Č. 7486.

Zaměstnanci veřejní: * Při kumulaci požitků státního pensisty nelze k požitkům ve smyslu § 17 odst. 2 č. 1 zák. č. 286/1924 počítati onu částku příjmu plynoucího mu ze smluvního zaměstnání u státu, která je určena jako náhrada výloh s výkonem smluvní služby spojených.
(Nález ze dne 22. října 1928 č. 2019/27.) Věc: František S. v Užhorodě proti ministerstvu financí o restrikci pensijních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem z 30. ledna 1926 sdělilo hlv. fin. ředitelství zem. četn. velitelství v Užhorodě, že st-l, četnický kapitán účetní ve výslužbě, dostává kromě státních odpočivných požitků ještě: 1. dle přípisu čsl. tiskové kanceláře v Praze za své zpravodajství denní honorář 70 Kč od 1. srpna 1924, 2. dle přípisu redakce časopisu »Slovenský Východ« v Košicích jako dopisovatel honorář 600 Kč měsíčně a příjem jeho z časopisu »Podkarpatské hlasy« že bude možno během měsíce března zjistiti dotazem u fin. ředitelství v Užhorodě. Fin. řiditelství v Užhorodě sdělilo pak zem. četn. velitelství k jeho dotazu, že příjem z časopisu »Podkarpatské Hlasy« nedá se zjistiti.
Zem. fin. ředitelství v Praze vydalo pak st-li rozhodnutí ze 3. dubna 1926, kterým st-li podle § 17 odst. 2. č. 1, 2 bod a) zák. č. 286/24 odpočivné požitky jeho jako četn. kapitána účet. v. v. úhrnem 19448 Kč 6 h, zkrátilo o polovinu, t. j. o částku 9724 Kč 3 h.
St-lovu odvolání min. fin. nař. rozhodnutím nevyhovělo.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že st-l nepobírá od čsl. tiskové kanceláře denní honorář 70 Kč, nýbrž pobírá na úhradu svých výloh spojených se službou zpravodajskou nesúčtovatelnou náhradu v denní částce 70 Kč. Mezi náhradou a honorářem je velký rozdíl. Z této náhrady po uhražení výloh, jako nájemného za místnost, za otop, osvětlení, poštovní známky, telegramy, telefon, honoráře jeho dopisovatelům, výloh za služební cesty atd. zbude st-li jako jeho honorář nejvýše 500 Kč měsíčně. Zem. fin. ředitelství tudíž mylně pohlíželo na celou náhradu jako na honorář. Proto také st-l ve svém odvolání poukázal na to, že postup úřadu I. stolice byl mylný, ale sdělené mu zamítavé rozhodnutí žal. úřadu na tento podstatný důvod odvolání nebralo zřetele, vůbec se o něm nezmiňuje a patrně jej ani nevzalo v úvahu.
Námitka tato je důvodná. St-l již v řízení správním vytýkal, že pobíraná částka 70 Kč není honorářem, nýbrž že musí z něho hraditi výlohy se službou dopisovatelskou pro čsl. tiskovou kancelář spojené a předložil na důkaz toho jednak přípis čsl. tiskové kanceláře ze 14. srpna 1924, kterým byl přijat do jejích služeb a ve kterém se praví »na úhradu Vašich výloh, spojených se zmíněnou službou zpravodajskou, poukazujeme Vám současně k výplatě, počínajíc 1. srpnem 1924 v prošlých měsíčních lhůtách nesúčtovatelnou náhradu v denní částce 70 Kč ...«, jednak též měsíční výkaz výloh se službou spojených.
Ale žal. úřad nepokládal tuto námitku za důvodnou a odvolání zamítl, vycházeje zřejmě z názoru, že celou náhradu, kterou čsl. tisková kancelář st-li za jeho: službu vyplácí, sluší pokládati za příjem, k němuž nutno přihlížeti při provádění komulace požitků dle §17 odst. 2 bod 1 zák. č. 286/24 vzhledem ke znění § 20 v souvislosti s § 22 téhož zák. Toto svoje stanovisko vysvětluje žal. úřad v odv. spise tím, že § 17 odst. 2 bod 1 zák. č. 286/24 neustanovuje nic o tom, že by se při krácení odpočivných požitků podle kumulačních předipisů cit. zák. měl vžiti v úvahu jen čistý denní plat, t. j. plat, který by zbyl st-li po za- pravení všech výloh s jeho povoláním spojených, jako by tomu bylo, kdyby se jeho denní náhrada posuzovala podle § 18 cit. zák.
Než k tomuto právnímu stanovisku žal. úřadu nemohl se nss přikloniti. Zák. č. 286/24 v § 17 odst. 2. bodu 1 stanoví, že se snižuje výplata odpočivného nebo zaopatř. požitků, má-li nebo nabude-li někdo vedle nároku na státní odpočivné nebo zaopatř. požitky ještě nárok na aktivní požitek státní nebo nestátní veřejný. Aktivními požitky rozuměti lze jen takové příjmy, kterých se zaměstnanci z titulu jeho služby dostává jako ekvivalentu za tuto službu, nikoli také příjmy, které jsou pouze náhradou za výlohy učiněné za zaměstnavatele. (Srovn. také § 58 služ. pragm., který rozeznává vedlejší platy = požitky na penězích nebo naturaliích — a vedlejší náležitosti). Že v tomto smyslu béře pojem »akt. požitek« zák. č. 286/1924, vysvítá i z jeho § 24, jenž praví, že »stálými aktivními požitky ve smyslu tohoto zák. jsou služné (adjutum), denní plat (mzda), místní (činovní) přídavek, jednotný drahotní přídavek, přídavek na děti a osobní přídavek, pokud není podmíněn určitým služebním výkonem«, a který tedy příjmy, jež v podstatě jsou náhradou výloh, byť i měly povahu stálou, na př. cestovní paušály a pod., k akt. požitkům nepočítá.
Z toho, co řečeno, plyne, že při provádění předpisu § 17 odst. 2 bodu 1 zák. č. 286/24 nelze hleděti k takovému příjmu stát. pensisty, který není jeho akt. požitkem v uvedeném smyslu, nýbrž jen náhradou výloh s výkonem jeho služby spojených.
Když tedy žal. úřad v daném případě nař. rozhodnutím započítal při kumulaci stolových požitků podle § 17 odst. 2 bodu 1 zák. č. 286/24 celou náhradu denních 70 Kč, která st-li z jeho smluvního služebního poměru k čsl. tiskové kanceláři plyne, přes to, že st-l poukazoval na to a prokázal, že větší část této náhrady slouží k uhražení výloh s jeho službou spojených, porušil zákon.

Citace:

č. 7486. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 155-157.