Č. 7503.

Vojenské věci: * Ustanovení § 30 odst. 1. vl. nař. z 20. prosince 1923 č. 10 Sb. ex 1924, podle něhož se ze služeb tam uvedených po odečtení dvou let počítá pro postup do vyšších požitků v hodu. třídách na každý rok započítatelné doby 5 měsíců, je kryto zákonem č. 152/23.
(Nález ze dne 26. října 1928 č. 28651.) Prejudikatura: Boh. A 5564/26, 6062/26.
Věc: Františk S., Rudolf L. a Jaroslav P. (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o započtení služební doby.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé žádali podáním ze 14. srpna 1926, aby jim jako důstojníkům vzešlým v řad poddůstojníků z povolání byla voj. služ. doba, kterou ztrávili jako poddůstojníci z povolání, započtena k účelu jejího propočtení, t. j. pro postup do vyšších požitků, nikoli pěti měsíci za každý rok po srážce let čekatelských, jak stanoví § 30 vl. nař. č. 10/1924, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. XI. zák. č. 152/1923 plně po srážce 7 let, jak stanoví § 13 vl. nař. č. 666/1920, dovozujíce, že zmíněným ustanovením § 30 vl. nař. č. 10/1924 byl porušen předpis cit. čl. XI. zák. č. 152/1923.
Nař. rozhodnutím zamítlo mno tuto žádost, jako žádost o výhodnější započtení služ. doby, z důvodu, že k tomu není zákonného podkladu, a dodalo, že čl. XI. zák. č. 152/1923 neposkytuje voj. gážistům právního nároku na určitý způsob propočtení služ. doby, že vláda použila zmocnění daného jí tímto článkem a provedla je vl. nař. č. 10/1924, že § 30 tohoto nař. vyřešil spornou otázku způsobem na st-le již použitým, a že tedy nelze jim služ. dobu propočísti způsobem výhodnějším.
Ve stížnosti namítají st-lé, že z předpisu čl. XI. zák. č. 152/1923 vzešel voj. gážistům právní nárok na propočtení služ. doby podle zásad zák. č. 222/1920 a vl. nař. č. 666/1920, tedy také podle zásady obsažené v § 13 posléz cit. vl. nař., dle něhož se služba déle sloužících poddůstojníků započítává pro poměr úřednický, pokud přesahuje 7 let, plně. a že ustanovení § 30 vl. nař. č. 10/1924, které připouští započísti pouze 5 měsíců za každý rok služby takové po srážce let čekatelských, stanoví tím zásadu zcela jinou, než cit. § 13 a tudíž porušuje ustanovení zák. č. 152/1923 a tedy i zák. č. 222/1920. Stížnost brojí současně touto námitkou proti nál. Boh. A 5564/26, dle něhož jde v předpisech cit. § 13, resp. 30 o různé provedení téže zásady, a uvádí dále, že tohoto nálezu, jenž vyslovil, že voj. gážista nemůže dovozovati nějaký právní nárok ze zák. č. 222/1920, nelze použíti na daný případ, neboť st-lé odvozují svůj právní nárok ze zák. č. 152/1923.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Zák. ze 4. července 1923 č. 152 Sb. zmocnil vládu 1. v čl. XI., aby v mezích zák. č. 222/20 o propočtení služ. doby státních zaměstnanců a prov. nařízení k němu vydaných provedla ke dni 1. ledna 1921 propočítání služ. doby oněch gáž. voj., na něž se vztahuje zák. č. 195/1920 a kteří byli ustanoveni před jeho účinností, t. j. před 1. lednem 1920, a 2. v čl. XII., aby v mezích zásad obsažených v předpisech, jimiž se provádí zák. č. 222/1920 započítala voj. gážistům čsl. vojska, vyžaduje-li to služ. zájem a mají-li potřebnou kvalifikaci, do postupu do vyšších požitků ony doby neb jejich části, které dle dosavadních předpisů nebyly do tohoto postupu započítatelny.
Provádějíc tato ustanovení čl. X. a XII., stanovilo vl. nař. z 20. prosince 1923 č. 10 Sb. ex 1924 v § 30 nadepsaném: »Propočítání služ. doby u důstojníků vyšlých z gážistů mimo hodn. třídy nebo poddůstojníků z povolání«, toto: »1. Důstojníkům, kteří vyšli z řad býv. gážistů mimo hodn. třídu nebo poddůstojníků z povolání, započítají se pro postup do vyšších požitků v hodn. třídách: a) voj. služba počítajíc v to i službu presenční, pokud nebyla z trestu prodloužena, až do dne vykonání ustanovené odborné zkoušky neb úspěšného ukončení předepsané služ. praxe; b) jiné služby započtené podle § 40 pro poměr gážisty mimo hodn. třídy, a to tím způsobem, že se po odečtení dvou let počítá na každý rok takto započítatelné doby 5 měsíců. Doba činné voj. služby ode dne vykonání odborné zkoušky, resp. ode dne úspěšného ukončení předepsané služ. praxe počítá se celá pro poměr důstojnický. 2. Doba započtená podle ustanovení předchozího odstavce, jakož i další doba započtená nebo započítatelná v poměru důstojnickém, propočítá se podle lhůt časového postupu stanovených v § 5 zák. č. 195/1920.«
Vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb., jímž se provádí zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb., stanovilo v § 13 odst. 1., že služba déle sloužících poddůstojníků včetně povinné služby voj. (presenční a válečné služby) se započítává pro služ. poměr úřednický, pokud přesahuje 7 let, nejméně však v rozsahu služby povinné.
Ve svém shora uvedeném nál. Boh. A. 5564/26 zamítl nss jako bezdůvodnou stížnost, která uplatňovala týž nárok, jaký je uplatňován v případu nynějším, a omezil se vzhledem k obsahu tehdejší stížnosti na vyslovení právního názoru, že propočtení služ. doby voj. gážisty může se státi toliko podle předpisu zák. č. 195/1920 a 152/1923, jakož i nař. č. 10/1924, a nikoli podle zák. č. 222/1920 a nař. č. 666/1920. Na tomto svém právním názoru trvá nss i nyní.
V daném případě zdůrazňují však st-lé, že svůj právní nárok neodvozují přímo z ustanovení zák. č. 222/1920, resp. z § 13 vl. nař. č. 666/1920, nýbrž z ustanovení čl. XI zák. č. 152/1923 a teprve jeho prostřednictvím z ustanovení cit. § 13, a namítají že § 30 vl. nař. č. 10/1924, stanovící zásadu jinou než § 13, jest proto s rozporu s čl. XI zák. č. 152/1923, a že je tedy v rozporu s tímto ustanovením zákonným i nař. rozhodnutí. Ani stížnost takto formulovanou neuznal nss důvodnou.
Čl. XI zák. č. 152/1923 mluví jen o okruhu osob, kterým jest služ. dobu propočísti, o datu, k němuž jest propočtení provésti, a konečně o zásadách, týkajících se způsobu propočtení služ. doby, t. j. způsobu, jakým se doby započítatelné a v konkrétních případech započtené mají měřiti lhůtami časového postupu v zák. č. 195/1920 uvedenými, zejména v jakém pořadí atd. Článek XI novelisuje tím tedy ustanovení § 7 zák. č. 195/20. Naproti tomu otázka, které služ. doby dosud nezapočítané, resp. nezapočítatelné mají býti takovýmto způsobem propočteny a v jakém rozsahu se tak má státi, není již otázkou propočtení ve smyslu čl. XI, nýbrž otázkou započtení, a ta jest upravena článkem XII v ten způsob, že se zmocňuje vláda, aby v mezích zásad civilního propočtení, resp. započtení stanovila, zdali a pokud se mají ty které služ. doby neb jejich části započítati voj. gážistům při propočtení novém příznivěji než se stalo předpisy dosavadními t. j. ustanovením § 6 zák. č. 195/1920.
Výše uvedené ustanovení § 30 vl. nař. č. 10/1924, jehož zákonitost jest zkoumati, má však předpisy o způsobu propočtení pouze v odstavci druhém, jehož se stížnost svými námitkami nedotýká, kdežto předpisy v jeho odstavci prvém obsažené a stížností jedině dotčené stanovi pouze, které části služeb vojenských, ztrávených před nabytím hodnosti důstojnické, resp. které doby služeb nevojenských jsou u voj. gážistů tam uvedených pro postup do vyšších požitků započítatelny. Podobně má také § 13 vl .nař. č. 666/1920 pouze ustanovení o tom, které služ. doby neb jejich části jsou započítatelny.
Ustanoviti, které doby jsou pro postup do vyšších požitků započítatelny, dal však čl. XII zák. č. 152/1923, jak nss již opětně, zejména v nál. Boh. A 6062/26 vyslovil, do volné úvahy vlády tím, že nařídil, aby se tak stalo, vyžaduje-li toho služební zájem a mají-li dotčení gážisté potřebnou kvalifikaci.
Že ustanovení cit. § 30 odst. 1 byla dána ve služ. zájmu a tedy v souhlasu s čl. XII zák., dovodil již nss ve výše uvedeném nál. Boh. A 5564/26, že pak ustanovení ona nemohou býti v rozporu s čl. XI zák. a jeho prostřednictvím s ustanovením zák. č. 222/1920, resp. s § 13 vl. nař. č. 666/1920, jde z toho, že nejsou, jak shora uvedeno, ustanoveními o způsobu propočtení, nýbrž ustanoveními o započítatelnosti těch kterých dob neb jejich částí.
Není-li pak ustanovení § 30, odst. 1. vl. nař. č. 10/1924, v rozporu se zákonem, není v rozporu takovém ani nař. rozhodnutí, které odepřelo započísti st-lům služ. dobu způsobem výhodnějším především ze správného důvodu, že k tomuto postupu není zákonného podkladu, i bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 7503. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 190-193.