Č. 7550.

Zdravotnictví. — Jazykové právo. — Samospráva obecní. — Řízení správní: I. Státní úřad jest podle § 61 obec. zříz. česk. a podle § 2 česk. lázeňského zákona z 27. října 1868 č. 38 z. z. oprávněn nařídili starostovi a obci lázeňského města, aby byly lázně, prameny, kolonády a promenády označeny též jazykem českým, a to na prvém místě, aby českým lázeňským hostům byly vydávány předpisy a stvrzenky na lázeňskou taxu v jazyku českém, aby hudební programy lázeňské hudby byly vyvěšovány a aby lázeňská listina byla vydávána též v jazyku českém, a to na místě prvém. — II. K historii předpisů o úpravě práva lázeňského v Čechách. — III. Opatřování věcí lázeňských náleží do přeneseného oboru působnosti obce. — IV. Starosta obecní nemůže v pořadu instančním naříkati příkazy, které mu okr. úřad politický udělil ve věci přeneseného oboru působnosti.
(Nález ze dne 14. listopadu 1928 č. 11712/26.)
Věc: Městská obec K. V. a starosta města K. V. Heřman J. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu veř. zdravotnictví a tělesné výchovy (odb. r. Boh. Zídek) o jazyk, označení lázeňských zařízení.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Výměrem z 28. dubna 1923 uložila osp v základě § 61 česk. obec. zříz. a § 2 zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. česk. starostovi města K. V., aby dal označení lázní, pramenů, kolonád a promenád v K. V. (čítaje v to i příslušné tabulky orientační) provésti též v jazyku českém, a to na místě prvním. Dalším výměrem z 10. června 1923 nařídila osp starostovi na základě týchž předpisů, aby českým lázeňským hostům vydával předpisy a stvrzenky na lázeňskou taxu v jazyku českém. Konečně bylo výměrem ze 7. července 1923 starostovi města nařízeno, aby zařídil, čeho třeba, by všechny hudební programy lázeňské hudby byly vyvěšovány též, a to na prvém místě, v jazyku českém, a aby lázeňská listina byla vydávána též v jazyku českém, a to s textem v řeči české jako jazyku státním na místě prvním.
Všechny tyto příkazy byly v pořadu instančním nař. rozhodnutími potvrzeny v podstatě z důvodu, že se jedná vesměs o věci lázeňské, podle zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. česk. obec věci lázeňské obstarává v přeneseném oboru působnosti, a podle § 61 obec. zř. česk. musí se tedy podrobiti všem příkazům daným v tom směru státním dohlédacím úřadem.
O stížnostech podaných do těchto rozhodnutí nss uvážil:
Podstatu sporu lze souhrnně vyjádřiti takto:
Odvolávaje se na § 2 česk. lázeňského zák. z r. 1868 ve spojení s § 61 česk. ob. zř., vydal okr. úřad polit. starostovi města K. V. několik rozkazů, které měly za předmět nápisy na různých objektech k-ských lázeňských zařízení, předpisy a stvrzenky na lázeňskou taxu, hudební programy a lázeňské listiny. Starosta k-ský se z rozkazů těch odvolal. Učinil tak především vlastním jménem, při tom však výslovně uplatňoval, že nař. rozkazy jednak přesahují rámec přeneseného oboru působnosti obce ve věcech lázeňských, jednak zasahují nezákonně do vlastního oboru působnosti obce. Obě námitky posléze uvedené nelze pojímati prostě tak, jako by byly vznášeny pouze orgánem pověřeným správou přeneseného oboru působnosti obecní, t. j. starostou města vlastním jménem; podle svého obsahu jde tu zároveň o námitky obce, a to jednak v její vlastnosti jako nositelky přeneseného oboru působnosti, jednak jako majitelky lázeňských zařízení. Obec potírala jimi jednak domněle nezákonné přepínání povinností, které jí zákon v příčině opatřování přeneseného oboru působnosti ukládá, jednak brojila jimi proti zasahování do samostatného oboru působnosti, který jí přísluší vlastním právem. Toto zasahování viděla obec v opatřeních, jimiž úřad omezuje disposiční moc obce stran lázeňských zařízení, která jsou jejím vlastnictvím.
Zmíněné trojí hledisko není sice v odvolacích spisech dosti ostře rozlišeno. Mohla by také nadhozena býti otázka, byl-li starosta města legitimován v uvedených směrech jménem obce v řízení rekursním vystupovati. Než odvolací stolice vešly na námitky starosty města ve všech relevovaných směrech. Odmítly ovšem rekurs jako nepřípustný, pokud podán byl starostou města vlastním jménem, odepírajíce mu jakožto orgánu vykonávajícímu přenesený obor působnosti způsobilost rekursní a tedy povahu strany. Úřady však nepřestaly na tom, aby odmítly rekurs, pokud jej starosta vlastním jménem podal, nýbrž vešly také na námitky, jež vznésti byla legitimována toliko obec, vyřídily je věcně a rozhodly o nich tedy s právním účinkem proti obci.
Obsah výroku nař. rozhodnutí lze tudíž roztříditi takto: 1. odmítnutí opravného prostředku podaného starostou města vlastním jménem se potvrzuje, 2. námitky vznesené jménem obce, jimiž tato jednak se domáhá, aby nebyly jí ukládány zákonem neodůvodněné povinnosti přeneseného oboru působnosti, jednak se brání proti tvrzenému zasahování do samostatného oboru působnosti obecní, se v poslední stolici zamítají.
Stížnosti podané u nss dlužno podle jejich tenoru pojímati tak, že směřují proti celému právě vymezenému obsahu enunciátu nař. rozhodnutí a to tím spíše, kdyžtě jako st-lé vystupují dva rozličné subjekty, totiž jednou starosta města vlastním jménem, vedle toho však i obec K. V.
Z toho podávají se tři zásadní otázky: Předně: Je starosta města oprávněn k rekursu, když mu byl nadřízeným úřadem vydán příkaz z titulu přeneseného oboru působnosti obce? Po druhé: Spadají věci, jichž se sporné úřední příkazy týkají, do přeneseného oboru působnosti stěžující si obce? — je-li tomu tak, po třetí: Jsou povinnosti obce k plnění resp. ke snášení, jež z oněch příkazů plynou, kryty zákonem, či jeví se jako nezákonný zásah, kterým se omezuje svoboda obce nedotčená povinným přeneseným oborem působnosti, resp. samostatný obor působnosti obci po zákonu příslušející?
Ježto odmítnutí opravného prostředku podaného starostou města stalo se v předpokladu, že příkazy nadřízeného úřadu jím napadené pohybují se uvnitř zákonného okruhu přeneseného oboru působnosti, a ježto tedy žal. úřad nepopírá rekursní právo starostovo pro případ, že by úřední příkazy do zákonného okruhu přeneseného oboru působnosti obecní nespadaly, bylo se nss-u zabývati především hlavní otázkou, zdali a pokud zmíněné věci do přeneseného oboru působnosti obce náležejí. K odpovědi na tuto otázku nelze dospěti jinak nežli podrobnou analysou česk. zem. zák. z 27. října 1868 čís. 38 z. z., jímž byla vydána zásadní ustanovení o úpravě lázeňství v lázeňských místech K. V., M. L., F. L. a T.-Š.
Zákon tento jeví se nejen podle svého nadpisu, nýbrž i podle svého úvodu jako zákon »na úpravu lázeňství« v uvedených čtyřech lázeňských místech. Zákon chce tedy upraviti lázeňství v uvedených láz. místech nikoliv jen z části, nýbrž v celku a úplně a chce tedy zahrnouti vše, o čem zákonodárství mělo za to, že úpravy potřebuje. Sledujíce však jednotlivá ustanovení zák., shledáme, že v §§ 1 a 8 dosavadní orgány veř. správy lázeňské, t. j. lázeňské komise a zeměpanští vřídelní a lázeňští lékaři, se odstraňují. Současně se »věci lázeňské« přikazují obci jako její přenesený obor působnosti. Až potud jest obsah zákona v podstatě jen povahy organisační, přesněji: reorganisační. Dosavadní orgány se odstraňují a zřizuje se nový. Kompetence nového orgánu správního vymezuje se všeobecně jen potud, že obec má v přeneseném oboru působnosti obstarávati »věci lázeňské«. Již vzhledem k úzké spojitosti zákonného předpisu, odstraňujícího dosavadní orgány správní, s ustanovením, jímž lázeňské věci přenášejí se na obec, a dále vzhledem k tomu, že pojem »věci lázeňské« se nijak nevymezuje, je na snadě myšlenka, že na obec měly přejíti kompetence dosavadních správních orgánů lázeňských v jejich celku. Tomu nasvědčuje i další obsah zákona. Zákon podává ovšem výpočet věcí lázeňských a uvádí především v § 3 správu fondu lázeňského a fondu taxy hudební. Než právě toto ustanovení ukazuje, že výpočet není míněn jako taxativní, neboť jest to »zejména« správa uvedeného fondu, která patří mezi věci lázeňské a která zřejmě jeví se potřebnou bližší úpravy, a to z toho důvodu, že šlo o to, aby správa těchto fondů byla včleněna do obecného hospodářství obecního a aby vztahy její k tomuto byly upraveny. Specielní předpisy zákona vztahují se převážně zase jen na otázky organisační, tak ustanovení §§ 12, 15 a 16, a i § 14, kdežto §§ 9, 10, 11 zmiňují se o zdravotně policejním dozoru, který však nelze pokládati za pravou věc lázeňskou, poněvadž obci příslušel jako součást jejího samostatného oboru působnosti již na základě § 28 obec. zř. a došel potom bližšího vymezení resp. omezení říšským zákonem zdravotním z 20. dubna 1870, č. 62 ř. z., § 3. (Srv. Budw. A 10333/ 1914). Již zde budiž podotčeno, že rozdíl v podstatě zájmů ryze policejních a zájmů ostatních, jichž stát v místech lázeňských má dbáti, nejen byl rozpoznán již drahnou dobu před vydáním česk. láz. zákona, nýbrž že obě uvedené kategorie veř. zájmů byly vědomě rozlišovány. Budiž v tom směru zejména poukázáno na výnos nejv. policejního úřadu z 20. března 1853 č. 3772, podle něhož ve všech významnějších lázeňských místech bylo vedle lázeňských inspekčních komisí zříditi k vykonávání policejního dozoru zvláštní policejní komisariáty, jimž náležely vlastní policejní záležitosti a vedle toho vydávání lázeňské listiny. Mimo to upravuje se v lázeňském zákoně již jen tolik, jak sluší nakládati s chudými lázeňskými hosty (§ 9) a jak jest vydávati lázeňskou listinu (§ 13). Péče o opatření chudých lázeňských hostí ukládá se za povinnost obci, zřejmě z té příčiny, že zeměpanští lázeňští lékaři, kteří podle instrukcí jim daných měli chudým nemocným poskytovati potřebné pomoci, byli zároveň odstraněni, a že se nechtělo, aby v tomto směru vznikla mezera. Proč vydávání lázeňské listiny přikázáno bylo obci, bude vysvětleno později.
Přihlédneme-li tedy k ustanovením lázeňského zákona, která jdou nad jeho obsah organisační resp. reorganisační, shledáme toliko normy o lázeňských fondech, o opatřeni chudých lázeňských hostí a posléze ustanovení o lázeňské listině. Vnucuje se proto otázka, zdali tyto předpisy ve spojení se shora uvedenými normami organisačními lze pokládati za souhrn našeho materielního práva lázeňských měst, jež zákonem vydaným »na úpravu lázeňství« v uvedených čtyřech lázeňských městech zřejmě mělo býti vytvořeno. Kdyby na tuto otázku mělo ve smyslu vývodů stížnosti odpověděno býti kladně, vyplývalo by z toho, že státní správa musila by bezmocně přihlížeti, jak majitel vřídel na př. na základě své neomezené volnosti vlastnické provoz lázní úplně zastavuje, léčivé prameny dusí, zařízení lázeňská nechává schátrati neb aspoň obecné užívání lázní libovolně omezuje. Neboť zdravotně-policejní kompetence, které pro dobu vydání česk. láz. zákona, jakož i říš. zákona zdrav. č. 68/1870 ř. z. dlužno pojímati již ve smyslu státu právního, a jichž nelze proto směšovati se správou pečovatelskou, by tu naprosto selhávala, ježto jsou namířena jen na odvrácení policejních závad, a nejsou s to, aby sama ze sebe zajistila další provoz lázeňských zařízení takovým způsobem, aby odpovídal veř. zájmu a účelovému určení léčebných zřídel a lázeňských zařízení, věnovaných od pradávna obecnému lázeňskému užívání. Ani vrchní dozor na léčebné lázně a prameny, jenž podle říš. zák. zdrav, přísluší správě státní, nepřesahuje v podstatě rámec pouhé moci policejní, zejména nelze z něho vyvoditi nějaké positivní povinnosti právní majitelů zřídel, aby nadále provozovali obecně užitečný lázeňský ústav. K tomu bylo zapotřebí zvláštních norem. Ve shora uvedených specielních ustanoveních láz. zákona nelze však norem tohoto obsahu hledati. Nutno je však hledati a lze je nalézti ve všeobecném ustanovení § 2 láz. zák., podle něhož »lázeňské záležitosti« obstarávají obce v přeneseném oboru působnosti, neboť i tento všeobecný předpis je normou v tomto zákoně obsaženou, kterouž nelze již předem prohlásiti za normu zcela bezobsažnou.
Lázeňský zákon ovšem — nehledíc k exemplifikativnímu výpočtu zmíněných již specielních materií — pojem »lázeňských věcí« nevymezuje. Než termín »lázeňské věci« měl — jak bude ještě dolíčeno — již v době vydání láz. zák. svůj zvláštní určitý význam, a byl patrně v tomto významu, tehdy dobře známém, vědomě do zákona recipován. Jenom toto pojetí činí srozumitelným, proč se láz. zákon zove »souhrnem zásadních ustanovení na úpravu lázeňství« v nejvýznamnějších lázeňských místech země.
Jaký byl význam a obsah dosavadního pojmu »lázeňských věcí« v době před vydáním láz. zákona, lze bez nesnází zjistiti na základě příslušného normového materiálu. Především přichází tu v úvahu t. zv. Bachův statut, t. j. výn. min. vnitra z 29. dubna 1851 č. 234/3, na jehož podkladě byla vlastní úřední správa lázeňská organisována a ve skutečnosti též prováděna. Podle 3. — daleko nejdůležitějšího — bodu tohoto výn. náleží k povinnostem lázeňské inspekce, která podle svědectví místodržitelského výnosu z 25. dubna 1852 č. 1717 byla identická s lázeňskou inspekční komisí čili stručněji lázeňskou komisí, tyto věci: a) dozor na to, aby léčebná zřídla a prameny a lázeňská zařízení byly stále udržovány v dobrém stavu a k volnému používání obecenstva, tudíž aby majitelé nic nepodnikali a nic neopomíjeli, čím by toto užívání bylo rušeno; b) péče o udržování již trvajících a o zřizování nových ústavů a zařízení, sloužících láz. hostům k pohodlí a zpříjemnění pobytu; c) dozor na bezvadné a účelné provedení zařízení, jež se mají hraditi z lázeňského fondu; d) odstraňovati pokud možno vše, čím by pověst láz. místa mohla utrpěti újmu; e) použití, správa a účtování láz. fondu; f) podávati o tom, co shledáno, zprávy kraj. presidentu.
Záležitosti právě vypočtené tvoří jádro lázeňských věcí Bachova statutu a byly také tímto jménem označeny. Tomu svědčí zcela nepochybně výnos stát. min. z 26. listopadu 1865 č. 5379 o osnově k-ského měst. statutu, neboť věci tam »zejména« jako »věci lázeňské« vypočtené jsou v podstatě shodny s tím, co v Bachově statutu se uvádí jako povinnosti lázeňské inspekce. Tím vymezuje se tedy podstatný obsah státního vlivu na lázeňská místa, k čemuž sluší podotknouti, že Bachův statut nezavedl tím žádné novoty. Sledujeme-li vývoj norem o lázeňství ještě dále nazpět, nalezneme několik guberniálních nařízení vydaných již ve dvacátých létech XIX. století, na př. nař. z 22. května 1824 č. gub. 16108 (sb. z. prov. č. 92) a nař. z 1. července 1824 č. gub. 28856 (sb. z. prov. 117), z nichž první je řízeno na kr. kraj. úřad v Lokti, druhé na kr. kraj. úřad v Plzni, a jimiž se vydává instrukce pro lázeňského lékaře ve F. L. resp. M. L. Instrukce tyto vymezují obor povinností zeměpanského lázeňského lékaře, zejména pokud jde o dozor na léčivé prameny a lázeňská zařízení, v podstatě souhlasně s oborem působnosti pozdějších lázeňských komisí.
Nelze při tom zapomínati, že pro nazírání policejního státu vše to jevilo se jako samozřejmý výron státní policie zdravotní. Je-li pro to třeba nějakého dokladu, lze jej nalézti v Bergově »Handbuch des teutschen Polizeirechtes« (1799, 2. vyd. 1802, díl II. str. 98). Jsou-li v některé zemi minerální prameny, je dle Berga povinností zdravotní policie pečovati o účelné opatření a používání jich. Zeměpán toliko nesmí, nacházejí-li se takové prameny na pozemku soukromníka, svémocně si jich přisvojiti. Johann Jakob Moser naproti tomu ovšem ve svém díle »Landeshoheit in Polizeisachen« dokonce uznává regálnost léčivých pramenů. Než i přísnější Berg připouští, že — není-li možno prameny učiniti pro obecenstvo užívatelnými jinak nežli veř. zařízeními a nákladem přesahujícím hospodářskou schopnost jednotlivce, — může majitel býti přidržen, aby je za přiměřenou náhradu přenechal zeměpánu. I podle Berga musí zdrav. policie přihlížeti k tomu, aby lázně a léčivá zřídla byly účelně zařízeny a zejména náležitě opatřeny vším, co je nutno a čeho je třeba pro vyléčení a pohodlí nemocných je vyhledávajících.
V předchozím bylo ukázáno, co před účinností zákona lázeňského tvořilo pojem »věcí lázeňských« neb aspoň jádro tohoto pojmu. Z toho je patrno, že před vydáním tohoto zákona měla státní správa k disposici dostatečné prostředky mocenské, které šly nad meze moci policejní v dnešním slova smyslu, aby prostřednictvím tehdejších lázeňských úředních orgánů působila na provoz lázeňských ústavů tak, jak toho vyžadoval jejich účel a jejich určení. Bylo také ukázáno, že tendence a dokonce i znění láz. zák. mluví pro to, že zmíněný státní vliv na láz. zařízení čtyř česk. láz. míst měl býti zachován s tím jediným podstatným rozdílem, že měl býti napříště vykonáván nikoli zeměpanskými láz. úřady, nýbrž obcemi v oboru působnosti jim od státu přenesené.
Kdo by to chtěl popírati, musil by předpokládati, že stát v láz. zákoně chtěl se svého vlivu dosavadního vzdáti. Stížnost také skutečně z toho vychází, a shledává vysvětlení pro takové vzdání v ideích politického liberalismu a v autonomii obce z něho vyrostlé. Než stížnost přehlíží, že i obecní zřízení, stojící silně pod vlivem liberalistické doktríny, od prvopočátku, t. j. počínajíc již Stadiónovým provisorním obecním zákonem, přísně a stále rozeznává mezi přirozeným čili samostatným a přeneseným oborem působnosti obce. Přenesená působnost obce záleží však v povinnosti obce přičiňovati se spolu k účelům t. zv. správy veřejné, čímž prokazatelně byly míněny »záležitosti vládní«, neboli záležitosti správy státní, jež obec obstarává jako orgán státu, jménem úřadů státních (srv. Pražák, Ústava obecní, 2. vyd. str. 48, 340, 438). A je to právě přenesený obor působnosti obecní, do něhož podle zákona lázeňského věci lázeňské byly přikázány. Dlužno ovšem připustiti, že přenesení lázeňských záležitostí na obce stalo se důsledkem zavedení samosprávy obecní, neboť v samosprávě obecní byly utvořeny orgány způsobilé, převzíti správu věcí lázeňských na místě dosavadních orgánů zeměpanských. Neplyne však ze zavedení samosprávy obecní, že by tyto záležitosti musily nutně patřiti do »samostatného« oboru působnosti obce, ze státního vlivu po většině vyňatého. Byly také vskutku přikázány přenesenému a nikoli samostatnému oboru působnosti obecní.
Nelze proto nalézti, že láz. zákonem stát vzdal se svého vlivu na záležitosti lázeňské v uvedených čtyřech láz. místech a to tím méně, kdyžtě výmluvné doklady nasvědčují, že státní správa skutečně takového úmyslu byla daleka. V tom směru lze poukázati zejména na výnos stát. min. z 26. listopadu 1865 č. 5379, v němž — a to již za platnosti obecního zřízení, což zvláště nutno zdůrazniti — bylo prohlášeno, že v lázeňství jde o zájmy, které vzhledem k jejich všeobecnosti a důležitosti daleko přesahují rámec zájmů obecních a dávají lázeňskému místu ráz obecného ústavu léčebného. Netřeba proto již dalších dokladů, aby bylo prokázáno, že lázeňské záležitosti, přikázané do přeneseného oboru působnosti obecní, zahrnují v sobě zásadně vše, co tvořilo obsah oněch kompetencí, jež až dosud příslušely zeměpanským úřadům lázeňským, zejm. zeměpanským lázeňským komisím.
Vzhledem k těmto výsledkům bylo pro dnešní spor potřebí zkoumati, zdali nař. příkazy úřadů kontrolujících přenesený obor působnosti jsou kryty některými kompetencemi někdejších lázeňských komisí. Než tím osvětluje se pouze jedna stránka předmětu sporu.
Stěžující si obec má vůči sporným příkazům postavení dvojí: jednak jako nositelka úředních kompetencí, t. j. t. zv. přeneseného oboru působnosti, jednak však také jako majitelka zřídel a lázeňských zařízení, která provedením řečených příkazů je dotčena ve své právní sféře, nechť již se v nich spatřuje omezování samostatného oboru působnosti obce, která je náhodou majitelkou lázeňských zařízení, či zasahování do svobody vlastnictví ke zřídlům a lázeňským zařízením.
Účelem dosavadního zkoumání bylo zjistiti obsah úřední působnosti, jenž byl láz. zákonem ve věcech lázeňských na obec přenesen. Jaké je právní postavení majitele zřídel a láz. zařízení v uvedených láz. místech vůči lázeňským úřadům, nebylo dosud vyšetřováno.
Oprávnění láz. inspekčních komisí, vypočtená v Bachově statutu, jeví se — stejně jako starší instrukce pro zeměpanské láz. lékaře — jako služ. poukazy z doby absolutistické, které především působily ve vnitřním poměru mezi láz. komisí resp. láz. lékařem s jedné a ustanovivším je nadřízeným úřadem resp. zeměpánem jím representovaným s druhé strany. Než tyto služ. poukazy měly beze vší pochyby působiti také na venek proti tomu, jehož se věc týkala. »Quod principi placuit« váže stejnoměrně každého, jehož se týče, úředníky, podřízené vrchnosti a poddané. Těmito slovy charakterisuje Otto Mayer zeměpanský zákon. Pro dobu předkonstitutivní nečiní podle Teznera, jenž ve svých Rechtsquellen des oesterreichischen Verwaltungsrechtes podává jádro příslušné judikatury býv. rak. ss-u, co do praktického výsledku rozdílu, zdali nějaké nařízení je řízeno na úřady, tedy vydáno ve formě poukazu (instrukce) úřadům adresovaného či vystupuje-li ve formě příkazu daného poddaným, tedy v podobě právní normy v techn. smyslu moderního práva státního. Neboť není možno právní instituty charakteristické pro stát právní promítati nazpět do doby státu policejního. Celé Tereziánské právo zdravotní, zejm. zdrav. řád z r. 1770, jakož i nový generální medicinální řád pro král. České z 24. července 1753, jichž povaha jako právní normy stejně jako u Bachova statutu nikdy nebyla ni v nejmenším brána v pochybnost, sestává právě jenom z instrukcí řízených na zdrav. personál. Úřední oprávnění daná láz. komisím, stejně jako oprávnění poskytnutá svého času láz. lékařům, podle svého obsahu předpokládají korelatní povinnosti majitelů zřídel a láz. zařízení, jež tvoří prostě nezbytný rub oprávnění prv zmíněných a majitele v jeho volné disposici vlastnické omezují »v zájmu veřejném«, tedy ve směru vyznačeném již v § 364 o. z. o. Vše to bylo státněpolicejnímu režimu tím spíše samozřejmo, kdyžtě se nejednalo o nic jiného nežli o zřetele zdravotněpolicejní v tehdy panujícím smyslu pojmu policie.
Ježto pak není důvodu pochybovati o příslušnosti jednak min-a vnitra k vydání t. zv. Bachova statutu, jednak česk. gubernia k vydání instrukcí pro zeměpanské lázeňské lékaře, které podstatu láz. věcí vymezují shodně se zmíněným statutem (srv. Tezner 1. c. str. 57 a 75), a ježto dále oba uvedené předpisy byly také beze vší pochyby publikovány způsobem odpovídajícím jejich pouze místnímu charakteru, není žádné překážky, pro kterou by nebylo lze hodnotiti jak uvedený Bachův statut, tak i zmíněné instrukce jako právní normy působivé i na venek, a to tím méně, když láz. zákon sám instituce na nich spočívající pojímá jako instituce po právu trvající a pokud by toho přece snad bylo třeba — nazpět je legitimuje, jak to Tezner 1. c. ohledně Bachova statutu obecního v souhlasu s judikaturou býv. ss-u pokládá za přípustno.
Nechť i právo lázeňské takto utvořené jeví se sebe kusejším, je tu přece jen řada norem, které byly převedeny a vtěleny do nynějšího řádu právního. Jde tu především o předpisy Bachova statutu, neboť tyto tvoří základ, zároveň však i nejkrajnější hranici pro ona omezení vlastnického práva uložená majitelům zřídel a láz. zařízení, jež se jeví jako nutné důsledky státní správou uznaného věnování těchto zařízení, jež mají povahu veř. ústavů léčebných, věnovaných obecnému užívání k účelům lázeňským a léčebným.
Pro dnešní spor dlužno obrátiti zřetel především k oněm ustanovením, podle nichž lázeňská komise měla dozírati na to, aby léčebná zřídla a prameny jakož i láz. zařízení byla stále udržována v dobrém stavu a k volnému používání obecenstvem, a aby tedy majitelem nebylo nic podnikáno ani opomenuto, čím by používání toto bylo rušeno. Tím se docela zřejmě praví, že majiteli nepřísluší neobmezená disposiční moc, nechť již je vlastníkem obec či soukromník. Povinnost jeho nejen ponechati zařízení lázeňská k řečenému používání, nýbrž i povinnost, udržovati je způsobem odpovídajícím jejich účelu, — třebas se výslovně nestatuovala — uznává se aspoň jako povinnost právně existentní. S tím nechtěl se však předkonstituční stát spokojiti. Lázeňské komisi ukládá se dále za povinnost, starati se o udržování a zřizování ústavů a zařízení lázeňských, které slouží lázeňským hostům k pohodlí a ke zpříjemnění lázeňského pobytu. K tomuto účelu měl se založiti a upotřebiti lázeňský fond dotovaný z lázeňských a jiných tax státem povolených. Jako rub této meliorační povinnosti uložené lázeňské komisi jeví se logicky nutně povinnost majitele, aby meliorace takové na svých ústavech a zařízeních trpěl, kdyžtě je zavázán zdržeti se všeho, čím by používání léčebného ústavu bylo rušeno. Pro omezení vlastníka jdoucí nad tyto meze, zejména pro ukládání peněžních obětí za účelem zdokonalení lázeňských zařízení, neposkytuje Bachův statut podkladu.
Podle toho, co bylo řečeno, lze sotva pochybovati o tom, že lázeňská komise byla podle Bachova statutu oprávněna, aby pro pohodlí a zpříjemnění pobytu lázeňských hostů starala se o to, aby lázeňská zařízení měla přiměřená označení, odpovídající potřebám lázeňských hostí a majitel při nejmenším nemohl jí v tom brániti, ačli závazek tohoto obsahu nestihal ho již na základě jeho povinnosti, dáti lázeňská zařízení k používání a je udržovati. Bylo však již vyloženo, že předkonstituční materielní právo měst lázeňských jest na základě recepční normy láz. zákona také lázeňským právem dnešním. Co mohla lázeňská komise, může dnes také obec v přeneseném oboru působnosti, a podle § 61 obec. zříz. může totéž i úřad obci v tomto oboru působnosti nadřízený.
Zbývá tedy jedině otázka, zdali označení, jež nař. rozhodnutím v poslední stolici byla nařízena, jsou způsobilá sloužiti lázeňským hostům k pohodlí a zpříjemnění pobytu.
Než otázka, zdali tomu tak jest a jaká tato označení mají býti, aby účelu tomuto vyhovovala, není již otázkou právní, nýbrž skutkovou. Neboť závisí na skutečných poměrech a potřebách, v jakém jazyku označení lázeňských zařízení má se státi. Nejinak je tomu, pokud jde o stanovení pořadí při označeních několikajazyčných, pro něž již s hlediska shora uvedených předpisů, na nichž sporné opatření se zakládá, není — bez jakéhokoli zřetele na platné právo jazykové — bez významu okolnost, že láz. místo nalézá se na území republiky čsl.
Zkoumati blíže zmíněný skutkový základ neměl nss s hlediska procesně-právního příčiny, ježto stížnost, mířící jen na otázku právní, v tomto směru žádných námitek nevznáší.
Vzhledem k právní situaci shora dolíčené míjí se cíle také poukaz na nál. Boh. A 5301/26, ve stížnosti dovolaný, ježto v onom případě šlo o zjištění dosahu předpisu § 54 živn. řádu, jenž uznán byl za předpis ryze policejní, kdežto zde běží o normu nikoli policejně-právní, nýbrž o normu náležející spíše k oboru práva veř. ústavů, jejíž specifický charakter nemůže býti dotčen tím, že snad tento obor právní není dosud dokonale vybudován.
Stížnost poukazuje také na předpis § 7 odst. 2 láz. zák., podle něhož prostředky fondu lázeňského a fondu hudební taxy jsou obci dány k volné disposici, z čehož bylo by lze pak usuzovati, že zařízení, jež z oněch fondů mají se hraditi, byť i sloužila lázeňským hostům k pohodlí a ke zpříjemnění láz. pobytu, jsou ponechána neomezenému uvážení obce. Přihlédneme-li však blíže, jeví se tento úsudek nesprávným. Zajisté je ponecháno obci na vůli určovati způsob použití jmenovaných fondů, ale jen potud, pokud použití to je fakultativní. Pokud však jde o příkazy lázeňského úřadu (někdejší lázeňské komise, nyní obce resp. úřadu jí v přeneseném oboru působnosti nadřízeného), kryté normami práva lázeňského, nemůže provedení jich býti mařeno dovoláváním se cit. předpisu zákonného. Byly-li — jak svrchu dolíčeno — §em 2 láz. zák. starší normy práva lázeňského recipovány do práva nyní platného, musí býti chápány ve spojitosti se specielními předpisy láz. zákona jako harmonický celek, z čehož vyplývá pak restriktivní výklad shora cit. předpisu § 7 odst. 2 v právě naznačeném smyslu.
Hlediska shora rozvinutá dopadají také na otázku uspořádání hudebních programů.
Jednodušší jsou další sporné otázky, jež týkají se předpisů lázeňské taxy a jiných tax, příslušných stvrzenek jakož i lázeňské listiny. Vše to jest již podle specielních předpisů zákona lázeňského nepochybně věcí přeneseného oboru působnosti, v němž starosta obce má jednati podle poukazů nadřízeného úřadu. Pokud se týče lázeňské listiny, je stížnost na omylu, má-li za to, že jde o věc samostatného oboru působnosti. Nic takového se v láz. zákoně nepraví, a bylo by to také naprosto neslučitelno se základním ustanovením láz. zákona, že věci lázeňské náležejí do přeneseného oboru působnosti obce, neboť že vydávání láz. listiny jest věcí lázeňskou, nelze vážně pochybovati. V zákoně je ovšem řečeno, že obec vydává láz. listinu samostatně. Toto ustanovení je však vysvětlitelno a srozumitelno z dosavadního stavu právního. Byloť až do vydání zákona láz. vydávání láz. listiny podle svrchu již zmíněného výnosu nejv. polic. úřadu z 20. března 1853 č. 3742 přikázáno polic. komisariátu. Jenom proto, aby vyloučil všechny pochybnosti, že napříště polic. komisariátu co do vydávání láz. listiny nepřísluší žádná účast, uznal zákonodárce potřebným zvláště zdůrazniti, že je to nyní obec sama, která má tuto listinu vydávati. Do samostatného oboru působnosti v právně-technickém smyslu tohoto slova se tím ona záležitost nedostala.
Ke konci dlužno zabývati se ještě otázkou zástupcem stížnosti vznesenou, v písemné stížnosti však neprecisovanou, že pro sporné otázky nelze láz. zákona použíti vůbec jako právního pramene, ježto jediný v tom směru rozhodný zdroj právní je podle § 129 úst. listiny zákon jazykový. Nss neshledal tuto námitku správnou. Především může jaz. zákon býti pramenem práva jenom v oněch směrech, které v něm došly úpravy. Úpravy došlo v něm však pouze užívání jazyků úřady a před úřady. V daném případě jedná se však o opatření, které směřuje proti majiteli zřídel jako takovému.
Z uvedených důvodů bylo stížnosti obce zamítnouti jako bezdůvodné.
Pokud se týče stížnosti starosty města, budiž podotknuto ještě toto:
Jakmile bylo poznáno, že úřední příkazy starostou napadené pohybují se v rámci přeneseného oboru působnosti, dlužno aplikovati ona ustanovení zákonná, která upravují postavení starosty města při obstarávání tohoto oboru působnosti. Jsou to ustanovení § 61 obec. zříz. Podle tohoto předpisu je starosta obce povinen býti poslušen instrukcí služebních, a postavení jeho vůči poukazům nadřízeného úřadu, pokud se pohybují v mezích přeneseného oboru působnosti, neliší se podstatně od postavení úřadu podřízeného vůči úřadu nadřízenému. Může je tedy v postupu instančním naříkati právě tak málo, jako nemůže úřad hierarchicky nižší napadati poukazy úřadu hierarchicky vyššího. Po právu byl tedy opravný prostředek obecním starostou ve vlastním jméně podaný odmítnut. Stížnost jeho k nss-u podaná jeví se tedy bezdůvodnou a bylo ji proto rovněž zamítnouti.

Citace:

č. 7550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 288-298.