaměstnance obce předměstské podle § 3 odst. 1 cit. zák. nejprve zjistiti, jaké služ. postavení převzatý zaměstnanec měl u své dosavadní obce, pak toto postavení resp. služ. místo kvalifikovati podle znaků charakterisujících kategorie úřednictva pražského ve smyslu § 43 praž. služ. pragmatiky — tedy jednak podle druhu a povahy služ. úkonů s místem oním spojených, jednak podle předběžného vzdělání, které pro ustanovení na ono místo u předměstské obce bylo všeobecně předepsáno nebo zvláště obcí požadováno — a na tomto podkladě zjistiti, které kategorii pražského úřednictva ve smyslu § 43 praž. služ. pragm. se rovná, resp. s kterou jest stejnorodé, a podle míry pro tuto kategorii platné pak změřiti dosavadní práva a nároky přejímaného zaměstnance. Pokud se pak týče požitků, jest komparaci provésti na základě kategorií stanovených v § 45 praž. služ. pragm. podle znaků, charakterisujících tyto kategorie.
V daném případě souhlasí st-l se žal. úřadem v tom, že jest míru zachovatelných práv a nároků st-lových posuzovati podle práv a nároků úředníků obce pražské pro službu účetní a pokladniční. Na sporu jest jen otázka, jaká je míra práv a nároků účetních a pokladničních úředníků obce pražské co do výše služ. požitků. Žal. úřad v nař. rozhodnutí označuje jako nejvyšší míru dosažitelných požitků v kategorii úředníků účetních požitky VII. třídy 4. stupeň (VI. tř. 1. stup.), a to jen u úředníků požívajících výhody zkrácených lhůt postupových v XI. a X. třídě po 31 letech služby. St-l naproti tomu poukazuje na to, že kategorie účetního úřednictva obce pražské nesestává jedině z úředníků, jejichž postup jest normován jen pravidly postupu časového, nýbrž že ke kategorii té náležejí také ředitelé účtáren v V. třídě hodn., volení ob. zastupitelstvem bez ohledu na dobu služební, a účetní úředníci, jimž na základě usnesení měst. zastupitelstva ze 4. října 1920 byla udělena po 28leté službě VI. třída hodn.; tyto úředníky jest po názoru st-lově taktéž respektovati při zjišťování požitkových práv a nároků účetního úřednictva obce pražské.
Nss nemohl však tento názor stížnosti sdíleti, neboť podle svrchu cit. předpisu § 3 odst. 1 zák. č. 114/1920 jest pro komparaci rozhodna míra práv a nároků zaměstnanců obce pražské, tedy, pokud jde o služ. požitky, jen ona míra požitků, na jejíž přiznání měl v době sloučení obcí předměstských s městem Prahou obecní zaměstnanec pražský právní nárok, plynoucí z objektivních norem, upravujících služ. požitky obecních zaměstnanců. Služ. postavení a s ním spojené požitky zaměstnanců obce pražské, jichž přiznání zaměstnanci mocí svého služ. poměru a obj. norem dosáhnouti nemohou, nýbrž kterých se může jednotlivcům dostati pouze podle volného uvážení propůjčujícího orgánu, nebyly předmětem práv a nároků zaměstnanců obce pražské, a nelze proto k nim bráti zřetel při komparaci za účelem stanovení míry práv a nároků přejímaným zaměstnancům podle § 3 odst. 1 cit. zák. zachovatelné.
Právní nárok na přiznání určité míry služ. požitků poskytují za splnění určitých předpokladů úředníkům obce pražské pouze předpisy služ. pragmatiky o časovém postupu, obsažené v § 45 služ. pragm. pro úředníky obce pražské, a může tudíž jen míra služ. požitků pražských úředníků, dosažitelná časovým postupem, býti základem komparace při zjišťování míry zachovatelných práv a nároků přejímaných zaměstnanců, naproti tomu musí mimo úvahu zůstati požitky, jichž jednotliví zaměstnanci dosáhli aktem, závislým na volném uvážení orgánů obecních.
Nelze proto při zjišťování výše st-lových požitků, na jejíž zachování i po převzetí do služeb obce pražské má st-l podle ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 114/1920 právní nárok, bráti v úvahu ani míru požitků, jichž ředitelé účtáren nemohou dosáhnouti časovým postupem, nýbrž jen jmenováním bez ohledu na dobu služební, ani onu míru požitků, které se jednotlivým úředníkům dostalo na základě usnesení měst. zastupitelstva ze 4. října 1920, neboť usnesením tímto nebyl pro úředníky obce pražské založen žádný právní nárok, nýbrž bylo pouze stanoveno, že úředníkům na vedoucích anebo zvlášť odpovědných místech se vzděláním středoškolským, mají-li aspoň 28 let služ. u obce pražské, může býti udělena VI. třída hodn., kteréhož mimořádného uznání může se úředníkům dostati jen jako výjimečného a nikoliv pravidelného postupu.
Vzal-li žal. úřad při zjišťování míry zachovatelných služ. požitků st-lových s hlediska předpisu § 3 odst. 1 zák. č. 114/1920 za podklad srovnávání jen onu míru požitků účetních úředníků obce pražské, které tito mohou dosáhnouti za stejně dlouhou dobu služební, jakou vykazoval st-l, časovým postupem podle § 45 praž. služ. pragmatiky, nelze postup ten uznati nezákonným. Že by se pak byl žal. úřad při komparaci provedené na tomto podkladě dopustil nesprávnosti, stížnost nevytýká.
St-l však tvrdí ve stížnosti, že má nárok na ponechání dosavadních požitků také podle předpisu § 3 odst. 2 zák. č. 114/1920, poněvadž požitků těch nenabyl, jak má za to žal. úřad, individuelní úpravou, jen na st-le omezenou, na niž st-l neměl podle norem o časovém postupu smíchovskou obcí účetním úředníkům zaručeném právního nároku, nýbrž dosáhl jich na základě všeobecné úpravy platové z 30. prosince 1918 postupem o hodn. třídu, kteréžto úpravy se dostalo všem obecním úředníkům VIII. hodn. třídou počínajíc, a propůjčením místa důchodního, jež podle předpisů smíchovské služ. pragmatiky nebylo závislé na určité délce služ. doby, a požitky pro toto místo nebyly určovány předpisy o časovém postupu.
V tomto bodu bylo stížnosti dáti za pravdu.
Usnesením obecního výboru smíchovského z 30. prosince 1918, kterým byla provedena všeobecná úprava služ. poměrů úřednictva města Smíchova, bylo stanoveno, že důchodnímu přísluší platový postup do 1. stupně VI. třídy, který se rovná platu VII. hodn. tř. 4. stupně platového systému státního. Tomuto ustanovení sluší v souvislosti s předpisem čl. 40 smíchovské služ. pragmatiky, ve znění usneseném obecním výborem dne 30. prosince 1918, podle něhož důchodního jmenuje obecní výbor, nejsa vázán na pravidelný postup z míst nižších, rozuměti tak, že důchodnímu vzhledem k povaze tohoto služ. místa jako místa ve- doucího mohou býti na základě řečené všeobecné úpravy přiznány také vyšší služ. požitky již před tím, než by jich dosáhl časovým postupem, až do platové výše VI. hodn. třídy 1. stupně. Výkladu tomu nasvědčuje také úvaha, že by při postupových lhůtách, platných podle smíchovské služ. pragmatiky pro časový postup úřednictva účetního a pokladničního, nebyl plat VI. hodn. tř. 1. stup. systému pragmatiky smíchovské pro důchodního za normálního trvání služ. doby časovým postupem vůbec dosažitelný. Přiznání vyšších služ. požitků důchodnímu obce Smíchova až do výše požitků VI. hodn. tř. 1. stup. (t. j. VII. hodn. tř. 4. stup. systému státního) bez ohledu na míru požitků resultujících z časového postupu, pohybuje se tudíž v mezích všeobecné úpravy, usnesené obecním výborem dne 30. prosince 1918.
Dostalo-li se tedy st-li jako důchodnímu na základě této všeobecné úpravy dekretem ze 7. února 1919 služ. požitků VI. hodn. tř. 1. stup. systému státního s právem na postup do platu VI. hodn, tř. 2. stup, dnem 1. ledna 1922, šlo o požitky přiznané všeobecnou úpravou přede dnem 30. června 1919, a nikoli, jak má za to žal. úřad, o úpravu požitků povahy individuelní, jen na st-le omezenou. Neboť přiznání těchto požitků nebylo žádnou mimořádnou úpravou poskytnutou specielně st-li pro jeho osobu, nýbrž bylo jen důsledkem toho, že mu bylo uděleno místo důchodního, a pohybovalo se v rámci požitků, které s místem důchodního podle všeobecné úpravy bez ohledu na odslouženou dobu mohly býti spojeny. Nelze tedy říci, že st-l požitků těch dosáhl — jak praví odst. 3 § 3 zák. č. 114/1920 — »úpravou platů a požitků jednotlivých zaměstnanců, neodpovídající způsobilosti a skutečné služební době zaměstnancově«. Má tudíž st-l právní nárok, aby tyto služ. požitky obcí smíchovskou mu přiznané, zůstaly mu na základě předpisu § 3 odst. 2 zák. č. 114/1920 zachovány i ve služ. poměru u obce pražské.
Poněvadž žal. úřad, vycházeje z právního názoru opačného, nárok ten st-li odepřel, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7449. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 79-83.