Č. 7491.

Honební právo (Slovensko): Do jaké míry zprostředkují, resp. přerušují cesty, vodoteče a pod. souvislost honebního území?
(Nález ze dne 23. října 1928 č. 28171.)
Věc: Správa státních lesů v H. proti župnímu úřadu v Bratislavě stran přikázání louky »Hlina« státního velkostatku v H. k honitbě obce g-ské.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 12. srpna 1925 žádala správa státních lesů v H. okresní úřad v Uh. Skalici za rozhodnutí, komu přísluší právo honitby na louce »Hlině«, náležející státnímu velkostatku a ležící v katastru obce g-ské. V žádosti správa stát. lesů uvedla, že louka má výměru 95 k. j. 135 □ s, souvisí s lesy velkostatku liechtensteinského, je od pozemků obce oddělena drátěným plotem, a že spor o hon. právo s obcí g-skou trvá od r. 1912, kdy obec vypsala dražbu honitby i ohledně této louky, ale na zakročení správy stát. lesů byly draž. podmínky zrušeny a obec poukázána, aby louku »Hlinu« z hon. plochy vyloučila. Konečně uvedla správa stát. lesů, že hon. právoi na dotčené louce pro- najala v r. 1908 velkostatku liechtensteinskému na 6 roků, v r. 1914 a v r. 1919 že byla smlouva vždy na 6 roků prodloužena a vyprší koncem r. 1925, že správa státních lesů má podle odst. 4 § 3 zák. čl. XX:1883 právo zmíněnou louku pronajmouti velkostatku liechtensteioskému, a to tím spíše, že zmíněný velkostatek již po 18 roků měl právo honitby na této louce najato.
Okr. úřad v Uh. Skalici nařídil výměrem ze 17. března 1926 o této žádosti místní šetření na den 15. dubna 1925, při kterém zástupci stát. les. správy žádali, aby hon. právo na louce »Hlíně« bylo přiznáno státnímu velkostatku v Holiči, poněvadž louka »Hlína« souvisí s polesím »Adamovem« tohoto velkostatku cestou as 20 m širokou a parcelou potomkovou čp. ...
Okr. úřad v Uher. Skalici po místním šetření a výslechu pamětníků žádost stát. lesní správy rozhodnutím ze 7. května 1926 zamítl a vyslovil, že hon. právo na této louce má se dle § 3 cit. zák. dávati do pronájmu s obecní honitbou obce g-ské.
St-lčino odvolání župní úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím zamítl.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost označuje nař. rozhodnutí jako nezákonné a vadné a namítá, že louka »Hlína« v katastru obce g-ské měla býti buď podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. čl. XX:1883 uznána za součást lesního revíru »Adamova« stát. velkostatku v H. anebo že mělo po smyslu ustanovení § 3 odst. 4 cit. zák. státní správě býti uloženo, aby výkon práva hon., pronajala sousednímu velkostatku liechtensteinskému. Námitku prvou odůvodňuje tím, že louka »Hlína« spojena je s polesím »Adamova« ve výměře přes 2000 k,j. pozemkovým pruhem, pozůstávajícím z parcel č. ..., jež rovněž náležejí stát. velkostatku a jsou užívány z části jako soukr. cesta, z části jako louka, a že tudíž tvoří louka »Hlína« ve spojení s polesím »Adamovem« samostatnou honitbu ve smyslu § 2 odst. 1 zák. čl. XX:1883, a nesprávné právní posouzení věci žal. úřadem že mohlo býti zaviněno neúplným vyšetřením faktických a právních poměrů, jež nebylo doplněno přes to, že st-lka v odvolání o to žádala.
K těmto vývodům stížnosti sluší uvésti:
Podle správních spisů vycházel úřad I. stolice ze skutkového zjištění, že louka »Hlína« souvisí s polesím »Adamovem« stát. velkostatku v H. pozemkovým pruhem 11—20 m širokých, že část tohoto pruhu je cesta v šíři as 11 m a část kanál v šíři 9—10 m a že i cesta i kanál, tedy celý zmíněný pruh pozemkový, je majetkem stát. velkostatku. Vycházel tedy úřad I. stolice ze skutkové podstaty st-lkou v řízení správním tvrzené. Žal. úřad vzal v podstatě tento skutkový stav za podklad svého rozhodnutí. Ovšem při právním hodnocení tohoto skutkového stavu zaujal právní stanovisko, že zjištěná souvislost louky »Hlíny« s polesím »Adamovem« stát. velkostatku v H. nestačí, aby zmíněná louka mohla býti uznána s hlediska ustanovení odst. 1 § 2 zák. čl. XX:1883 o právu honebním za součást polesí »Adamova« s ním související a st-lce mohlo býti přiznáno hon. právo na této louce jako součásti hon. revíru »Adamova« výměru 200 katastr. jiter přesahujícího; toto svoje stanovisko opřel žal. úřad jednak o důvod prvé stolice, že totiž podle cit. ustanovení cesta, kanál, řeka nepřerušují pozemek jako hon., revír, a z toho že plyne, že také nespojují pozemky s hlediska hon. práva, jednak je odůvodnil tím, že by i dle přesné litery ustanovení odst. 1 § 2 zák. č. XX:1883 pozemkový komplex louky »Hlíny« měl býti ve smyslu stanoviska odvolání kvalifikován za samostatný hon. revír jako spojený cestou soukromou 20—30 m širokou s ostatním hon. územím stát. velkostatku zv. »Adamovem«, že souvislost zmíněných dvou hon. okrsků stát. velkostatku výlučně jen komunikační soukromou cestou jinak dost dlouhou nemůže se považovati za odpovídající správnému smyslu zákona, ježto cestu přetíná řeka Morava a z obou stran cesty jsou pozemky drobných zemědělců.
Než toto právní stanovisko žal. úřadu není správné.
Podle ustanovení odst. 1 § 2 zák. čl. XX:1883 přísluší výkon práva honebního majiteli pozemků tehdy, když pozemkový majetek v jednom komplexu nebo v dílech spolu souvisejících činí nejméně 200 jiter po 1600 čtverečních sáhách, byť i pozemkový majetek se nacházel ve více katastrech nebo silnicemi, železnicemi, kanály, řekami nebo potoky byl přeťat.
Jak z cit. ustanovení je vidno, závisí nárok vlastníka pozemků na výkon práva hon. toliko na tom, aby jeho pozemky měly výměru nejméně 200 jiter po 1600 čtver. sáhách a aby buď tvořily jeden komplex, aneb jsou-li pozemky v několika dílech, aby tyto díly spolu souvisely. Při tom zmíněný zákon nestanoví ani, že do této zákonem stanovené nejmenší výměry hon., revíru vlastník pozemků nesmí si započítati některé své pozemky jako cesty, kanály a pod., ani že nestačí každá faktická pozemková spojitost jednotlivých dílů pozemkových, aby mohly tvořiti hon. revír. Praví-li tedy zákon v cit. odst. 1 § 2 dále, že souvislost hon. revíru je dána i když revír protíná silnice, železné dráhy, kanály, řeky a potoky, nemůže tu zákon míti na mysli snad silnice, železné dráhy, řeky nebo potoky, jež náležejí majiteli ostatních pozemků honební okrsek tvořících, nýbrž naopak silnice, želez, dráhy, řeky a potoky, jež nejsou majetkem toho, jehož pozemky protínají, neboť jinak by nebylo vůbec třeba, aby zákon o pozemcích tohoto druhu činil nějakou zmínku.
Odmítl-li tedy žal. úřad žádost st-lčinu, aby byla uznána souvislost louky »Hlíny« s revírem »Adamovem« z důvodu, že pozemkový pás, který zmíněné části revíru spojuje, pozůstává z cesty a kanálu, a cesty a kanály že sice hon. revír nepřerušují, ale také nespojují, přes to, že zjistil, že jak cesta tak i kanál jsou vlastnictvím st-lčiným, pak odporuje důvod ten zákonu, ježto podle toho, co bylo uvedeno, důvod tento mohl by obstáti toliko tehdy, kdyby pruh pozemkový pozůstávající z cesty a kanálu, nenáležel státnímu velkostatku a kdyby jako takový oba pozemkové díly skutečně spojoval a nikoli souvislý revír honební pouze protínal.
Stejně odporuje pak zákonu i důvod druhý. Neboť uznává-li žal. úřad, že louka »Hlína« stát. velkostatku v H. je spojena s polesím »Adamovem« ve výměře přes 2000 jiter toho velkostatku pozemkovým pruhem 20—30 m širokým a velkostatku náležejícím, pak neprávem vyslovil, že tu není souvislosti mezi zmíněnými pozemkovými díly po smyslu § 2 odst. 1 zák. čl. XX:1883 a že st-lka nemá nárok na výkon práva honebního na louce »Hlíně«, když pro otázku souvislosti obou zmíněných dílů pozemkových dle toho, co bylo uvedeno, je nerozhodne, i jak široký je pruh pozemkový díly spojující a je-li cestou či pozemkem jiného druhu, i že pruh ten přetíná řeka Morava a po jeho stranách jsou pozemky drobných zemědělců.
Bylo tedy nař. rozhodnutí, odpírající uznati souvislost louky »Hlíny« stát. velkostatku v H. s polesím »Adamovem« tohoto velkostatku, s hlediska ustanovení odst. 1 § 2 zák. čl. XX:1883 zrušili podle § 7 zák. o ss jako nezákonné a nebylo pak třeba řešiti ještě otázku, zda byly v daném případě podmínky pro přikázání louky »Hlíny« k hon. revíru velkostatku liechtensteinského po smyslu odst. 4 § 3 cit. zák., kdyby nebyla uznána souvislost zmíněné louky s polesím »Adamovem«.

Citace:

č. 7491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 165-168.