Č. 7444.

Samospráva obecní. — Řízení správní (Slovensko): I. Aby vznikl závazek obecního starosty k náhradě škody obci podle § 86 zák. čl. XXII:1886, je třeba, aby škoda fakticky nastalá byla v příčinné souvislosti s konáním nebo opomenutím ob. starosty. — II. Při škodě způsobené opomenutím je dále třeba, aby opomenutí se stalo ze zaviněného zanedbání povinné opatrnosti. — III. Závazek k náhradě škody nevznikne, zanedbal-li obecní starosta povinnou opatrnost proto, že by se byl splněním povinnosti této vydal sám v nebezpečí. — IV. O úřední kompetenci k vydání nálezu o náhradě škody obecním starostou za účinnosti župního zák. č. 126/20 a obecní fin. novely č. 329/21.
(Nález ze dne 26. září 1928 č. 25993.)
Věc: Julius M. v R. proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martinu o náhradu škody způsobené obci starostou.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Okr. úřad v P. uložil výměrem z 19. února 1926 st-li, jako býv. starostovi obce M., náhradu nevyúčtovaných obecních peněz v částce 4355,57 Kč. Z toho rozhodnutí podal st-l odvolání, v němž namítal, že v době převratu v r. 1918 prchl z obce M. před rabováním a veškeren svůj majetek i obecní peníze byl nucen doma zanechati, neboť byl ohrožen nejen majetek st-lův, nýbrž i život jeho a příslušníků jeho rodiny. O lehkomyslném zanedbání péče o obecní jmění mohlo by se mluviti jen, kdyby byl st-l svůj vlastní majetek opatřil lépe než majetek obecní. Šlo tedy v daném případě o vis major, a škodu takto vzešlou musí nésti majitel, tedy obec v příčině peněz, které byly jejími vlastnictvím. Dále dovozoval st-l, že je nemožné, aby v obecní pokladně bylo začátkem listopadů 1918 ještě 4000 Kč, což možno zjistiti z dokladů, pokud nebyly zničeny spolu se zápisy a knihami st-lovými, a výslechem obecního notáře Josefa B. a Juraje H.
Župní úřad v Turč. Sv. Martině zrušil rozhodnutí okr. úřadu pro nepříslušnost tohoto úřadu a nařídil opětné projednání věci okr. výborem, který je podle § 5 odst. 4 a § 16. odst. 4. ob. fin. nov. k tomu povolán.
Okr. výbor v P. vydal pak jako bezprostřední dohlédací úřad nad obecním hospodařením po přezkoumání obecních závěrečných účtů a přihlédnuv k tomu, zda bylo šetřeno předpisů ob. fin. novely, rozhodnutí, že námtiky st-lovy se jako bezdůvodné odmítají, a závěrečné účty obce M. z roku 1918 se podle § 58, odst. 1. ob. fin. nov. s 5424,57 Kč příjmu, 1069 Kč vydání a se zůstatkem 4355,57 Kč schvalují, kterýžto zůstatek, podle tvrzení st-lova, při rabování v r. 1918 neznámými pachateli z obecní pokladny odcizený, jest st-l podle § 5, odst. 4 ob. fin. nov. povinen nahraditi. Obec poukázána, aby po pravoplatnosti tohoto rozhodnutí, bude-li třeba, obnos ten žalobou u okr. soudu vymáhala. V důvodech uvedeno, že st-l v den rabování obec svévolně opustil, aniž se postaral o bezpečnost obecních peněz, za něž podle § 86 zák. čl. XXII: 1886 byl zodpověděn, buď tím, že by je byl jako své s sebou vzal nebo některému občanu členu obecního zastupitelstva odevzdal, na což měl dost času, ježto nebyl bezprostředně ohrožen, neboť odešel z obce již o 1/2 1. hod. odpoledne, k rabování však došlo teprve o 1/2 8. hod. večer. Tvrzení st-lovo, že obecní vydání byla v r. 1918 skoro stejná jako v předešlých letech a že podle toho mohlo zůstati v pokladně pouze asi 200—300 Kč, nelze bez dokladů uznati, neboť bylo povinností v prvé řadě starosty, aby jen taková vydání platil, na něž obdržel řádné kvitance, těmi se však st-l vykázati nemůže.
Župní úřad zamítl nař. výměrem, odvolav se na ustanovení § 5 odst. 4 ob. fin. nov. č. 329/1921, odvolání st-lovo z rozhodnutí okr. výboru a rozhodnutí toto z jeho důvodů potvrdil.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-l vytýká, že nař. rozhodnutí se neprávem dovolává ustanovení § 5 odst. 4 zák. č. 329/1921, poněvadž tento předpis se vztahuje jen na škody, které starosta nebo ten, kdo poukazuje peníze, způsobí tím, že nešetří předpisu obsaženého v § 5, odst. 2 cit. zák., podle něhož je nepřípustno prováděti bez schválení dohlédacího úřadu přesuny v položkách příjmu a vydání, o kterýžto případ však u st-le nejde.
V tom nebylo lze stížnosti dáti za pravdu.
V § 5 odst. 4. ob. fin. nov. se ovšem stanoví, že o povinnosti k náhradě škody vzniklé z toho, že byly prováděny virementy v rozpočtových položkách bez dozorčího schválení, rozhoduje bezprostřední úřad dohlédací, z jehož výroku může se odvolati jak obec, tak i ten, proti němuž byl výrok o náhradě škody vydán. Avšak v § 16, který jedná o skládání účtů z hosp. správy obecní po skončení správního roku bezprostřednímu dohlédacímu úřadu, je ustanoveno, že o vymáhání náhrady škody platí obdobně ustanovení § 5, odst. 4 a 5 cit. zák.
V daném případě vydal okr. výbor nález o náhradě škody přezkoumav závěrečné účty obecní ve funkci bezprostředního úřadu dozorčího, tedy ve funkci, která mu přísluší podle § 16 odst. 4 cit. zák. Platí tedy podle § 16 odst. 7 i v tomto případě kompetenční ustanovení § 5 odst. 4 cit. zák. Dovolává-li se tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí ustanovení § 5 odst. 4 ob. fin. nov., činí tak zřejmě proto, aby odůvodnil svou kompetenci rozhodovací, nikoli proto, aby in merito odůvodnil povinnost st-lovu k náhradě škody. Řídil-li se však žal. úřad procesními předpisy účinnými v době jeho rozhodování, nelze v tom nalézti žádné závady, třeba že po stránce materielně právní slušelo povinnost st-le k náhradě škody uznati podle normy platné v době, kdy st-l byl jako starosta obce škodu obci způsobil, to jest podle normy obsažené v § 86 zák. čl. XXII/1886. Že žal. úřad podle kompetenčních předpisů, platných v době jeho rozhodnutí, nebyl k rozhodování o sporném případě příslušným, stížnost ostatně ani nenamítá.
V meritu jest na sporu otázka odpovědnosti st-le za škodu, již po názoru žal. úřadu zavinil jako starosta obce v r. 1918. Povinnost st-lovu k náhradě škody slušelo, jak již bylo řečeno, posouditi podle předpisu § 86 odst. 1 zák. čl. XXII:1886 o obcích, kde se stanoví, že každý člen představenstva a pomocného manipulačního personálu jest povinen dáti plnou náhradu za všechny škody, kterou v úředním jednání, ať činností ať opomenutím zúmyslně nebo zaviněnou nedbalostí, bezpráv- ným a nepříslušným způsobem přivodil státu, municipiu, obci a jednotlivcům, jestliže se škoda pravidelným právním prostředkem nedala odčiniti.
Žal. úřad používaje tohoto předpisu zákonného uznal st-le povinným k náhradě škody, kterou tento obci M. způsobil. St-l svou povinnost k náhradě škody vůbec popírá a popíral již v řízení správním, že škodu obci způsobil zaviněným zanedbáním své povinnosti.
Není možno pochybovati, že i bez výslovného ustanovení zákonného náleží k povinnostem osoby úřední, jíž je svěřena správa obecního jmění, aby pečovala také o náležitou úschovu peněz obecních. Avšak pouhou okolností, že na obecním majetku škoda fakticky vzešla, není ještě povinnost k náhradě škody založena, nejen proto, že tak řečené objektivní ručení« nerozumí se samo sebou, nýbrž i podle výslovného předpisu § 86 zák. čl. XXII:1886 postihuje povinnost k náhradě člena představenstva obecního jen pokud jde o škodu, »ktorú v úradnom pokračovaní buďto konáním, buďto opomenutím úmyselne alebo zaviněnou neopatrnosťou obci bezprávne alebo nepříslušne zposobil« (srv. Fajnor a Záturecký: Nástin súkr. práva str. 351). I norma právní, podle které sporný případ slušelo posuzovati, spočívá tedy na zásadě vyjádřené větou Iheringovou: »Nikoli škoda, nýbrž vina zavazuje k náhradě škody«.
Aby závazek k náhradě škody podle uvedeného předpisu zákonného vznikl, je tedy třeba především, aby škoda fakticky nastalá byla »zposobena« »konaním« nebo »opomenutím« člena obecního předstvenstva, čili, aby byla s jeho »konaním« nebo »opomenutím« v příčinné souvislosti, o které však nelze mluviti, jestliže by táž škoda byla nastala i tehdy, kdyby všecku náležitou pečlivost byl zachoval. (Srv. Zásadné rozhodnutia býv. uh. kr. kurie atd. str. 609, plenární usnesení P. R. č. 84 z 20. ledna 1917).
Dále je však zapotřebí, aby, jde-li o škodu opomenutím způsobenou, opomenutí to stalo se ze »zaviněné neopatrnosti,« tedy ze zaviněného zanedbání opatrnosti povinné. Kde jsou hranice povinné opatrnosti, sluší však podle velmi případných slov již svrchu cit, plenární usnesení býv. uh. kurie »uvažovať a posúdit pódia tej ktorej situácie, pomerov, rozlišnosti prípadov, ponímania dotyčných společenských vrstiev a podla zvykov v každom případě zvláště.«
Co bylo v konkrétním případě povinnou opatrností člena obecního představenstva, sluší tedy posuzovati podle okolností tohoto případu. Žal. úřad vycházel zřejmě z náhledu, že povinností st-lovou bylo z obce se nevzdalovati anebo, když se již vzdálil, postarati se o bezpečnost peněz obecních buď tím, že by je byl jako své s sebou vzal nebo některému občanu, členu ob. zastupitelstva odevzdal. V tom, že st-l takto se nezachoval, shledal žal. úřad zanedbání opatrnosti, k níž st-l byl povinen. Zanedbání opatrnosti této považoval žal. úřad za zaviněné. O zaviněném zanedbání nelze však mluviti, když byly tu okolnosti, které vinu vylučují.
Jestliže však vážné nebezpečenství vlastní je důvodem exkulpačním i při činech jinak trestných (srv. § 80 zák. čl. V. 1878) a jestliže vlastní nebezpečenství (neodolatelná moc) zbavuje i soukromoprávní odpovědnosti (srv. na př. § 962 o. z. o. a cit. zásadné rozhodnutia č. 531 (str. 535), č. 489 (str. 393: »bez všetkého nebezpečia«), není možno mluviti o zaviněném zanedbání opatrnosti ve smyslu svrchu cit. § 86, když člen ob. představenstva zanedbal opatrnost, byť i povinnou, proto, že splněním této povinnosti byl by sám se vydal v nebezpečenství.
Než i kdyby nebylo tohoto důvodu exkulpačního, bylo by možno o zaviněném zanedbání určitých opatrností mluviti jen tehdy, kdyby st-l byl za dané situace opatrnosti tyto při náležité pečlivosti objektivně vykonati mohl a kdyby byl mohl i subjektivně předpokládati, že opatrností, jejíž opominutí za vinu se mu klade, bude škoda obecnímu majetku hrozící odvrácena.
St-l bránil se již v řízení správním námitkou, že prchl z obce, poněvadž život jeho i jeho rodiny byl ohrožen, a uplatňoval tedy okolnost, jež — shoduje-li se se skutečností — je podle toho, co svrchu bylo řečeno, způsobilá, aby jeho vinu vůbec vyloučila. Podle stavu správních spisů nebyla okolnost tato náležitě vyšetřena, a nemá tedy skutkový předpoklad, o nějž žal. úřad rozhodnutí své opřel, jejž však st-l popírá, potřebné opory ve spisech, pročež musilo nař. rozhodnutí již pro tuto vadu podle § 6 zák. o ss býti zrušeno.
Pokud jde o výši uložené náhrady, namítá stížnost neúplnost řízení, již spatřuje v tom, že žal. úřad neprovedl důkazy st-lem nabízené o obecních výdajích v roce 1918 a pravděpodobné výší hotovosti v den plenění v obecní pokladně se nacházející.
Žal. úřad souhlasně s okr. výborem zamítl námitky st-lovy proti výši uložené náhrady proto, že st-l tvrzená obecní vydání neprokázal řádnými kvitancemi. Žal. úřad však přehlédl, že st-l ve svém odvolání tvrdil, že některé doklady byly zničeny při plenění a nabízel o obecních vydáních v roce 1918 důkaz výslechem svědků, jichž výpovědí měly scházející doklady býti patrně nahraženy. K těmto tvrzením a návrhům odvolání st-lova nezaujal žal. úřad stanoviska, ačkoli pro otázku, v jaké výši by st-l byl povinen k náhradě, jsou právně závažné, neboť obnosy, které st-l z obecních peněz ve věcech obecních vydal a jichž vydání by se st-li podařilo prokázati i jiným způsobem než předložením řádných kvitancí, nemohly by od st-le býti z titulu náhrady škody požadovány. Také ze správních spisů není patrno, že by byl žal. úřad důkazy st-lem nabídnuté provedl.
Tímto postupem však ztížil žal. úřad st-li obranu jeho práv a bylo proto i v tomto směru uznati nař. rozhodnutí podstatně vadným podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 7444. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 66-69.