Č. 7545.

Církevní věci: * Náboženská daň židovská nemůže po zákonu býti uložena israelitovi, který v obvodu náboženské obce nemá svoje bydliště, leč jde-li o případ podle § 23 odst. 2 zák. č. 57/1890 ř. z.
(Nález ze dne 12. listopadu 1928 č. 3496/27.)
Věc: Náboženská obec židovská v J. proti ministerstvu školství a národní osvěty o změnu stanov náboženské obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si náboženská obec zažádala podáním z 31. července 1926 u zsp-é v Brně za schválení změny stanov v tom smyslu, že do § 2 má býti vložen dodatek: »K plnění náboženských příspěvků jsou povinni také spoluvěřící, nebydlící v obvodu náboženské obce židovské, kterým však v obvodu náboženské obce z pozemků jim patřících a tam ležících přímá státní daň jest předepsána anebo, kteří z těchto pozemků, budov, provozování živností anebo jiných pramenů, příjem nebo výtěžek nabývají. Při dočasně daněprostých nemovitostech má státní daň, která by se měla platiti, pro vyměření příspěvků platiti jako měřítko.«
Zsp v Brně rozhodnutím z 11. srpna 1926 žádosti nevyhověla z důvodu, že navržená změna stanov odporuje výslovnému ustanovení § 2 zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z., kde se praví, že příslušníky náboženské obce židovské jsou židé, kteří mají v obvodu této obce své řádné bydliště.
Proti tomuto rozhodnutí podala náboženská obec rekurs, kterému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z těchto důvodů: § 2 zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z. stanoví, že každý žid, který má své řádné bydliště v obvodu náboženské obce, jest jejím příslušníkem. Tato zákonná zásada nesmí býti zvrácena ustanovením obecných stanov, nýbrž mohla by býti změněna jedině novým ustanovením zákonným a to samozřejmě ustanovením zákona, upravujícím poměry žid. náb. společnosti, a nikoli snad zákonem, týkajícím se jiných nábož. vyznání. Nepadá tu proto nijak na váhu, že u evangelíků byly náboženské poměry novým zákonem jinak upraveny, jak se ve stížnosti uvádí, nýbrž rozhoduje jedině, že cit. zákon o úpravě vnějších právních poměrů žid. nábož. společnosti je doposud v platnosti. Navržený dodatek k § 2 obecných stanov odporuje však § 2 tohoto zákona a je tudíž zřejmě protizákonný anebo při nejmenším praeter legem. — — —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí opírá se o předpis § 2 zák. o úpravě zevních právních poměrů náboženské společnosti židovské z 21. března 1890 č. 57 ř. z., který po názoru žal. úřadu dopouští uložení dávek k účelům náboženské obce jenom židům majícím v obvodu náboženské obce své řádné bydliště.
Cit. zákon nemá sice výslovného předpisu o tom, komu možno ukládati povinnost platiti náboženskou daň. Avšak § 2 cit. zák. stanoví, že každá náboženská obec zahrnuje území místně omezené, že v témže území může býti jen jedna náboženská obec a že každý israelita přísluší k oné náboženské obci, v jejímž obvodu má své řádné bydliště. Při změnách řádného bydliště a při změně příslušnosti k nábož. obci s tím spojené, počíná podle § 23 téhož zák. povinnost k dávkám vůči náboženské obci nového bydliště příštím rokem správním, kdežto příspěvky pro běžný rok správní jest platiti nábož. obci dřívějšího bydliště. Avšak podle 2. odstavce téhož § trvá příspěvková povinnost vůči poslednější obci dále, opomenul-li zúčastněný oznámiti změnu bydliště představenstvu této obce aspoň měsíc před uplynutím správního roku. Podle § 28 odst. 1 téhož zák. upraví se zařízení, okruh a působnost náboženské obce stanovami v mezích zákonem tímto vytčených. Stanovy tyto, k jichž platnosti a změně vyžaduje § 29 zák. státní schválení, musí podle § 28 odst. 2 bodu 7 — mimo jiné — obsahovati způsob opatřování prostředků nutných pro hospodářské potřeby obce s přesným udáním plnění, která mají býti uložena a s označením maximální výše jejich jakož i způsobu rozvrhu. Konečně stanoví § 19 zák., že plnění k účelům kultovým, zejména dávky a poplatky lze ukládali jen způsobem stanoveným stanovami a nikoliv nad nejvyšší míru stanovami určenou.
Z těchto ustanovení jde, že židovské náboženské obce jsou organisovány jako nucené svazy s určitou výlučnou kompetencí místní, která se vztahuje jen na židy, kteří mají řádné bydliště v obvodě jejím, dále že členství v určité náboženské obci je závazné pro ony židy, kteří mají v obvodu té které náboženské obce svoje řádné bydliště. Jelikož pak dále (podle § 23) změnou řádného bydliště nastává ex lege a ihned změna v příslušnosti jednotlivého člena náboženské společnosti židovské k určité obci náboženské, a jelikož zákon na uvedeném místě zřejmě jako výjimku ze zásady stanoví za podmínek v § 23 uvedených povinnost býv. příslušníka určité náboženské obce k dávkám pro tuto bývalou obec jeho, ač se již stal příslušníkem jiné obce, je zřejmo, že zákon v zásadě — mimo výjimky v § 23 uvedené — počítá s tím, že dávkami pro určitou náboženskou obec je povinen jen její příslušník podle § 2.
Nutno-li předpisy zákona vyložiti ve smyslu právě uvedeném, pak odepřel žal. úřad právem schválení navrhované změny stanov (bez ohledu, zda by změna byla pojata do § 2 nebo 64 stanov) již proto, poněvadž by navrhovaný předpis stanov odporoval zákonu č. 57 ř. z. z r. 1890, což podle shora cit. § 28 odst. 1 zák. není přípustno, a možno pak již ponechati stranou další vývody nař. rozhodnutí, poukazující na rozpor navrhované změny stanov s jinými některými předpisy platných stanov.
Na zákonitosti nař. rozhodnutí nemůže ovšem taky nic měniti poukaz stížnosti na — domnělou nebo skutečnou — nevhodnost shora zmíněného stanoviska zákona, poněvadž nevhodnost taková by mohla míti význam jedině de lege ferenda; stejně nemá významu poukaz na předpis § 6 nové ústavy německo-evangelické církve v Čech., na Mor. a ve Slez., poněvadž ovšem právní poměry stěžující si obce nutno posuzovati podle předpisů platných pro ni, nikoliv podle předpisů platných pro jiné právní subjekty.

Citace:

č. 7545. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 273-275.